Jak být flegmatik? Jsem vztekloun...

To se nedá naučit. Někdo se prostě narodí jako flegmouš, jiný jako cholera. Já mám to štěstí, že jsem něco mezi - sangvinik, ale tíhnu spíše k tomu flegmatismu.Ovlivnit se to dá tím, jakými lidmi se člověk obklopí. Přesně tak.

Neuvěřitelnlý:)) Tohle, co tu popisujete jsem přece já! TAKY JÁ! Nikoho v okolí, tak šílenýho neznám a hned mi je líp, že nejsem tenhle cvok sama. Ve škole jsem uplná myška, na nic si nestěžuju, všechno přetpim (to spousta mých spolužáků ne) ale doma jsem pravý opak. Řvu, nadávám, jsem zlá a hnusná! Kolikrát se naštvu tak, že se až do večera jakoby klepu. Nejvíc to odnáší taky můj přítel. Já tim, jak na něm něco pořád vidim, pořád na něj řvu a tak, už ani nevim, jestli ho miluju. Ale pak jednou v klidu mi vždycky dojde, že jo. Ale kolikrát sem tak vytočená, že ho pošlu do hajzlu a vytýkám mu uplný hlouposti. Täky po pravdě nechápu, jak se mnou může ještě bejt, když sem na něj tak zlá a přitom měl spousta holek, který ho jen hýčkali a obletovali, ale s žádnou nevydržel tak dlouho jako se mnou, co mu furt přikazuje "udělej si sám", chápete to?

No a já už myslela že jsem divná. Taky se hrozně vztekám, připadá mi, že jen čekám na příležitost a hned mému příteli nadávám a rozčiluju se. Možná mi taky leze na mozek to, že bydlím pořád s rodičema ve 2+1 a jsme tam 4. Teď pořád jezdím k příteli a domů, pořád tahám oblečení a tak a vlastně nemám domov nikde. Bohužel na to abych šla teď bydlet sama nemám, a přítel se ještě dva roky nemůže odstěhovat, bydlí s mámou a nevím jestli by to klapalo bydlet tam s ní.

Žížalo a spol.tyhle postoje jsou odrazem stavu v duši a barometrem "energetické" rovnováhy v organizmu.Hluboko pod agresemi, protože jde o agrese, je strach z okolního světa, strach z těch lidí, vůči kterým vybuchujete a tím je vlastně chcete "preventivně" zastrašit. Cesty, jak se z toho dostat jsou na bázi hlubinné psychoterapie, či psychoenergetiky. Souhlasím, že hraní si na jógu nikam nevede....Napište, máte-li zájem o konstruktivní posun.

Jo bejt flegmatik, to je nekdy ke vzteku (nastesti tech druhejch a ne me)!

No jo. Ono se to dobře teoretizuje. Ale teorie rády selhávají... Včera se můj muž strašně pohádal s mojí ségrou. Do včerejška byli dobří přátelé. Včera na sebe do telefonu řvali, skončilo to u krav a debilů. Nemohl pak z toho spát a moje chlácholení "počkej do zítra, teď to nevyřešíš" bylo na dvě věci... No nicméně nakonec usnul s pocitem, že to je konec kamarádství. A vida, dnes si to vyříkali a je klid.Akorát v paneláku si teď všichni myslí, že máme doma Sicílii a že to řval na mě. V jedenáct v noci. No nic. Takže mě neberte moc vážně s těmi teoriemi, ale snad si z toho přece jen můžete jeden, dva střípky sebrat a zkusit, co to udělá.

Kely,máš pravdu. V práci se držíme, protože musíme. Ale domů přicházíme taky proto, abychom se uvolnili, odreagovali. Často to odnáší rodina, pokud má člověk v sobě za celý den nastřádány stresy, nervy, konflikty, které nemohl ventilovat. Doma se to pak často spustí. Ale i to můžeme chápat jako důkaz dobrého domova, kde se lze uvolnit, kde si lidé důvěřují, nemají mezi sebou postavené bariéry. Nicméně je třeba s tím něco dělat, protože vzteklého partnera nelze tolerovat donekonečna a omlouvat ho tím, že už se tak narodil...

To jsi napsala moc krásně.Já bych poradila,aby se ta dívka zkusila odstěhovat od své rodiny,třeba ji nervujou oni,někdy je to k nevydržení,mladí lidé mají hektický život a doma potřebují mít už klid.Psychiatr nikomu nic nevyřeší,myximálně dá léky"na oblbnutí",ale tu situaci si musí vyřešit každý sám.

Ahoj holky,byla jsem taky pěkný vztekloun. Změnilo se to nejvíc ve chvíli, kdy jsem si našla muže, dnes manžela, který je typický cholerik a vedle něj já vypadám a chovám se jako flegmatik - možná je to divný, ale je to tak. Někdo z nás holt musel přijmout roli kliďase, který navíc svým klidem může "nakazit" toho druhého. Klidný postoj v určitých situacích je totiž naprosto logicky vysvětlitelný. Jistě, když jeho vztek (není tak hrozný, opravdu!!!) je už moc velký, zejména za volantem, pak už mu logika nefunguje a určitě nepotřebuje poslouchat žvásty manželky...Chci vám říct jedno, zkuste začít trénovat, byť i uměle se nutit do přemýšlení o tom, proč se tak zrovna chováte. Já jsem přišla na jednu nesmírně jednoduchou a přesto (nebo proto? V jednoduchosti je síla!) účinnou metodu zvládnutí vzteku: Když se ve mě začne vařit krev, podívám se na sebe trochu zvenčí a zeptám se, jestli se vztekám nad něčím, co můžu změnit - a pak to zkusím změnit - a nebo se vztekám nad tím, s čím nelze nic udělat. A programově jsem si přestala lámat hlavu, trápit se a VZTEKAT SE z věcí, na které nemám momentálně vliv. Např.: Je neděle večer a užírám se představou, že ráno musím do práce. Máte dvě možnosti - a) vzít si den volna, pak se už nemusíte užírat, nebo b)jít do práce. Když půjdu, nemá smysl se užírat den dopředu, protože to nezměním. Nadarmo se neříká "mám jenom jedny nervy!" Šetřete si je na horší časy.Když jsem začala řídit auto, byla jsem horší a sprostější, než kdejaký chlap. Ale objektivně - když nadávám do s odpuštěním kokotů někomu, kdo přede mnou jede 25km/hod nebo předjíždí v zatáčce a ještě troubí, změním ho tím? Změním tu situaci? Ne. On s největší pravděpodobností ani netuší, že na silnici překáží. Prostě soustřeďte se na to, zda je váš vztek konstruktivní, nebo destruktivní. Když odhalíte konstruktivní vztek, zjistíte, že to je analogismus (vztek vlastně může být pouze destruktivní) a že takový vztek, který je opodstatněný, je třeba převrátit v pokus o řešení. Pak si taky myslím, že je docela dobré při návalu nervů prostě vypnout a počítat do deseti a soustředit se na dýchání. Jakmile se na dýchání začnete soustředit, dech se automaticky zpomalí, nával v mozku povolí a vztek se začne odplavovat. Je to strašně jednoduchý a není to žádná jóga. (Taky bych na ni neměla.)Takže to shrnu:-počítat do deseti nebo ještě lépe do násobků sedmi. Když stačí sedm, tak sedm, když ne, tak 14, 21,... -zamyslet se nad tím, jestli vztekem a) něco řeším b) ubližuji sobě a druhým -Nadarmo se neříká "rozdejchat něco". Rozdejchejte to.- Psycholog nebo psychiatr může pomoci, ale pak je tu taky kineziologie. Tam by mohli velmi jednoduchou a bezbolestnou cestou vyhmátnout příčinu vzteku.- nekuřte a nepijte kafe, nebo to omezte. (Já dělám obojí, jsem tele pitomý.)Hodně zdaru. Sranda to není, ale jde to. Přeji pochopení a trpělivost vašich partnerů. Já svého muže odnaučuji vzteku (je to dřina, ale mám to štěstí, že si vztek za čtyři roky dosud nevybíjel na mě. Řve do éteru, případně buší do neživých předmětů...) V milujícím vztahu to jde. Ale představa, že se změníte z cholerika na flegmatika, je naprosto zcestná. Nejspíš je mezi vámi dost Beranů, Lvů, Býků, Štírů, Blíženců... Proč doma "nervačíte" a v práci jste v klidu? Je to dost jasné. Partnerské vztahy jsou přece zdaleka nejnáročnější na zvládnutí emocí, doma jste prostě citově příliš zainteresovány, než abyste byly klidné. Což je vlastně důkazem lásky. Až můj muž bude opravdu flegmatik, budu si myslet, že jsem ho přestala zajímat. Že otupěl, vyhasl. Takže poslední rada - buďte rády, že ve vás hoří emoce a snažte se, aby se tak často nepřehouply do své záporné strany. Pěstujte si doma pohodové prostředí. Prosefor psychologie nám dost trefně říkal, že láska a nenávist vedle sebe těsně sousedí. Žádná jiná vlastnost není tak náchylná ke svému zápornému obrazu, jako láska. Protože tam jsme všichni nejzranitelnější a nejblíže niterným věcem, které si střežíme.Buďte opatrné! Pohybujeme se ve vztazích na ose mezi láskou a nenávistí a nikdy nevíme, jak blízko jsme té hranici, kde se to může zvrátit. A návrat do kladné části osy je někdy nesmírně, nesmírně obtížný. Držím vám palce. Že vás to trápí, to je polovina úspěchu.

Ahoj holky, ja mam uplne to samy. Ale hadam se spis jenom s pritelem, se kterym ziju. COkoliv mi na nem vadi, mu ihned vyctu a pak se kvuli tomu dohadujeme. Nekdy si rikam, ze bych mela radsi mlcet a nechat si to pro sebe, jenze ja to nedokazu. Divim se, ze se mnou vubec zustava, protoze ja bych sama se sebou vubec nevydrzela. Pripadam si strasna, jak furt neco vycitam, jsem nervozni a podrazdena, nekdy to uplne cejtim, ze prehanim, ale nemuzu si pomoct. Taky bych potrebovala poradit. Sama zadnou radu nemam.

ahoj zizalo,mam naprosto stejny problem, i to ze me pritel posila k psychiatrovi. jsem porad podrazdena a hadky a vybuchy jsou na dennim poradku. jo a v praci naprosto v pohode.zkusila jsem tu jogu, v utery jsem byla poprve, ale asi to fakt nebude nic pro me.taky bych chtela slyset nejakou dobrou radu.

Hrozně mě trápí, že když mě něco nebo někdo rozčílí, hned jsem vzteklá a zlá. Někdy odolám a jsem v klidu, ale to asi spíš jen když jsem unavená a nemám sílu se hádat. Jinak si uvědomuju, že opravdu jsem děsná hádavka. Ale jenom doma, s rodiči, ségrou, babičkou, přítelem. V pracovním kolektivu nic.Už to všechny doma dost štve, mě taky. Nesnáším, když o mě někdo doma říká "nepravdu". Držet se v klidu vydržím pár dní, pak nemám náladu a rychle vybuchnu.Chtěla bych tolik být flegmatik... jak se tomu naučit? Mám jít k psychiatrovi? Přítel už mi to párkrát doporučil... Ale je otázka, podle čeho ho vybírat - podle zlatých stránek se mi to zdá dost blbý. Jsem z Prahy, neznáte někoho "dobrýho"??a jógu mě určitě nenalákáte. Neumím být trpělivá a je to na mě hrozně pomalý...Díky za radu. Žížala