Synovec má Downův syndrom

No tak to jste machři, jak se tady pouštíte do lidí, kterým prostě nevoní, že když je jejich sourozenec postižený a má před sebou 30 let, tak pro ně to bude 30 let pekla...Rád bych viděl Vás. Mám postiženého bratra a někdy rozvažuju, jestli si to hodit, nebo utéct z domova, nebo žít dál s perspektivou, že se budu starat o člověka, který nikdy tu péči neocení, je hrubý a neurvalý i na mou matku, často od něj slízne pár facek, ale "on to tak nemyslí"...

Já jsem kvůli němu , nebo spíš, kvůli zoufalé péči státu o postižené v domácím ošetření, nezažil ani jedny pěkný Vánoce (návštěvy k nám nechodí)nemohl jsem na jazykovku, protože veškerý výdělek matky i z mých brigád padne na tu péči, nemůžu si někoho vzít, protože matka by to chápala jako zradu a stejně mě žádná nechce. Pomalu už chápu, proč od ní utekl můj táta. Nejen proto, že ten postižený nebyl jeho vlastní (genteticky potvrzeno)...

Kecko, kecáš.

Radku, nevolila bych tak silné slovo. Veronice nejspíš nechybí charakter, ale zralost a životní zkušenosti, a proto reaguje poněkud drsně a podrážděně. Se zvýšeným rizikem vzniku DS u dětí starších matek máš sice pravdu, ale všech cca 10 dětí s tímto postižením, které znám, se svým matkám narodilo před jejich 25. narozeninami.

Kecko, Tvůj názor snad ani nebudu komentovat. Ale máš na něj, samozřejmě, právo.

Jendo, asi máš také kus pravdy, ale tito děti opravdu potřebují víc lásky, než ty "normální". To je totiž to jediné, co mohou na tomhle světě dostat. Veronika má před sebou plnohodnotný život. Kdežto její synovec nějakých 30 let. Tak proč by si je neměl užít. Navíc tito lidé, i když se to nezdá, mohou ty "zdravé a normální, určitým způsobem obohatit.

není to tak, že by za to nikdo nemohl...častěji mají postižený děti křesťané, protože se bojí potratu...Holá pravda. A nevím, proč by měl zdravej ustupovat nemocnýmu, když je taky pravda, že to budou ti zdraví, kdo o ně jednou budou pečovat!

Radku, máš pravdu, ale je to jen jedno z rizik. Pracuji s těmito lidmi a znám jejich rodiče i jejich věk. Opravdu to není pravidlem. Uvedu příklad na rodině. Matka 32 let, první dítě naprosto v pořádku (gymnázium Buďánka), druhé dítě 6 let a DS. Oba rodiče VŠ atd. Těchto případů je dost. Ale díky odběrům plodové vody se už dns dá ten jeden chromozom navíc zjistit, pak j na uvážení matky, jak se rozhodne...(Veroniko!)

Proč by byla Veronika kráva? Proto, že cítí, že má taky nárok na péči od rodičů?
Mě se to taky zdá být postavený na hlavu, pečovat o méně schopné děti a obětovat kvůli tomu ty schopnější, nakonec, to zdravé dítě se jednou bude o to postižené starat, takže proč to řešit něčím odstrkováním a zbytečným vyvoláváním nenávisti, nechápu...to, že to dělá 60% českejch rodin s postiženými dětmi takhle, neznamená, že to není špatně!
Protože pak mají ne jedno ale všechny děti jako by postižený...protože v určitým věku to dítěti nedá, nechovat se tak, aby si taky urvalo trochu nedoststkové péče:)

"Veroniko!", Veronika je krava a odpovedelas ji dobre az na to, ze DS je naprosta nahoda. Riziko DS totiz stoupa spolu s vekem matky; cim starsi matka, tim vyssi sance, ze se ji narodi dite s DS.

Je vidět, že jsi velmi mladá. Každý rodič vidí své dítě lepší než je. Nepřeju Ti, aby Tě potkal stejný osud a ten si nevybírá. Zrovna DS je naprostá náhoda.

Ano. Bohužel. S odpuštěním, debílek a to, jakým způsobem se k takovým dětem staví "dobročinná" česká rodina je častou příčinou toho, že druhé dítě rezignuje, dá se na drogy, nebo je jen "problémové". Je to logické, málokdo totiž přistoupí na dnes polulární filosofii dobročinnosti, která říká například: "tak ty dostaneš papučky po babičce a děťátko někde v Africe si za naše penízky koupí nový vodovky a sešit" nenamítám nic proti sebeobětování, ale ne když si "ti obětaví" neuvědomí, že obětují někoho, kdo to třeba nechápe a hlavně nechce.
Co takhle, rodičové, změnit přístup? Říct dětem na rovinu, jak se věci mají? Uvidíte, jak to "zlobení toho nevychovanýho klacka" najednou přejde na něco podobného pochopení.
Je to prostě otázka preference, ne otázka bezmoci kontar drzost, jak se to staví dnes v médiích.
Mám podobnou zkušenost, jedno dítě celkem nadané, druhé s dysfunkcí...Kdybych přistoupil na hru manželky, které její maminka, vzorná katolička, která jí neopoměla utrhnout v dětství od huby, aby se pomohlo nějakým alžířánkům, velela to starší "odstavit" s tím, že to pochopí, taky bych se dostal do problémů.
Prostě jsme to dítěti vysvětlili, nenechali se odradit jeho drzými reakcemi, ani nesklouzli k silovému řešení... a po čase došlo k pochopení a dnes se s námi podílí na péči. A šlo to i bez "modlitby":)

Moje kamarádka má velmi těžce postiženého chlapce a vůbec si neumím představit, že by byl přítěží. Oni hledají určitě každý malý pokrok a radují se z něj.

Milá Veroniko, mám devítiletého syna s dětskou mozkovou obrnou. Taky nechodí a nikdy nebude (na rozdíl od dětí s DS, které se téměř všechny rozchodí, i když třeba až kolem 4. roku věku), taky slintá, občas mu visí hlava z vozejku až mezi kolena a má tolik vad řeči, že mu rozumí jen cvičené ucho. Neříkám, že bych z toho byla bůhvíjak odvázaná, ale je to mé dítě a dokud budu moci, budu se o něj starat. Rozumím ti, že na synovce trochu žárlíš - stal se středobodem vaší rodiny, protože jak maminka, tak sestra správně pochopily, že potřebuje spoustu péče a ochrany. (I mé dítě je pro většinu našich příbuzných "prominent".) Protože postižené děti dělají pokroky pomaleji než zdravé, je logické, že jejich rodiče vnímají každé zlepšení s nadšením, které ostatním může připadat až hysterické. (Když můj syn řekl ve 3 letech první slovo, zmazala jsem se flaškou šampusu jako po vlastní promoci.) Spousta dětí s DS dokáže s asistencí absolvovat normální základní školu. Doporučila bych ti zajít nakouknout do nějaké chráněné dílny, kde pracují handicapovaní lidé. I když z tvého synovce nikdy nebude, jak říkáš, normální člověk, třeba bude umět pod odborným vedením vyrábět krásné věci. Věřím, že si k němu časem najdeš cestu a budeš bezvadná teta. Sestře i tobě přeju hodně síly.

Mám dvouletého synovce který má Downův syndrom a otočil život celé naší rodiny. Máma a ségra přestaly vnímat realitu a dělají z něj skrytého génia a já ho nesnáším. Nemluví, nechodí, slintá, vypadá blbě ale kam se na něj hrabou jiné děti...říkají obě. Nerozumím jejich nadšení z dítěte ze kterého normální člověk nikdy nebude a bude jen přítěží.