Manželství

Suníčko, je mi smutno, když čtu Tvoje řádky... Připadá mi, že je život pro Tebe jen samá práce a trápení a žádné radosti. Myslím, že je skvělé, že máš dítko a na to bych se asi, být Tebou, zaměřila, protože to je Tvoje štěstíčko, když bude spokojené Tvoje dítě, budeš šťastná i Ty... Manžel je evidentně nevhodný člověk pro vytvoření spokojených chvil, takže myslím, že by ses s ním měla rozvést a odstěhovat nebo donutit odstěhovat jeho... Myslím, že se s ním na žádné rozumné a přijatelné formě společného života prostě nedomluvíš, protože on nespolupracuje... Takže v zájmu zachování duševního zdraví a důstojnosti bys možná měla uvažovat o tom, jak to zkusit bez něj a posléze třeba s někým jiným, kdo si Tě bude vážit a ocení Tvou osobnost, způsob života atd...Nemůžu Ti vůbec nic radit, nejsem ani vdaná, ani nemám dítě, ale mám zkušenosti, že když je někdo zapšklý, netolerantní a neochotný ke kompromisům, tak se to prostě nezmění a s přibývajícím věkem se špatné vlastnosti jen prohlubují a úplně otráví lidi okolo... Takže zkus možnosti, jak prožít SVŮJ život podle SVÉHO...

Andy: Díky . Povaleč, lenoch nevím? Je pravda, že už za svobodna, když se něco u nich doma dělalo (tchán spravovával hodně auta, spravovali baráček po babičce, stavěli strýcovi vilku) - bylo to hlavně o tom, že tchán prostě řekl a nebylo zbytí. Musel. Tchán je taky dříč navíc hodně šikovný na práci - má můj obdiv. Manžel po něm nemá ani trochu. Když jsme se vzali, tak to bylo víceméně taky na mě - musela jsem říct (nebo spíš přemluvit až donutit) pojď toto a toto je potřeba. Na druhou stranu si myslím, že jsem až tak nevymýšlela co je potřeba udělat. On se pustil pouze do toho do čeho se mu chtělo a jen když měl náladu.Udělal ale jen když jsem ho přemluvila. Tak nevím: je to lenost nebo ne? Proč jsem si ho brala: nevím. Možná abych vypadla z domu (naši hodně pili, teď už jsou naštěstí O.K.), možná to bylo ještě tou dobou nebo prostředím, kdy holka , která nebyla vdaná do+ - 20, tak byla divná.Samozřejmě určitá zamilovanost tam byla také - chodili jsme spolem 3 roky, možná to bylo natruc všem okolo, kteří mě od něho zrazovali,moc jsem tenkrát chtěla mimčo atd. Divný důvody s odstupem času , ale jako "mládě" jsem o tom tak neuvažovala, prostě jsme se vzali.

Takže...ono je těžký se s někým na něčem domluvit, když nekomunikuje!!! Já nevím, co ti chlapi na nekomunikaci vidí, dle mého, je to dost deprimující! Pokud je chlap povaleč, je nutné zjistit, zda-li odjakživa či opravdu pouze na protest! Říkáš, že odjakživa, jsi si jistá? V bytě, kde jste bydleli předtím to bylo stejné? Pak ovšem nechápu, jak dříč jako ty si mohl k sobě dobrovolně vybrat lenocha?

Babičko: jen jěště k tomu všemu malý dodatek - uplynul skoro měsíc a půl od doby kdy to u nás vyvrcholilo. Stav je teď následující: Dala jsem si čas na rozmyšlenou do konce roku. I když manžel vío mých návrzích tzn,že buď se to dá dohromady v snesitelné míře (chci po něm jen to , aby přestal nadávat a trochu mi pomohl základní mužské práce kolem domu - doděláváme vjezd, potřebujem jen trochu upravit terén a vypadá to tak, že to budu dělat sama, do rytí zahrady ho nenutím - to si nějak zvládnu, odvoz suti dělám sama s malým - včera mi s dvěmi vozíky pomohl bratr - manžel ležel , jen jsem si pak vyslechla, že už jsme to mohli teda odvést všechno. Jsou to bohužel práce , které se musí udělat a nelze to nehcat být. Tak nevím. Věřím, že se cítí jako cizinec, a tím pádem útočí i proti mě, Ono to jeho nicnedělání mě spíš připadne jako forma protestu, ale na to má už dost roků 38. Možná se bojí nebo stydí , nevím, přijít s našima do styku.Ti se k celé události staví tak, že si ho prostě nevšímají, nic po něm nechtějí, nic nevyčítají. Dělají si svoje. Takže si myslím, že kdyby se manžel začal chovat alespoň trochu vstřícně, sem tam s něčím pomohl, pozdravil, když přijde domů (přestal je zdravit) tak by se to časem vyjasnilo. Jenže on to žene tou svou uražeností a neschopností komunikovat i se mnou do takových stavů, kdy opravdu uvažuji o tom , jestli to más smysl. Nejvíc mě trápí, že místo toho , aby jsme drželi trochu při sobě (má už jen mne a malýho) tak těma řečima a svým chováním pouze docílí toho, že zůstane úplně sám. Když s ním o tomto mluvím odpověď zní, že mu je to jedno, že na to doplatím jenom já a ten barák on zlikviduje.Mluvím s ním o našem vztahu hodinu, vypadá to, že začal o všem přemýšlet a za čtvrt hodiny je se svými názory tam kde byl.S tím stěhováním - uvažovala jsem o tom asi takhle: malej je dost citlivý, každou změnu nese hodně těžce (má vadu řeči, což se na něm hodně projevilo) a i kdybych to podstoupila, brala bych to tak trochu jako prohru ( i když to není podstatné) , a v současné době opravdu nevím jestli bych chtěla s manželem zůstat dál (ať ho omlouvám jak chci).On by tyto scénky předváděl i dál. Něco podobného předváděl i když jsem u našich ještě nebývali a byli jsme sami na bytě ( že naši živí bráchu ap.). Takže.....

Ahoj Sun.Tak konečně jsem to našla.Přečetla pouze tvůj příspěvek aby mne neovlivnilo těch pár dalších:-)Nejprve bych chtěla vědět jaké to bylo když jste žili sami?A moje rada,jen a jen rada.Začít znovu někde jinde se svou rodinou,odpoutat se od rodičů není zločin.Jít pryč od rodičů,radikálně říznout po domluvě prodat dům a koupi byt.Psala jsi,že si se nadřela jak kůň,ale také jako kůň trpíš,a to není správné.Tvůj manžel je svým způsobem na tom hůř.Je sice líný,proto by byl lepší ten byt:-)vím to podle toho svého lenocha.Ale je tam mezi vámi jako cizinec.Pokud ho máš ráda a to je cítit z tebe že ano,jdi do toho.Změna je život,a ta vaše bude určitě k lepšímu.Přála bych ti ať už uděláš cokoli ať je to to nejlepší pro tebe a tvou rodinu.A myslím,že když to probereš se svým mužem-mimochodem mluvila jsi s ním o prodeji domu a koupi bytu?)bude souhlasit.Prober to nejprve s ním a pak s tím jděte za rodiči jako z hotovou věcí.Je to jen a jen o vás.Je to váš život.Přeji ti moc a moc úspěchů a sil:-)Ale je to jen a jen moje malá rada.Ahoj a měj se moc hezky:-)

Sun: ahoj Saníku:) Tak jak? Něco nového?

Díky moc.

Pro Bag. Přeji všechno nejlepší do života.Doufám, že Vám to vyjde.

Ok, díky.-)

Když do zlatnictví přineseš její, tak ti nabídnou co mají v té velikosti. Taky můžeš nechat vyrobit na zakázku, ovšem to je dražší a není to hned! Ale věřím, že si vybereš ze sortimentu hned, který mají skladem, ovšem neříkám, že v 1. zlatnictví!

Ahoj, potřeboval bych radu. Chtěl bych přítelkyni koupit snubní prstýnek, když do zlatnictví nějakej její přinesu, tak mi tu velikost udělají podle něho za jak dlouho? Bude to hned? Ptám se jak debil, já vím, ale holt s tím nemám zkušenosti, tak se radši zeptám.

Ty to zvládneš, neber pořád ohledy na rodiče, ber taky ohled a manžela, alespoň 50 na 50:) Držím ti palce:))

Zkusím to. Uvidíme , jak to dopadne, akorát si budu muset připravit nervy. Ale za pokus to stojí. A pak ukočírovat naše, protože ti po jeho dvoudenním výstupu jsou na infarkt.

Tak mu pošli do práce obrázkový e-mail nebo sms, že ho zveš na večeři, kde s ním chceš vést monolog! Musíš přece vědět, co na něj zabírá:))

Holky díky moc. Jen mám strach, že se teď s mojím pěknou chvíli nedomluvím (dost často pokud chci diskutovat, skáče do řeči, nenechá domluvit, převrací. Někdy mi to připadá jakoby ani nechtěl slyšet můj názor. Má to těžké,ale snad se to nějak dá dohromady.Nevím jak , nevím nic. Kikino obdivuju tě a všechny , kteří si něčím podobným prošly.

Sun, já jsem to nezvládla. Složila jsem se, protože v té době se toho semlelo souhrou náhod trochu víc najednou. Práce, jeho milenka, hodně vážná nemoc st. syna, úmrtí otce, pak i tchána atd. A proto ti říkám, udělej něco, dokud je čas. Někdy se to tak semele všechno najednou, že si myslíš, že to nemůžeš vydržet. Ale ženská vydrží víc, než kůň a na každou svini se vaří voda.

Ahoj Sun: Chceš slyšet můj názor? Nemám ráda ty situace, kdy si připadám,že mi někdo (byť podvědomě) dává ultimátum typu, buď já, nebo rodina", což manžel podvědomě dělá, chce, aby sis vybrala, což je nefér! Taky se musím zastat manžela, že to nemá lehký, páč má asi pocit, že mu tě přebrala tvoje rodina, a že je pro tebe důležitější než vaše rodina! To, co o něm říkaj sousedi není podstatné, pokud se tím nějak moc netrápíš, jenom ty přece musíš vědět za co ho miluješ a jestli s ním chceš stále být, páč krize jsou, byly a budou, jen je umět ve zdraví přestát! Můj návrh: děcko dejte vašim a pozvi manžela na doboru večeři. Za 1)láska prochází žaludkem:)2)neutrální půda k řešenía tam se ho zeptej, co mu vadí, kdo mu vadí a jak by si to představoval! Pokud se tedy s ním mluvit dá! Všechno je to o kompromisu, takže pokud jste 2 dospělí, rozumní lidé, určitě na něco přijdete, jenom nezapoměň, že ústupek musí přijít z obou stran, tedy i s tvojí. Taky je pravdou, že teď jde o tvůj život, tvýho dítěte a tvýho manžela, takže se pokus udělat všechno proto, aby jsi si to "svý" obhájila a zůstalo ti to, na čem ti opravdu záleží!!! Hodně štěstí a dobrou chuť:))

Kikino, tak to je celkem drsný. Až můžete v klidu žít po tom co jste si vystáli a myslím, že to nebylo hlavně pro tebe jednoduché tak přišla další facka. Někdy se divím, co člověk ještě snese a nedivím se, když to člověk nezvládne. Jednu dobu jsem byla už i na práškách, ale velice brzy jsem z toho vycouvala. Je to hrozně příjemný pocit, kdy je člověkovi všechno jedno. Myslím si, že by z toho mohla být celkem slušná závislost. Díky

Sun, u nás se to nějak vyřešilo samo. Otec zemřel a mama si po nějaké době našla přítele a nastěhovala se k němu. Tak jsme zůstali v baráku sami a bylo dobře. Jenže pak odešly i dospělé děti, začala mu druhá míza a byl rozvod.

Kikino , asi by to pomohlo - jenže nejsme finančně na tom nic extra a navíc já mám novou práci 4 měsíce, takže té dovolené moc nemá a můj měnil práci teď. A jak jsi to řešila ty - měla jsi asi taky dost velké problémy.