nutkavá neuróza, obsese, OCD

Biochemické zdůvodnění...Aleno,o Acetyl cysteinu jsem neslyšel,ale za vyzkoušení by to stálo.Psychiatři píšou jen chemickou medikaci s velkými nežádoucími účinky a stejné to na např.na OCD nijak nezabírá.Já OCD 16 let,4 roky různé léky a bez efektu.Nyní bez medikace.Pomalu mizí nežádoucí účinky fyzické.Psychika ani líp ani hůř,tak shrnuto - zbytečné chemické zanášení organismu.Díky za Váš příspěvek,zjistím o tomto preparátu co nejvíc,už jste ho vyzkoušela?

Musím říci, že plně... Upřímné a plné podpory pro duše žen. S úzkostmi se bojuje
přijetím hendikepu, nic jiného Vám ani nezbývá. V úzkostné atace se odráží strach z odmítnutí, pro potřebu schopnosti být sám sebou, ustát tlak sociálních vztahů ( nadřízení, partner, kamarádky, ...atd.), po čem nejvíce v boji s úzkostí člověk touží je dar
bezpečí, klidu. Jsme velmi zranitelní a trápíme se. Odborníci radí, že je dobré si s partou zaběhat, pouze nabízejí utlumení a životosprávu, myslí to dobře, ale vliv na řešení,
totální řešení, zbavení se úzkostí, to je z pohledu člověka,
který má své možnosti a v úzkostech se odráží strach z dalších
sociálních traumat, je podpora, ale každý má svoji šanci bojovat
po svém, ta vaše podpora je super pro psychiku ženy, stejně se
s úzkostí musí porvat každý sám a brát život, takový jaký je,
bohužel ustát to.

Hlavně úzkost, když...Ahoj,jaké má Ocd člověk,muž,mladík,žena,dívka,zkušenosti s navazováním vztahů,podotýkám myšleno těžší forma ocd.Odpoví někdo, kdo o tom něco ví?

Hlavně úzkost, když neuděláš to, co tě nutká.

Zajímalo by mě jak se to projevuje na člověku v praxi .... Jsou u toho nějaké bolesti? Vyčerpnost? Dušnost?

Ahoj, trpím obsesemi už od...Ahoj,jen chci napsat,že ocd je opravdu utrpení,zvlášt,když je v těžké formě,krade Vám to život a není jak z toho ven,ani léky,ani kbt nepomáhají,jen dočasně utlumují,ale neléčí,musíte sami sebe naučit se s tou mrchou ocd pracovat,je to šíleně vysilující a za chviličku úlevy bojujete neskutečně dlouho,nejde to ani popisovat,je to prostě peklo v hlavě i v životě.

Ahoj Zdeni,četla jsem Tvůj příspěvek a trpím tím samým a též je to z dětství.Ad Venlafaxin,v dávce 75mg,beru s přestávkou/neúspěšné vysazení/6let.Je mi čestvě 46let a můžu se Tě zeptat,zda-li se Ti podařilo ty vtíravé myšlenky a vůbec ty strachy zvládat pak zase opětovně bez AD?Děkuji za odpověd a moc zdravím Lenka

Chápu :/ Bojím se, že to...Ahoj Lukáši..můžeš mi prosím poradit..jak si na to vyzrál? nebo stále se trápíš..? mám stejný problém..
[email protected] prosím ozvi se díky..

Ahoj M.
toto znam,to jsem...Zaujala me ta příhoda na pohřbu babicky. Jak taková věc může člověka ovlivnit. Zajímavé.

Trpím OCD už několik let,...Ahoj M.
toto znam,to jsem pocitovala od detstvi a pocituji bohuzel i dnes.Obsese patri mezi uzkostne poruchy,mely by na ni zabirat antidepresiva,ja beru dvoje Cipralex a Arketis ale nijak zvlast mi tuto nemoc neleci,beru to i na uzkosti a deprese.Vse pochazi z uzkosti.Ty nejspis nasbirame od detstvi,mozna i z minulych zivotu a neseme si je s sebou dale.Mozna by to chtelo nejak odzit v nejake terapii ale jen tak nekomu bych se uz do rukou nesverila.Mam i nejake negativni zkusenosti.Ja jsem uzkost a to obrovskou uzkost o maminku pocitila uz jako mala holcicka a to na pohrbu jeji maminky,moji babicky.Byly mi asi 4 nebo 5 let a moje teta tam moc nahlas chudak plakala,kricela a volala maminku,chtela vlezt na rakev a ja to cele s hruzou a uzkosti v srdicku sledovala a aniz bych si to v tu chvili uvedomovala,od te doby se mi pozdeji rozvinula uzkostna porucha,jako dite jsem velmi spatne snasela kolektiv,doslova jsem tam brecela pro maminku a nechtela tam s detmi byt.Od detstvi jsem v tomto smeru poznamenana velmi negativne a trpim tim i nyni.A to je mi 44 let.Stale ty stejne strachy,co v detstvi.Nevim,zda to jde nejak odzit,zbavit se toho nejakou prirodni cestou.Vsude se pise,ze to zpusobuje nedostatek serotoninu ale ja si myslim,ze pricina je mnohem hlubsi.Je to velice smutne a v nasi spolecnosti bohuzel tabuizovane,neresene,jen potlacovane...nekde jsem cetla,ze by mel pomoci prirodni vitamin B9 inositol a cholin.Drzim pesti.Zdenka

Ahoj "lara77".Mohu...mám to na syna

Ahoj všem, chtěl bych se s...Dobrý den, přečetla jsem si a je mi to strašně líto. Taký trpím obsesi ,ale jen tím ,že musím vše třeba desetkrát po sobě kontrolovat,a někdy si u toho pvovídam například : neteče ,nesvítí....a to víckrát za sebou. Komplikuje mi to život, zdržuje mě to ničí a ztrapnuje před veřejností ,protože to musím dělat všude. Je toho víc ,skřínka ve škole pec,kdyby náhodou byl zapnutý,abychom se neudusili a spustu dalších věci. Jednou mě napadla myšlenka ,že kdybych zabila bratra nebo by byl mrtvej,tak bych se o něho nemusela bát. Vím je to nelogické ,ale je to tak strašně se za to stydím. Nevím co mám dělat je to horší a horší . Moc děkuji ,že jste to tu napsal a at se vám daří. Taky přeji hezké svátky.

Ahoj všem, chtěl bych se s vámi všemi podělit o svůj příběh, třeba tím někomu i pomůžu a abych pravdu řekl, tak se z těch nepříjemných stavů chci i trošku vypsat. Už od puberty jsem byl dost přecitlivělý a někdy i dost úzkostlivý, kolem cca. 15 let jsem už byl hrozný hypochondr a při každé preventivní prohlídce u doktorky jsem se ptal, jestli bych náhodou nemohl mít leukémii, protože jsem si připadal tak hrozně bledý... Další věcí bylo, že jsem třeba v těch 15 letech přemýšlel o tom, že já se nemůžu dožít ani 25 let, že určutě do té doby zemřu na nějakou hroznou nemoc, nebo že nezemřu, ale třeba oslepnu atd... To mě tedy provázelo celým dospíváním a vydrželo mi to až do dospělosti, z velké části to asi bylo způsobeno i působením mojí mámy a babičky, které se o mě neskutečně bály a třeba mi pořád opakovaly, že když si např. neumyju ruce, tak dostanu žloutenku atd, ale zejména to asi je dáno mo,jí osobností. Do 22 let se jednalo zejména o tyto problémy spojené s obavami o své zdraví a přesvědčením, že určitě zemřu na následky nějaké nemoci. Ve 22 letech mě ale potkalo něco, co bylo naprostým šokem a co mě na X měsíců skoro paralyzovalo, byl jsem sice schopen jakž takž normálně fungovat, chodit do práce, ale v sobě jsem řešil jenom jednu věc. Jednalo se o to, že jednou jsme byli s přítelkyní (v tu dobu jsme spolu byli asi rok a já byl do ní neskutečně zamilovaný) na houbách v lese, ona se sklonila pro nový nález a já v tu dobu držel v ruce nůž, když mě napadlo "bodnutí", prostě že bych ji mohl bodnout, že by k tomu mohlo dojít... Tato představa mě absolutně zničila a a permanentně jsem ji v sobě řešil den co den asi půl roku v kuse. Pak už byl tlak tak velký, že jsem s tím přítelkyni s brekem svěřil, že jsem si zrůda, že mě napadla taková šílená věc a nevím, jka se s tím vyrovnat. Ona to vzala neskutečně v pohodě, pobrečela si se mnou a mě se najednou ulevilo. Řekla mi, že je přesvědčená, že já bych nikdy nic takového neudělal a o to asi jde, o to přesvědčování, že je všechno v pohodě, protože já jsem hodně pochybovačnej, hlavně si asi nejsem jistý sám sebou a hrozně se v některých případech podceňuji. Po tomto úletu byl dlouho klid, až do mých 25 let, kdy se mi tak trošku obrátil život vzhůru nohama a beru to jako mezník, od kterého se už definitivně nepovažuju za úplně normálního. Můj strach ze smrti jsem už popsal a ten jednoho dne vyústil do představy, která se mě držela asi 4 roky, než jsem na ni jakž takž přestal myslet. S touto představou souvisí to, že máma mi vždy opakovala, ať nepiju, protože opilci pak usnou, ve spánku začnou zvracet a udusí se. V těch 25 letech jsem se jednou u kámoše doma opil jak zákon káže a přítelkyně mě pak vezla domu, cestou jsem pozvracel celé auto a doma i byt. Pak jsem usnul s lavorem u postele a ráno se probudil se šílenou kocovinou. Vzal jsem si dovolenou a přes den zůstal doma. Večer, kdy už mi bylo lépe, jsme s přítelkyní vyrazili do kina na horor, který byl o chlápkovi který dlouhou dobu nevěděl, že je již mrtvý a z jeho pohledu se pohyboval stále v reálném světě (myslím, že se to jmenovalo Zrcadla), na konci však zjistil, že je již delší dobu mrtvý. Po kině jsme si dali s přítelkyní večeři a při cestě domů mi sdělila, že jsme ze spánku začal zvracet, tak mě musela nadzvednout a dát přede mne lavor. A v tuto chvíli to přišlo, napadlo mě, že jsem uzrčitě musel zemřít, protože mě přece nemohla unést, aby mi pomohla se nadzvednout, ani si nic z toho nepamatuji, nikdy jsem žádné okno neměl, to prostě nemůže být pravda, určitě jsem se zadusil zvratky, jak mě vždycky varovala máma a tady to je jenom nějaký svét po světě, kde všechno vypadá stejně, ale skutečné to není.... Teď jsem si ještě představil plačící přítelkyni, jak na mě kouká v té posteli, kde ležím mrtvý a toto ve mě způsobilo tak silnou úzkost, kterou už nechci nikdy zažít, která mi tuto myšlenku vtiskla do hlavy na hodně dlouhou dobu. Po 14 dnech absolutní bezmoci a užírání se, jsem zaše k psychiatrovi s tím, že mám množná schizofrenii, ten mi dal myslim Citalon a po asi 3 týdench to začalo být lepší, ale definitivně jsem se zaobírání touto myšlenkou zbavil asi až před rokem po cca 4 letech. Antidepresiva jsem střídavě vynechával, když jsem se cítil už v pohodě, což způsobilo, že se mi nepříjemné stavy zase po nějaké době vrátili. Poslední skoro rok jsem již prášky nejedl a myslel si, že jsem nadobro v pohodě, ale asi před dvěma měsíci mě při pohledu na nůž začali napadat hnusný myšlenky, které nejdřív směřovaly k tomu, že bych mohl pobodat sám sebe, pak jsem cítil takové napětí, že bych mohl bodnout přítelkyni nebo někoho jiného (Asi 2 měsíce před touto představou mě napadlo, že by se k nám v noci mohl někdo vloupat a pobodat jak mě tak i přítelkyni, což jsem si ještě ke všemu představil a vyvolalo to ve mě zase hrozný stav a nakonec se to ještě obrátí v to, že bych to mohl udělat já). Tyto hrozný představy se kombinovaly s dalšími hnusy, třeba jsem se koukal na film, kde někdo srazil dítě a mě napadlo, jestli se mi to náhodou nelíbilo, pak jsem 3 týdny nemyslel skoro na nic jiného než na to, že jsem zrůda a bylo mi z toho špatně. Obeceně mám problém třeba s chováním malých dětí, protože se bojím, abych jim něco neudělal. Je to fakt hnus. Dneska jsem byl zase u mámy v práci a ji hrozně zabolelo břicho, nejdříve jsem se lekl, jestli ji něco není a pak mě napadlo, jestli náhodou nechci, aby máma umřela, což mě zase hodilo dost dolů a je mi z té myšlenky zle. Poslední měsíc beru zase léky, dostal jsem tentokrát Asentru 50, je to asi lepší, ale zase to asi bude běh na dlouhou trať, než se mi uleví a začnu si sám sebe víc vážit, protože takhle se pořád jenom podezřívám z toho, že jsem zrůda a musí být ve mě něco zkaženýho, když mě napadají takové věci. Omlouvám se za tu délku příspěvku, ale snažil jsem se učit na zkoušku a zase mi v hlavě začaly vrtat ty moje myšlenky a pochybnosti o sobě, tak jsem se rozhodl sem přispět. Když jsem to tady objevil, tak mi některé příspěvky hrozně pomohly, když jsem zjistil, že nejsem sám, ale i tak mě to bohužel neodradí od pochybování o tom, že je něco špatně a že to co se mi honí hlavou třeba opravdu chci uskutečnit, nebo si to přeju. Už vím, že se toho člověk asi definitivně nezbaví, problém asi nejsou jednotlivé myšlenky, ale osobnost člověka, snad bude lépe....

Ahoj, kromě autorky...Dobrý den,máte pravdu je mi 15 let a trpím takovýma věcma . Pořád kontroluji jestli je vše vypnuté ,zhasneté několikrát to zkouším,koukám se do tmy , vím že je to nesmysl,ale je to nutkání.Když to nezkontroluji, tak nemám klid. Chtěla bych aby to přestalo ale nevím ...nejde to :)

Zdravím, mám takový dotaz....Ahoj, kromě autorky posledního příspěvku zdravím všechny. Kontaminovaná bunda, následně kontaminované všechny. Jak dobře tohle znám. Pak následuje praní taky až do dvou v noci. atd. Přátelé. Po třinácti letech zkušenostmi s nemocí, s diskuzemi, s výsledky, s recidivou atd., jsem nabyla dojmu, že ocd je neskutečně těžká choroba, velmi málokdy vyléčitelná, s poznatky na úrovni roku raz dva, s psychiatry mnohdy k ničemu, s léky utlumujícími mozek, milování,citové prožitky, ovšem netlumící ocd. Možná mě tu teď někdo bude stavět na pranýř, ale pouze nalívám čistého vína. Ano, věřím, že někomu antidepresiva pomohou, věřím, že někomu psychoterapeut, někomu kbt. Ale jen některým formám ocd.Pak jsou tu těžké, dlouholeté a psychiatry zanedbané stavy, kdy pacient nesáhne na madlo v autobusu, na nákupní vozík, možná i na nákup samotný. Jak ten může absolvovat kbt v Bohnicích? Jak tam může ležet na lůžkovinách, jíst, užívat wc? Z čeho si má pobyt zaplatit? Z čeho si má zaplatit dojíždění do šestitýdenního stacionáře, když je např. z Písku? Všechno tady troskotá na absenci osvěty, na absenci ozdravných pobytů, a to né jedno pcp v Bohnicích, ale více a po celých Čechách. O to více by se k lékaři a na léčení dostalo pacientů a hlavně dostali by se tam mnohem dříve, když se dá nemoc ještě kočírovat. Poslední rok se snažím zahýbat právě s osvětou. Nemoc ocd totiž mnohdy nediagnostikuje ani psychiatr, nezná ji chirurg, gynekolog... Proč, ptám se? Víte, že pacientů s ocd je stejný počet jako např. s lupénkou? Lupénku zná každý, jak je to možné? Každý lékař,úředník atd. lupénku pochopí. Proč nepochopí ocd? Proč nemocným ještě více stěžují život výsměchem či nadáváním? Zaslouží si to? Ne,oni si opravdu nemoc nezpůsobili,jako např. drogově závislí, kterým se věnuje takové množství peněz, pozornosti a péče, až je to v porovnání s jinými problémy neporovnatelné. Neumím vyléčit ocd. Ale strašně chci udělat něco pro nemocné,aby se jim nerozpadaly vztahy,aby trpěli míň atd. Přidá se někdo?

Zdravím, mám takový dotaz. Můj přítel trpí OCD již od mala, tvrdil mi, že se jeho stav zlepšil. Doopravdy na začátku našeho vztahu byl jiný, tvrdil mi, že se dostal z nejhoršího. Jeho hlavní problém spočívá v "špíně" a "čistotě". Má strach, že slova a činy špiní a vztahují se například na určité věci (nábytek, oblečení, události...)a pak prožívá "špinavé období", ve kterém nemůže fungovat, protože by ho to pronásledovalo. Dále to jsou tzv. "dokonalé dny", když se něco pokazí v určitý den, nemůže fungovat a vše se pokazilo - podle něj. Nevím, jak mu mám pomoci. Navštěvuje psychologa, a antidepresiva nebere. Sám je proti, a tvrdí že je natolik silný, že s tím dokáže bojovat.

Vidím na něm, že s tím bojuje, snaží se potlačit ty myšlenky. Stále se mě ptá, zda určitá věc může ovlivnit něco. Nevím, radím mu, že pokud ty prášky potřebuje ať si je vezme. Někdy tvrdí, že to je asi jediné řešení, ale v další moment mi říká, že má strach, že mu zničí mozek a ohrozí zdraví.

Teď si prochází těžším obdobím, stále si všechno asociuje. Všechno špatné se propletá a já mám strach už ze všeho. Někdo na něj sáhne nechtěně - někdo, kdo by mohl být "špinavý" a už je vše v háji. Dá tu "infikovanou" bundu do skříně a všechny bundy jsou už infikovány taky a nic nemůže být dokonalé.

Snažím se mu vysvětlit, že to tak není, že to jsou hlouposti. Pomáhá mu to. Jen nevím, co více dělat. Teď navíc má strach, že nedostuduje školu a díky tomu vše bude ještě více v háji.

Všechno se zhoršuje, nevím co s tím. Jak se s tím vyrovnám i já. Miluji ho. Vím, že to dokáže zlepšit. Jen musíme najít jak.

Omlouvám se,je to tady...Ahoj Dano, neomlouvej se, vlastně je to i trochu symbolické, takhle nemoc spočívá v opakování. Dcery je mi líto, mám to už třináct let a vím, jaké je to trápení. OBROVSKÉ! Drž se...

Omlouvám se,je to tady 3krát.Nějak mě zlobí PC.

Ahoj,ocd trpí má dcera.Má teprve 10 let a má to už asi rok.Bere sertralin,ale moc nepomáhá.Teď nám zvýšili dávku.Jsem z toho nešťastná a je mi ji moc líto.Např.dnes večer se mě tak 30krát ptala,jestli má "oči v pořádku".Má nutkavé myšlenky,ptá se mnohokrát za den pořád dokola.Ve finále se rozbrečí a řekne mi,že se ji nechce žít.Taky mi dnes řekla,že má hrozný život,že se pořád musí na něco ptát,že ji to nutí.A mi se chce brečet s ní.Já tím trpěla taky asi tak 4 roky.Je to už asi 15 let zpět a nikdy se mi to nevrátilo.Odeznělo to samo,ani nevím jak i bez medikace.Vím,že jsem asi měla štěstí,protože léčba je složitá a dlouhodobá.Právě proto chápu dceru,jak trpí a jak ji to zatěžuje a komplikuje život.Pomohla tady někomu psychoterapie,nebo co vám konkrétně nejvíc pomohlo.Děkuji a držte se.

Ahoj,ocd trpí má dcera.Má teprve 10 let a má to už asi rok.Bere sertralin,ale moc nepomáhá.Teď nám zvýšili dávku.Jsem z toho nešťastná a je mi ji moc líto.Např.dnes večer se mě tak 30krát ptala,jestli má "oči v pořádku".Má nutkavé myšlenky,ptá se mnohokrát za den pořád dokola.Ve finále se rozbrečí a řekne mi,že se ji nechce žít.Taky mi dnes řekla,že má hrozný život,že se pořád musí na něco ptát,že ji to nutí.A mi se chce brečet s ní.Já tím trpěla taky asi tak 4 roky.Je to už asi 15 let zpět a nikdy se mi to nevrátilo.Odeznělo to samo,ani nevím jak i bez medikace.Vím,že jsem asi měla štěstí,protože léčba je složitá a dlouhodobá.Právě proto chápu dceru,jak trpí a jak ji to zatěžuje a komplikuje život.Pomohla tady někomu psychoterapie,nebo co vám konkrétně nejvíc pomohlo.Děkuji a držte se.