pocit osamění,tělesné postižení

Odpověď Verče: Já chlastám právě proto, že mám obrnu a jsem sám. Každá ženská mi vždycky řekne jenom to, že si určitě nějakou ženskou najdu, ale hlavně abych se jí nedotýkal. No a tohle slýchám celý život. Proto jsem začal chlastat a hospoda byla vždy mým jediným smyslem života. Kvůli hospodě jsem vystudoval vysokou školu, abych měl víc peněz na chlast a přestěhoval se do většího města, abych měl těch hospod víc. Jenomže už to taky není co bývalo. Do hospod chodí čím dál tím méně lidí, takže každou chvíli tam buď sedím sám a nudím se nebo jsou tam staří dědkové, kteří vzpomínají na to jak to bylo skvělé za komunistů, protože sůl stála korunu padesát. A když řeknu hospodskému, že má hnusné pivo, tak odpoví, že mu je to jedno, že pivo nepije.
Ze svého života si skoro nic nepamatuji, protože jsem nezažil nic, co by za zapamatování stálo. Občas se mi stane, že se na něco moc těším a tak počítám vteřiny, než to přijde, ale zpravidla jsem pak stejně zklamaný. Dřív, když jsem se ožral, tak mě to přivádělo do euforie, ale teď musím chlastat víc a víc a stejně to nepomáhá. Spíš se rozbrečím. Prostě a jednoduše: Jsem sám, nudím se a nemám se na koho a na co těšit. A asi jediná ženská, která mě kdy obejme bude ta s kosou.

Já tohle všechno důvěrně znám. Ale mám tu výhodu, že už jsem starší, impotentní a ženské už mě naštěstí nezajímají. Ale dříve to bylo utrpení. Copak když jsem byl střízlivý, tak jsem si dokázal racionálně odůvodnit, proč nemůžu mít žádnou ženskou, že chromého žádná nechce. Ale když jsem se někde v hospodě připil, tak jsem třeba i nějakou ženskou chtěl a začal jsem se ji třeba dotýkat ( po ramenou, jinde bych si to nedovolil ) tak už byl řev a pohoršení, jak prý můžu zkoušet něco na ženskou. Byla mi u toho strašná hanba, nejraději bych se neviděl. No a nebo si ze mne dělali srandu, když někde viděli nějakou hnusnou ženskou, tak říkali, je Adame, to by byla nevěsta pro tebe. Tak jsem se pak začal vyhýbat lidem, protože z toho vždycky byl trapas. Dodnes jsem panic, a vzhledem k tomu, že už je mi dost let, tak jím i zůstanu. Takže vzkaz pro předchozí přispěvatele. Zanechte všech nadějí, že někdy budete mít nějakou ženskou a spíš se modlete, abyste umřeli natolik včas, aby vám někdo někde v nějakém ústavu nemusel utírat prdel. Smrt je jediné východisko, a proto se na ni těšme.

Já jsem na tom nějak tak nějak podobně jako chrocht s ožralou dohromady. Mám taky obrnu o taky jsem úplně sám a žádnou ženskou jsem nikdy neměl a už asi mít nebudu. Každá se mi akorát vysměje a řekne, že by na mne nesáhla pětimetrovým klackem. Nejhorší pocit mám z toho, že jsem od dětství dělal pro ostatní vše, co po mne chtěli. Rodiče, učitelé ve škole, tzv. "kamarádi". Nikomu jsem nic neodmítl. Ale nebylo to ani tak proto, že bych to chtěl dělat, ale spíš proto, abych pak měl ode všech alespoň na chvíli pokoj a mohl se věnovat knížkám. Ke všemu ještě izolace ve škole, kde se se mnou nikdo nebavil a vyhrožování od učitelů a od matky, že mě dají do jedličkárny. No a když jsem konečně dostudoval a našel si práci, tak jsem si myslel, že bych si snad mohl najít i nějakou ženskou, aby měl můj život alespoň nějaký smysl. Ale pochopitelně mě žádná ženská nechtěla, každá mě poslala do prdele a vysmála se mi. Tahle snaha mi vydržela asi čtyři roky, než jsem pochopil, že to nemá smysl. Pak jsem začal chodit do hospody, kam jsem chodil do té doby, než jsem pochopil, že je to v každé hospodě stále stejné, tudíž nudné. Dnes je mi skoro čtyřicet, do hospody už nechodím, chlastám doma a když se ožeru, a to je každý den, tak jen tupě čumím do zdi a pak jdu spát. Na vše jsem rezignoval, můj život skončil. Vlastně on ani nikdy nezačal.

Pro Ožralu:
Z toho, že tě nechtějí ženské si nic nedělej. Já jsem taky postižený a když jsem jednou začal mluvit před jednou holkou, kterou znám mnoho let o sexu tak nejprve se žádným negativním způsobem nevyjádřila, ale pak ve 4 hodiny ráno mi poslala sms, že už nikdy nechce, abych o sexu mluvil, a že jsem zoufalec. Když jsem na tu sms neodpověděl, tak po 15 hodinách mi napsala, proč jsem ji neodpověděl. Napsal jsem ji, že mne žádná odpověď nenapadá, tak mi odpověděla, že mi dá jednu radu: Abych se prý zklidnil. Tak jsem slušně za radu poděkoval. Tu holku jsem od té doby neviděl a už bych to nikdy na žádnou nevyzkoušel. Jedno ponížení stačilo. Nakonec žít se dá i osaměle a bez sexu a každý život jednou skončí a pak budu mít klid. Takže tak.

Hledám někoho, kdo se cítí osamocený, přestože má rodinu. Věk kolem šedesáti let, s pár diagnozami a splínem na duši.

Já mám taky obrnu a tudíž...Myslíš, že tě ženský nechtěj, protože máš obrnu? Já ti jako ženská můžu říct, že ten tvůj alkoholismus je mnohem horší. Za obrnu nikdo nemůže, obrna může potkat každýho, ale za alkoholismus si každý může sám.

Já mám taky obrnu a tudíž mě žádná ženská nechce. Ale mě to v celku nevadí protože já se každý den ožeru, tak, že si to do druhého dne ani nepamatuji. Takhle chlastám už asi 15 let a doufám, že se brzy uchlastám k smrti. Jinak když jsem střízlivý, tak pořád myslím na sebevraždu ale nenajdu k ní odvahu. Tak jenom doufám, že po smrti buď nebude nic nebo bude lépe.

Napište prosím, kdo prošel či prochází něčím podobným - je tělesně postižený a cítí se osaměle - jak se s tímto problémem dokázal poprat a vypořádat, jde to vůbec_?

Velmi děkuji za reakce na můj problém. Ráda bych si vyměnila zkušenosti s někým, kdo je na tom podobně. Práci zatím mám, ale požadavky jsou stále náročnější a bojím se, že budu v rámci organizačních změn propuštěna. Bydlím na menší vesnici,
za prací dojíždím do menšího bývalého okresního města asi 10 km,a i to mne dost fyzicky vyčerpává, jelikož jsem odkázaná na dopravu autobusy - kvůli obrně nemohu složit normální řidičské zkoušky, mohla bych dělat řidičák pouze na ruční řízení, ale taková autoškola je pro mne nejblíže v Brně a to je 150 km od bydliště.Jsem dosti uzavřené povahy, prožila jsem také,snad i vlastní vinou,hodně zklamání v lidech. Pro úplnost uvede že je mi 40, tedy relativně dost na to, aby byl již člověk vyzrálý, ale nějak se tak necítím. Mám syna a dcerušku, oba jsou naštěstí zdraví /11,8let/, manžel, který je také s určitými zdravotními potížemi nám působil i působí neskutečné trápení - alkohol, nespolehlivost, lhaní, bití - nemám to ani komu říci - kdo nezažil neuvěří. Já jsem nikdy alkohol nepila, ani pít nebudu, snažím se starat o děti co nejlépe. Má-li někdo podobný problém spíše problémy napište.

Danko, navrhuji seznámení s lidmi přes internet - chápu, že ti nemoc neumožňuje lítat venku. Také jsem byla kdysi hodně osamělá a chat mi pomohl. Máš partnera, nějaké známé, nějakou práci?

Neboj moja, ja viem, nie je to lahke.. lahsie sa o tom rozprava ako nieco spravi, ja som pocitovala nieco podobne, ked som prisla z vysokej skoly domov, nik znamy, priatelia sa rozprchli. Niemas v okoli nejaky zaujmovy klub, nieco, co by ta bavilo :) U nas je napriklad centrum volneho casu, chodila som tam na kurz vyroby keramiky. Alebo aj taky kurz sitia, alebo jazykovka. Prosto nieco robit.. a potom si vyjst na kaficko poklebetit s novymi kamaratkami, kamaratmi. Drzim ti palceky, bude to dobre.

Již delší dobu se potýkám s pocity osamění,které je umocněno vadou chůze po dětské mozkové obrně.Nemám sourozence, a cítím, že mi chybí blízký člověk, rodinné zázemí. Pokud má někdo podobné pocity, napište prosím.