Transsexualita

Nicméně nemá jasno,...na nějakou rakovinu, vyvolanou přijímáním umělých estrogenů. Eventuálně může být i ušikanován/a k smrti svým okolím, nebo dokonce přímo zavražděn/a. Nicméně život není bez rizik a utrpení, a vždy končí smrtí.

mimo jiné i to, co její syn...Nicméně nemá jasno, očekává jakousi krásu a tuší, že ta se stejně nedostaví. Ve výsledku může být nešťastnější než teď. Já bych jej nedoporučila

ta maminka vychází z toho,...mimo jiné i to, co její syn (respektive transsexuální dcera) říká, píše, jak se chová. Krom toho zohledňuje i své jiné informace, znalosti nebo vlastní zkušenosti. A navíc, a to je úplně nejdůležitější, dané dítě již je dospělé, a pravděpodobně plně způsobilé k právním úkonům. Může se tedy rozhodovat samo za sebe.

Nakecala jsi toho tady dost...ta maminka vychází z toho, co její syn říká, píše, jak se chová. Vypadá to na velký omyl lékařů

Nakecala jsi toho tady dost...s Marií? Nebo možná, že ses na ten její příspěvek z 30.12.2016 19:04 ani nepodíval/a.

Nakecala jsi toho tady dost ale napadlo tě vůbec někdy zeptat se taky syna, jak to vše cítí on? Tohle vše co píšeš je jenom tvůj názor. Ty prostě nepřipustíš, že syn měl jiné pocity než ty si přeješ! A v tom je ten problém! Proto se ty nikdy s tím nesmíříš!!

sylva nepomohou. O žádnou...Transsexualita je každopádně velká osobní i rodinná tragédie, a to za všech okolností. Obrovské problémy jsou, pokud se rodina snaží transsexualitu dítěte popírat, zpochybňovat či zlehčovat, obrovské problémy jsou i tehdy, pokud dítěti vyjde vstříc, a více či méně akceptuje ty hormony, chirurgickou změnu pohlaví, změnu jména, změnu oblékání apod. Řešení, které by eliminovalo všechno osobní neštěstí, všechna zdravotní, sociální či psychologická rizika, takové řešení prostě neexistuje.

S čím ovšem s tou maminkou nelze souhlasit, je názor, že děti nejsou vychovávány k osvojení si té sexuální role, která odpovídá jejich vrozenému pohlavnímu ústrojí. Takto děti naopak vychovávány jistě jsou. Pokud na chlapci jeho rodič či jiný vychovatel zpozoruje chování, které se mu nezdá dost maskulinní, dá mu to zpravidla najevo. Řekne mu, že takto je dovoleno se chovat holce (ženské), ale ne klukovi (chlapovi). To samé pak dávají najevo jistě i jeho vrstevníci, kteří se mu často za femininní chování i krutě vysmívají nebo jej jinak šikanují.

Lidé si to nevyberou a...sylva nepomohou. O žádnou změnu pohlaví se nejedná, je to lež. Můj syn i po operaci vypadá jako kluk a má deprese.

Není to pro nás jako pro rodiče ani trochu snadné. Přesto se s tím snažíme nějak vyrovnat… A já momentálně cítím potřebu vyjádřit se k několika zásadním bodům, na které často narážím ať už v článcích, nebo reakcích na ně.
Nejzásadnější věc – akceptování změny samotné + změna jména – obojí spolu velice úzce souvisí.
Pája (tak mu doma stále říkáme, protože to pro nás opravdu není snadné změnit způsob oslovení) si často na blogu stěžuje, že ho stále oslovujeme v mužském rodě. Nemáme problém vyrovnat se s tím, že místo syna budeme mít dceru. Ale jsou tu jisté okolnosti, které nám prozatím brání v jednoznačném smíření se situací.
Podstatnou a dá se říct asi i nejpodstatnější záležitostí je užívání hormonů. Často žasnu, jak rychle se někteří rodiče smíří s tím, že jejich dítě chce změnit pohlaví a že bude dlouhodobě užívat hormony. V naší rodině dlouholeté užívání hormonu – konkrétně Androcuru, který bere momentálně i naše dítě (ač dospělý, pro nás je stále naše dítě), mělo za následek velice vážný zdravotní problém – nezhoubný nádor mozku. Je to pár dní, co v důsledku toho můj otec, Páji děda zemřel. Žádné dlouhodobé užívání hormonů není vždy a zásadně bez následků, nikdo vám to nezaručí, nikdo vám nepodepíše, že nějaký váš zdravotní problém se vyskytne po pěti pilulkách, nebo po deseti baleních, nebo vůbec. Vše je na odpovědnosti každého, zda s užíváním začne. Nám paní doktorka přislíbila, že v této souvislosti je možné uvažovat o změně preparátu, no, bohužel, nedošlo k tomu, celá situace byla zlehčena jak ze strany syna samotného, tak ze strany lékařů. S tímto se vyrovnáváme velice těžce. Androcur je pro nás velké zlo. Před pár lety se v příbalovém letáku psalo, že v souvislosti s jeho užíváním se může vyskytnout nezhoubný nádor mozku. Bylo to uvedeno na posledním místě, šlo o velice ojedinělý a nejméně pravděpodobný vedlejší účinek. A ejhle, po pár letech je příbalový leták přepracovaný, nyní se v něm píše:
Ve spojitosti s dlouhodobým užíváním Androcuru (několik let) v dávce 25 mg a více byl hlášen výskyt nezhoubných mozkových nádorů (meningiomů)…
Na to naše dítě argumentuje – to bych nemohl vyjít ani ven na ulici, protože mě může srazit auto… nebo že mu jeho lékař řekl, že náš děda nemusel mít ten nádor v důsledku užívání Androcuru… Pro mě je směrodatné to, že když se urolog, který mému otci Androcur předepisoval, dozvěděl, že má nádor na mozku, řekl – „Okamžitě vysadit!“ … nemám k tomu víc co dodat… Jen je těžké žít s tím, že moje dítě tenhle „lék“ bere denně. Trápí mě, že ze zdravého dítěte můžeme mít za pár let doma invalidu a to invalidu ve velmi vážném zdravotním stavu. Těch vedlejších účinků hormonů je velká spousta…
Opravdu si všichni myslíte, především vy, kteří mu tady tak rádi pomyslně klepete na rameno a držíte palečky, že je tak snadné se s tím smířit? Říct si – no a co, byl kluk, bude holka? Ať to stojí, co to stojí – a tím vůbec nemyslím finanční záležitosti…
Ano, pokud vidíte, že vaše dítě je skutečně omyl přírody a vidíte, že v opačné roli je mu líp, cítí se líp, je víc sebevědomé, je šťastnější, pak je to možná mnohem snazší. My tohle nevidíme, nepozorujeme. Naopak, stačí si občas přečíst pár myšlenek na Twitteru, ale i tady na blogu. Naše dítě upadá do depresí! Copak to nikdo z vás necítí, že potřebuje pomoct vyznat se sám v sobě, ne po cca pěti sezeních nasadit hormony a jedeme dál, chceš to, máš to mít??? Necítíte to velké sebepodceňování se, že jeho sebevědomí je ještě nižší, než měl coby kluk? Neustálé nářky, jak nikdy nebude krásná jako vy ostatní, jak neumí a nebude umět to či ono? Jak ho nikdo nechce, jak bude celý život sám/sama???

Změna jména – tohle je už docela zábavné téma, protože v celé situaci máme zmatek nejen my, ale i samotné naše dítko a asi i jeho internetový příznivci. Ano, máme problém naše dítě po 24 letech oslovovat v ženském rodě a ženským jménem. Pro zajímavost:
Paní doktorka, která má naše dítě v rámci přeměny v péči, ho viděla cca po čtvrté, vždy na 1 hodinu. Přesto, když došlo ke změně původního návrhu z Markéty na Kateřinu, prohlásila, že mu bude nadále říkat Markéto, protože si na to už zvykla!!! Stejně tak mnozí internetoví kamarádi a kamarádky – většinou stejné reakce - my ti budeme stejně říkat Markéto, už jsme si zvykli. A to ho valná většina zná velice krátce. I kdyby to byl rok, co je to proti 24 rokům, po které jsme s ním my?
Dovedete si představit, že porodíte dítě, vyberete mu jméno, dnes je dokonce móda, že si maminky nechávají tetovat jména svých dítek na svoje tělo (docela úsměvné, když si představím, s čím může dítko za pár let přijít…), to jméno používáte celé dětství, dospívání a pak najednou, po 24 letech prásk, všechno jinak.
Především jde o to, že s námi prožil 24 let jako syn, dokonce jako prvorozený syn. Těch 24 let jsme společně prožili - dá se říct denně. Většina z vás, kteří čtete blog, ho znáte krátce, resp. nikdo z vás ho nezná tak dlouho, jako my. Pro nás to byl velký šok, když jsme se dozvěděli o tom, že uvažuje o změně pohlaví. Šok doslova a do písmene. Když čtu příběhy jiných rodin k tomuto tématu, mnohdy narazím na to, že rodiče cítili z chování svého dítěte, že asi něco nesedí, u nás žádné náznaky nebyli. Citlivější kluk, velice nízké sebevědomí, ale nic, co by naznačovalo, že se cítí být holkou. Teď prochází proměnou, bere hormony a my stále nevidíme tu holku, kterou touží být a kterou se dle svých slov i cítí. Snažíme se to vidět, ale nevidíme. Spíše cítíme jeho touhu holkou být, touhu uspět jako holka… Často mluví o tom, že ho nikdo neučil být holkou. Proto se teď nechová jako holka. Ale my ho neučili ani být klukem. Ani mě nikdo neučil být holkou a jsem jí. Že mi moje mamka ukázala, co mám nosit? Ale kdeže, mě se vždy líbilo něco jiného, než jí. Ona se malovala, já vůbec. Ona ráda sukně, já ráda kalhoty. Na maturitní ples na mě navlíkla takové šaty, že jsem se styděla a měla zkažený celý večer. Prostě tomuto nevěřím, každý se nějak cítí, podle toho se chová a nemusí ho to nikdo učit.
Stále čekám, kdy se můj syn projeví jako holka. Dlouhé, resp. delší vlasy nosí už delší dobu, většinou mastné, neupravené. V poslední době je má obarvené, ale stále neupravené, ulízané. Čím víc ulízané, tím víc je na něm vidět stále ten kluk. Poradit ode mne si nenechá, má lepší rady z twitteru apod. Ale výsledek – stále to samé. Oblečení – od kamarádek získal hromadu oblečení, stále něco objednává na internetu, ale z 90% nic z toho nenosí. Stále to samé dokola. Mohla bych toho napsat spoustu, ale každá jednotlivá myšlenka vyvolává další a tak bych mohla psát týdny a stále bych nevypsala vše, co mám na srdci.
Takže čekám a čekám, kdy v něm tu holku konečně zahlédnu, kdy mi pak asi nějak automaticky naskočí i to jiné oslovení…

a každý rodič musí stát při svém dítěti a pokud tomu tak není,pak je mi z toho smutno.Děti si proto pořizujeme jenom když je budeme milovat a to se vším všudy.

Lidé si to nevyberou a změnu pohlaví podstupují pod lékařským dohledem. Vede k tomu dlouhá cesta a těm lidem lékaři pak pomohou. Nějaký laik jim do toho naštěstí nemůže mluvit.

Okolí to určitě nepřijme a považují je za úchyláky.Hodně záleží na samotných rodičích,jak se k tomu postaví.Pokud bych měla takové dítě,pak okolí bych nevnímala,musela bych se naučit,aby mi to bylo úplně jedno,co si myslí ostatní.Na ničem jiném by mi nezáleželo,jenom na tom dítěti,aby žil normálním spokojeným životem.A ta podpora,pokud jí to dítě má,pak je to pro něho mnohem,mnohem snadnější.Bohužel to ale nebývá tak časté.Spousta rodičů se takových dětí zřekne.

Jó, příroda je mocná ale lidé okolo jsou nemocní! Někdy jednají jako hieny, dokud toho postiženého nedožeenou k sebevraždě. Ani kousek soucitu s postiženými. Ti si to sami navybrali a už jenom tady ty kecy místo aby jste pomohly tak akorát vše hrotíte! Když se nejedná o vás a nevíte o tom naprosto nic, tak co nebo kdo vás opravňuje rozhodovat co by měl nebo měla dělat? Ani jeden z vás se nedokáže zcela vžít do toho co ti lidé prožívají a pokud tady napíše a svěří se, tak je hned Vámi doslova kamenován. Styďte se za své chováni! Ani ta zvěř se tak nechová! Zvedá se mě z vás žaludek, jdu blejt!

Příroda je mocná a věda umí zázraky,u muže žena a ženy muž,že to ani nepozná její kunšoft.

Z chlapců na dívky nám to jde určitě dobře s makeupem a zase z dívek na chlapce to jde z takovým hrubším projev taky dobře.
Někdy se vidí i mladí tihle transexuálové celkem v pohodě i bez operace s partnerem opačného tedy zatím stejného pohlaví,který je prozatím jako homosexuál asi,pak si možná najdou i nehomosexuálního partnera.

Ta osoba o kterou se jedná...Podle mně to pochopí,protože ji takovou již znali trochu z dětství,že má trochu opačné rysy a povahové inklinace,takže co,ovšem fištron to chce a paní Fifková je sexuoložka co se s tím umí vyrovnat spolu s nimi.

Ta osoba o kterou se jedná většinou se s tím vyrovná, ale její nejbližší okolí většinou ne. První bývají obyčejně rodiče a příbuzní, neunesou nervovou zátěž, následuje ztráta zaměstnání a v ruku v ruce se ztrátou bydlení. A nejhorší je pohrdání všech lidí v okolí. Těžko se s tím žije a bojuje o uznání. Pro všechny je to jednou pro vždy černá ovce! Kdyby mohli tak by je roztrhali! Nemají to vůbec lehké!

ale nezničila život...Přesně tak a nemusí být ten život tak špatný,pokud se s tím ta osoba vyrovná,začne to brát tak,jak to je a také hlavně když má podporu rodičů,kteří mu nic nevymlouvají,jsou s tím smíření.

Všiměte si, jak sem někdo...ale nezničila život žádná sexuoložka, ale transsexualita. A ano, máš pravdu v tom, že život transsexuálů je těžký a špatný. Tím, že budeš pod vlivem nějakého psychologa, který ti zištně maže med kolem úst, odmítat objektivní povahu transsexuality, nepomůžeš ani sobě, ani své transsexuální dceři. Transsexualita existuje úplně stejně, jako existuje třebas i homosexualita, pedofilie nebo fetišismus.

Všiměte si, jak sem někdo napíše něco negativního, tak hned transsexuálové během chvilky reagují. Musí mít velice špatný život, když jen řeší, co kdo napíše sem na diskuze.

Apeluji na rodiče , nevěčte sexuoložce a vyhledejte jiného zkušeného psychologa. Ať nezničí život vašemu dítěti.

sice máma,ale není sexuoložka,takže do toho úplně nevidí a když něco svede se to na lékaře.Pak také nikdo jí nenutil,mohla vyhledat jinou lékařku,stejně věřím,že ani s jinou by nebyla spokojená.