Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

Myšlenky nejsou nic. Naším myšlením nebo cítěním vznikají útvary, které dále žijí, shlukují se spolu a působí dál na ostatní lidi. Např. jeden známý vyprávěl, jak chtěl koupit jablka v supermarketu, byly tam levné, např. za 8 Kč a vedle byly téměř stejné, ale drahé, třeba za 25 Kč. A jeho napadla myšlenka, že si k těm levnějším přimíchá i ty dražší. On by nikdy nic nevzal, co mu nepatří, jeho myšlenka to nebyla. Ale protože to některé lidi napadlo a asi se tak i chovali, tato myšlenková forma na tom místě byla a nevědomě ji zachytávali i další.Takže můj názor je, že vědomé a trvalejší myšlenky na krádeže z nás zloděje dělají, ale v té jemnější rovině. Jestli to ovšem není naše myšlenka, ale přesto se nám dostane do hlavy, hned to ostře odmítneme, že to tak nechceme a nikdy neuděláme, tak je to v pořádku. Tedy - když nás napadne něco zlého udělat, pokud to opravdu vnitřně nechceme, asi to nebude naše myšlenka. Hned to jasně odmítněme, že to dělat nebudeme, že to není správné, ... a zaměstnejme se nějakou dobrou činností, ona ta špatná myšlenka snad sama odplyne.Co si zasejeme, to budeme sklízet, a to i v myšlenkách. Proto si nepohrávejme se zlými myšlenkami. Přeji vše krásné.

Psala jsem o něco výš svůj příspěvek...zkusíte mi na to něco napsat,doktorko?

Já sice děti jeste nemam,ale tento pocit znám:(V soucasne dobe me vsak trápí ne primo toto(pocity nekomu ublizit jsem ventilovala na sobe..Ale i to uz zmizelo).Mám žárliveho pritele.Ja sama jsem velmi zarliva-vim ze bych ho nikdy nepodvedla.Posledni dobou se mi vsak zdaji odporne sny..Vse o me nevere-to prisuzuji prehnane obave ze selhání.cítím to podvedome a navenek si to ani neuvedomuji.Doufám ze to prejde.

ještě chci dodat, že teď už se cítím dobře,i když vím, že jsou lepší i horší období a počítám s tím, tím pádem jsem na to připravená a vždycky si řeknu: A jó, to už tu bylo, už vím , jak na to, to zvládnu.

Ahoj Ivčo a všichni, kteří trpíte nutkavými potřebami a myšlenkami někomu ublížit. Mám dvacet a těmito myšlenkami jsem trpěla již asi od 12 let. Vždycky přicházeli periodicky. Nějaké období bylo v pohodě a pak buch, udeřilo to jako hrom. Vždy to bylo nutkání ublížit rodičům, pak se to rozrostlo o méhoi přítele, kterého jsem nadevše milovala,takže jsem pak nenáviděla sebe i jeho, i ostatní a zažila absolutně nejhorší období svého života, asi před dvěma a půl roku. Bylo to tak příšerné, že jsem nevěděla jak žít, nenáviděla jsem všechny okolo sebe, třeba jsem chodila po ulici a v hlavě mi pořád kolovalo ať všichni umřou, i když už jsem potom nmechtěla, abych to v té hlavě měla, pořád to tam bylo.Nepřála bych OPRAVDU nikomu to zažít. Tak jsem se za to nesnášela, i když to už jsem chodila k psychlogovi (od malička) vždycky jsem si připadala divná a nenormální a psychopatická.když už jsem nevěděla kudy kam a myslela jsem , že vážně vezmu ten nůž (nejčastější obsese) a zabiju někoho, tak jsem vyhledala s pomocí mé zlaté mamky, která mě podržela a nevím, co by bez ní tenkrát se mnou bylo,psychiatra.Paní doktorka mi nasadila prášky a chodila jsem na konzultace , stav se mírně zlepšoval, už jsem se tak ne-nenáviděla, protože jsem to dokázala zařadit. důležité je asi napsat, že jsem před absolutní kulminací tohoto procesu onu zimu(předtím než jsem šla na psychiatrii)zažívala šílené nervové vypětí se svým přítelem, ketrý neustále nevěděl, jestli spolu budeme dál nebo ne a já jsem ho strašně moc milovala, takže jsem byla v obrovském stresu. Nicméně přítel mě v nejhorší době podržel ,za což jsem mu dodnes vděčná, i když spolu už dva roky nejsme.Ale pak ten kolotoč začal nanovo a nakonec jsme se rozešli, což mi působilo další traumata, a rozešli jsem se také proto, že už nebyl schopen snášet (a já se mu nedivím) ty výplody o tom, že nevím, jestli mu neublížím , a že nevím, jestli mu nepřeju něco zlého a tak. Dnes už to vidím jasně, že jsme si ubližovali hrozně moc navzájem. Nicméně já jsem nemohla jinak,prostě to tak bylo a líp mi to nešlo. No, abych to zkrátila,minulý rok mě paní doktorka poslala do Kroměříže na oddělení neurotiků na 6 týdnů. Bála jsem se,ale už jsem nevěděla co se sebou, tak jsem jela a bylo to BÁJEČNÉ!!! Byla to nejcennější nebo jedna z nejcennějších zkušeností v mém životě a VŘELE DOPORUČUJI I TOBĚ JANI! Jde totiž u těchto věcí poznat a to co nejlépe sebe, své reakce, vztahy s lidmi a prostě mít čas na sebe. Na svou TERAPII. Prosím Tě Jano, neodsuzuj se a zkus tohle, zeptej se svého psychiatra, mám to opravdu z vlastní zkušenosti. Jde o skupinovou terapii,ale terapií je vlastně celý ten pobyt tam pod dozorem lékařů a terapeutů. Hodně mi to pomohlo...pomáhá i moje dozrávání (je mi 20) a uvědomění si, že mám ty lidi ráda. někdy opvšem funguje už jen to, že vím, že bych si i ostatním totálně zpackala život, kdybych opravdu něco udělala. Věř mi, já vím,jak se cítíš. Zkus všechno možné, věřím, že máš své děti ráda,ale nezapoměň , že v každé lásce se skrývá i trocha nenávisri a je to naprosto normální a přirozené. s pozdravem katka. P. S. napište mi reakce, jetslu Vás to oslovilo, díky

Suhlasim tato vec je casta ale malokto o nej hovori. Je to podla mna normalne ak sa to nie je nutkave a nesnesitelne. Cloveka provokuje urobit nieco nepriatelne a nieco co vie ze by nikdy neurobil, aj sebe, napr. stojim na balkone a prepadne ma predstava ako nahle preskocim zabradlie a skocim dolu, myslim si ze to je z toho tlaku slobody ze mozeme vsetko urobit a tak nas to pokusa. Ja mavam obcas nutkavu myslienku zabit moju priatelku nozom v kuchyni. Stava sa mi to ked mam zle dni, slabe depresie, proste zlu naladu. Kedysi som sa tejto myslienky bal a snazil sa ju odvrhnut, ale dnes to chapem ze to nie je nebezpecne. Je to proste obdoba toho spravit nieco nahle a zakazane, co si nepripustas. Ak je to vsak neznesitelne a neda sa s tym zit, treba sa liecit - depresie uzkosti atd, moze to byt vedlajsi priznak tychto problemov.

Ivi, souhlasím s Janinkou, že tento problém bude dost rozšířený. Myslím, že myšlenka někoho zabít, napadá občas každého, ale nezaobírá se tím (jak ti řekli i doktoři). Já děti nemám, je mi teprve dvacet, ale někdy mě to napadá v souvislosti s mamkou. Přitom je to člověk, kterého mám na světě úplně nejradši a výborně spolu vycházíme. Myslím, že je něco na myšlence, když někoho hodně milujeme, promítáme do sebe situace, co by se tomu člověku mohlo stát. Já se tím nijak nezaobírám, nikdy jsem nebyla u psychologa ani psychiatra ani nebrala prášky na psychiku, protože vím, že bych jí nikdy nijak neublížila, ale v tu chvíli, kdy mě to napadne, mám ze sebe hrůzu, že mi něco takového vůbec přijde na mysl. Ale jak jsem napsala, myslím, že se to stává většině lidí, ale nikomu to nepřiznají (někteří ani sami sobě). Já jsem to taky v životě nikomu nevykládala.

Myslim, ze se to vyskytuje dost, akorat o tom nikdo moc nemluvi. Ja mam dvanactileteho syna. Kdyz se narodil, bydleli jsme v patem patre v dome bez vytahu. Pokazde, kdyz jsem sla ven (kocarek jsem mela dole), a nesla ho v naruci, tak me vzdycky bleskla hlavou myslenka, jak je vlastne jednoduche ho zabit, stacilo by, abych ho upustila... Fuj, na jednu stranu jsem se za tyto myslenky nenavidela, na druhou stranu jsmem mela uplne jasnou predstavu jak se kutali, vypadava ze zavinovacky.... Samozrejme jsem mu nikdy nic neudelala ale byla jsem velmi nervozni z toho, ze me vubec takova hruza muze napadnout. Nikdy jsem to nikomu nerekla. Jak rostl, preslo to samo.

Když bylo mému synovi půl roku, začala jsem mít pocit, že bych ho mohla vyhodit z okna. Jsem velká pečlivka a stále si myslím, že cokoliv dělám není dost dobré- byla jsem prostě přetažená..požádala jsem manžela, aby z oken odstranil kliky. Pomohlo mi to. Dnes je synovi osm a už by si ani ublížit nenechal.Mít druhé dítě jsem se už neodvážila... Je to prostě složitý, když je dítě závislé na matce a ta je za ně na 100% zodpovědná, a partner nemá pochopení- oni to prostě mají volnější - dost to mužům závidím.

Ivi, delam poradce v jinych problemech. Tyto myslenky skutecne vetsinou pochazeji z toho, ze sve uádeti velmi milujes, mas o ne strach a obava z ohrozeni zvenci se promita do strachu z vlastni moznosti diteti ublizit. Pochopitelne bys mela s nekym mluvit a pokud v Tobe tento stav vyvolava velmi silne obavy az deprese, mozna budou vhodna vhodna i antidepresiva (podle nazoru psychoterapeuta), ale osobne behaviorismu moc nefandim, mam za to ze psychoanalyza jde vic ke korenum a dava klientovi vetsi moznost sve vtirave myslenky (nebo jine problemy) pochopit a zvladnout. Neni pravdepodobne, ze by z Tve strany hrozilo detem nejake nebezpeci, ale pravidelne pohovory s dobrym psychoterapeutem by Te uklidnily. Pokud k nejakemu terapeutovi uz chodis a pomaha Ti to, je to nejlepsi co muzes udelat, aby ses netrapila. Pokud ne, rozhodne se pokus nekoho vyhledat. To, ze uprednostnuji psychoanalyzu pred behavioralni terapii je jen muj nazor a nikomu ho nevnucuji. Ale rozhodne by Ti dobry terapet, jakehokoliv zamereni, pomohl. Pokud se tyka leku, zalezi to na nazoru terapeuta ke kteremu bys chodila, snad by bylo lepsi mimo depresivni fazi dosahnout natolik vyrovanosti, ze bys mohla spolehat na vlastni sily a pohovory, ale to jen opakuji nazor, ktery se mi zda rozumny. Preji vse dobre, hlavne, aby Ti bylo brzy lepe.

ja jsem teda dobrej, na zacatku vam vykam a na konci tykam :)

Nejsem doktor, ale vetsina z tech leku, ktere tady uvadite jsou antidepresiva nebo anxiolitika snad jenom ten prochlorperazin je neuroleptikum, ale vase lecba by mela podle me byt zalozena predevsim na antipsychotikach, neuroleptikach ( zyprexa, seroquel, zeldox, risperdal, haloperidol, me teda osobne na ty spatne myslenky nejvice pomohl zoleptil) jak se smiruji s tim , ze me ty myslenky vubec napadly/ proste jsem si rekl,ze je to sice blba, ale jenom nemoc/ proste chyba v mozku, ty myslenky byvaly dost silne a trvaly treba cely den/ bylo to strasne vycerpavajici, nikdy vsak nebyl ani naznak, ze bych neco z tech myslenek realizoval, myslim si ze ten tvuj psyxhiatr asi o problemu moc nevi kdyz ti predepisuje stale antidepresiva, ja bych nasadil zyprexu a bylo by po myslenkach

Ještě jsem se tě chtěla něco zeptat.Tvrdíš,že se ti myšlenky už rok nedostavily,ale jak se smiřuješ s tím,že tě vůbec kdy napadly?A jak ses přesvědčil o tom,že by jsi něčeho takového nebyl schopen?Víš,mně nejvíce vadí(i když jsem přesvědčována o tom,že taková nebo podobná věc napadne každého,jen se s ní prostě nezaobírá),že mě vůbec něco takového může napadnout.I po těch letech,co tím trpím(16 let),se s tím neustále nemohu vyrovnat.A v tom je právě ten problém,ta zrůdnost té diagnózy,že je to stále začarovaný kruh...Zatím se mi z něj nedaří odejít a pochybuji(po těch letech a průběhu),že se mi to kdy povede.A to se opravdu snažím!!!

Milý Hery,samozřejmě se léčím.Bohužel mi ale připadá(poté,co se přidaly deprese),že je to čím dál tím horší.A to i s náhledem na svět a sebe samu...V současnosti jsem již,kromě zmiňované terapie,spořádala i spoustu léků.Nejdříve seropram(nezabíral),pak 3 roky Zoloft(200mg),k němu Rivotril(1 mg) a pokud se dal sehnat,tak ještě Prochlorperazin na noc.Poslední dobou ale už Zoloft asi nezabírá,nyní mi lékař místo něj nasadil Efectin(zatím 75 mg)a to je teda něco!!!Cítím se absolutně hrozně...

tak o tomhle nahodou neco vim, mel jsem to same a snad jeste horsi, stale me napadalo vzit nuz a nekoho bodnout, nic jsem samozrejme nikomu neudelal a ani jsem nechtel, ale porad tu byla ta moznost vzit nuz....proste takove vtirave myslenky , kterych se neda zbavit, byl jsem oznacen za schizofrenika a hospitalizovan na psychiatrii, kde mi nasadili neuroleptikum zoleptil, ktery pomohl, nyni uz rok zadna spatna myslenka, myslim, ze by si se mela take lecit, je to nemoc- chyba v mozku- pomuzou jedine prasky

K předchozímu dodávám:Možnosti léčby jsou:a) psychologickéZejména citlivá kombinace různých terapeutických přístupů (integrovaná na míru šitá psychoterapie: systemická terapie, kognitivně behaviorální terapie, psychodynamické aplikace, velmi dobrá rogersovská terapie aj.), kdy se propracují chybné mentální operace, sociální klima rodiny (vztahová tíseň, chybné nonverbální postoje a chování, které jakoby náhodou navozuje destruktivní vztahové problémy atd.b) biologická léčbaTady se stal pro léčbu OCD hlavním představitelem antidepresivum KLOMIPRAMIN (clomipramin), původem švýcarské léčivo firmy NOVARTIS, která jej v šedesátých letech dodala na trh pod názvém ANAFRANIL, pokud se dávkuje opatrně má snesitelné vedlejší účinky, funguje tak, že v těch částech mozku, kde je dominantní neurotransmiter (chemický posel mezi neurony) SEROTONIN 5-hydroxytryptamin (5 HTx, kde x označuje podtyp serotoninového receptoru), mění komunikační aktivitu, a to jak uvnitř, tak směrem ven (topologická hranice oblasti(í) mozku).V tehdejší ČSSR byl Anafranil limitovaným léčivem, což znamenalo pevně přidělenou kvótu, kterou mohl tehdy specialista předepsat, větší množství měli k dispozici výzkumné ústavy (neurologie, psychiatrie).Situace se o něco zlepšila, když tehdejší NDR zakoupila licenci na výrobu klomipraminu, a začala sama produkovat lék Hydiphen.Klomipramin je dodnes oblíbeným léčivem a u některých typů obsesí nepřekonaný.Velmi oblíbená jsou antidepresiva nové generace tzv. SSRI, jejich výhodou je, že o proti klomipraminu jsou selektivní, to znamená působí pouze za oblastí hematoenafalické bariéry (působí pouze v mozku), mají proto mnohem méně vedlejších účinků.Patří sem paroxetin (lék SEROXAT (Velká Británie)), fluvoxamin (lék FEVARIN (Nizozemí)), citalopram (lék CITALEC (ČR v lic.) nebo SEROPRAM (Dánsko)), sertralin (lék ZOLOFT (USA)).Jsou sice dražší, ale vzhledem k menším vedl. účinkům nekladou velký nárok na pracovní neschopnost, což je jistá kompenzace vyšší ceny těchto léků.Při těžších obsesích se kombinují výše uvedená antidepresiva s atypickými neuroleptiky.S pozdravem Přemek.PS1: za pravopisné hrubky se omlouvámPS2: pokud budu moci a budu vědět, velmi rád odpovím na Vaše dotazy, které mě prosím posílejte na email: premysl.vlcek"email.cz

Kdysi jsem tu otevřel téma: nutkavá neuróza, OCD, je pod stejnou sekcí jako tato, snažil jsem se v úvodu a v ještě pár příspěvcích, alespoň načrtnout, co toto onemocnění je.Bolestivé jsou tu skutečně jen myšlenky a samozřejmě úzkost, kterou vyvolávají, ta je v případě obsesí silně paralyzující, někdy aby se jí předešlo, včleníme po nutkavé, vtíravé myšlence jakýsi zabezpečující rituál, odborně se zabezpečovacímu chování, rituálům říka KOMPULZE. Jde o očistné, slovní, kontrolní chování, které pokud splníme úzkost nám bude odpuštěna. Nevýhodou takovéto strategie je, že rituál se stává odměnou (vyhnutí se trestu, úzkosti), a tak se stává stále častější a stále více omezuje, nejen proto že zabírá více a více času, ale že zúžuje myšlenkový prostor vůbec.Kdysi vydalo nakladatelství NAŠE VOJSKO psychologický slovník, který napsal ještě tehdejší vynikající západoněmecký psycholog Wolfgang Schmidbauer, který kromě obecné psychologie zohledňuje v heslech i psychodynamický přístup. Právě on zde uvádí příklad nutkavé neurózy u ženy, která se úzkostlivě bojí, aby nebyla v postýlce malého dítěte jehla, při hlubším rozboru se ukáže, že tato žena trpí hlubokou nespokojeností se svým manželstvím, které kromě toho, že ji silně uzavírá´, vytváří celou řadu frustrací ze strany jejího manžela. V části EGA této ženy existuje určitý odpor k dítěti, které jakoby ji v neuspokojivém manželství drží, tato myšlenka je však zakázana a převedena ve formu výše uvedených symptomů.Jenomže tím vyvstává problém jestli takovéto obsese včetně těch, které popisuje Ivana i Daniela má smysl označovat jako nemoc, berme v úvahu že pocity zloby, nenávisti se objevují dosti přirozeně v každém vztahu, kde ten druhý je nám velmi blízký a hluboce a nesmírně ho milujeme. To je velký "zápřah" na naši autonomii na naše vlastní potřeby, které jsou ale také velmi důležité (potřeba seberozvoje, AUTONOMIE), vzniká tu tedy hluboký lidský konflikt, behaviorální i existenciální, konflikt, který svoji povahou zároveň dokazuje, že nelze říct: MUSÍM SVOJE DÍTĚ vždy a pořád stoprocentně milovat, to je ryzí kognitivní omyl, nesmysl, který muže velmi dobře vést k obsedantním myšlenkám. Lze klidně dobře zobecnit, že občasné pocity i hluboké zloby jsou důkazem lásky.

Můj nový e-mail 3i"seznam.cz

Precitala som si tvoj problem, a hned som sa v tom nasla. Sice nie v takej miere ako ty, ale aj mne sa to stalo. Mrzi ma, ze ludia ako Micinda do toho rozpravaju, a odsudzuju nas. Taka narkomanka co otehotnie a porodi svoje dieta a kludne sipritom droguje svoje drogovanie nepovazuje za problem a ani by ju nenapadlo napisat sem. Ja mam panicku poruchu a mala som debilneho muza - a tiez som si "poridila druhe dieta" mnoho ludi sa pyta preco som mala druhe a mam vtedy pocit, ze by som im mala dat facku. Nebavime sa o kabate, ze jeden mam tak na co druhy. ALe o krasnymch zivych bytostiach. Kazda zena - zdrava chora mila pekna skareda kazda jedna ma deti. A aj tie zeny maju depresie, zle nalady, mozu zazit sok, rozvod, zamilovat sa a vtedy to tiez poznaci scasti aj deti. Tomu sa nevyhneme. ALe vratim sa k tvojmu problemu. Ked sa mi narodila prva dcera tak som uz v porodnici nesla na balkon, lebo som sa videla ako ju vyhadzujem. Pripisovala som to hormonom a kojeniu a tak. Presne tak ako ty pises, ja som si to len myslela, nie ze by som to dokazala urobit. Postupne ma napadali veci, tiez ked som ju kupala, ze jej podrzim hlavu pod vodou a strasne som sa pri tom o nu bala. Ale samozrejme kupanie preslo v poriadku a nic take by som neurobila. Vyvrcholilo to tym, ze raz vecer, bola zima, pred Vianocami, pozerala som telka davali Billa Cosbyho a ja som dostala nutkavu myslienku vziat noz. Tak strasne nutkava bola ta myslienka az ma desila. Zapozerala som sa do toho serialu, a vtedy ako sa skoncil, presla ma ta myslienka a mne presli vsetky tieto nutkave myslienky. Bol to zazrak. Ja viem ze ti pripadam ako cvok ale naozaj to tak bolo. Dodnes a to je tomu 7 rokov ked pocujem Bill Cosby spomeniem si na ten zimny vecer a je mi dobre, ze som to krasne dokazala zvladnut. Raz som citala, jedna zena bola na psychiatrii, nevedal uz co so sebou, bolo jej strasne zle, mala depresie, velmi silne, az raz sa prechadzala po chodbe a isla okolo radiatora a pocula odtial zvuky. Pomyslela si, ze tak uz som uplny blazon, uz je somnou koniec, je to jasne, som schyzofrenik uz pocujem hlasy. Klakla si k tomu radiatoru a vypocula si tie zvuky... Ako vstala od radiatora, ostalo jej dobre. AJ mne - keby som bola zdrava - pripadala by mi ako psychopatka - ale viem ze aj taketo veci su mozne, aj takto sa da uzdravit. Potom jej vraj bolo uz len stale dobre a depresia sa uz nevratila. Mne tiez tie nutkave myslienky ako ublizit svojimd etom odisli z nicoho nic pri pozerani serialu. Verim, ze aj tebe nieco pomoze. Viem co prezivas. A viem, ze je to hrozne. Preziva tokopec zien okolo nas, ale len par z nas, mizive % to povie nahlas a uz sme zle, odsudzovane a pustaju sa do nas. Myslim na teba, drz sa.