Duchovní cesta

Pro Romana: Také mě zaujal jeden příběh. Je to příběh o vzniku našeho světa, který vychází z vyprávění Muldaševa v knize z koho jsme vznili.
Jakási ambiciózní bytost na astrální úrovni došla k názoru, že vývoj vědomí kolem se vyskytujících eg probíhá příliš pomalu, protože nejsou k ničemu pořádně motivována. Vytvořila proto na astrální úrovni představu ve formě klíče, podle kterého se ze živých vláken vědomí, na kterých bytosti vyrůstaly jako mikroskopické bublinky, vybírala jen některá vlákna a ta byla tímto klíčem rozklíčovávána do představy určitého světa. Tento klíč podsouvala postupně tato bytost do vědomí mnohým egům vyskytujícím se a takřka stagnujícím na nejnižších astrálních hladinách vědomí. Pozornost těchto eg byla polapena podsunutou představou světa a tato ega začala tuto představu společně sdílet. Postupně počet polapených eg sdílejících tuto představu narůstal. Možná proto, že jejich pozornost byla touto představou pouze polapena a neuměli se jí pustit a možná taky proto, že se jim realizace v této představě líbila. Zpočátku síla kolektivního vědomí bytostí sdílejících tuto představu světa nebyla tak silná, aby vytvořila pevná pravidla, podle kterých by se všechny musely řídit. Postupně jak tato síla narůstala se pravidla upevňovala, až postupně začala na polapené bytosti působit jako zákonitosti, kterým bylo čím dál tím obtížnější se vzpírat. Různé umístění dekódujícího klíče v energetickém těle bytostí, bylo příčinou odlišností jejich forem v představě světa a souviselo i se stupněm vývoje jejich vědomí. Ty, které ho měly umístěné v horní třetině energetického těla, přijímaly formu člověka.
Blavatská psala, že první rasa lidí se nazývala Samozrození. Měli éterická těla která měřila 40

Prasklá nádoba

V Číně měl jeden nosič vody dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku. V jedné byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádoba vodu už jen do polovičky. Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den jen jednu a půl nádoby vody. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu.

Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost a cítila se uboze, protože je schopná jen polovičního výkonu. Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka: "Stydím se, protože voda teče po celou cestu domů." A nosič jí odpověděl: "Všimla jsi si, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla rozzářit můj domov."

Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby. Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového, jaký je a uvidět v něm to dobré

To není můj příběh. Vyprávěli mi ho. Asi je to nějaká jejich pohádka pro malé stromy aby nechtěly být lidmi.

Romane, tezko se mi hledaji slova obdivu pro Tvuj pribeh :-) Proste kouzelne, dokonale, naplnujici... :-)))

Ram a Fa žili tím co způsobili. Jejich tělem byl soulad, bez nich by nebylo živých bytostí, nebyl by vítr ani déšť, Slunce by
nedrželo pohromadě a nebylo by žádných tvarů. Hudební nástroje by nevydaly tón a myšlenky by se nedaly uspořádat.

Fa byla především souhrou v pohybu listů a květů, proudem vody a melodií.
Ram byl větrem, kamenem a ozvěnou. Na loukách se pohybovaly stvoly trávy,
květiny rozprašovaly ze svých listů kapky rosy a vítr na ně hrál věčné tóny Fa. Vítr se proháněl ve skalách a srážel spršky drobných kamínků které padaly do údolí, narážely na skály vydávaly praskavé zvuky, které s ozvěnou skládaly drsné jméno Ram.

Vítr se zatočil nad jezerem a někde u břehu se rozstříkla sprška vody. Jemný písek se sypal z břehu. Tak se poznali a protože
jejich tělem byl soulad, necítili k sobě nic než lásku. Hráli si spolu. Po ránu se na stráních a ve skalách zvedl vítr, velké řady květin potřísněných rosou se vlnily a hrály duhovými barvami. Voda se roztékala po skalách, padala z výšky, tříštila se o skály a mísila se s větrem. Vítr odnášel pryč drobné kapičky a rozhazoval je po trávě. Písek se mísil s vodou a padal s ní
hluboko do údolí.

Radovali se z volného pádu a sami ze sebe a
dívali se spolu na to co způsobovali. Chtěli být spolu a tak jednou v divokém tanci zavolali Dora, vládce a žádali po něm živé tělo.

Nebe se v jejich extázi zatmělo, těžké proudy vody se spustily z oblaků,
blesk prořízl vzduch který se zachvěl jako čerstvá rána a hrom nachvíli přimrazil mnoho živých bytostí. Kamenná lavina se řítila do údolí a jezero se vylilo z břehů. Celý svět zakřičel jako probuzený z
těžkého snu. Dore! Pak se už jen několik kamenů kutálelo do údolí a voda se vsákla do země. Za každým pohybem byl slyšet hlas
vládce.

Vaše láska způsobuje zkázu a bolest, když proudí moc silně, copak si to neuvědomujete? Proč chcete tělo, žijete aniž
byste se starali o to co vás živí. Vaše láska spoutá železo a vytvoří články řetězu, kterým se lidé přikovají ke skále. Vaše láska spoutá myšlenky a vytvoří slovo které přenesete větrem k
jinému člověku a toto slovo může připoutat stejně účinně jako články řetězu. Nepochopíte proč to lidé dělají.

Ale Ram a Fa si vedli stále svou a chtěli se dotýkat a způsobovat si i bolest, aby věděli, že jsou vedle sebe. Budete mít mnoho starostí se svými těly. Přes tu starost a přes to co budete potřebovat
možná zapomenete na lásku k sobě. Ram a Fa se chtěli dotýkat, mazlit se a hladit. Tak se narodili dva lidé.

Nepamatovali si svůj původ. Byli strašně zaměstnaní sami sebou a chtěli stále něco měnit a přizpůsobovat. Občas je vyrušoval
zvláštní pocit. Toužili po sobě a bylo jim to naobtíž. Zahazovali snadno to co vytvořili pro chvilku prožitou spolu. Bylo jim to naobtíž a stále hledali proč vlastně jsou a stále ten pravý důvod přehlíželi. Fa byla ženou, protože tak jako voda co vyvěrá ze země i ona měla dávat život. Ram byl mužem, protože tak jako stavba z kamene měl chránit ženu.

Stále ve všem zní Dorův hlas, kterému nikdo z lidí nerozumí ...

Nějaký čas po tom mém usínání se stromy mě najednou přepadla chuť zapsat si jeden příběh. Nějak jsem tušil, že mi ho vyprávěly ty stromy, ale bylo potřeba nějakého času aby se asi v podvědomí přeložil do naší řeči. Je možné, že by se vám někomu mohl líbit, tak tady je.

Je fakt, že jsem nic nečekal, byl jsem unavený, hladový, vysílený a to se pak v polospánku dějí divné věci. S tím pocitem v přítomnosti stromů jsem usnul. Bylo to zajímavý. Asi kdybych si to chtěl úmyslně navodit znovu, nepovedlo by se to. Možná je fakt potřeba nechávat to na náhodě a cílevědomě se o nic takového nesnažit. Ale určitě existuje spousta praktik, které jsou hodně zajímavé. Tak nějak ale tuším, že je nebezpečné pouštět se do takových technik bez vedení zkušeného učitele. V takových krajinách se dá docela nepříjemně zabloudit.

Aureliano, i Tobě se omlouvám za zkomolení Tvého nádherného jména na Aurelius. :-))) Že by na mě působilo to teplíčko, že tak všechno pletu? :-)))

Ještě se Vám oběma, Rudo a Romane, omlouvám, že jsem v jednom z příspěvků zaměnila Vaše jména.:-)))

Pro Romana: Tvůj zážitek v horách musel být úžasný. Netušil jsi, že se v něm skrývá nebezpečí, jak to krásně popsal Aurelius. Mně to připomnělo myšlenku Karla Weinfurtera: Píše, že mystik, jde-li s prostou duší přímo k Bohu a nežádá si žádných okultních sil a schopností, nýbrž se ubírá jako nevědomé děcko s nejprostší důvěrou k Pravdě, ke Světlu, tak neví o žádných nebezpečích, nevnímá je a nebojí se jich, takže se mu jistě nic nestane, i kdyby se dopouštěl chyb. Něco jiného ovšem je, když někdo ví, že jsou některá cvičení či praktiky nebezpečné, a přesto se jimi začne zabývat z pouhé zvědavosti nebo k získání oněch sil, pak může následovat tvrdý trest.
Tak mě napadá, že oni toltéčtí čarodějové, kteří skončili jako stromy, moc mistrně se svým vědomím manipulovat asi neuměli, no spíš si mysleli, že umí, ale ouha...
Správně také vnímáš, že lidská čistě materialisticky založená společnost nebude to pravé ořechové k jejímu vývoji. Ale co s tím? Každý musí začít sám u sebe. Začneme-li měnit nejprve sami sebe, ejhle svět je změněn.:-)

Pro Rudu: Mé čtení mi vůbec nemusíš závidět. Je to takové moje potěšení, nic víc. Jak by asi řekl don Juan, prozatím má neovládnutá pošetilost.
Život je pro nás školou. A pěkně si ji projdeme od té mateřské až po tu vysokou. A jak dlouho se v každé kategorii zdržíme, to už záleží jen na nás.
Dík za mailovou adresu, musím si to ještě promyslet.

Evelyn, děkuji za reakci, moc se mi líbí Tvůj úsudek, já to cítím podobně jako Ty.Teď odpovím na Tvou otázku, bohužel moc nečtu, Ty píšeš , že čteš hodně, to Ti závidím,já, věci většinou zažívám a prožívám, na to kolik mi je let,tak toho mám dost za sebou, jak nega. tak i pozi.zážitků,zkrátka, škola života.Tvůj způsob písemného vyjadřování je mi sympatický.Jestli chceš, můžeš mi psát na - Bernau8"seznam.cz

Pro Romana: Tvůj zážitek ze Slovenského ráje byl umožněný tím, že jsi jaksi mimoděk naplnil podmínky pro uvolnění a posun svého vědomí. Místo, ve kterém vzniká ve tvém energetickém těle proces vnímání, se ti posunulo z normální polohy člověka ve vrchní části energetického těla do polohy na jeho dně, kde vzniká vnímání stromů. Měl jsi docela kliku, že se ti nepodařilo tuto starou toltéckou techniku zrealizovat s plným vědomím. Pak by se z tebe prostě stal strom. Pokud bys v té situaci naprosto mistrně neovládal svě vědomí, už bys nenašel cestu zpátky a zůstal bys stromem. Takto se podařilo skončit před pár tisíci léty některým toltéckým čarodějům. Ti ale manipulovali se svým vědomím do polohy stromů záměrně, protože ovládali mistrovství vědomí. Takto posunuté vědomí jim umožňovalo snadněji přejít s celým tělem do některých jiných světů. Kdybys byl schopen zřít energetické tělo, viděl bys, že prakticky jediný rozdíl mezi člověkem a vránou je v odlišném umístění místa v energetickém těle, kde vzniká vnímání. Vrána ho má umístěný na rozdíl od lidí u středu energetického těla. Odlišný způsob vnímání mezi člověkem a vránou se projevuje tím, že vrána ví ale nemá rozum. Člověk naopak neví, ale má rozum. Člověk má také schopnost vědět - schopnost přímého poznání. Tato schopnost je u nás však blokována dáváním příliš velkého důrazu na rozum. Problém je v tom, že už na přímé poznání nedosáhneme a rozum následkem zúženého vědomí špatně používáme. Výsledky způsobu používání rozumu normálním civilizovaným člověkem jsi postihl velmi výstižně. Pokud bys to hodnotil z tohoto pohledu, tak normální člověk už nevypadá jako vrchol stvoření na této Zemi ale spíš jako ubohá bytost, která díky šlamastice, do které zabředla, nedosahuje hodnoty ani toho posledního mravenečka, který leze po tváři této země.

Je to stejně zvláštní, třeba taková vrány, má mozek velký jako višeň a dokáže navigovat přes kontinenty a doletí vždycky kam potřebuje. Lidský mozek váží skoro 1,5 kg a bez cestovní kanceláře se nedostaneme ani do kempu vzdáleného 300 km a bez reklamy si neumíme nakoupit. Jakmile někdo dstane možnost se nezávisle projevit, většinou vymyslí otrokářství, koncentrační tábor, nebo inkvizici. To je fakt divný. To vypadá jako kdybychom ten mozek používali na něco jinýho než k čemu ho máme.

Měl jsem takové období kdy mě lákaly procházky po horách. Vzal jsem si na záda pár věcí a šel jsem pořád dál, spal tam kam jsem večer došel. Jen se spacákem, bez stanu. Jednou, přešel jsem Nízké Tatry a dostal se do Slovenského Ráje. Za sebou týden, z toho 3 dny ve stálém dešti, únava, málo jídla, vysílený lehl jsem si na dno vyschlého potoka. Slunce zapadalo, nad sebou stromy, kdesi pod kameny byla slyšet tekoucí voda. Usínám a v polospánku se mi najednou všechno objevilo v takovém podivném pohledu. Měl jsem pocit, že se mi ruce s korunami stromů rozkládají k obloze a nohy vrůstají hluboko do země a stýkají se s vodou. Nohy omývané tekutou vodou a ruce se natahují do té vodní páry v modru na obloze. Stromy co byly okolo mě jsem vnímal jako tiché společníky a uklidňovaly mě svou přítomností, asi jako když člověka v těžké situaci vezme za ruku někdo starý a klidný, co má hodně za sebou a jen svým dotykem a svou přítomností uklidňuje. Uvědomil jsem si, že ty stromy mě uklidňují, mají toho hodně za sebou, spoustu si pamatují a v této chvíli mi předávají něco důležitého.

Jednou jsem někde četl: Každý člověk má klíč od brány do nebe. Stejným klíčem se otvírá brána do pekla.

Pro Gracii: Děkuji za přání štěstí. Co zde pohledávám? Nitky osudu mě sem přitáhly, tak jsem tady. Počítám s tím, že se určitě objeví někdo, kdo přijde urážet ty ostatní, to je bohužel "normální". Měj se hezky.

Pro Romana: Přála bych si, aby tato diskuse zůstala otevřená pro všechny duchovní směry, které jsou tolerantní k těm druhým, nenapadají je a neposuzují tu svou jako jedinou pravou. Cest je totiž tolik, co lidí, jen cíl je jen jeden. Každý, kdo má nějakou zkušenost se svým duchovním vývojem, ji sem může napsat.
A tak samozřejmě i já má svou cestu, která mě momentálně nejvíce oslovila, jsem na začátku, takže bych spíš mohla mluvit o tom, co jsem prožívala předtím a budu ráda, když se tu objeví někdo, kdo je dál a bude se chtít podělit o své prožitky a poznatky.
Ta pro mě nová cesta je cesta Toltéků, konkrétně učení dona Juana, jehož žákem se stal Carlos Castaneda a svou cestu poznání popisuje ve svých knihách. Ale tady jsem opravdu ještě na začátku, takže zatím si o tom povídat moc nemohu.

Pro Šedou kočku: Je to Tvá duchovní cesta a pokud Tě naplňuje radostí, je pro Tebe ta pravá. Ty chrámy a oltáře a knihy jsou jen takovou pomůckou, která ale vůbec není nutná. Někdo ji však potřebuje nebo je mu prostě příjemná. Příroda sama o sobě je mocných "chrámem", bez něhož se ale neobejdeme.

Stačí, když jdu každý den ven, do lesa, do polí, sama se svými myšlenkami, s přírodou kolem, s oblohou, kterou miluju ve všech ročních dobách, s pocitem, že i já tam do té krásy patřím, s takovou radostí v srdci, že se mi chce zpívat a vztáhnout ruce k obloze a poděkovat za každý den? Taková je moje duchovní cesta a nepotřebuju k tomu žádné chrámy ani oltáře, ani knihy či svíce. Příroda je všude kolem a já ji miluju a chráním... a Ona toho zase dává neskutečně hodně mně... :-))

Milá Evelyn,
Tvoje slova působí tak moudře a vědoucně, že se mi až nechce věřit, co člověk s takovým uvědoměním hledá zde na doktorce..Promin mi tu příkrost, ale jsi asi bílá vrána mezi černými a držím Ti i ostatním palce, aby se téma této diskuze nezvrhlo k bezduchému tlachání a urážení jak je to tady na tomto serveru zvykem. Přeji mnoho štěstí v hledání ( a nejen v knihách). S láskou Gracia

Rudo, než jsem napsala svůj příspěvek, tak jsi položil otázku, kterou jsem si přečetla až teď. Odpovím na ni trošku později.

Ahoj Rudo, souhlasím s Tebou, že slovo