být jen milenka

Jsem milenkou skoro už 2 a...Barbaro tohle jsi si zavinila sama ze jsi ho zacala milovat ci spise zacala jsi byt na nem zavisla.
Pokud jsi "jen" milenka a tvuj partner je zenaty tak nejjednodussi variantou jak nespadnout do podobneho "prusvihu" jako je u tebe mit minimalne jeste jednoho "kamarada" stejne jako zenac ma svou zenu.
Asi se ti to zda nechutne ale diky teto "pojistce" si zachovas ten bezpecny odstup a zdravy rozum. Ten "kamarad" nemusi splnovat predpoklady jako tvuj milenec je to neco jako "rezerva" na aute a je tam pro pripady kdy nefunguje milenec.
Ted me kamenujte. :-)

Jsem milenkou skoro už 2 a...Barbaro, kdysi jsem byla v podobné situaci, takže vím, že srdci jen tak neporučíš. On ti dal jasně najevo, kde je jeho místo - u manželky. A zvlášť když to na vás prasklo, musí sekat dobrotu, přestože to až tak úplně neplní, když se s tebou stýká. Lehce se to píše, ale v tvém věku už bych se koukala po nějakém perspektivním partnerovi do budoucna. A věř, že on si je tebou příliš jistý, takže jako první krok bych udělala ze sebe více nedostupnou. Když přiběhneš na každé zavolání, snižuješ svou hodnotu v jeho očích. Hodně štěstí, ať se z toho kruhu dostaneš.

Jsem milenkou skoro už 2 a...Barbaro, čas to vyřeší. A také tě bude čím dál tím častěji napadat, jak ponižující tvoje situace je..

Jsem milenkou skoro už 2 a půl roku :-( Myslím, že jsem v tom nejlepším věku (27 let) pro to si najít partnera pro život, ale nemůžu. Smějte se mi, odsuďte mě, ale ja se před lety zamilovala do muže o 15 let staršího a ženatého a nevím jak z toho ven. Nevím jak ho dostat z hlavy a ze srdce už vůbec. Dýchala bych pro něj... a problém je, že on to ví. První rok byl úžasný, byl také zamilovaný, jezdil za mnou, kupoval dárky, dával najevo lásku a náklonost. Po roce to začalo skřípat, jeho žena na nás přišla. Od té doby bylo několik týdenních/měsíčních rozchodů, ale neumím bez něj být. Stačí aby se ozval a jedu... ano, už jezdím jen já za ním. Je si mnou tak jistý, že už se ani neobtěžuje přijet. Máme jen skvělý sex. On se vrátí domů za rodinou a já se doma sama trápím.
Ač vím, že jsem špatná a stydím se, že jsem vůbec kdy dovolila aby nějaký vztah s ženatým mužem začal, nevím jak ho dostat ze srdce. Bohužel to je přesně ten typ muže, kterého bych chtěla po svém boku...

nechci se tady litovat, nebo...ahoj, je mi 23 a jsem v podobné situaci jako ty,taky bych si o tom rada s nekym promluvila..kdyztak napis na email [email protected].

Tak tentokrát je tu víc lidiček,co prožívají to stejné,co jsem zažila já sama.Svůj příběh už tu psát nebudu,ale soucítím s Vámi a přesně vím,jak Vám je.Rady nemá cenu dávat,snad jen,abyste neměli nasazené růžové brýle a pokud máte hodného manžela,děti,tak na to nezapomínat,protože by se mohlo snadno stát,že kvůli milenci ztratíte svoji rodinu a později byste toho mohli litovat.Já měla tu výhodu,že manžel se nikdy nic nedozvěděl a vztah s milencem jsem ukončila sama,i když to bylo moc,moc,moc těžké.Dnes si kolikrát vzpomenu,nikdy nezapomenu,ale mám to ukončené.

nechci se tady litovat, nebo někoho odsuzovat, ráda bych touto cestou poznala někoho, kdo by se chtěl vypovídat a promluvit o tom, co prožívá. Např.někde na chatu, icq apod. Jsem milenka.. 21let, je těžké někomu něco takového svěřit, když v této situaci nikdy nebyl..(a ani já jsem se nechtěla do ní dostat)..natož aby vás pochopil... nemusí to být jen milenka v podobné situaci, zajímá mě i pohled manžela, který má milenku a chtěl by to s někým probrat, vím totiž od svého ženatého "přítele", že to není jednoduché a ráda bych ho chtěla více pochopit..předem děkuji všem :-)

Já taky nechci přijít o milenku. Sice se teď dost hádáme, ale ta hloubka tam je.
Oba máme své hlavy a proto nám to občas hapruje. Jenže bez ní by byl můj svět šedý a prázdný. Teď už to vím najisto. Miluji ji.

I já jsem ta druhá..Na...přesně vím jak se asi cítíš.Mám úplně stejný problém a taky nevím jak z toho ven.Je to těžké když milujem a nechceme o něho přijít:-(

I já jsem ta druhá..Na začátku všechno růžové a hlavně v mé hlavě pravidlo-NEZAMILUJI SE! a teď...ano jsem zamilovaná až po uši. Jsou to tři roky. A nevím jak z toho ven..čas běží, já ho nezastavím, ale sílu odejít nemám...Není cesta zpět

Přečetla jsem si...Olino, je mi tě líto. Ale nepíšu to jedovatě! Přestože tě nechápu.To nemáš hrdost? On vidí, co jsi mu dovolila a tak tě zbytek vztahu bude mít navždycky na háku.Hlavně sobě ubližuješ. Bereš si šanci získat jiného, bráníš se dobrovolně budoucímu štěstí. raději bych probrečela tajně sama celé noci, než se nechala zničit od takového citově hnusného člověka.
Radu ti neposílám, tu dobře znáš.

Přečetla jsem si příspěvky a přidávám svůj . Já i můj přítel jsme ovdovělí, když jsme se potkali bylo jak osudové, strašně rychle jsem se zamilovala i z jeho strany bylo vše nádherné. dva roky jsme za sebou dojížděli. Třetí rok jsem udělala rozhodný krok, našla jsem si zaměstnání v okolí jeho bydliště a on mi pomohl najít byt v místě jeho bydliště. Jen najednou zjistil, že utíkají roky a on by ještě něco chtěl(dítě). Teď jsem v roli milenky dělím se o něj s ženou o jedenáct let mladší než je on, ale která mu to dítě neslíbila, upozornila jsem ho na možnost, že to nedopodne tak jak by jsi přál. Řekl, že je to byznys, nepočítá s tím, že u ní zůstane napořád. Když mi toto před deseti dny řekl
myslela jsem, že se mi hroutí svět. Svou roli milenky jsem mu nabídla sama. Občas toho v noci velmi lituji, když jsem sama. Doufám, že sám příjde na to měl u mne. Sám říká Tebe znám a ty znáš mě, ji neznám vůbec a chodím tam jen spát. Mladá paní ještě není rozvedená.

Bylo mě 33 když jsem se...emo, nakonec příběh se šťastným koncem. I takový je život....
Každopádně přeji hodně hodně štěstí ve stávajícím vztahu...

Bylo mě 33 když jsem se dozvěděla o milence svého manžela,rok jsem se to snažila rozchodit,ale díky neůnavné milence jsem to vzdala a zažádala o rozvod.Nechtěla jsem chlapa vidět ani z rozjetého vlaku,dopadlo to tak jsem se zamilovala do ženatého nadřízeného,bylo to peklo,nikdy bych nevěřila že se mi to stane,když to prasklo,tak jsem byla připravena se stáhnout,dopadlo to tak,že právě slavíme třetí výročí společného života.Poznala jsem obě role a ani jena nebyla růžovým sadem.

Jsem docela pohledná a o...Tak dva roky! Uf, no a stále věřím!!!

To se takhle nedá říct, že žena trpí vždycky víc. Například v mém případě jsem si jist, že manželce úhyn naší lásky sice vadí, ale ne zas tak, aby se s tím pokusila něco dělat. Mě to hněte moc, nemám pocit, že bych žil šťastný život a mockrát jsem se pokusil ji přimět, abychom se společně pokusili to řešit, ale vždy vše úspěšně zablokovala svou totální pasivitou.

Narazila jsem na tuto diskuzi i na příspěvky řádku let staré, s tím na příspěvky docela mladých děvčat kolem dvaceti let, tedy o generaci mladší ode mně. Co mně překvapilo, a docela vážně, je skutečnost, jak z mého pohledu mají tak mladé dívky věci v hlavě srovnané, pohled na svět a vztahy vyzrálé. Nevěra a vztahy s ženatými jsou vždy bolavá věc, ale já milenky neodsuzuju. Mám už tolik životních zkušeností, že neodsoudím nikoho, když neznám pohnutky, důvody, okolnosi, které vedou k nevěře, bokovkám, vztahům a je to individuální a nejde soudit. Provalená nevěra bolí strašně moc a šrám na duši zůstává. Na druhou stranu bude vždy platit, že nikdo z nás nikoho nevlastní a že srdci neporučíš, lásce také ne. Na vině je více muž a většinou nevěrný ženáč je nejvíce v pohodě v daném trojúhelníku. Manželky mnohdy vědí, trpí,zůstávají kvůli dětem a jiným důvodům v polovičatých vztazích, často trpí i milenky ženatých, zamilují-li se. Muž je na tom nejlépe ze zúčastněných.To je život. A já sama, ač věkem jinde, vdaná v dlouholetém manželství,kde navenek nic nechybí, trpím taky. Svého času jsem tu facku od života v podobě nevěry partnera dostala taky a když to skončilo, nechtěla jsem nic jiného, než udělat tlustou čáru a jít dál, chtěli jsme to oba. Zdálo se to snadné, ale co je v životě v tomto směru snadné ? Důvěra zmizela a jizva na duši zůstala. Svého času se objevila v mém životě jakási berlička, jiný muž, moc mi pomohl zvednout tak silně pošramocené sebevědomí existencí té druhé svého času. Zpočátku flirt, později se on zamiloval, já si ho začala postupně vážit, byl tu pro mně, když jsem ho potřebovala, když jsem potřebovala pomoc a muž se vzdaloval-ke své náročné práci, služebním cestám, koníčkům a neměl na mně čas, resp. stále méně a méně času. Chtěla jsem ten vztah bokem hodněkrát ukončit, ale nakonec jsem pochopila, že lásku není dobré odhánět a že je dar, když vás má někdo opravdu nezištně rád. Toho přítele si nesmírně vážím a mám ho dnes ráda. Přesto šťastná nejsem, možná jsem na cestě za smířením a přijetím daného, zatím tím procesem procházím. Jsem citově založená a láska v mém životě znamená mnoho. Vždy jsem toužila po krásném vztahu v manželství a neuvědomovala si, že na tohle má málokdo patent, že po mnoha společných letech vztah nemá podoby jako zpočátku, že nikdo není povinen mně milovat po celý život a že přichází často citové odpoutání se, jako to bylo v případě mého muže. On je relativně mladý, hezký, úspěšný a ženám se líbí, mně dnes vzdálený tím, že trávit čas společně se mnou je asi to poslední, oč stojí. Můj přítel je nemladý, obyčejný muž se svým zázemím a volným časem a rukou pro mně připravenou. A moje srdce je napůl tam i tam. V manželství něco přetrvává, i když vím, že mně to spíš ubližuje, ve vztahu s přítelem se něco rodí. Kam dospěju nevím. Asi se ptáte, proč se nerozvedu, ale těch důvodů je mnoho, děti a tak dále, prostě ani jeden z nás nechce. To krásné, co znamená nejvíc v partnerském vztahu-šťastné manželství v lásce dvou by pro mně bylo nejvíc, vše ostatní je náhražka. To první už od života nedostanu, Bohu děkuji za tu náhražku, moc mi pomáhá přežít. Napsala jsem to z pohledu manželky i milenky, která prošla vším, čím se ve vztahu asi projít dá, neodsuzuje nikoho, protože ví, jak citlivé tyhle věci jsou a přeje všem lásku pokud možno ničím nezkalenou.

Věrko, prosím objasni mi to více? :-)

Dobrý den všem ženám a...Nejhorší je, být milenka v haremu svobodného muže. :-)

a proto je vetsina chlapu...je v tom kus pravdy Leno ... upřímně, kvalitních chlapů je méně a méně, nastupuje generace mamánků. Ale ruku na srdce-i my ženy máme dost chyb a leckdy největší a nejlepší kamarádka dokáže vrazit do zad nůž. Mnohé ženy jsou zas falešné, neupřímné, prospěchářské. Zkrátka ideál neexistuje. Život mi dává za pravdu, že ty příliš hodné ženy mají často za partnery vyčuránky a sobce a potvory naopak hodného s kterým jim projde vše-často to platí. Nicméně, já už jsem dost stará, je ve mně hodně pokory, vážím si zdraví, především toho, že mi život dal přes všechny mé problémy nakonec dvě zdravé děti, vážím si každé hezké chvíle a každého úsměvu i setkání s dobrým člověkěm. A krom spousty povinností se snažím si neustále připomínat, že chvilka s dobrým člověkem je tím, co nám nikdy nikdo nevezme, dobrou vzpomínkou-a chvilky s tím, kdo tě má rád pak nadevše. Každý z nás bude jednou bilancovat na konci cesty.