Rodiče stojí za.........

Tak svym rodičům poraďte a...Týrání dětí je neodpustitelné a neomluvitelné!!!

Dětství byl jeden velký...Byli nešťastní a neuměli to změnit. Přesto je z Tebe asi lepší a úžasnější člověk než rozmazlený fracek co žil v luxusu.odpusť jim a žij tak jak chceš zlobou to stejně nezměníš.

Jo. Vžijte se do nich jestli byste to ustáli. Taky jsem měla námitky, ale když jsem si prošla jejich situaci lecos jsem pochopila.

Tak svym rodičům poraďte a pomozte...myslíte někdy na to proč jsou takoví ? Co měli nebo mají za problémy ? Řešíte akorát svoje co ??

jediné co umí je píchat, jinak nic, když jim odřežu penis, tak co jsou na piču.

Evičko,souhlasím s tebou.

Bože, myslela jsem, že jsem v tom marastu sama a vidím, že nás, co máme pokřivený celý život díky svým rodičům, je hodně. Lidi, pokusme zapomenout a duševně se netýrat, bude nám všem lépe. Jako se rodiče mohou zříci svých dětí, může to být i naopak. Zasloužíme si klid alespoň v dospělosti.

bn, souhlas.

Dětství byl jeden velký...no a pak taková máma kráva a táta starý vemeno chtějí, abychom jim byli vděční a pomáhali jim a ke stáru si je vzali domů. Nasrat.

Dětství byl jeden velký hnus.Rodiče alkoholici,když se hádali,tak s nožem v ruce.Mě bylo kolem deseti roků,musela jsem se o všechno starat.V noci mě budili,že mě polili pivem.Za špatnou známku výprask řemenem.Když jsem uvařila a jim to nechutnalo,tak to rozkopali po zemi a já to musela uklízet.Jako dítě jsem čekala každý den u okna,jak se mí rodiče potáceli domů a jak mě zase zbijou.Hrozné.

řekne ty se máš ty máš ještě rodiče. Ale mě je to jedno. Chovají se ke mě a to odmalička jako k něčemu co nosí jejich jméno. Nic víc.

" museli se o mě jako o...Přesně, tohle je jejich povinnost. Tak si nemuseli děti pořizovat, když mají takový přístup. Děti potřebují i něco víc- lásku a to těmto lidem nedochází. Oni třeba někdy i řeknou, že je mají rádi, ale chování tomu vůbec neodpovídá. Co myslíte- rodič, který mlátí svoje dítě úplně pro nic za nic, často na děti řve, ponižuje, psychicky deptá a všechno, co udělají, je údajně špatně, neustále jim předhazuje, jak je strašný a přitom se dítě tak moc snaží zavděčit, zalíbit a poslechne napoprvé, bez odmlouvání, tak tohle je mít rád?

i já mám pocit být..." museli se o mě jako o mimino i jako dítě starat. Naučili mě chodit na nočník záchod jíst spát.."

Za tohle si ale nemůže nikdo nárokovat vděk, tohle je samozřejmost, která k narození dítěte patří. Tímhle argumentují a citově vydírají jenom největší manipulátoři.

i já mám pocit být vděčná svým rodičům. A oni ten vděk očekávají a doslova si ho vynucují. Ano museli se o mě jako o mimino i jako dítě starat. Naučili mě chodit na nočník záchod jíst spát režim nehádali se neopíjeli ale je fakt že ani mě takovou tu lásku objetí něhu natož pochvalu nedávali. Jsem jim vděčná že jsem na světě ale jak jim mám oplácet lásku kterou jsem od nich nedostala. Jo a také všichni kolem jsou ti nejlepší a já pořád ta nejhorší. I kdybych se rozkrájela. V jedné zásadní věci mi lhala buď matka nebo manžel. Šlo o dost zásadní věc a já nevím kdo z nich lhal. U matky vím že je prolhaná za manžela bych už roku do ohně také nedala. Asi se to nikdy nedozvím. Máma řekla že to řekl můj manžel a když jsem se na to ptala manžela tak řekl že to řekla moje máma. Hezky se mi žije s bližními. Naučila jsem se mít kolem sebe skořápku a nikoho tam UŽ nepustit. Nenechám se už zraňovat. Je to tak a už jsem se s tím naučila žít. Rodiče mám ráda jsem ráda že tady ještě jsou. Dali mi život.

Rodiče se o mě starali v ..."Někdy si myslím že kdybych na tomto světě nebyla tak bych nikomu nescházela."
Květo, to je přesně ono a to mi psycholog řekl, že to je na tom to nejhorší, že jako oběti svých rodičů v nás vypěstovali pocit viny, že my si za to můžem sami, že jsme ti špatní.

Zajímavá diskuze. :-) U mě...Ještě doplním, že mi hodně pomohla a pomáhá manželka, která přišla z jiného prostředí a vždy koriguje mé pitomé nápady, pokud mě popadnou. :-)
Jo a hluboce jsem si vážil tchána, který tu již není a tímto jsem neskutečně urazil a nasral mé rodiče. Prý jsem je strašně zklamal.

Zajímavá diskuze. :-) U mě to nebylo tak vyhrocené, ale pocit takové té obyčejné lásky jsem nezažil, přestože vím, že mě rodiče měli a mají rádi. Ale neumí to dát najevo a já jsem to zase neuměl předat mým dětem. Ale to je jediné negtivum vůči dětem, v ostatních věcech jsem se poučil - dceři do života nekecám, nedávám najevo že něco dělá špatně a dle mých možností ji pomohu, pokud chce a potřebuje to. A zároveň za mou pomoc neočekávám nějaký přehnaný věk.
Jinak, co se týká opakování chyb po rodičích, tak neplatí, že všichni budeme opakovat ten špatný model, tedy třeba také týrat ap. Většina se z toho vymaní a dopřeje svým dětem pěknější dětství.

tak nějak u mě akorát s tím rozdílem, že si uvědomuju co mi scházelo od rodičů a schází mi i od manžela ale s tím už nic neudělám a tak se snažím tuhle chybu u svých dětí i manžela u něj neopětovaně neopakovat. Lásky rozdávám víc než dostávám. Nepoměr výdaje a příjmu mě psychicky vyčerpává ale jedu a jedu. Kolikrát si říkám čím to je že já kdybych dala rodičům nevím co tak je to pro ně vždycky málo nebo nic ale ségra kdyby jim dala hovno na tácku tak je to vždycky super a jásají a oslavují ji. Jinak s tebou souhlasím. I u mě byli a jsou v očích mých rodičů ti ostatní vždy hodnější laskavější vnímavější dokonalejší zkrátka ve všem lepší než já. A dávali a dávají mi to najevo. Snažím se to nebrat na vědomí ale dost často jsem už na nule. Dřív jsem kvůli tomu dost často plakala ale asi už jsem si všechny slzy vyplakala. Já když zavolám rodičům tak a to hlavně a dlouho mluví máma takový monolog o ségře jejich dětech jejích problémech jaký je chudák že je jí třeba pomáhat. Mě se nikdy nezeptá jak se cítím co naše děti. Kdybych telefon položila na stůl na půl hodiny tak ona pořád povídá a povídá a ani nepostřehne že ji neposlouchám. Tak tohle nedělám svým dětem. Když mluvím s jedním tak o něm a jeho problémech radostech plánech zážitcích. Když mluvím s druhým tak zase jeho. Také už mám jisté zdravotní potíže ale tím rodiče a ti o takové mé informace ani nestojí ani děti nezatěžuji. Nestěžuji si ani manželovi. Ten vidí jen sebe své zájmy. Chce jen servis a ten má. Ve všem. Akorát nedávn o jsem řekla že mi schází láska a okolí ztuhlo co jsem si to vůbec dovolila. Stěžovat si? Takže tahnu všude jako mezek až nastane konec tak nastane.
Někdy si přeju abych už nežila.

Rodiče se o mě starali v ...Květo, tohle jsem měla také. Už jsem to tady nakousla před pár dny. Jo, jak píšeš, rodiče tě živili a šatili, ale to není vše. když tam chybí citové zázemí a nejen to, když jsou rodiče chladní a dítě jen kritizují, ponižují a psychicky ničí (a i horší věci!), je to nanic. Jako dítě jsem si myslela, že tohle zažívají všechny děti. Myslela jsem si to jen do té doby, než jsme se se spolužačkami rozpovívdaly a holky vyprávěly, jak se k nim rodiče chovají. tenkrát jsem poznala, že něco v pořádku asi není u nás. K tomu, co jsi psala- také jsem měla problémy s přijímáním lásky, manžel se mnou měl v začátcích hodně trpělivosti, než mě přesvědčil, že mě má rád. Naštěstí se to srovnalo. K lidem jsem ale stále rezervovaná, nebo spíš opatrná, když mi někdo řekne něco hezkého, tak zkrátka nemohu věřit. bylo to právě výchovou, kdy mi rodiče pořád cpaly, jaký jsem debil, kráva, nula, že jsem v životě ještě nic nedokázala. Zajímavé- v životě jsem přitom dokázala víc, než oni- mám maturitu, kterou do té doby v naší rodině nikdo neměl, podnikám a jsem poměrně úspěšný člověk. U psychologa jsem dělala IQ testy a moje překvapení bylo, že mám IQ 136- takže asi nebudu až takový debil. Když jsem vystupovala v médiích, nebo když mi někde vyšel článek, matka to samozřejmě hned musela zesměšnit. Postupně jsem si uvědomila, že oni jiní nebudou. Mám rodiče moc ráda, celý život jsem chtěla, aby mě měli alespoň trošku rádi, chtěla jsem jim ukázat, že nejsem špatný člověk a ani ne tak hloupý. V životě nikomu nepomohli, nebo nepřispěli na charitu- přitom mně tvrdili, že jsem sobecká. S charitou přitom spolupracuji již dost let :-(. Nevím, co chtějí, nechápu to a divné je, že vlastní rodiče ničí své dítě. také jsem hned po maturitě odešla z domu. nemohli to rozdýchat, protože ztráceli nademnou vliv. Nakazovali, že budu domu jedzitkaždý víkend a běda jak ne, že budu pracovat tam a tam, co budu dělat, kam budu chodit, s kým se budu přátelit a s kým ne. vykašlala jsem se jim na jejich kecy a přerušili se mnou kontakt. Urazili se. Občas jsem tam ještě zajela, myslela jsem, že je přesvědčím, že je mám ráda a že mě budou mít také rádi. že změní názor, až uvidí, že žiji spořádaný a zodpovědný život. Ale ne, byla jsem pořád debilka. V cca 28 letech jsem definitivně pochopila, že oni jiní nebudou. Máme nerozdýchala, že se mi daří a obrátila to proti mně a ještě si k tomu dovymýšlela lži. Neviděla jsem je už 11 let a ani nemám chuť se už o něco snažit, vím, že oni jsou zkrátka takoví. Mám je ráda, ale být s nimi v kontaktu nejde, jinak by mě zničili. Zajímavé bylo, že u těch dětí to přirozeně vyplynulo a s dáváním/přijímáním jejich lásky problémy nikdy nebyly. Jsou to moje zlatíčka a jsem moc moc šťastná, že mají úplně jiné dětství, než jsem měla já, vztah máme nádherný, holky jsou láskou zahrnované a oplácejí mi stejnou mincí. Často jsem slyšela, že děti nakonec vychovávají své děti v duchu, v jakém byly vychovány. Že ten, kdo nezažil lásku a byl týraný se toho bude dopouštět i na svých dětech, i kdyby si milionkrát říkal, že on tu chybu neudělá. Naštěstí u nás je to úplně jinak. Holky mi často říkají, jak hodnou maminku mají a vidím na nich, že jsou opravdu štastné a spokojené. Snažím se jim dát to, co jsem nikdy nepoznala a díky Bohu za to, že se mi to daří. když už člověk jednou ty děti má, tak se má snažit jim dát do života vše nejlepší, co může- hlavně lásku, pochopení, vzdělání, podporovat jejich talent... Ne srážet je dolů a úspěchy jen kritizovat a zesměšňovat.

Rodiče se o mě starali v mezích normálu. Měla jsem kde spát jíst co na sebe. Jedno mi scházelo nejvíc a do dneška schází. Jejich láska. Taky všichni kolem ti nejlepší a u mě vidí a komentují jen nedostatky. Já vím že nikdo není dokonalý ale přece nejsem jenom a vždycky ta špatná. To opravdu nemám žádnou dobrou vlastnost? Máma nikdy neřekla že měla radost když jsem se narodila že jsem byla pěkné mimino nebo tak něco. Nejvíc vzpomíná na to jak jsem ji jako mimino kousala do bradavek a že jí to bolelo a jak moc při mém porodu zkusila. Já jsem hned jak to bylo možné odešla z jejich péče vdala se měla děti . Jenže je problém a asi ve mě. Protože jsem lásku nedostávala tak ji neumím ani dávat. A tak moc mi ode všech schází. Opravdu jsem tak špatná? Někdy si myslím že kdybych na tomto světě nebyla tak bych nikomu nescházela.