Proč žít?

Ahoj,fakt to nemyslim zle,ale léčíte se tady někdo u psychiatra?Fakt byste to potřebovali.Já tam chodim,měl sem silný deprese a stejný pocity jako vy.Antidepresiva fakt pomáhaj stojí zato to vydržet a léčit to.

Pro Evu:

nejsem si jistý, jestli Ti rozumím, ale za to jsem si stoprocentně jistý, že mluvíš absolutně o něčem jiném než mi

Co má větší právo k existenci: Víra v Boha a v nesmrtelnost, nebo víra, že Bůh a nesmrtelnost neexistují. Věřící v Boha může dokázat obojí, kdežto nevěřící neexistenci Boha a nesmrtelnosti dokázat nemůže. Víra v Boha a v nesmrtelnost je každému člověku každého národa vlastní. I stalinská pionýrka vepsala do svých komunistických ideálů, že by chtěla vymyslet lék, po jehož užití by se neumíralo. Proč si všichni přejeme oddálit svoje úmrtí? Proč je v pohádkách živá voda? Věčný život, existenci máme totiž v krvi. Tuto touhu máme od Boha, z Jeho Slova a z naší přirozenosti. Naše duše nemůže toužit po něčem, co neexistuje. Nemůže si smyslet neexistující nicotno, to nejde! Každá touha musí být reálná. Věčnost naší existence existuje už svým určením, tím, že po ní toužíme.

Putování krajinou vlastního srdce.

Čas od času se každému z nás stává, že k nám zazní tichý hlas, který naléhavě sděluje: V tvém životě cosi schází. Někdy tomu hlasu nasloucháme, jindy se jej snažíme zaplašit. Ten hlas zneklidňuje, je to hlas našeho srdce, je to náš vnitřní život – takový, jaký bychom ve skutečnosti chtěli prožít.
Vnitřní život, příběh našeho srdce, je život v našich hlubinách, jsou to naše vášně a sny, naše strachy i naše nejhlubší zranění. Je to život, který není vidět, tajemství někde uvnitř. Někde hluboko v sobě vnímáme vášeň, která jakoby absolutně nebrala na vědomí program, jenž naplňuje náš život. Připadá nám nezkrotná a divoká. A nahání nám strach…

uplne se ve vasich slovech vidim a taky to tak vidim ze zivot neni krasny.Krasny by byl kdyby byla spravedlnost,nebyli nemoce a mohli sme si delat co chceme.Takhle mame akorad povinosti,řády a musíme se řídit podle toho..chodit do prace aby sme vubec mohli zit atd atd...takovy porad dokola a tak si rikam na co vlastne?Proc se porad zanecim honit a snazit kdyz vsichni stejne umrem.Ty co tady pisou jak je zivot skvelej tak si myslim ze to pisou v obdobi kdy sou zdrovna stastni,spokojeny.

Asi jsem tu jediný, ale Milanovi rozumím. Také si často pokládám otázku proč žít. Před několika lety jsem se pokusil o sebevraždu, ale nepovedla se. Říkám si že tomu tak zřejmě osdu chtěl. Od té doby jsem o ní přemýšlel nejméně stokrát. Hlavním důvodem proč jsem to neudělal je má matka, která je již mnoho let sama. Přijde však čas, kdy už tu nebude, a pak už asi opravdu nebudu mít důvod žít. Mnoho z Vás zde psalo jaké máte potěšení jiným dávat. Já mám také potěšení z toho když mohu udělat něco pro druhého, ale vše má své meze. Egocentrismus, který je ikonou dnešní společnosti, a který je vštěpován výchovou i těm nejměnším z nás jako nezbytná premisa pro spokojený život, mne už mírně řečeno silně štve. Například poslední dobou přestávám věřit na nějaké "přátelství". Existuje ještě vůbec v dnešní době??? Už mne zklamalo tolik přátel, přítelkyní. Vždy přišli další u kterých jsem doufal, že se něco změní, ale bohužel. V jakémkoli vztahu by měl člověk umět brát, ale i dávat. V žádném případě nechci obhajovat prospěchářství, kdy člověk pomáhá druhému ze zjištných důvodů. V každém vztahu vždy jeden více dává a druhý více bere. Já mám však pocit, že neustále jen dávám. Jak se říká, když můžu pomůžu, a velice často i výrazným způsobem slevím ze svých potřeb, práv a zájmů. Když má však někdo udělat, byť jen z poloviny, to samé pro mne, vidím pouze "vypláznutý jazyk" a mám smůlu. Nedávno jsem jednomu mnohaletému "kamarádovi" silně vytknul jeho sobectví a egoismus. Koukal na mne jako „péro z gauče" a byl strašným způsobem dotčený. V podstatě mi naznačil, že pokud se mi jeho chování nelíbí, mám se také začít chovat sobecky a egoisticky. Já to ale zkrátka neumím. Výchovou mi nebyla vštěpována naivní představa, že je "všechno všech a všichni jsme si rovni", jak nám to tu po mnoho let předsouval stupidní levicový režim. Ale ani jsem nebyl vychováván k tomu chovat se jako "sobecká a egoistická svině". Bohužel. Nebo bohudík? Sám nevím. Ale vzhledem k tomu v jaké době žijem spíš bohužel, protože tito lidé s „kachními žaludky“ se mají ze všech nejlíp.

No lidičky. Zrovna jsem si položil otázku - proč žít? Z nudy jsem ji zadal do vyhledávače a tak jsem tady.
hodně z Vás ttu píše, že živit je nádherný.
to je přece omyl. to není pravidlo. Život může být nádherný, ale stejně tak může být i nesnesitelný a dostat se z jedné strany na druhou nemusí trvat dlouho a nemusíte si to ani způsobit sami. Život je loterie a v loterii vyhrává jen nepatrný zlomek z nás. Můj život je posledních několik let jedne velká žumpa !! Dlouho jsem se utěšoval tím, že nevím, co bude za vteřinu, natož zejtra, tak má smysl žít, protože když se to může všechno posrat, tak se to může taky zlepšit. No, ale už tolik optimismu nemám. Už to trvá moc dlouho a možnost na změnu je v nedohladnu. Proto se potýkám s otázkou "proč žít" Dřív jsem nepochopil,proč někdo spáchá sebevraždu. Vždyť je to úplná hovadina, vždyť tím nic nevyřeší. Dneska už to chápu. Když máte v životě nej bolest, bolest a jste na ni samy, dřív nebo později přestanete myslet racionálně a už jen přemejšlíte jak tu bolest ukončit. A je to tady. Jak asi?? I když jsem od toho několikrát nebyl moc daleko, ještě ve mně zbylo trochu rozumu, aby mi došlo, že když to udělám, už to nikdy dobrý nebude. Akorát už se nedokážu utěšovat tím, že se třeba zejtra něco stane a bude to lepší. Dneska si říkám, když už jsem ty sračky dokázal snášet několik let, tak už mě nějakej ten měsíc nebo rok neposere. Ale kdo ví. Už nemám moc sil se v tom plácat, už ne. No budu doufat. Vzkaz pro ty, co píšou, že život je krásný. Ne není, to jen vi máte zrovna v životě štěstí a daří se Vám ho žít tak,jak jste si vždycky přáli. Važte si toho, nic neberte jako samozřejmost a vždycky dělejte všechno proto, aby to vydrželo co nejdýl. Všem hodně štěstí

Co chceš od života ?Sám...souhlasím. Vždyť většina činností, které dělám, je mi diktována. Především musím chodit do práce a trávit tam deset hodin denně, je náročná. Pak péče o rodinu, barák, samé povinnosti, mezitím pobíhám, platím složenky, zařizuju věci na úřadech, denně stokrát nevědomky dodržuju nějakou vyhlášku, zákon, od řízení auta po parkování, vše je řízeno a dirigováno normami, zákazy, příkazy. Těch věcí, které nemusím, ale chci, těch je opravdu skara málo.Já osobně jsem životem moc unavená.

Proč žít? Krásné téma!Protože život je krásnej no někdy ne ale často jo!Taky žít pro druhé pro rodinu pro děti Vždyt život je krásnej tak pro to žít!!!!!!

Pro Fion:děláš co chceš ? nebo co smíš a je Ti to povoleno (umožněno).?

Pro p.k.: Ale dělám přece taky (a hlavně) to, co chci já, ne? :-)

Co chceš od života ?Sám ses na tento svět
netlačil a nyní vykonáváš vše podle přání a
pravidel které vymýšlejí ostatní kolem tebe.

A proč by ne, když už jsme se narodili?
Je to příležitost, která později už nikdy nepřijde.
:-)

Pokuď nechceš žít tak nežij!Dokážeš se zabít?Nedokážeš.Já si ze života dělám lidově řečeno"šoufky" a to jsem,řekl bych o dost mladší než a ty.

Ahoj!

Včera jsem dostala první výplatu asi dvě stovky z emailingu.

O co jde? Dostáváš mejli a když na ně klikneš přičítají se ti peníze na účet.

Pár kliků denně, které zaberou 5 min. a máš vyděláno. Nejsou to žádné zázračné částky, ale i tak pár kaček dobrých ne? Tady je odkaz:

http://www.emailing.cz/[email protected]

Michaelo,,jsi strašně...Jak to dokážeš? CHodit do práce s tušením, že nic nema cenu a že tady už nemušíš být dlouho? Jak dokážeš, fungovat tak aby ostatní nenapadlo, že ti něco je? Vstávat s velkou bolestí a usínat stejně tak? Nemoc nic dělat, sportovat, cestovat,Žít naplno? Jaký je tvů recept vidět jak jsou ostatní dokonale šťastní a ty jsi tak nemocná a přeci jenom dokážeš bez problémů fungovat dál?

Michaelo,,jsi strašně...Mašo, zdravím tě. Jsi statečná žena a já se před tebou hluboce skláním. Budu myslet na tvá slova, děkuji za ně a přeji ti z celého srdce uzdravení a ještě hodně pěkných let, klid a mír v duši, pohodu. Dnes jsou možnosti v medicíně velké, buď statečná a věř!

Michaelo,,jsi strašně unavena ,,, já mam rakovinu ,,, ale chci žít život je krasní ,,, už jenom že čtu třeba já knížku dobrou a je mi fajn to se spraví neboj budeš mít vnouče ,uvídíš měj se

Také jsem si říkal, proč žít. Život mi přišel na nic a vše mě jen rozčilovalo, ale nedávno jsem hodil auto na náledí na střechu a od té doby jsem si uvědomil, jak blízko ke smrti člověk má. Buďme rádi za každé nové ráno!

Mně nějak přestal život bavit. Přitom jsem ve středním věku a vidím za sebou kus práce. Mé tři děti dospívají, mám manžela,slušné bydlení i slušnou práci. Byla jsem donedávna plná plánů a energie, depresí netrpím. Přesto mně nic nebaví a cítím se strašlivě k smrti unavená. Do práce hodinu dojíždím ráno a hodinu kvečeru, je dost náročná a trávím v ní víc než osm hodin denně. Doma kolotoč kolem domu, zahrady a tří vlastně dospělých chlapů, protože nejmladšímu je šestnáct a nejstaršímu dvacet dva. Všichni studují, doma nepomáhají, manžel dojíždí ještě dál než já a domů jezdí přespat. Takže po práci nákup, uvařit, vyžehlit pro pět lidí, co něco ušpiní a sežerou a padnout do postele, o víkendech úklid, zahrada, vše, co se nestihlo během týdne. Je to všechno sice naprosto normální, ale v takovém životě chybí náboj, radost, je to jen kolotoč práce a povinnností občas přerušený spánkem, který slouží tomu, abych zas načerpala sílu na to vstát a absolvovat to znovu a znovu. K tomu mi vadí vývoj věci v této zemi, už mně nenechává lhostejnou tahle vláda, korupce, zlodějina, výsměch politiků do ksichtu nám, pracujícím lidem, to, že zelenou mají jen nemakačenkové a aby se měli dobře, musíme odvádět stále vyšší daně, dnes jsou důchody stejně velké jako platy dělníků, kteří dělají dvanáctky, tak kde to jsme ?
Zkrátka jsem hodně lpěla na životě, dnes ne. Důchody pro nás nebudou, odpočinek mít nebudem, tu svobodu moci si na stará kolena dělat to,co člověka baví, to nezažiju, budu makat do pozdního věku a chcípnu v práci. Takže mi začíná být tady a dnes nějak jedno, kdy mně to klepne a když brzy, zas tak moc se neděje. Jediná motivace jsou děti, to jediné mně drží tady nad vodou, až se postaví na vlastní nohy, nebude nic, co by mně nějak nabilo pozitivně a pak ta představa, že nebudu muset vstát zas v šest jako každý den a jít bušit-krásná představa ... ale to jedině jako mrtvá, takže mi ta představa smrti nějak přestává vadit.