nutkavá neuróza, obsese, OCD

Rakovník. Mně jde také o...Ahoj všem, mě ocd vyřadila z provozu před půl rokem,nemohla jsem ani chodit do práce.Moc mi pomohla antidepresiva,zbavila mě těch neunosných uzkostí.Do práce už chodím,normálně funguju ,velmi pomalu se dostávám zpět do života.Koupila jsem si knihu od Praška ocd,jak se jí bránit je tam spoustu návodů na to jak si člověk může sám pomoci.Chodím na kbt,exponuji se situacím vyvolávajících uzkost.Důležitý je taky pohyb i když se člověku nechce vykopat se a sportovat,nebo se jen jít projít. Jíst potraviny obsahující,nebo podporující tvorbu serotoninu..banány,losos,krůta atd.A hlavně mít trpělivost sám se sebou,neztrácet naději....

Rakovník. Mně jde také o to, zda se pacienti přímo s ocd mají při této metodě nějak směrovat, nebo jestli stačí ten fakt, že prostě jen hrají ony hry, že tedy dělají úplně totéž, co např. malé děti s poruchou soustředění. Tady ještě na této metodě prý neměli pacienta s ocd, nemají s tím zkušenost, ale snad by to měl být pro všechny stejný postup... Zajímá mě to, protože nechci ztrácet čas a peníze, ale na druhou stranu mám ocd v tak příšerné a už neúnosné formě, že se chytám všeho.

Ahoj Cinto,
osobní zkušenost nemám, ale chodili na to dva spolupacienti s OCD na Psychiatrickém centru Praha a myslím, že jim to moc nepomohlo. Kam na to chodíš ty? Já mám taky OCD, ale ne tak silné, omezuje mě to jen trochu. Držím palce, at ti to pomůže.

Ahoj všem... PO čtrnácti letech s ocd a všelijakými marnými pokusy alespoň na zmírnění jsem se teď dostala k metodě EEG biofeedback. Byla jsem zatím jen dvakrát, ale chci se zeptat - má tu někdo s tím zkušenost či dokonce nějaké dobré výsledky?

Omlouvám se,je to tady...Ahoj Dani, mojí dceři je 11 let, OCD má (měla) od 9 let, rok a půl brala clomipramin a teď už nic nebere, podle pokynů lékaře postupně vysazovala, teď je fajn, je v pohodě. Pamatuji si na to, kdy se soustavně neustále ujišťovala, že se může napít z toho či onoho, sníst to či ono, zda neumře z mechu na plotu, ze špinavého sněhu, na který šlápla, na 20minutové čištění zubů atd. Vydrž, určitě se z toho tvoje dceruška dostane.

to sarka

Ahoj, už od mala jsem byla naučená všechno kontrolovat než jsem odešla z bytu. Vodu, světlo, okna asi jako každý, jenže ted to mám tak, že než odejdu z bytu všechno zkontroluju skoro dvakrát, zamknu a ujišťuji se ještě jednou, jestli jsem opravdu zamkla, přitom vim, že jo. Nevím jak to správně napsat, ale od mala mi vadí když ležim a vedle mě někde je (at už to byl brácha nebo teď přítel) a já k němu krčím kolena. Postupem času to umím lépe ovládat. Mám pejska, kterého zbožňuji nadevše teď jsme oslavili 11 let a já začala mít panickou hrůzu, že mi jednou odejde... takže kontrolu všechno zase přehnaně, abych se mu náhodou něco nestalo..je to asi půl roku a byla jsem s ním na procházce večer bylo pozdě a on nechtěl jít domu, naštval mě a něco v hlavě jako by mi řeklo ,, že už ho dlouho venčit nebudu" něco na ten způsob, že se mu něco stane.. bylo mi ze sebe zle, že mě něco takového mohlo napadnout, ale jak čtu na různých diskuzí tyhle myšlenky se u obsese vyskytují. Myslím, že jsem úplně jinak normální, jsem společenská, miluji zábavu a nesnáším nudu a tohle kontrolování mám jen doma, v práci mě to neovlivňuje a v partnerským životě taky ne takže si myslím, že to nic vážného není.. tedy alespoň doufám, jsem mladá, chci dítě a zažívat to abych si představovala, že svému mimču ublížim jak tady píšou ostatní si nedokážu představit. Protýkám, že jsem o tom nikdy nikomu neřekla (přišlo mi to zbytečný), takže ted se mi dost ulevilo, že jsem to napsala. Tak hezký den :-)

Ahoj ,
obsesivními...Těmito strachy se trápím v různé intenzitě cca 20 let. Poprvé když se to rozjelo jsem šla ihned do psych.léčebny, kde mi řekli, že je to otázka několika týdnů, nejenže mi léky nepomohly ,ale rozjelo se mi to ještě na víc strachů /různé druhy ublížení, krádeže a pod./Trochu pomohla psychoterapie. pobyla jsem si tam několik měsíců .Ted nic neberu, nikam nechodím,vcelku mi je fain. Myšlenky mě přepadají při některých změnách, někdo má přijet a spát u nás apod.

Dobrý den taky mám takovou zkusenost stím ze kontroluju zamklý byt zavrená okna a jestly netece voda vzdy jak odchazim z bytu nekdy to kontroluji i pred spanim tak vím jake to je ale myslim si ze se to da ovladat ale nesmime mit stres a pripoustet si spatne myslenky a hlavne pozitivni myslenky nam mohou pomoci preji vsem at to zvladate

Ahoj ,
obsesivními myšlenky trpím od 15 let .Poprvé jsem neměla tušení co se to se mnou děje a proč ? K doktorovy jsem nezašla ani jsem nikomu nic neřekla .2 měsíce byli pro mě nejhorší začalo se to lepšit až když jsem nastoupila do školy ,ale i tak během půl roku se nutkavé myšlenky vraceli a úzkost ,jen jsem si to nepřipouštěla a vždycky jsem začla intenzivně myslet na něco co má smysl .Plně jsem si totiž uvědomila ,že jde o nesmyslnost .Po roce už téměř vymizeli.Měla jsem klid 8 let ted už mám půl roční dítě a při sledování zpráv, kde nevynechali detaily .Jsem si i já jako tady i vy popisujete nechala připustit tu nejhorší možnou myšlenku .Ublížím svéme dítěti?Nebo někomu blízkému ?Jsem opravdu takový kripl ? Čím víc se vám to nutí ,tím hůře vám je .Byla jsem na tom opravdu mizerně nechtěla jsem jíst ,brečela jsem ,zvracela až jsem si řekla dost .O svích myšlenkách jsem pověděla rodině a příteli. Pochopili mě a na internetu jsem si našla pár článků co mi to vlastně je.Objednala jsem si knihu ve ,které je vše popsané ,jak se tomu bránit .Hodně svoje nutkavé myšlenky píši na papír a sama na sobě sleduji pozitivní změnu .nejhorší pro mě bily opět 2 měsíce ,ted je mi už o hodně lépe a hlavně už vím s čím to vlastně mám čes .Jen by mě zajímalo ,jak je to s těmi léky? Bral je prosím tady někdo? Je to tak ,že se to už nevrátí ? Podle mě se toho zbavit nedá, je třeba to mít pod kontrolou a mít ty to myšlenky hodně v pozadí nebrat si je tak k srdci ,ikdyž je to těžký.Překvapilo mě kolik nás tím trpí . Přeji všem hodně sil .

Dobrý den,
obsesivními...V současnosti prožívám to samé. Dnes jsem začala brát antidepresiva, doufám, že mi zaberou. Doteď jsem se z toho vždy dostala sama, zahnala jsem to, ale v současnosti už jsem nebyla schopná ani fungovat ve škole a stále jsem měla ten šílený strach. Prostě mě ty myšlenky ničí, přitom když nemám ty úzkosti a deprese, tak mě ty myšlenky nepřepadají a hlavně mi přijdou absolutně nereálné. Jak se ale do nich pomořím, jsem na dně, věřím tomu, ale to nechci. Má rodina, kamarádi i partner, se kterým žiji, to ví a všichni mě ujišťují, že je prolém někde jinde a tak jsem to musela už řešit doktorem a ten mi dal léky. věřím, že zaberou. Ale nikdy nepřijmu fakt, že bych mohla být homosexuální, já to fakt nechci. Vztahy s chlapama jsem vždy prožívala dost silně citově a intenzivně a začínám si myslet, že to je ten důvod, co mě k těm myšlenkám dostalo. Když ty vztahy natolik prožívám, tak se pak bojím, že je něčím zničím, a může to být právě i tohle. Terko ty jsi sem psala před 3 lety. Jak jsi na tom v současnosti?

ahoj lidi, můžete mi poradit??? Před lety jsem z ničeho nic dostala šílený strach, že jsem lesba. Hrozně jsem se bála, protože jsem viděla nějaký dokument o homosexuálech a pak se mi o tom zdálo. Začala jsem se bát a šíleně se kontrolovat, zda se mi líbí víc muží a ne ženy. Šílela jsem. Bylo mi 17. Měla jsem partnera. Rodiče mě vzali k psychiatrovi, ten mi dal léky, tvrdil, že je to blbost. Prášky mi neseděly, tak jsem je nebrala a přešly mě ty myšlenky sami. Několik let mě to nenapadlo(cca 5 let) a když už, říkala jsem si, že je to blbost. Před 3/4 rokem se mi to objevilo znova. Z ničeho nic. Nikdy jsem se do holky nezamilovala, nikdy jsem s žádnou nic neměla a nikdy jsem ani nechtěla mít. Ano občas, jsem měla nějaké myšlenky, ale to mi přišlo normální, prý to tak má hodně žen.Musela jsem opět k pdychiatrovi, tentokrát jsem si ho našla sama. Tvrdil, že nejde o žádnou homosexualitu, ale o to, že jak přicházejí ty úzkosti a deprese, tak jsou z něčeho jiného, ze situace, kterou aktuálně prožívám a nezvládám jí a ty myšlenky na homosexualitu jsou tam proto, že minule se ty úzkosti týkali právě této tématiky a tělo si to pamatuje, ví že mě to děsí. Když jsem v klidu, tak mě tyhle myšlenky nenapadají, je pravda, že je vyvolají až ty úzkosti, které prostě přijdou z ničeho nic. Já se ale děsně trápím. Čtu tady o těch obsesích a napadá mě,zda tím také netrpím, protože se to furt opakuje, stále se kontroluji. Já už jsem v takové fázi, že nejím, špatně spím. Jsem na vysoké škole, s partnerem jsme se k sobě přestěhovali a řešili dost těžké situace, ale přeci nejsme jediní. Strašně se trápím, prosím poraďte. Ta situace se na pár měsíců zklidnila, ale už je tu zase zpět a já prostě nechci být lesba. Chci být zase šťastná a normální jako dřív, tak mi to vyhovovalo. Ale ty myšlenky mě děsí a já se furt musím kontrolovat.

Zdravím. Už si fakt nevím...Nevím, jestli už náhodou někdo neodpověděl, ale osobně to taky dobře znám :). Taky nechci brát prášky, ale ty bývají prý nejúčinnější. Silou vůle to moc nejde, i když si uvědomuješ, že se ti třeba nic nestane, stejně to uděláš. Vážně si asi zajdi k psychologovi (jestli už k němu nechodíš) a uvidíš jak ti pomůže. Je to odborník, ten bude asi nejlíp vědět, jak na to.

Zdravím všechny.
OCD je...Dobrý den, také trpím obscesemi, někdy se mi je podaří zvládat, jindy, pokud se to týká práce, je to nesnesitelné... občas už nevím kudy kam... brala jsem antidepresiva, ale účinek žádný, nyní jsem objednaná k psychologovi a uvidíme... doufám... pokud byste se chtěla podělit se svými zkušenostmi, jak na to.. budu ráda... email [email protected], děkuji všem a přeji krásný den

Ahoj, trpím obsesemi už od malička, nyní je mi dvacet, před dvěma roky jsem měla jedno delší období, asi dvouměsíční, kdy se to u mě naplno rozvinulo. :( Měla jsem šílené myšlenky, za které se doopravdy moc stydím a je těžké to sem napsat. Jsou hrozně divné. Mám od mala strach z hororů a různých nadpřirozených bytostí..samozřejmě, že tento strach se ve mně ukotvil čtením různých příběhů "podle pravdy". Některé horory jsem ani neviděla a stejně mě věci, které se v nich odehrávají napadají. Před dvěmi lety jsem slyšela o nějakém filmu, kde nějaká "bytost" znásilní jednu dívku. No, v té chvíli to na mě nijak nezapůsobilo, jenže po nějakém čase, kdy jsem byla ve stresu, jsem ležela v posteli a rozbolelo mě břicho. Vtíravě mě napadlo: "Znásilňuje mě někdo?" Chvilku nic a pak jsem pocítila ten hnusný pocit na prsou - strach. Hned jsem si to začala vysvětlovat, že je to hloupost. A už jsem věděla,že je to obsese:( Myslela jsem na to pořád dokola, že jsem naprostá stvůra, kterou napadají takovéhle věci. Neměla jsme strach z toho,že bych tomu věřila, to totiž nejsem schopna, ale strach z toho, co když si to vsugeruju a ty obsesivní myšlenky měly znění například při přemýšlení nad představením: "Ahoj, to je Petr" "Ahoj, to je ta holka, co si myslí, že ji znásilnila nějaká stvůra, duch nebo něco ještě horšího".. a takhle :( Samozřejmě,že jsem si prošla i myšlenkami, které zminoval výše "blázen", nebo například váhání nad tím, jestli nejsem nějaký úchyl, jestli nejsem zlá, a tak.. Dostala jsem se z toho sama, ale po dvou letech se mi to vrátilo. Vím,že je to naprosto iracionální a nikdy tomu neuvěřím, ale momentálně mám před menstruací a bolí mě břicho a zase na mě přicházejí ty ošklivé myšlenky "Tys to dělala s..." a tak. Prostě nechutný, odporný. A představuju si u toho všechno, co mě kdy děsilo a děsí. To samé jsem si někdy představovala i s někým, koho si naopak vážím, například s náboženskýma nebo historickýma osobnostma. To si pak případám ještě hůř... :(

Zdravím všechny.
OCD je nejzáludnější v tom, že myšlenky, které se nám honí hlavou vnímáme jako vlastní, na rozdíl třeba od schizofreniků, kteří jsou přesvědčeni, že jim do hlavy myšlenky někdo vkládá.
Ty myšlenky jako třeba popisuje Tomáš, že bodne přítelkyni se v hlavě občas objeví každému, i když se to nezdá, ale zdravý člověk tomu nepřikládá žádnou pozornost a myšlenku pustí dál a víc se jí nezabývá, ale člověk s OCD se jí zabývat začne a tím se otvírá začarovaný kruh. Protože, co kdyby...
Co člověk s OCD to jiné obsese a následné kompulze. Já spadám do kategorie tzv. kontrolorů. Tudíž kontrola zamčených dveří, sporáku, vody atd atd. Samozřejmě obsesivní myšlenky, že se někomu blízkému něco stane. Navíc se další obsese neustále nabalují a život stěžují čím dál víc.
Dle mého názoru a osobní zkušenosti je prvním a nejdůležitějším krokem vyhledat psychiatrickou péči. Člověk si dlouho, většinou i v řádu let namlouvá, že to zvládne sám, opak je bohužel pravdou.
Stud vůbec není na místě, a čím dřív lékaře vyhledáte, tím máte větší šanci vést plnohodnotný život. Já trpím OCD již od dětství, postupně se samozřejmě vyvíjela. Napřed dětské hry jako podívat se na SPZ projíždějícího auta, nešlapat na čáry, sledovat hodiny až bude např. 12:12, už v té době tato činnost vyvolávla silnou úzkost a trvalo mi vždy poměrně dlouho se jí zbavit. Potom, zhruba kolem sedmého roku věku se začala objevovat silná úzkost a strach o matku, tomu následovali kompulze modlení se k Bohu, aby se mi vrátila zdravá domů. To mi vydrželo zhruba do patnácti let. Zhruba ve stejné době se začali objevovat už klasické příznaky OCD, kontrolování věcí. Ze začátku opravdu nevinně, jenom jsem počítala důležité věci, které mám mít u sebe. Peněženka, mobil, klíče...1,2,3...Tahle fáze trvala asi tři roky a pak přišel naprostý ústup. V té době jsem již trpěla úzkostmi, ale nebyly vyvolávány obsesemi. A také depresemi. A v asi 21 letech udeřila OCD naplno. Přesně si pamatuji ten den. Byla jsem v práci, a večer jsem šla jako každý den zamknout vchodové dveře do restaurace. Zamkla jsem a už jsem byla na odchodu, když najednou mě napadlo - zamkla jsem? Raději to zkontroluji...a pak ještě z ulice, pro jistotu...A od toho dne jsou obsese a kompulze nedílnou součástí mého každodenního života.
Už rok se léčím na psychiatrii, užívám dva druhy léků třikrát denně. Cítím se lépe, ale léky samotné OCD nikdy nevyléčí, ani dostatečně nepotlačí. Doporučuje s tzv. behaviorálně-kognitivní terapie. Tu si můžete vyzkoušet i sami, ale raději za předpokladu, že již užíváte nějaké předepsané léky na OCD. Princip je "velmi jednoduchý" - vystavit se situaci, která ve vás vyvolává obsesi(myšlenku) a nevykonat kompulzi (rituál).
Z praxe: Musím neustále kontrolovat, zda jsem zamkla dveře - zamknu a obsese - zamkla jsem? mne nutí jít dveře zkontrolovat, ale já to neudělám, protože vím, že jsem zamkla. V tu chvíli je úzkost na nejvyšším možném bodě, ale když to vydržíte při každé další obsesi bude úzkost slábnout. Já už dnes k OCD přistupuji tak, že když mne napadá neutralizovat nějakou obsesivní myšlenku, tak si hned řeknu: co to sakra děláš? ty nemáš žádnou nadpřirozenou moc myšlenkou něco ovlivnit! A pomáhá to. Jen musí člověk vydržet. Doufám, že můj příspěvek může někomu pomoci, ať už lidem trpícím OCD, nebo jejich rodinám, kteří nás často nechápou. Mějte na paměti, že my každý den vedeme opravdu vyčerpávající boj, i když třeba není vidět. Hodně síly a pevné vůle vám všem.

Zdravím. Už si fakt nevím rady. Zkoušel jsem to překonat silou vůle, ale to nejde.

Jde o to, že mám podle mě tu nejtěžší formu. Musím něco udělat, jinak se někomu něco stane.
Třeba stihnout vynásobit určité číslo jiným číslem, než například někdo v místnosti promluví nebo venku zaštěká pes apod. Třeba najednou musím vynásobit 12*18 dřív, než někdo promluví, jinak mi například přítelkyně umře na rakovinu (ano, útočí to na nejcitlivější a nejdražší věci).
Začnu počítat automaticky, nedá se tomu ubránit. A když to nestihnu, než například někdo promluví (to je jen příklad, může to být cokoliv), tak jsem prohrál. Pak mě hlodá, jestli se přítelkyni fakt něco stane. Až mě to nahlodá tak, že z toho automatického režimu přejdu do "Ok, tak tedy uděláme dohodu. Když nestihnu to a to, než se stane to a ono, tak mi přítelkyně fakt umře na rakovinu, když to stihnu, tak to už nebude platit".
A když to nestihnu tady, tak je to už fakt špatné, protože tady už si řeknu, že když už jsem to nedělal automaticky, ale fakt s tím souhlasil, tak že se to spíš vyplní.. Samozřejmě jsem ani jedno neudělal z vlastní vůle. Ten první útok mě donutil něco automaticky začít dělat a to druhé jsem sice už dělal vědomě, ale byl jsem k tomu dotlačen neskutečným strachem z toho, že se fakt něco stane.

Fakt už si nevím rady a je to silnější než já.. Fakt nevím, jakou tady nasadit terapii. Kdybych měl nutkání umývat si furt ruce, tak bych si je prostě párkrát neumyl a tak se té úzkosti zbavil. Jak se zbavit tohoto, vážně netuším :(
Prášky beru až jako poslední možnost..

Ahoj všem, chtěl bych se s...ahoj nejsi v tom sám sem na tom podobně dá se říct že spousta věcí které máš ty mám i já...je to o tom že pochybujeme sami o sobě a jsme přecitlivělí je to o tom že nevěříme sami sobě natolik že se bojíme že by jsme mohli provést něco co doopravdy nenávidíme..třeba ublížit někomu milovanému..je to hrozně zmatený a těžký ale nedá se dělat nic než bojovat..já měl těžký dětství který se na mě hrozně podepsalo a asi už nikdy nebudu úplně v pohodě...nejhúř mi je teď podzim a zima jaro léto bývá radostnější trochu vždycky...beru cipralex a snažim se s těma úzkostma co mě užíraj přežít každej další den a čekám kdy zabere a bude mi trochu líp...jinak mám i panickou poruchu a celkem už to trvádvanáct let s dobrými i špatnými obdobími...tak se drž kamaráde a snaž se věřit sám v sebe..

Zrovna čtu knihu od C.G.Junga - Duše moderního člověka. Jung se zabýval léčbou neuróz a byl jsem ohromen jak jsou jeho myšlenky pořád aktuální. Určitě předběhl svou a možná i naší dobu.
Není to jednoduché čtení, ale pokud máte zájem nahlédnout do svojí "psyché", tak vřele doporučuji. Ať se daří stále lépe!

Ahoj vsem asi 10let jsem mela panickou poruchu tu me doktori lecily diazepamem ktery zpusobil po vysazeni nutkave myslenky a strasne uzkosti kdy jsem byla paranoidni,bala jsem se snad vsecho navic jeste s depresi byla jsem naprosto zdesena! Beru uz mesic apo-parox celkove se zdravotni stav lepsi asi jak psal jiny pisatel zde kaslu na myslenky vzdy si najdu nejakou cinnost momentalne jsem kratce lecena tak surfuji na internetu me hobby vzdy bylo tuning mobilu tak si stahuji tapety,aplikace az bude tepleji chci chodit na vylety na neurozu kaslu kam bych prisla porad se v tom nimrat?! Verim ve vyleceni hlavne mam dojem vse je o nasi vuli....