Jak vychovat šťastného jedináčka?

Jsem také jedináček a...Vojto, souhlas. Ono hodně záleží na genech a na výchově.
Já ten rozdíl vidím hlavně v tom, že jako jedináček jsem zvyklý se spoléhat hlavně sám na sebe.
a vždycky se musím smát, když vidím ty "krokodýlí slzy" mezi sourozenci, jak se mají rádi a přitom si navzájem závidí, kdo dostal víc peněz od rodičů, kdo se má lépe v životě, atd. Prostě faleš, faleš.

Jsem také jedináček a...Jedináčci obecně bývají úspěšnější, ale k zábavě mívají velmi specifický postoj. Kromě sexu, ten si většinou umějí užít.

Bude z něj politik nebo manažer nebo podobné hovado.

Ahoj.Máme 4,5 letou...chci jedináčka z duvodu že mám bratra a jen mi pije krev..a neustale se hadame je mladší o 11 let a furt otravuje..

Jsem také jedináček a nikdy mi to nevadilo. Je ale fakt, že jsem spíš egocentrik než altruista. Jenomže z mého pohledu není egocentrismus negativní a altruismus pozitivní vlastnost. Já v egocentrismu cítím spíš zodpovědnost, spoléhat sám na sebe, nevnucovat jinému svoji koncepci, nežádat něco zadarmo, snažit se nebýt přítěží. U altruismu zase vnímám solidaritu, schopnost spolupráce, lepší sociální adaptabilitu. Mám hodně přátel ale jsem rád když jsme u stolu poze dva hovoříme k tématu. Zábavu kde je více lidí a jde spíš o sociání rituál mi nevyhovuje. Nemám pocit že jedináček je horší než člověk z početnější rodiny. Vlastnosti se ale jistě odlišují a je dobře, že jsou ti i oni. Já budu ale vždy více preferovat svobodu svázanou se zodpovědností. Nejedináček bude asi spíš preferovat solidaritu a bude spíš akceptovat omezení své svobody a zodpovědnost asi nebude tak důležitá, jako je pro jedináčka.

Jsem jedináček a i když jsem taky vyrůstala mezi spoustou bratranců a sestřenic, sourozenci mi chyběli a chybí celý život.Proto jsem nikdy nechtěla mít jen jedno dítě a co nejdříve po narození prvního jsem chtěla další. Všichni mě od toho odrazovali, že až poznám, co je práce s jedním, změním názor. Druhý syn se narodil 15 měsíců po prvním a od té doby jsem toho ani jednou nelitovala. I ty dvoje plenky současně se zvládly. Já jsem ráda, že kluci mají jeden druhého (škoda, že bývalý manžel odmítal třetí dítě) a i dnes, když už jsou dospělí, jsou to kamarádi. Snad budou mít jeden ve druhém oporu i v případě, kdybych tu já nebyla. Sama mám obavu z toho, jak jednou zvládnu odchod jednoho nebo obou rodičů. Vím, jak tomu bylo při úmrtí mých prarodičů a jak si vzájemně sourozenci mých rodičů pomáhali. Mít oporu v bratrovi nebo sestře i v jiných složitějších životních situacích bych uvítala. Vím, že jsou rodiny, kdy mezi sourozenci nejsou dobré vztahy, ale to už je o výchově, ne o počtu dětí. Oba mí rodiče jsou z početných rodin a i když žijí roztroušeni po celé republice, jsou v kontaktu a v případě potřeby si pomáhají.

Taky mám jedináčka- syna, 8 let. S manželem jsme oba nejstarší - on ze tří, já ze dvou dětí. Možná i to je důvod. Já jsem na sestru žárlila /věk. rozdíl 3,5 roku / , manžel byl velmi starostlivý a dost panovačný / rozdíl 1 rok a 9 let/. Oba cítíme , že je od nás očekávána zodopovědnost a výkon, nic se nám nepromine. Ze strany rodičů a známých je na mě vyvíjen nátlak, jak je špatné mít jedno dítě, že jsem snad i horší než ženy co mají dvě děti. Bráním se, ale stejně se horší cítím. Manžel by si druhé dítě přál, ale muži si z rodičovství slíznou jen tu smetánku- když se nechtějí starat, nemusí. Kdy ž se starají, jste za krkavčí matku. Mít nebo nemít druhé dítě je pro mě problém č. 1, mám zajímavou práci / ne ale nějak zvlášť dobře placenou/, kterou už asi po druhé mateřské mít nebudu / dojíždím denně 2 hodiny/ a nejhorší je , že manžel PRACUJE DOMA, takže kdybych byla doma, bude s jeho povahou kontrola 24 hodin denně. Tak co poradíte? Obětovat tři roky , možná i víc ? Už teď je mi líto , že dvě děti nemám a času moc není, je mi 31, manželovi 38 let. A k výchově jedináčka ?Myslím, že syn moc nestrádá, má krásný vztah s bratrancem , který je také jedináček- říkají si "mimibráškové"a naštěstí je společenský a pohodový, takže s kamarády není problém.K sourozenci by asi zaujal ochranitelský postoj. Díky za vaše případné názory na problém jedno nebo víc dětí.

Ahoj, ja mam taky jedinacka - holcicku 6 let. Mame dost znamych se stejne starymi detmi, se kterymi se muze vyradit. Skoro bych rekla, ze je obcas doma rada, ze ma klid jen pro sebe. Ale presto si myslim, ze mit vice deti je spravnejsi, bohuzel nam nebylo doprano..

Mám jedináčka - dnes již 20tiletého syna. Sama jsem ze dvou dětí, odstupu 9 let, v podstatě dva "jedináčci". Manžel je ze tří dětí s malými odstupy a přesto se téměř nestýkají. Tak si vyberte ....I jedináčka lze vychovat v nesobeckého člověka a počet dětí v rodině nemusí nijak souviset s jejich kvalitou.Jak ale stárnu a uvědomuji si naši smrtelnost, tak je mi líto, že po naší smrti už syn bude mít jen vzdálenější příbuzné. Nikdy jsem nelitovala, že nemám další dítě, ale dnes už bych asi volila jinak.Alena

Obecne je vzdy lepsi kduz je vychovavano vice nez jedno dite. Bohuzel ne vzdy je to mozne. Klicove je, aby rodice nebyli prilis uzkostlivi a starostlivi. Je to sice prirozena vec, ale z jedinacka se pak muze lehce stat "nesamostatny sobec". Totez se treba tyka dvou a vice deti jsou-li ve vychove jen jednoho rodice, ktery se na ne z ruznych duvodu upnul.

Ja som svoju sestru v detstve brala ako obtiaž, až teraz keď sme dospelé sú z nás super kámošky. Moja mama má 3 bratov a otec 2 bratov a vôbec spolu neudržujú nejaké ve?ké priatelstva, len také povynné rodinné stretnutia. Ono je to aj tým, že každý je iný a robí úplne odlišné povolania. A to isté vidím u svokrovcov.Možno v detstve to bolo iné, ale keď má človek priatelov, mne napr. kámošky viac vyhovovali ako sestra, lebo aj keď len 3 roky rozdiel, ale v detstve to bol ve?ký vekový rozdiel.

Jsem jedináček a nikdy mi to nevadilo, necítím se osaměle,mám spoustu přátel.

Taky mam jedinacka a vaham, kdyz tak ale premyslim, nikdy si nerikam ze ji bude lip bez sourozence, to nam by mozna bylo sobecky lip, vlastne ona je jediny duvod(ne maly), proc bychom chteli dalsi dite). ale taky me mrzi ty vyhlidky ze zustane sama, ted jsou ji dva roky takze casu na premysleni zatim mame dost..

Máme devítiletou dceru a pořád se nemůžu rozhoupat ke druhému děťátku. Moje pocity jsou jako na houpačce. Jednou si říkám, že jí bude líp, když bude jedináček, podruhé zase když budou alespoň dva. Ale v poslední době ve mně převládá názor, že ještě bychom jedno měli mít, protože když my dva s manželem odejdeme, tak ona zůstane na světě úplně sama (kde je psáno, že si bude rozumět se svým partnerem). Já vím, ani se sourozencem si nemusí rozumět, ale bude to stejná krev a snad by si teda mohli alespoň pomáhat v nejtěžších chvílích. S.

Kdybych se já měla chovat podle svého okolí, tak bych nejen neměla vůbec žádné dítě, ale asi bych byla vůbec sama, bez partnera. Někdo tu psal, že mít jedno dítě je sobecké. A co takhle žádné děti? To je co? Je čím dál víc bezdětných párů, které se k tomu sami od sebe rozhodnou. Takoví by podle Vás asi neměli dostat žádný důchod ne? Je to smutný, ale myslím, že dneska by společnost měla být vděčná i za jedináčky.

Můj osobní názor na věc je takový, že jestli někdo chce mít jen jedno dítě, tak by se k němu měl chovat tak, jako by nebyl jedináček. A pak je tu otázka, jak dítě, které vyrůstá samo, dokáže později reagovat na stejně starý kolktiv?! Musíme si přiznat, že už nejsme děti a už si neumíme hrát jako kdysi, máme už svůj rozum. Když si vzpomenu co jsme s bratrem vyváděli za ptákoviny, jednou vymyslel něco on, někdy já, prostě se něco dělo, co by asi žádný rodič se svým děckem nedělal. Vím, že každý rodič, chce dát svému dítěti to nejlepší (teda až na nějaké vyjimkové případy), tak když jedináček, tak aspoň vychováván ve společnosti stejně starých dětí! Ať si hrajou, tak jak to umí! PS:Tak to byl můj kraťoučkatý názor. Jinak přeji hodně štěstí a radosti s Vaší dcerkou! Jirka

Paní Aneto, moc děkuji. Vůbec si myslím, že se spousta lidí rozhoduje podle toho, jak je to v jejich okolí. Je zvykem mít 2 děti, budu je mít taky. Jenže on to za nikoho nikdo žít nebude. A pořizovat si tolik dětí, kolik chci aby na mě ve stáří dělalo lidí mi přijde dost hrozné.Taky řeším, zda mít 2. dítě. Je mi 30 mám 5ti letého syna a první těhotenství jsem strávila po špitálech. Ale hlavním důvodem je, že nemáme jisté bydlení, to co máme není na věky. Nějaký muž tady rozvíjel teorii s dovolenou na Kanárech. Ale ono to může být prostší. Mám práci a na ženu v malém městě ne špatně placenou. Pokud půjdu na mateřskou, už se tam nikdy nevrátím - to vím předem. Takže žádná přestávka na 2,5 nebo 3 roky. Konec jistoty a hledání nové práce po mateřské - jestli bude. Máme možnost pořídit si bydlení, ale samozřejmě je to o hypotéce a tu bez mého příjmu neutáhneme ani náhodou. S manželem jsme přemýšleli, co vybrat a nakonec to bude bydlení. Ono je hezké mít 2 děti, ale nemít s nimi kde bydlet? To by je vytrhlo, že jsou 2. Mám bratra mladšího o 6 let a pocituji, že mám bratra až ted v dospelosti. Jako dítě mě byl spíš na obtíž, musela jsem se o něj starat třeba o prázdninách, když naši dělali. Určitě jsem měla své přátele a upřímně, spolu jsme jen spali v jednom pokoji.

Jsme skutečně u toho, že záleží na rodičích jak k výchově dětí přistupují. Můžete z jednoho dítěte vychovat perfektního člověka jako ze dvou nebo ze tří úplné zmetky. Souhlasím s paní Janou, která mluví o tom, že je třeba dítěti dát lásku, vlastní volbu zájmů (a ne je cpát do něčeho co jsme chtěli dosáhnout sami) a naučit je, že nic není zadarmo. To znm. já Ti něco dopřeju, ale Ty si to musíš trochu zasloužit. Ne jim dát vše o co si řeknou, protože na to mám, ale také jim něco odepřít. Já osobně mám také jednu dceru, dnes u téměř dvacetiletou a nikdy mi ani náznakem nevyčítala, že je sama. Neboť měla a má tolik zájmů a přátel, že nad tím pravděpodobně ani nepřemýšlí. Myslím si, že rozmázlená není a že je z ní pořádný člověk. Takže závěr je takový. Každý člověk ať má tolik dětí kolik chce. To co z něj vyroste je otázka rodiny.

Chtěl bych přispět do diskuze myšlenkou, že vychovat šťastného jedináčka je velice těžký úkol. Vím to z vlastní zkušenosti. Rodiče nemohli mít další děti a v panické hrůze, aby ze mě nevyrostl rozmazlený fracek jsem měl velmi přísnou výchovu včetně fyzických trestů. (Možná na to měl vliv i styl výchovy mé maminky, která měla macechu a užila si své). Tím, že nemáte dalšího sourozence, jste na všechno sami, rodiče od Vás očekávají že budete jejich výkladní skříní. Bohužel, z dětství mi zůstal vůči rodičům určitý "blok", který nejsem schopen překonat. Navenek jsme sice spokojená rodina, ale vnitřně to tam v podvědomí pořád je. Asi by měl člověk vyhledat pomoc odborníků a nechat si poradit, jak postupovat ve výchově, aby byla v zájmu dítěte.

Děkuji všem za Váš čas a příspěvky.