Synovec má Downův syndrom

Veronika je nějaká zazobaná fiflena která se kroutí jak hovno v proutí když má pustit chlup.Ať solí když na to má.To má ta její rodina to dítě utopit nebo co?Měla by to dítě milovat je to součást její rodiny.

Jarčo, když nic nevíš, drž hubu. Někdo by tě mohl mít za mentálně postiženou...
Enigma, máš pravdu. Taky nechápu proč by měli přežít ti kteří stejně bez těch "šťastnějších a sobečtějších" umřou bez pomoci a péče za nejbližším rohem. Ale takhle je postavená logika naší židokřesťanské civilizace a pár rozumných lidí (já ne, já nemám VŠ:) s tím asi nic nenadělá... Řeknu to upřímně, myslíte, že třeba ve strým Římě když došlo k válce,někdo spěchal ukrýt blázny? Ne dřív, než se zbláznili skoro všichni a ta civilizace padla:)
Dneska když má někdo už jenom o trochu tmavší pleť, nebo je trochu opožděný, má nárok na neuvěřitelnou ochranu...a ten "zdravý sobec" aby se kvůli němu udřel...

Veronika je sobecká trubka!

Představa, že dojde na ruský odvetný úder proti radaru, já poběžím do protiatomovýho krytu a ten bude přecpanej postiženými lidmi, je opravdu SUPER BOMBA! Howg, já taky umím houkat, sůvo:)

Robe, svým způsobem máš pravdu na celé situaci mám svůj podíl neumím říct ne, nedám.Prostě mi to přerostlo přes hlavu a nevím jak z toho ven, to je celé.Minulý týden jsem byla se sestrou s malým u doktorky a ta jí doporučila denní stacionář pro takto i jinak postižené děti, což se mi zdálo super.Do chvíle než jsem je dovezla domů, matka začala šílet, co si to doktorka dovoluje atd.Ale vysvětlit jim to, že by to byl přínos pro všechny je zcela nemožné.Já ho hlídat nemůžu a ani nechci, jsem dost pracovně vytížená a když máme volno máme dost svých aktivit.Vadí mi taky fakt, že ségra tím svým pokrouceným pohledem na situaci odežene každého chlapa který má o ní zájem.

Mondy, u Tebe mi to připadá to samé v bledě modrém. Tví nejbližší jsou svým způsobem ujetí, takže si musíš udělat jasno Ty sám a podle toho se zařídit. My naší zdravé dceři naopak pořád říkáme, že budeme dělat vše proto, aby až tu nebudeme, se ona nemusela skoro o nic starat. To málo bude, že třeba z peněz, které tu necháme ji jednou za měsíc koupí něco na přilepšenou apod.
Je mi líto všech, kteří si sami neužili radosti jenom proto, že jejich blízcí cítili extrémní a troufám si tvrdit i nesmyslmou potřebu pořád na něco přispívat. Tahání do ústavu taky není nejlepší terapie.

Veroniko, Ty ale řešíš specifický případ, který navodila Tvá rodina nebo Tví nejbližší a já tak nějak cítím, že se Tvůj hněv obrací proti všem postiženým. Nazývat toho malého zrůdou mi nepřijde férové. Pokud jsi opravdu dospělá, tak si udělej pořádek, tím svou dospělost dokážeš nejlépe. Pravdou je, že není jediný důvod, aby se postiženému kupovalo něco extra, pokud to nejsou životně důležité léky.

Zapoměla jsem dodat, katolíci ani jinak věřící nejsme.

Moniko,ze začátku bylo těžké odmítnout materiální pomoc, ségra zůstala sama, otec dítěte se s ní rozešel a vrátila se k rodičům.Tak jsem dávala a kupovala až se z toho časem stalo nepsané pravidlo, což by mi ani tak nevadilo.Vadí mi, že je všechno tak nějak naruby.

http://www.abortionno.com/Resources/pictures.html
http://www.abortionno.com/Resources/pictures_2.html
http://www.abortionno.com/Resources/pictures_3.html

Veroniko, nepřispívala bych v žádném případě. Pokud by snad šlo o hladovění, ale tohle je nesmysl. A je to i tvá vina, nechat se zneužívat. A rodinu si protstě pořiď, to ti nemůže nikdo zakázat.

Já už péči od rodičů nepotřebuju jsem dospělá a vdaná.Vadí mi, že matka kašle na otce, že přestala pracovat(ségra to prý nezvládá) a táta musí lítat po brigádách.Míšovi se kupují biopotraviny, značkové oblečení, hračky apod. a já na to velkou měrou přispívám.Když jsem jim řekla, že bychom už měli rádi vlastní dítě tak mi matka udělala scénu.Už mě nebaví dělat sponzora té malé zrůdě a dvěma ženským které si z něj udělaly boha a ještě poslouchat keci o jeho genialitě.

Mimochodem, moniko, správná poznámka.
Já bych to, pro některé, řekl tak. Když už se tady tak řve na lidi, kteří tvrdí, že postižený patří do ústravu, uvažte, máte všichni doma nějaký ten miliónek na lékařské přístroje a hlavně na opatrovatelku? Láska je pěkná věc, možná i uzdravuje, ale odborný personál nenahradí. A "ukřižovat" své zdravé děti jen proto, že chceme dát najevo lásku těm postiženým, to promiňte, ale kde to žijem...To, že takové lidi oslavuje televize a ženské časáky, neznamená, že na to jdou právě tím jediným nejlepším způsobem. Jak někdo už napsal, komunismus není:) A obětovat se křesťanskému Bohu taky nechce každý.

Můj táta i strejda(dvojče mé mentálně postižené tety) dnes nekompromisně tvrdí, že posižené dítě do ústavu. Myslím, že to bylo vinou výchovy babičky a dědy. Prostě je to rodinu od rodiny jiné a za to, že je dítě v ústavu bych se neodvážila soudit. Ale ani naopak.

Inez, ty to řešíš dobře, ale opravdu dobře. Betka má zase štěstí. Ale mě taky trochu leze ta starost o postižené krkem. Né že bych je nenáviděl nebo tak něco. Ale babička, teta, máma...pořád kvůli nim přispívají na nějaké nadace a já se bojím, že i holka se kterou jsme se nedávno vzali, s tím taky začne. Ona čeká dítě, ale asi mě nečeká radost, protože je to 50/50 že bude těžce postižené. Já jsem trochu paranoidní, mě pořád rodiče tahali do ústavů, abych se podíval, s čím mám soucítit a abych těm dětem přinesl "trochu radosti" To, že z toho mám depky, nikoho nezjímalo . Nebyl jsem v životě u moře. Boty jsem nosil použitý co přivezl strejda a od Vietnamců, mám z nich plochý nohy. Celé dětství jsem prožil v rozpadajícím se baráku. Nebylo na opravy, nějací Korejci a Salvádorci a děti v ústavech byli přednější.
Rodina z toho má dobrý pocit, já jsem taky věřící, ale "zkazila mě VŠ". Takže bych chtěl žít normálně, mít pěkný slušný bydlení, normální zdravý děti...Je to tak moc, pane Bože?

Robe, já vím, proto to slovo relativně, myslím tím, že v určitém bodě se člověk přestane hroutit při každém pohledu do postýlky a začne si organizovat život tak, aby se z toho nezvencnul. Taky jsem musela škrtnout většinu koníčků, netroufám si s klukem na delší cestu, aby se mu nerozjela epilepsie, bicepsy mám od zvedaček jak Arnold a Sylvester dohromady... Kluk je naštěstí mentálně jen něco málo pod svůj věk, takže můžem aspoň některé normální rodinné aktivity, pokud se tam dostanem s vozíkem - zoo, dětské představení v divadle nebo třeba cukrárna.

Inez, jsem na Tvé vlně, možná proto, že mám postižené dítě také.
ale s jednou věcí nesouhlasím - "že i s těžce postiženým dítětem se dá poté, co se usadí počáteční emoce, žít relativně normální život." Pokud se jedná o opravdu těžce postižené dítě, tak to co ti lidé žijí, má velice, ale opravdu velice daleko do normálního života. Počínaje ekonomickou situací a konče sociální izolovaností. My patříme k té šťastnější skupině, která je na tom relativně lépe, ale přesto jsme se museli zříci tolika běžných radostí, až to pěkné není. na druhou stranu máme i zdravou dceru, dnes dospělou a vždy jsme se snažili pro ni zajistit i aktivity, které jako celá rodina nejsme schopni realizovat.

Rendo, Meldo, Jendo, Bendo, omlouvám se, že jsme se navzájem nějak nepochopili, ale se sugestivními otázkami o znásilnění a oběti jsi začal ty. Můj vstup do této diskuse byl motivován pouze snahou říci její zakladatelce, že i s těžce postiženým dítětem se dá poté, co se usadí počáteční emoce, žít relativně normální život. Možná jsem se vyjadřovala příliš složitě, protože o problému píšu spíš do odborných periodik než do internetových diskusí, takže aby bylo jasno: Postižení našeho kluka vzniklo poškozením při porodu, nešlo diagnostikovat předem a rozhodnout se případně jinak. Když nám (mně a manželovi) doktoři řekli, co se děje, rozhodli jsme se, že syn má jako každé jiné dítě právo žít v rodině a ne anonymně v ústavu. První týdny jsem to ořvala a pak začala jednat. Což znamená, že jsme nešli k žádnému faráři ani guruovi, nýbrž k lékařským kapacitám, hledali a našli dobrou rehabilitaci, nastudovali o problému literaturu, vybavili domácnost technickými pomůckami, které nám usnadňují život, zajistili synovi vzdělávání podle jeho možností ve speciální škole a já nakonec našla i práci, která se s péčí o takovéto dítě dala skloubit, abych nebyla úplně závislá na manželovi, potažmo státu, a taky se realizovala a využila své vzdělání. Z čehož plyne, že mám velké štěstí, že naše rodina (a mnoho dalších, které znám) žije podobným způsobem jako Betčina, a je mi opravdu líto, že u tebe to tak není. Pokud je to tak, jak píšeš, máš právo na trochu (či spíš trochu hodně) hořkosti. Toť vše.

betko, ty třeba máš štěstí. Ale hodně lidí takové štěstí nemá. Inez, ty jsi opět mimo, já to vůbec takhle netvrdím. Znám taky docela dost rodin, kde se narodilo postižené dítě a rodina je následně docela v kytkách, protože matka se dala do nějaké sekty aby dítě podpořila modlitbami, zatáhla do toho děti...a ty už si ani neškrtnou, protože místo nového oblečení jdou rodinné prostředky sektě a černouškům do afriky:) Já jenom tvrdím, že takhle se to řešit nemá a to je všechno! Taky chápu, že za to může stát a jeho vztah k postiženým a jiným důležitým věcem a nemusíte mě tady kvůli tomu obviňovat z pohodlnosti.

Betko, i já jsem včera - bohužel pozdě - pochopila, že v tomhle tématu se neargumentuje, nýbrž převážně blouzní. Přesto si dovolím poslední příspěvek.
1. Nevím, proč diskutující neustále podsouvají rodinám postižených dětí, že si je vyrobili záměrně s úmyslem stát se mučedniky.
2. Nevím, proč jsou matky handicapovaných dětí apriori podezírány z náboženského fanatismu. Nemocné děti se rodí věřícím i nevěřícím, katolíkům i protestantům, muslimům, rastafariánům, jehovistům i komunistům.
3. Nevím, proč by přijetí životního průšvihu jako výzvy, s níž je nutné se důstojně popasovat, mělo být známkou pohodlnosti. Domnívám, že pohodlný je fňukal, který se nevzmůže na nic (možná ani na ten sex ne), protože trpí permanentní fobií, že mu každou chvíli urazí palici Hamás, Fatáh, ETA nebo IRA. Nakonec stihomam je taky diagnóza, a nejpohodlnější je svést vlastní neschopnost třeba na celosvětové zednářské spiknutí.
4. Richie, Bendo a spol., a co když do té doby zcela zdravé dítě přijde třeba ve 12 letech při dopravní nehodě o nohu nebo po operaci mozkového nádoru o většinu IQ? Humánně utratit?
Howgh.