Také Vám vztahy nic moc neříkají a jste raději sami?

Milá Viktorie, píšeš (mimo jiné): Mám na partnery vysoké nároky, ale nemyslím si, že by to bylo špatné a že bych z nich měla slevovat.A já se ptám! Jsi také tak kvalitní jedinec a splňuješ náročné požadavky opravdu kvalitních mužů které hledáš?Náročných samiček neschopných sebekritického vhledu je na každém rohu dvanáct do tuctu.

leni,tak to máš opravdu malinké broučky....mým klukům bylo 7,5 a 3 roky,když jsem odešla......jsi v daleko těžší situaci než já,ale moc ti přeju,abys tu sílu hledala a našla....vždyt máš zdravé,krásné děti a to není zrovna málo......je to strašně moc....:-))

Marketo,mym detem je dva a sedm mesicu...

rozumim a dekuji-moc Ti preju tenhle lepsi zivot,Marketo.Musis byt opravdu statecna,silna,odhodlana a houzevnata zena...

deprese byla vyústěním mých zdravotních problémů. Bylo toho spousty a vypisováním zdravotních potíží nechci tady nikoho otrávit, není to nic moc téma a nechci sem zanášet pesimismus - společným jmenovatelem toho všeho však byl imunodeficitní syndrom - po třicítce jsem se začala zdravotně sypat, byl problém zvládat profesi, děti, dům, domácnost .... psychicky mně to deptalo, až sem se dostala do depresí, protože i v práci přišly stresy a začala jsem trpět nespavostí naprosto chorobnou a vyčerpala síly fyzické. Pak přišla na řadu psychika. Byla jsem zvyklá zvládat opravdu hodně, nechci se chválit, ale bylo to tak - a najednou jsem zvládala stěží to základní -práci, na domácnost nezbývaly síly. Vyšetření jako kolonoskopie ( podezření na karcinom střeva ), problémy spojené se střevním onemocněním, které se naštěstí ukázalo nezhoubné a další problémy v návaznosti se zborcenou imunitou atd ....Je to už deset let, po čtyřicítce jsem na tom zdravotně mnohem lépe než po třicítce, kdy se vše sesypalo ... a hlavně - neničí mně deprese, která je pro mně něčím jako rakovinou duše a vyrovná se jí málokteré fyzické utrpení...Ze srdce Vám všem tady přeji hodně pevné zdraví - s ním ustojíte a zvládnete podle mého názoru i tu samotu - i když musím souhlasit s tím, co tu někdo napsal - někdo ji zvládáme dobře, jiní hůře ... já ji zvládám dobře, i když obklopená lidmi, rodinou, sama jsem dost a dost ... jenže vím, že skutečné lidské neštěstí a bída vypadají jinak .. pro mně ... po tom všem ...Mějte se hezky !! Rita.

Chápu vás. Od rozchodu s posledním přítelem už jsem skoro rok a půl sama. Na jednu stranu mi být single vyhovuje, na druhou bych vztah chtěla. Ale ne jakýkoliv, jen abych nebyla sama, ale se skvělým a přitažlivým mužem. Vlastně mám jednoho takového vyhlédnutého, ale vzhledem k okolnostem mu to nemůžu dát dost najevo. A i když je velice pohledný a hodný, zase tak dobře ho neznám, abych věděla, jestli bychom se shodli v zásadních věcech. Mám na partnery vysoké nároky, ale nemyslím si, že by to bylo špatné a že bych z nich měla slevovat. Bohužel se mi stává to, o čem jste tu už také psali: že ti, o které bych měla zájem, o mě nestojí, a naopak. Vím, že v mé budoucnosti (s největší pravděpodobností) nemají místo děti. Najít dobrovolně bezdětného muže není problém, ale najít takového, který by si dokázal svoji spokojenou budoucnost představit i bez potomků a zároveň mě přitahoval jako chlap, to se mi zatím nedaří. Dříve jsem vůbec nefandila společnému bydlení, dnes už bych se mu ani nebránila, ale museli bychom mít dostatečně velký byt, abychom mohli také někdy být každý sám, ne jen stále spolu. Ale oddělené bydlení by mi vyhovovalo více. Podle toho, co vidím kolem sebe, si také myslím, že kvalitní vztah se nevyskytuje až tak často. Navíc mi příbuzní předhazují, že se nikdy nevdám, protože chlapovi odmítám sloužit. S tím nesouhlasím. Domácí práce mi sice nevadí, dá se i říct, že mě baví, ale nesnesla bych vedle sebe někoho, kdo by očekával, že zastanu veškeré "ženské práce", kdo by se na mě díval především jako na levnou pracovní sílu. Domnívám se, že v dnešní době už to beztak málokterý muž očekává. A také se mi zdá, že jako single se celkově cítím šťastnější, než když s někým chodím, protože ve vztahu dělám spoustu chyb a čím víc se jich bojím, tím víc jich dělám. Chodila jsem několik let k psycholožce, ale tohle se mi bohužel zatím vyřešit nepodařilo, i když nějaké zlepšení se určitě dostavilo. A k tomu sexu na prvním rande: nemyslím si, že by se nedalo narazit na chlapa, který stojí v první řadě o vztah, ale nelíbí se mi, jak se spousta lidí snaží "jít s dobou" a mají názory typu "když ve vztahu nedojde k sexu do měsíce, tak to není v pořádku". Pro mě je naopak ten měsíc absolutní minimum, spíš bych uvítala dva, případně tři. A bojím se, že málokterý mužský pro tohle bude mít pochopení, i když bych se ráda mýlila, moji dva poslední byli v tomto směru skvělí, snad to nejsou až takové výjimky. A ve zdravém vztahu určitě nemá místo žádné omezování a nárokování si veškerého volného času, poznala jsem i chlapy, kteří tohle respektovali.

Zdravim všechny. Zaujaly mne zejména příspěvky Jamese, jako by z oka vypadl mé osudové lásce. Začali jsme spolu trochu víc komunikovat, ani jednoho by ve snu nenapadlo, že budeme oba cítit něco víc. Oba jsme byli takoví samotáři, a najednou zatoužili vylízt z té jeskyně a trochu se rozhlídnout. Mně se venku zalíbílo, ale on se potřeboval vracet do jeskyně a já tím strašně trpěla, a začala se cítím ještě víc sama než předtím. Už spolu nejsme. Teda fyzicky. Myslím na něj pořád, občas, tak dvakrat za půl roku mi někdo zavolá do práce a pak mlčí do telefonu. Taky mi "někdo" nechal v práci bednu jablek /miluju je/, ale já vím, že se neozve, nepříjde. Ja bych to udělala, ale myslím, že by to nikam nevedlo. Holt jsem se prostě zamilovala do chlapa, co nikoho nepotřebuje. Co chce byt sam.

Leni,měla jsem období,kdy jsem za měsíc zhubla 12 kg,třeštila mi hlava a byl pro mne nadlidský výkon uvařit dětem oběd.....ani nevím jak,ale vždy jsem někde vzala sílu jít dál a hlavně mě strašně motivovaly děti,abych jim dala vše a oni nestrádaly ničím,jsem typický rak a taky si myslím,že jsem vychovaná hodně k samostatnosti,často jsem si říkala,kolik pořekadel vystihuje situaci,že vše,co zažívám tu už někdy bylo a někdo to zažil...takové to,co tě nezabije,to tě posílí.....a mnoho jiných natolik vystihuje pocity,že prostě musíš jít a najít to světlo,které ted vidím všude okolo sebe....ale musela jsem si sáhnout na dno a ted je mi dobře.....jsem opravdu typický rak a myslím,že mám klepeta a krunýř a pokud budou v pořádku moje děti,budu v pořádku i já...a ty také,jen vydrž...

smekam pred Tebou klobouk,muzu se zeptat,jak jsi fungovala,kdyz jsi noci prozvracela a plakala jsi?Ptam se proto,ze ja kdyz vstanu po takovy noci,kdy mi bylo zle,mam potiz se starat dobre o deti,vyhovet jim ve vecech,ktere delaji radi,proste mam brouka v hlave a nemuzu se soustredit...

zdravím všechny..... zamilovala jsem se v 18,ve 20 se vdala....mám dva kluky ,letos jim bude 16 a 11....před sedmi lety jsem z manželství odešla,byla to absolutní nesvoboda a snaha změnit mé já,jsem dost rázná a nebojím se nových věcí,takže jsem odejít i s malými dětmi dokázala....nikoho jiného jsem neměla,jen jsem nechtěla být s mým mužem....mám za sebou jeden tříletý vztah a jeden dvouletý....ale založený na přátelství,přitažlivost,už ne chlapa domů....pokud byly problémy,nikdy mi nepomohl chlap,ale vždy jen rodiče,sourozenco a skuteční přátelé.....zvládla jsem i dobu,kdy jsem začínala od nuly finančně,ale to už je za mnou a dneska se už jen usmívám nad dny a nocemi,které jsem proplakala a stresem prozvracela....jsem svobodná,mám kvalitní přátele a skvělou rodinu,samozřejmě mi je občas smutno,ale komu ne?....sex jsem vždycky milovala a přítele jsem vždy měla,v tom problém není,tak nevím,dneska už jsem jinde než ve dvaceti a je mi občas i smutno ze vztahů okolo mě,minulý rok byl asi nějak karmický,rozpadly se vztahy mých blízkých přátel,prostě je zvláštní doba,nějak spolu neumíme být......vychovávám syny,starám se o štěně,mám ráda svou práci a jsem štastná za klid v duši....na muže jsem v žádném případě nezanevřela,přátelství s mužem mi dává jiskru,ale nemusím ho mít doma napořád....to se pak může lehce pokazit....chci jen říct,že tyhle pocity jsem vždy neměla....jen s tím věkem a zkušenostmi člověk k něčemu dospívá.....držím všem palečky a pohodový rok 2009...markéta

Obcas mam intenzivni dojem, ze jsem se narodil na nespravny planete. Spousta lidi tu pise, ze ac par vztahu prozili, nejlip se citi sami. Me naopak vztah dlouhodobe chybi, ale po par karambolech mam rozhozeny sebevedomi do te miry, ze nejsem schopnej se seznamit. Nicmene si uvedomuju, ze idealni vztah je spis rarita a vec kompromisu a neustaleho boje a snazeni. Stejne mam ale pocit, ze by bylo fajn mit vedle sebe devce, s kterym bych obcas vyrazil do prirody, nebo nekam do spolecnosti(o sexu nemluve). Ted jsem ve veku, kdy vrstevnici uzaviraji manzelstvi, plodi deti atd. a kdyz neco podnikame, pripadam si mezi nima jakozto single divne. Takova cerna ovce... Zivot je vazne prapodivna vec.

Mám to to samé, sice po víc letech. Funkční manželství je dneska rarita, myslím funkční jako nepředstírané, jak všechno klape.... Zákon schválnosti je, že vždycky toužíme po tom, co nemáme.

Bylo mi krasne,byla jsem zamilovana a udelala bych pro neho cokoliv.Po 8 letech ho nesnasim,je mi na bliti uz jenom z jeho pritomnosti doma a to se vidime minimalne...

Rito, do manželství vstupujeme s jinýma představama? A s jakýma? Na to se stačilo asi zeptat těch šťasně ženatých a vdaných, ne? Anebo těch šťastně rozvedených. Ono je to trochu jinak. Když je člověk zamilovaný, chce být s tím druhým pořád, přináší oběti a myslí si, že to tak bude věčně. Jenže každý vztah se,jak známo, vyvíjí, zamilovanost pomine a zbydou jen povinnosti a ve valné většině případů nuda, v té horší pak denodenní hádky, stresy a zničené nervy. Já myslím, že každému vyhovuje něco jiného, někdo samotu vůbec nesnese a neumí vyjít takříkajíc sám se sebou. Ale pokud tě tvoje rodina nepomohla v nemoci, to už je vážná věc. Nejhoší však je, že nakonec stejně zůstane každý sám, spíš tedy každá, protože , musím to tak napsat, všechny báby jsou vdovy a je to pro ně ještě horší, protože nejsou zvyklé a navíc je tu i finanční otázka. Ale to by asi celý život, vztahy, děti, nic nemělo cenu, že? Jak ses dostala z té deprese ty?

Rita: Tak to je pochopitelný, vlastně to jací jsme, za to může ponejvíc naše okolí. Já jsem syn rozvedených a nesnášejících se rodičů, zažil jsem si svoje a to nejenom v rodině, jako dítě jsem prý byl velice živej a společenskej a pak se to zcela ve mě obrátilo a získal jsem částečně povahu svého otce (samotář se zklony k pesimismu), akorát on byl ještě k tomu histerický cholerik, proto tyhle lidi tak nenávidim. Spolužáci mě nikdy moc nechápali, proč jsem takovej, dost jsem se trápil svojí povahou, stejně vim že to moc změnit nejde, samota mi vyhovuje, k lidem nemám moc důvěry a než se někomu trochu víc otevřu, musím ho znát déle a nebo se musim pořádně opít. Myslim, že mám i jisté podvědomé obavy z partnerského života, proto se nikoho hledat nesnažim.

ale přece jen do manželství vstupujeme s jinou představou, než kam se po dvaceti a víc letech nebo i dříve dostane, že ? Jsem v jiné situaci, já vím. Jen bych chtěla říct, že samoty se nebojím a nevadilo by mi žít sama ANI V NEJMENŠÍM. Priorita jsou děti, postarat se o ně - pak vyletí z hnízda a já necítím nejmenší potřebu pak s partnerem zůstávat, byť to není špatný člověk a neubližuje mi. Prostě se moje potřeba změnila od doby, kdy jsem onemocněla depresí, což už je dávno a kus života odečetla. Zdravá jsem už deset let. V době nemoci se na mně rodina pochopitelně dívala jako na tvora z jiné planety, nemohli chápat, neprožili to. Odtáhli se naprosto a bez výhrad, neměli zájem se mnou ani mluvit ani mně podržet. Ten boj si samozřejmě musí vybojovat každý sám. Zajímat jsem je začala opět po uzdravení, po dobu nemoci jakobych neexistovala pro nikoho z rodiny. Tehdy jsem si nějak uvědomila, že vlastně nikoho nepotřebuju. K čemu vlastně ?

Mc Bain - hledej. Od toho je život. stálé hledání, ztrácení, nalézání...Pokud máš potřebu najít, nejsi připraven ani schopen žít sám.Pokud cítíš, že ve dvojici ti bude líp, nemůžeš být spokojený sám.

Taky musím přispět svou troškou do mlýna. Souhlasím s Vámi se všemi. Jsem vodnář a věřím snad i tomu, že na mém horoskopu bude něco pravdy. Jsem-li sám, žiju přítomností a těším se na budoucnost, kterou mohu v maximální míře ovlivnit, tj. např. ta vana plná pěny Míši (né že by to byl můj případ :-)) Když jsem někdy nějakou ženu potkal, tak můj problém byl v tom, že mi do mé "budoucnosti" nějak pořád nepasovala :-( Na druhou stranu jsem se pozastavil nad tím, proč když máme nějaké potřeby, tak proč z nich slevujeme - proč neřekneme partnerovi, že tohle bych rád/a zachoval/a? To že někdo "chce koupelnu a potom zprávy" - měl bych aspoň čas zaskočit do hospody :-) Dalo by se na toto téma toho napsat dost a je toho dost k diskusi ... já osobně budu hledat partnerku dál, ale takovou, abychom byli oba dva štastní a ne jen jeden z nás ...

Tak to jsem asi taky chlap :-)

Rito, takhle ale funguje většina manželství po 20 a víc letech. Tady byla spíš otázka jiná, jestli vztahy jo nebo ne, rači být sám nebo ne, tohle tobě nehrozí, leda by ses rozvedla. Pak teprve po čase poznáš tu samotu anebo úlevu, záleží na tobě. Když píšeš, že máš jiný žebříček hodnot, co to vlastně znamená?? Hodnoty jsou pro tebe určitě děti, které jsi porodila a jinak?? Asi nemůžeš pochopit ty lidi, kteří psali předtím a jsou skutečně sami. Ale kolikrát i vlastní vinou, to je pravda. Ahoj a měj se.