Smíření se smrtí

Hm,krásně se četlo to,co napsal Mirek a Samuraj.Cítím to podobně.navázat kontakt s milovanými,kteří už nejsou hmotně mezi námi,je asi velký zážitek.Já takovou zkušenost zatím nemám.Jen včera jsem si kupovala mandarinky v zelenine:) a za mnou se ozval hlas,který byl tak moc podobný hlasu mého mrtvého dědečka,že jsem úplně zkoprněla.No,nebyl to ale jeho duch,nýbrž jiný starý pán.Ale smál se moc hezky.Já mám v podstatě celý svůj život /od doby,kdy jste schopni si začít "něco" uvědomovat/ pocit,že bych si měla odpykávat nějaký svůj hrůzný čin z "někdy".I když se tento pocit částečně obrušuje různými úhly pohledu na něj od budhismu, jiné filosofické pravdy po čistou psychologii/tím neříkám,že se vše vylučuje/,stále tam je,proto mívám záchvaty,kdy bych hned odjela jako humanitární pracovník do zuřících bojů a "klidně" počítala s tím,že mě to může stát i život.Už nevím,co psát víc.ahoj

Ahoj vsichni, jsem asi jeden z nejmladsich kteri se dostanou na tyto stranky a rozumi vetsine s toho o cem se tady mluvi. Lide v mem veku chodi do klubu a do hospod ja chodim po cajovnach a ucim se z knih vse o asijske medicine chci se venovat akupresure a jinym druhum alternativni mediciny. Ale o tom smireni se smrti moji znami mi rikaji SAMURAJ jelikoz jsem nasel uspokojni a dusevni i fyzickou rovnovahu v zenbudhismu. muj nazor na smrt je asi takovy: V podstate se nebojim protoze verim v reinkarnaci a take kdyz clovek zemre verim ze uz ma splneno vse co mel v tomto zivote splnit a postupuje dal k naprostemu osviceni. Nevim ani jak to spravne napsat sami urcite vite jak tezke je o techto vecech mluvit ci psat. Lide se na vas divaji jako na blazna ale kdo je mimo realitu se ptam ja.Cetl jsem jeden pribech a ten bych tady chtel interpretovat:Bylo jedno kralovstvi melo nekolik studen ze kterych se brala voda jedna studna byla na zamku a s te pil jenom kral ta mela jiny zdroj nez ostatni studny. Jednoho dne kdosi nalil neco do studen pro mestany a poddane a ti se zblaznili do jednoho. Jenom kral ktery mel vlastni studnu se nenakazil ale zacalo se o nem sirit ze se zblaznil. Jednoho dne kral sesel do mesta podivat se jak se vede. Dostal zizen a napil se ze studny ve meste a zblaznil se.Prosim vsichni kdo tomuto rozumite nepijte ze studny ve meste a jdete po te spravne ceste na kterou jste se dostali.Omlouvam se za svuj pravopis.LittleJ

Je to velice těžké psát o vlastních positech, které jsou odlišné od většiny příspěvků. Asi mám to štěstí, že jsem byl "někým" přesvědčen nejenom o posmrtném životě a jeho zákonitostech, ale že dokážu sám sobě a svým blýzkým čistit vlivy minulých životů. Většina strachu ze smrti, ze ztráty někoho či obavy z prostředí (voda, temný prostor, les ap.) pochází jako odkaz z minulých životů a bude v nás ležet tak dlouho, dokud se s tím nevyrovnáme. Znám člověka, který se bál výšek a dnes mu to nedělá problémy, ale musel se na to podívat (HAP, či SRT). I já zažil smrt svých blízkých. S tatínkem jsem mohl být ve spojení ještě rok po jeho úmrtí a bylo to velmi krásné vědět, že se s ním mohu setkat a povídat kdykoliv budu chtít. To povídání vůbec nebylo o závažných tématech a hlavně mi pomohlo se hodně vyznat v sobě. Naučilo mne to milovat vše co přichází a i lidi kolem sebe. Mít příjemný pocit z přicházejícího dne a dávat Lásku tam, kde je třeba. To vše se děje po smrti. Dostáváte Lásku a sami rozhodujete o svém budoucím životě a o tom, co se chcete naučit a co chcete prožít. Někdo se stále bojí smrti, protože by mohl být uvrhnut do pekla. Je to nesmysl vymyšlení pro lepší získávání církevních odpustků. To "peklo" je zde na Zemi. Máte zde možnost, jak se naučit ohromnou škálu pocitů od Strachu po Lásku. Ke všemu se rozhodujeme sami, pouze pak nechápeme, jak jsme si zrovna toto mohli vybrat. Život po životě je a je plný Lásky. Píše se o tom všude, pouze z bible byla tato část vytržena, aby se toho náhodou nikdo nechytl. Pokud chcete s někým z již mrtvých mluvit, pak ho o to požádejte. Odpovědi dostáváte stále, pouze je neslyšíte. Když řeknete otázku, tak odpověď znáte, ale myslíte, že to mluvíte vy. Nejsou slyšet hlasy. To prostě vychází z Vás a vy to víte, že to není Vaše odpověď. Přesto nevěříte. Až se Vám stane, že takto se budete smát i některým odpovědím "shůry", pak si uvědomíte, co všechno člověk ve své podobě je schopen ještě dokázat. Udělejte to a nebojte, není to vyvolávání důchů.

Nikdy člověk nepozná co to je za pocit mít strach ze smrti dokud se jí nedotkne. Mě zemřela maminka a já si dodnes oamatuji to ráno co jsem ji našla nebyla to náhlá smrt ale strašně to bolí dodnes. je hrozné když umírají lidé které člověk nemůže nikdy oplakat, protože budou stále chybět. Mě stále strašně chybí a někdy když je mi zle tak si myslím´, že se na mě odněkud dívá a říká si asi jak by mi mohla pomoci. Nijak jen tím, že by se vrátila.

Mám pokoj a už nemám žádný strach ze smrti. a to ode dne kdy jsem volal k Ježíši, aby přišel do mého života a dal se mi poznat. A tehdy jsem zažili zázrak uzdravení z mé nemoci. ....

Ahoj . Chtěl bych se podělit se svou zkušeností ohledně strachu ze smrti. Jako dítě jsem mnohokrát brečel, když jsem se zamyslel nad tím že jednou umřu a nebude nic. A ve svém dospívání jsem už raději o tom nepřemýšlel. ALE, stala se ta věc, že když mi bylo 19 let, tak jsem zažil něco, co bylo důkazem že je tu něco víc, než jenom tento život. Zažil jsemněco, čemu dnes říkám "setkání s Bohem" a to změnilo celý můj život a od toho dne cítím zvlášní jistotu ve svém nitru, že je Bůh, který mě miluje a že jsem s ním smířen. Stalo se to tehdy, když jsem Ho z hloubky svého srdce žádal , aby se dal poznat a přišel do mého života, a taky jsem ho prosil o odpuštění všech mých hříchů. Od té doby mám zvláštní pokoj a jistotu , že po smrti nebudu sám, ale budu s NÍM s mými blízkými, kteří vněho taky uvěřili. Je mnoho dalších věcí, které jsem od té doby zažil ( už je to 11 let ), ale to snad někdy .... . Čau Jirka

Se smrtí jsem se už smířila...nemůžu se spíš vyrovnat se smrtí mých blízkých..Také se nemůžu vyrovnat stím jak mojí blízcí umírají..představa, že se to stane v nemocnici mě velmi děsí..

Se smrtí jsem se už smířila...nemůžu se spíš vyrovnat se smrtí mých blízkých..Také se nemůžu vyrovnat stím jak mojí blízcí umírají..představa, že se to stane v nemocnici mě velmi děsí..

Lenko, dojímá mne, jak píšeš o svém dědečkovi. Myslím, žes ho opravdu milovala a myslím, že i on věděl, že ho miluješ a to ho posilovalo. Je dobře, že si uvědomuješ, co všechno Tě naučil. Byl to velký vztah mezi vámi, tak velký, že překonává i jeho odchod - smrt.Je mi líto, že jeho pobyt v nemocnici byl tak plný nepochopení jeho potřeb ze strany personálu. Pečovat o takto nemohoucího člověka je těžké, ale ve zdravotnickém zařízení by personál a lékaři měli být vychováni tak, aby umírajícímu dovedli poslední chvíle ulehčit. Aby cítil lásku. A to tys mu určitě dala. Zdravím. M.

Už jednou jsem se vrátila odtud a p?esto se smrti bojím jak blízkých tak lidiček které mám ráda.Znám bolest,když mi odešli rodiče a také dva bráchové.Také jsem je viděla když jsem odcházela,bez bolesti jsem odcházela a nesmírnou bolestí jsem se do života vrátila,byla jsem po autohavárii.Neskutečně miluji život a proto se smrti bojím.

Ahoj Adélko,určitě mu to můžete říct i teď. Zkuste si zapálit svíčku, vzít si jeho fotku a povídat si s ním a říct mu přesně to, co jste mu říct měla. Je to velmi prosté a tolik dojemné. A pokud se u toho rozbrečíte, nechte slzy proudit až do úplného vyplakání. Pak ucítíte obrovskou úlevu. Hodně štěstí a lásky přeje Viera

Nejde o "zmizeni osoby", ale o preruseni informacniho toku, ktery nase smysly poskytuji mozku. Jestli nas mozek a posleze "duse" ziskaji nejaky jiny zdroj - to je jadro problemu.

No vidite, neni co ztratit, tak proc to nezkusit? :-)) Evidentne jste zena, ktera stoji nohama pevne na zemi a jen tak necim se nenecha osalit, to je dobry start. Ani Vam nelze uprit notnou davku smyslu pro humor.S pozdravem Jeny

Souhlasim, vzhledem k memu zdravonimu stavu se Vami zminovaneho zazitku patrne dockam dost brzy. Skutecne nemam potrebu si to trenovat predem. nepochybuji, ze to zvladnu i bez predbezneho nacviku. Jirina

Stastna to zena.PS:Avsak take existuji lide,kteri pokladaji otazky,chteji vedet a predevsim prozivat a nespokoji se s malem... Co je vic nez vlastni zazitek?

Pokud mohu mluvit za sebe strach ze smrti nemam a nemam cas si to zkouset nanecisto. Az to prijde, tak to vezmu, nic jineho se taky delat neda.

Pokud Vas opravdu zajima jak to je se smrti, znovuzrozenim a ztratou strachu ze smrti, mate moznost se zucastnit kurzu vedomeho umirani. Nedeste se, neni to zadna hromadna sebevrazda, ale kurz vedeny clovekem, ktery proziva to o cem mluvi, neni to zadny teoretik a je to na nem videt.www.budhismus.cz/brno/Akce/phowa.htm

Odpoved pro Otu. Ano souhlasim, za normalnich okolnosti skutecne staci brat veci, jak jsou, ale nekdy je clovek primo, vecinou nemoci, postaven pred fakt sve vlastni smrtelnosti. Pokud jsem nechtela stravit zbytek zivota v krajni hruze s toho, co bude musela jsem si /velice pracne /polozit otazku o smyslu zivota a polozit si otazku, zda je mozne se smirit s vlastni smrti. Pro me to mozne je, i kdyz nejsem verici. Mela jsem pocit, ze by treba me nazory mohli nekomu v podobne situaci pomoci, ale mozne, ze mate pravdu, ze zadny univerzalni navod neexistuje. Neni ale pravdu, ze bojujeme kazdy svuj vlastni boj, muzeme se pokusit pomahat druhym ,nabidnout jim alespon svou solidaritu, podobnou zkusenost, soucit. Nikdo neni ostrov. Nikdo nebojuje sam, ale i za lidi ve stejne situaci. Jirina

Zajímavá a dlouhá diskuze, ale není lepší přijmout vše okolo nás a tedy i konec,jak se nám jeví? Každý člověk má přeci svůj osobní svět, který svými myšlenkami a skutky v každém okamžiku tvoří! Těžko si lze tedy představit, že existuje univerzální pravda nebo návod ke smíření se smrtí.....vím o sobě, že co žiju si zasloužím, tak nač si stěžovat. Stačí jen "BÝT" u toho....

Minule jsem psala o jedne ze soucasti procesu smireni se smrti, o louceni. Vsichni mame lidi nam blizke, prirodu, knihy ci filmy, konicky i praci to vse, co naplnuje nas zivot. Pomysleni na to, ze nic z toho uz mozna brzy neuvidim, bylo i pro mne velice tvrde. Pak jsem si uvedomila klad tohoto pocitu litosti: jeste porad toto vsechno mam, stale se mohu z toho vseho radovat. Kazdy den ma mnohem vetsi cenu, kdyz si uvedomim, ze mozna uz brzy o vse, co miluji prijdu. Jsem stastna z malickosti, zivot stale nabizi spoustu krasnych veci a ja je stale jeste mohu prozivat. Prave docasnost vseho, co prozivame, by nas mela upozornit na krasu zcela beznych veci. Asi to zni prilis patetecky. Je mi lito, ze to neumim lepe vysvetlit. Jirina