Žijete se svým PRVNÍM partnerem??

Ano, žiju se svým prvním sexuálním partnerem 12 let. Nikdy jsem si nepřipouštěla že bych mohla být s někým jiným,ale často jsem měla podobné pocity o kterých psala Somfy.Ale po čtyřech letech manželství jsem se nechala ukecat od kamaráda a udělala jsem to hlavně ze zvědavosti. Blbý na tom bylo to,že to fakt bylo lepší než s manželem a tak ten vztah trvá dodnes,je to kolotoč neustálých výčitek,depresí a euforie,ale prostě nejsem schopná to skončit ač jsem to zkoušela nejmíň milionkrát.Takže závidím všem kteří dokážou žít celý život s jedním partnerem a nepodlehnout kouzlu někoho jiného.Na druhou stranu, kdyby to šlo, už bych si příště toho "prvního" nevzala a nejdřív bych si trošku "užívala".

Jo, po 4 letech jsme se vzali, stále se milujeme, jsme si věrní (teda já jo :))) a je to super!!!Byg.

Jo, je to nelehký. proč myslíte že se říká že z kurev jsou nejlepší manželky? myslím, že první partner pro život... mnohem větší riziko rozvodu. Já se vyřádila slušně a jsem vdaná od roku 1990 a na rozvod nepomýšlím.

Owecko, mivam stejne uvahy, jake jsi prave popsala... A to i presto, ze by se mne to bezprostredne tykalo. Myslim,ze takoveto pocity muze mit kterykoli clovek, jenz se rozhodne "definitivne" zustat s jednim dotycnym partnerem a nechce mu byt neverny. Myslim, ze nemusi byt zcela zcestne o tech pocitech partnerovi rici a odtabuizovat dotycne tema. Alespon verim, ze v pripade krize to muze byt docela schudne reseni.

No jo, to je blbý, ale na druhou stranu víme, že spolu nejsme jen kvůli tomu sexu. A ten je takový, jaký je asi skoro všude po 15 letech vztahu - ani skvělý, ani vyloženě špatný.

Já přesně (i rokama) jako Ivo. Akorát je blbý když zjistíš, že v sexu existuje někdo, s kým si rozumíš líp...

Ano, už 15 let, ale mezi tím jsme měli oba i jiné sexuální partnery.

Se svým prvním sexuálním partnerem nežiji, ale žila jsem s ním víc jak 7 let. Představa, že nikdy nikoho jiného mít už nebudu,mě docela děsila (milovala jsem ho a chtěla jsem aby to bylo napořád) a měla jsem z toho v sobě takový neklid, těžko se to takhle popisuje, ale prostě dívala jsem se po jiných a když ten protějšek zabral, tak mi bylo líto , že stejně nic být nemůže a taky nebylo. Pořád jsem přemýšlela, jestli je reálně možné vydržet s tím prvním, kterého mi osud přivál do cesty celý život a nelitovat, že jsem nikoho jiného nikdy neměla. Fakt se to blbě vysvětluje. No, něco jako, že já už mám vybráno napořád, ale zase jsem byla smutná, že jsem nic nepoznala. Pak jsem se s ním rozešla a za krátkou dobu jsem vše dohnala a zkusila a pak si našla současného parnera a můžu ty pocity s prvním a teď porovnat, prostě už mě nic jiného opravdu neláká, nemám pocit, že mi něco utíká, prostě nic nehledám a jsem v klidu, vždyt není můj první (ani druhý, třetí....). Tak to mám já.

Zajímalo by mě kolik z vás chodí, žije, je ve sňatku se svým prvním sexuálním partnerem a nikoho jiného nepoznal. Jaký z toho máte pocit? Že jste se o něco ochudili ?(to v případě, že jste spolu dlouho a vidina jiného partnera je v nedohlednu) nebo jste na to hrdí?, jak to prostě vnímáte?Nikdy vás to nelákalo zkusit někoho jiného, i když svůj protějšek milujete?