Rodiče jsou silně věřící - já ne

to je prodlém věřících...absolutní netolerance a nadřazenost...Na jednu stranu hlásí mravní čistotu a na druhé dost hrubě omezují ostatním svobodu názoru,bezohledně vnucují své názory (resp.názory vmanipulované církví)a sami neumí pochopit názor ostatních.Mluvím teď o těch co si říkají věřící ale ve skutečnosti nepochopili co to vlastně je.
Chci se teď omluvit těm co jsou opravdu pravými věřícími s tolerancí k ostatním skupinám lidí.

Ja myslim, ze ta matka nezari bozskou laskou a tak nemuze byt opravdu verici.

Jsi skvela a nenech se manipulovat.Ani rodice nemaji narok diktovat svym detem zivot.Jako verici by Tva matka mela byt slusna a nenadavat,podle te jejich bible urcite.Je to krute,ale ja bych ji navstevovala co nejmene a nenechala se deprimovat.Cele veky svet bojuje kvuli viram.Ateisti jsou mi proto milejsi.Treba jednou budes mit deti,to bys je mela od takove maminky drzet daleko.Mezi vericimi jsou prave nebezpecni fanatici a to bohuzel asi Tvoje matka je.Drz se a preji spokojeny zivot,hodne zdraveho rozumu a sily to ukocirovat.

smiř se s tim,ber mamku tak jak to je.Jsi dobrá,fandim ti a prosim te bud takova jako jsi.Mas zdravy rozum a to je OK!! :-)

Ahojky, chtěla bych se zeptat ostatních, jestli nemají podobnou zkušenost. Moje matka je silně věřící katolička (zbytek rodiny už o něco méně) skoro bych řekla až fanatička. Já jsem už odmalička nesnášela, když mi někdo nakazoval jak se mám chovat, protože "prostě tak je to správně". Takže, když jsem byla nucena do víry, samozřejmě se mi to zprotivilo. Hodně let jsem to tajila, ale asi tak v 15 jsem našim řekla, že nejsem věřící. Máma mě začala proklínat, nadávat mi do ďábla, krávy...Já nemám nic proti věřícím lidem, hodně jich samozřejmě znám a jsou moc fajn, jen v Boha nevěřím. Mamka ale nedokáže pochopit, že víra se prostě nařídit nedá a už víc než deset let na mě za to křičí, nadává...Samozřejmě se mi snaží vnutit "správný způsob života křesťana", takže ani nemusím rozepisovat, jaké scény mi dělala, když mi našla antikoncepci, když jsem začala bydlet se svým přítelem (zatím bez svatby, takže jsem porušila polovinu přikázání :-)...Mám už svůj život, dávno si vydělávám, kvůli tomu jsem se i odstěhovala úplně do jiného města, ale svojí rodinu nechci úplně ztratit. Jenže, když přijedu domů, slyším jen výčitky. Pro každou jinou matku bych byla vzorová dcera - nikdy se mnou nebyly problémy (drogy, kouření, ...), vystudovala jsem VŠ, mám skvělou práci, hodného přítele...ale pro mojí matku je bůh důležitější než dcera. A to mě mrzí. Co byste na mém místě dělali vy? Co myslíte, je možné to nějak uklidnit, nebo mám prostě smůlu?