Generalizovaná úzkostná porucha

takový pocity jako M. má plno lidí, zejména v jejím věku. věnuješ jim moc pozoznosti. jsi prostě moc citlivá, což na jednu stranu je dobře - oproti hajzlům, kteří bezohledně prosazují svojie a nepřemýšlejí o ničem. nevidím důvody, proč bys nemohla jít na medicínu. snad jsi zdravá, já jsem tak o deset let starší než ty, a k tomu těžce tělesně nemocná. buď ráda, že ti nic není. taky mám někdy myšlenky na sebevraždu.
taky se vračím do minulosti v myšlenkách, protože v dětství to vypadalo, že se vyléčim, ale nyní už šance téměř není. kdybys věděla, co mám za sebou operací. budoucnost nemá nikdo, každý stejně umře, tak se moc svými myšlenkami neznepokojuj a važ si zdraví. bojím se další operace, bojím se smrti i toho, že budu celý život invalidní, toho, že nikdy nebudu mít muže (nikdy jsem ho kvůli tělesnému postižení neměla). jdi studovat, abys mohla pomáhat nám, bude tě potřeba! ahodně stěstí

M.Jdi do toho ať je z Tebe psychouš MUDr.oni vědí hovno,jen teorii a reál jim chybí,takže máš "hnusnou výhodu"s kterou bys měla,pro pacouše POCHOPENÍ!Díru do hlavy si nedělej,to se vsákne"broky"spolkni,bude líp!

Tino,
poradit ti neumím, zažívám úplně to samé a sama si s tím nevím rady.
Vydrží mi být dobře maximálně den a pak se to rozjede nanovo. Pomalu mi začínají docházet síly. Za necelý měsíc maturuji a děsím se každého dalšího dne, protože cítím, že je to den ode dne horší.
Sebevražedný myšlenky přicházejí ted naštěstí jen jednou dvakrát do týdne. Koncem března jsem se pokusila zabít, ale dostali mě z toho. Dneska to přišlo znovu, ten stav naprosté beznaděje, ale už je to pryč. V myšlenkách se pořád vracím do dětství a velmi se obávám budoucnosti, protože vím, že žádnou nemám, že lepší už to nebude.
Je to zvláštní, ještě předevčírem mi v hlavě zasvitla naděje a říkala jsem si, že to ještě jednou zkusím znova a dneska je tu další depresivní propad.
Nejvíc ze všeho mě mrzí, že ubližuji lidem okolo, kteří se mně snaží pomoct.
Nejraději bych je toho ušetřila a smazala se, vygumovala, prostě nebyla.
V červnu dělám přijímačky na medicínu a děsí mě můj nynější stav, má nechut cokoliv dělat, úzkost mi zabranuje se soustředit na učení a já si nejsem jistá, jestli vůbec chci, jestli na to mám studovat. Mentálně prý ano, ale psychicky spíše ne.
Nevím, jak to udělat, abych nebyla a abych zároven nikomu neublížila. Nejde to. Ve chvílích, které bych měla věnovat relaxaci, přemýšlím, jak to příště udělat, aby to vyšlo. Potřebovala bych revolver, tak by to bylo asi nejrychlejší, když prášky selhali.
No nic, potřebovala jsem jen napsat, jak mi je, abych to ze sebe alespon trochu dostala.
Nevěš hlavu, Tini, nejseš v tom sama, je nás víc.

Ahojte ?udia.Dochádza mi všetka trpezlivosť...najviac ma na tom štve, že ma tá úzkosť obmedzuje na každom kroku, že sa nemôžem venovať veciam, ktoré mi donedávna robili radosť. Nič ma neteší a zmocňuje sa ma beznádej. Zdá sa mi, že tento stav trvá už strašne dlho. Je síce pravda, že som od vážnejších úzkostných stavov mala asi 4roky pokoj, no neviem si vysvetliť, prečo sa to teraz vrátilo. Mám pocit, že dobrých dní je momentálne ove?a menej, ako zlých, kedy sa cítim unavená a smutná. Už som si myslela, že je to za mnou, no ukázalo sa, že nie. Som z toho ve?mi sklamaná, čo rozhodne neprispieva k môjmu vyliečeniu. Je to bludný kruh a neviem nájsť miesto, kde ho preťať a vrátiť sa do normálneho života. Po ničom inom momentálne tak netúžim, len po tom, aby som zase bola zdravá a mohla sa tešiť zo života. Neviem, kde robím chybu. Riadim sa radami lekárky, užívam lieky, ktoré mi predpísala, snažím sa naučiť relaxovať, ale zdá sa mi, že to všetko trvá pridlho a ja začínam byť bezradná. Niežeby som pomýš?ala na samovraždu, to nie, lebo sa ve?mi bojím smrti, ale stále sa musím zaoberať otázkou, kedy už pobadám nejaké zlepšenie. V tomto oh?ade som ve?mi netrpezlivá, no nemôžem inak. Moji blízki ma podporujú, no ja už ich nechcem zaťažovať svojou chorobou. Chcem byť schopná vyrovnať sa s tým sama. Keby sa k tej úzkosti nepridávali telesné príznaky ako pocit plného žalúdka, vnútorné napätie, búšenie srdca, nechuť do jedla, napínanie, pálenie záhy a pocit ťažoby na žalúdku, bola by som schopná ju prekonať. Horšie je, že sa to neodohráva len v hlave a ja som nútená kvôli týmto nepríjemným príznakom ostávať doma. Neviete mi prosím niekto poradiť ako sa toho zbaviť? Bola by som vám naozaj ve?mi vďačná. Vopred ďakujem.

......a mimochodem, strašně se mi líbí životní krédo: "Nic nemusíš, jen umřít musíš...".Když jsem kdysi chodila do školy, tak to s vtipem říkávala máma mojí kamarádky (třeba před těžkou písemkou, ze který jsme měli nervy...a říkali si, že ji musíme zvládnout, jinak bude zle).Tím se mi vždycky dost ulevilo - vždyť opravdu vlastně nemusím, za to mě nikdo přeci nezabije :o). Teď mi to dokáže pomoct v těžších situacích, protože si fakt uvědomím, že kromě "té smrti" je všechno podřadné, často i malicherné...a všechno ostatní se dá vždycky vyřešit - třeba i tím, že se tím nemusím vlastně vůbec zabývat ;o).

Já to naštěstí zvládám bez doktorů, bez léků..., prý pomáhá i dostatek magnezia (hořčíku) v těle (myslím, že já ho mám teď dostatek), protože jeho nedostatek může způsobovat právě i problémy spojené s psychikou (nervozita, deprese apod.)..., taky je dobře, že mě hodně hlídají doktoři se štítnou žlázou (nedostatek nebo nadbytek hormonů samozřejmě dokáže taky hodně ovlivnit psychiku...). Mě začalo OCD asi tak před 1,5 rokem. Neříkám, že jsem byla před tím vpohodě, ale OCD v podobě vtíravých myšlenek (většinou se bohužel týkají ublížení dceři apod.), je podle mě ta nejhorší možná úzkostlivá porucha, co existuje! Je to naprostá hrůza! ...Když jsem na začátku března zjistila tady na doktorce.cz, co to se mnou je a zapojila jsem se do diskuze (a přečetla toho co nejvíc o té potvoře, kterou trpím), tak se mi hodně ulevilo a ještě než jsem stihla jít k psychiatrovi, tak se mi podařilo najít způsob, jak zacházet s vlastními myšlenkami, jak tu potvoru oslabovat, nepřipouštět si ji k tělu atd. - moje vlastní samoterapie mi strašně moc pomohla. Tězko se to pořádně vysvětluje v pár větách :o(. Důležité bylo, abych přicházející myšlenku co nejdříve zarazila (třeba začít myslet na něco jiného-hezčího-nejlíp legračního, začít si v duchu nebo i nahlas-podle toho,kde jsem ;o)-zpívat, atd.). Když se mi to podařilo, tak se nestihla dostavit následná úzkost a myšlenka se začala dostavovat čím dál tím míň a byla slabší a slabší...Pokud už se mi nějaká vtírala natolik, že mi stihla už dřív vyvolat velkou úzkost, tak jsem se jí snažila co nejvíce "zlehčovat" a "smiřovat se s ní", abych opět co nejvíc zabránila té následné úzkosti...a i tyhle myšlenky začaly slábnout a slábnout...Hlavně už je tolik neřešit! Přestala jsem se postupně vyhýbat věcem, které mi ty obsedantní myšlenky spouštěly (např. nože na kuchyňské lince, sledování televizních novin nebo brutálnějších filmů apod.). Tím jsem tak nějak víc "otupěla" a podařilo se mi vypěstovat si jakousi imunitu proti vtíravým myšlenkám... a posílila jsem sebe sama - věřím, že to zvládnu, protože to jsou přeci jen a jen myšlenky a záleží pouze na mě, co ve skutečnosti udělám (navíc se odborníci na OCD shodují v tom, že člověk trpící touto úzkostlivou poruchou, něco takového provede s menší pravděpodobností, než "normální" člověk). Samozřejmě, že se mi všechny ty brutální myšlenky z celého srdce příčily, takže největší problém byl zkrátka v těch šílených úzkostech (proč mě to vůbec napadá a co když se opravdu někdy neovládnu...), děsila jsem se těch myšlenek a pak i sama sebe.... Tím nejčastějším vyvolávačem u mě bylo, že jsem moc citlivá, všechno až moc řeším - třeba když jsem viděla nějakou brutální zprávu v televizních novinách, tak jsem si ji dokázala úplně živě představit (v tu chvíli jsem to měla tak před očima, jako bych to sama prožila)..., následně na to mě třeba napadlo, že je to vlastně strašně jednoduchý a nejspíš bych toho byla taky schopná (vztahovala jsem si to samozřejmě nejčastěji na svoji rodinu,resp.malou dceru nebo sebe),...pak šílená úzkost...a nekonečná vtíravost brutální myšlenky! Z toho kolotoče se pak nedá jen tak vystoupit, takže jsem moc ráda, že se mi to podařilo a momentálně se na tom kolotoči už jen občas tak letmo svezu. Začátky ale opravdu vyčerpávající. Bojuju dál, ale musím uznat, že je to čím dál lehčí ;o). Nesmím sama sobě ale dovolovat, abych to tolik všechno řešila, abych se něčeho začala tak děsit... Pak se totiž nemůžu divit, že na mě skáčou takový úzkostilivý potvory ;o).
....Myslím si, že kdyby se ti podařilo najít si vlastní terapii, tak by to mělo hodně pomoct. Má to totiž pak dlouhodobý efekt. Není ale bohužel vůbec jednoduchý najít tu správnou cestu. Každý člověk je navíc jiný, může u něj fungovat trochu jiný zaháněč myšlenek, které vyvolávají úzkost...Mě nejvíc pomáhá legrace (dělám si z té poruchy často srandu, že za mnou zase leze...atd.), líp se s ní pak bojuje, když ji vidíš jako nějaký bacil a nedíváš se na ni jako na svoji součást, prostě na sebe...
Když si tak čtu, čeho se týkají tvé úzkostné stavy, tak je podle mě opravdu možný,že ti to začalo v době, kdy sis uvědomila "křehkost života a štěstí". S tím jsem vždycky měla tak trochu taky problém (do toho taky hodně slabé sebevědomí). Často mě napadaly myšlenky, co když dceru někde srazí auto, někdo jí ublíží apod. Hodně jsem se o ni bála, což je v přemíře taky součást úzkostných poruch. Právě i díky té samoterapii, kterou jsem si nastolila u OCD, se mi podařilo se tím už taky tolik netrápit. Ztotožnila jsem se s myšlenkami typu "stejně tomu nemůžu zabránit, nejspíš se vůbec nic nestane a já se zase zbytečně trápím a ničím si tím život, který bych mohla v tu chvíli prožít rozhodně líp...". Když si tak letmo vzpomenu na nejrůznější období v mém životě, tak vím, že jsem byla daleko šťastnější, když jsem tak trochu žila ze dne na den - všechno jsem řešila, až když to přišlo. Jednalo se vždycky o období, kdy toho bylo na mě moc - nová práce, nové bydlení, noví lidi, nové město...a abych to všechno najednou vůbec zvládla, tak si to můj mozek naštěstí takhle zařídil. Normálně ale bývám většinou pravý opak - už ráno se dokážu děsit, jak to za ten den všechno vlastně zvládnu, a zítra a pozítří...no a už to prostě jede. Dokáže mi to taky vyvolat pěkný úzkosti a tak jsem teď moc ráda, že se mi daří to aspoň trochu neřešit tolik dopředu. Jinak bych se nejspíš zhroutila. Vzorem mi je můj manžel, kterej má na všechno dost času, všechno strašně zlehčuje, často mávne rukou s tím, že "se to nějak udělá a vyvrbí". Strašně jsem mu to vždycky záviděla, protože jsem věděla, že se tolik netrápí, že může být díky tomu mnohem šťastnější ;o).

Vpráci jsem přežila.Docela to šlo,teď se těším do postele.Byl to nápor.Psychiatra jsem změnila,ale léčba zůstala stejná.U psychologa jsou na skupinové terapii fajn lidi,ale podobný problém nikdo nemá,tak jsem ráda,že jsem objevila tuto stránku. O mém onemocnění nikdo z rodiny dlouho ne věděl,styděla jsem se za to,přišlo mě to jako slabost.Teď už rodina ví a snaží se mě podporovat.Mám hodného manžela ,16letého syna a 6letou dceru.Jak se léčíš ty? A co ti pomáhá?Ozvi se.Dík

A co změna doktora (psychiatra nebo psychologa)? Přijde mi, že by ti měli víc pomoct, nejen práškama, ale třeba i terapií... Jestli bojuješ s úzkostnými stavy 10 let, tak to chce možná změnit "taktiku boje". Podle mě to chce pořádně rozebírat na terapii, třeba s lidma, co mají podobné problémy nebo s psychologem, který ti pomůže najít způsob, jak zacházet se svými myšlenkami, aby ti nevyvolávaly úzkost apod. Nejsem sice odborník, ale trpím úzkostnou poruchou OCD (kompulzivně obsedantní poruchou, konkrétně se týká vtíravých myšlenek) a tak si myslím, že by to mělo pomoct... Věřím, že jsi za tu dobu už hodně vyčerpaná a nemáš možná dost sil bojovat, ale za návrat do kvalitního a šťastného života to určitě stojí.
A co na to tvoje rodina? Taky dej vědět, jak jsi to zvládla v práci ;o).

Změnu zaměstnání jsem už řešila několikrát.Mám,ale obavy,že nic jiného neumím.Teď po té epizodě jsem už opravdu chtěla odejít ale nedokázala jsem to.Zítra tam zase jdu a dám vědět,jak to dopadlo.A čeho se týkají úzkostné stavy? Bojím se,že neobstojím,že se zhroutím,kdo se postará o děti ve školce.Neobjevila jsem ani příčinu.Začalo to před 10 lety,zemřela mi babička a syn měl silné astmatické záchvaty.Jinak děkuji za odpověď,už zájem o mě mě trochu uklidnil.

Šárko, a co takhle raději zkusit jinou práci? Nějakou, kde by ses mohla cítit vpohodě a postupně se při ní vyléčit. Vím, že se to hodně jednoduše říká, ale když se zhroutila moje kolegyně v práci, tak jí doktoři zakázali se tam vracet, protože by jí to mohlo stát život. Ona teda měla (nevím, jak to máš přesně ty) stres z té práce (a nahromaděné svoje další soukromé problémy). Chvíli byla na neschopence a pak si našla práci fakturantky. Když jsem se s ní za čas bavila, tak byla šťastná - prý si tam dávají kafíčko a zákusečky, mají pohodičku (vyfasuje svojí kupičku papírů a v klidu ji zpracovává), vedle mají hospůdku, kam spulu chodí kolegové na papání..., no prostě jí to moc pomohlo. A jestli se můžu zeptat, čeho přesně se ty tvoje úzkostné stavy týkají?

Ahoj lidi,právě prožívám úzkostné stavy.Léčím se už 10 let.Ze začátku mě stavy úplně ovládaly.Teď jsem byla tři roky úplně bez potíží.Začala jsem se radovat,že jsem z toho venku.Potom stačilo jedno hloupé přeřazení v práci a já se sesypala.Od vedení jsem se nedočlala žádné podpory,i když u stejné firmy pracuji již dvacet let.Jsem učitelka v MŠ.Zítra mám nastoupit do zaměstnání po dvou měsících na neschopence a jsem hrůzou bez sebe.Beru Zoloft a příležitostně Rivotril v tabletách.Chodím na psychoterapii.Bojím se,že to nezvládnu a zase se znemožním.Bojím se,že jestli zůstanu doma už nikdy do žádné práce nenastoupím.Bojím se všeho.Poraďte někdo.Děkuji Šárka

Jiřino, mluvíš mi z duše. Už ani nevím jakou mám diagnózu.přes deprese , panickou poruchu, agorafobii jsem se dopracovala k depersonalizaci, takže přeskakuju z jednoho fora do druhýho. Mám neskutečné stavy prázdna, jako by vše ztratilo smysl, říkám si proč jsem to zrovna já , pjakobych se rozplývala mezi lidmi, ztrácela svoje skutečné JÁ. ze všeho mám pocit viny, snad i ztoho že sem. Možná je to těžší fáze deprese, ale taky si nemohu dovolit vypnout, čekají mě státnice, nová práce. je to děs. Bud ráda že máš děti ,já si neumím představit, že bych v tomhle stavu- beru prášky měla otěhotnět a přitom bych jednou chtěla.

zdravím,beru již nejakou dobu ruzne leky,neurol,rivotril,miabene...je to asi 3 dny co opet nastoupili depresivní stavy-neumím prožívat radost,nic me nebaví,jako bych byla uzavřena ve skořápce,koukám na televizi a jako bych se dívala skrz-do prázdna,cítím v hrdle uzkost,mám 2 děti a potřebuji se dat rychle dokupy!!!jestli má nekdo takové stavy napište mi moc prosím na --beskydy2008"seznam.cz
potřebuji nejakou podporu--bude to nekdy lepší???? Děkuji jiřina

Ahoj Míšo, Tritico jsou celkem dobré léky na celkové udkidnění a hlavně by se ti po nich mělo dobře spát..nejsi sama, kdo se potýká s úzkostnými stavy..momentálně se dostávám z ošklivé deprese, kterou provázela úzkost a bohužel i obsese..neboj, musíš věřit..hodně pomáha kognitivně behaviorální terapie..

Ahojte ?udia s podobnym osudom ako ten moj! Uz dlhu dobu navstevujem psychiatricku ambulanciu, bola som aj hospitalizovana, no nepomohlo to. Priznaky napriek tomu nacas odozneli a moje navstevy nemocnice sa obmedzili len na pravidelne prehliadky u psychiatricky. Casto som trpela pocitom smutku z odlucenia, nenavidela som, ked som musela byt sama. V sucasnosti sa choroba vratila opat, no v inej podobe. Neustale sa ma zmocnuje nepokoj, casto mam triasku, hrcu v hrdle, bolesti zaludka, palenie zahy a neustale je pritomny strach, ze vsetky tieto priznaky nie su vyvolane mojou dusevnou chorobou, ale ze mam nejaku zaludocnu poruchu. Pomaly neviem premyslat nad nicim inym, z nicoho sa nedokazem tesit a k tomu ta neustala predtucha, ze mi bude zle od zaludku...toho sa najviac obavam a nedokazem kvoli tomu ani jest...trva to uz tyzden.Doktorka mi zvysila davku Serliftu a predpisala Neurol, ktory ma strasne utlmuje, ale moj problem neriesi. Neviem, co mam robit...Stale hladam nieco, cim by som ulavila svojmu zaludku, ale vsetko mi prinasa len chvilkovu ulavu...Prosim ak niekto mate s podobnymi stavmi skusenost, podelte sa so mnou o informacie, lebo uz fakt netusim, ako proti tomu bojovat...Ta neistota je hrozna..chcela by som sa vratit do normalneho zivota a vychutnavat vsetko, co ma doteraz tesilo.V takomto stave sa to bohuzial neda.Tak prosim o pomoc.Vopred dakujem.

Mozem sa spýtat kolko tie homeopatika priblizne stoja?nieze by som musela naskrabat posledne koruny nato!pýtam sa skor zo zvedavosti pretoze moja psychologicka mi davala asi 5-6kusov za 50SK!!!ja som sice vobec netušila čo su to vlastne za lieky hlavne aby mi pomohli.vedela som ze su to homeopatika a dalej som to neriesila.tak mi pripada zbytocne k nej chodit pre tie"guličky"ked si ich mozem kúpit sama!

Ahoj, už asi dva roky mě trápí strach z různých věcí, vždycky sem to nějak překonala,ale v posledním asi půl roce je strach jediný: nechci zbytečně chodit do míst, kde není toaleta,protože si říkám, co když zrovna budu muset jít. Jasně že se mi nikdy nechce...Ale prostě bych chtěla, aby mě to už nettrápilo. Mám dvacet let . Můžete mi někdo poradit? děkuji

Zkuste homeopatika - velmi pomáhají na úzkost a stres. Jsou volně prodejné, nejsou to klasické chemické léky. Vím z vlastní zkušenosti, že zabírají. IGNATIA AMARA 15, ARGENTUM NITRICUM 15. 3 kuličky pomalu rozpustit v ústech, min. 15 minut nic nejíst. Brát je můžete několikrát denně, klidně několik let. Já osobně bych klasické léky nebrala, z toho jsem měla strach a měla jsem štěstí na psychoanalytika.

Ahoj Robo ja tiež trpim touto chorobou a poviem ti len tolko ked som bral lieky je to v pohode po 4 rokoch som ich vysadil a pol roka bolo dobre ale teraz sa mi to vratilo a som zase na začiatku proste musim brať tieto lieky či chcem alebo nie mam malo latky v tele tak si ju musim doplnať ale neboj určite sa s toho dostaneš ked budeš brať tieto lieky.