úmrtí partnera versus nový vztah

Za čas se vše srovná. Vše časem přebolí a i ta pička časem bude znova svrbět a příroda si žádá svoje. Je nesmysl již pocelý zbytek života žít jako jeptíška a i ty svíčky něco stojí!

Pokud bych ztratila někoho,koho jsem moc milovala,pak bych také nebyla schopná mít jiný,nový vztah.Nechte tomu čas,až to přebolí a budete umět milovat i někoho jiného.

Před rokem a půl mi za...Chajne, i já jsem před 1,5 rokem přišla při o manžela. Přožili jsme spolu spoustu krásných let a máme syna. Před nedávnem jsem se pokusila o nový vztah, ale bohužel to nedopadlo. Ze strany nového parnera bylo (v rámci možností) vše v pořádku. I já jsem k němu z počátku cítila velkou náklonnost. Najednou se ale situace změnila a na bývalého manžela jsem začala myslet čím dál tím víc. Začalo mě to velice psychicky vyčerpávat, pořád jsem brečela a byla jsem úplně bez nálady. Hlavou mi začalo probíhat spoustu myšlenek, na které neznám odpověď. Jestli nejsem na nový vztah stále připravená, jestli to třeba není ten pravý, jestli vůbec existuje někdo, s kým můžu být ještě šťastná... Takže ti vlastně moc neporadím jak dál. Sama nevím. Jen jsem ti tím chtěla říct, že to co prožíváš, je asi normální. Myslím si ale, že pokud ti vztah s novým partnerem nevyhovuje, tak je asi něco špatně. Už takhle je to strašně těžký a bez pochopení nového partnera to jde velice těžce. Tak se drž. I já se o to kvůli synovi snažím.
Marcelka

Ahojte. Jmenuji se Saša a velice pozorně jsem si přečetla Cajne tvou zpověď. Nejdříve jsem reagovala tak,že ti napíši,,Pusť ho k vodě'',ale po přečtení Peteho odpovědi už tento pocit nemám. Moc krásně jsi Pete odpověděl. Tvá odpověď miě donutila nad tímto osudem přemýšlet a dospěla jsem k názoru,že máš naprostou pravdu. Tvá přítelkyně by si hlavně měla přečíst,to co jsi zde odpověděl Chajne. opravdu je v životě velmi důležité mluvit o citech ke svému partnerovi nebo osobě blízké. Ono ,někdy už by mohlo být i pozdě...

Před rokem a půl mi za...Chajne - ahoj, jsem s přítelkyní přes 3 roky, vždycky jsme měli ve vztahu pár nepříjemných chvil, ale to by asi nebylo ono, kdyby to byl vztah bez hádek. Nicméně poslední rok byl ten nejkrásnější v mém životě. Bohužel se nedávno stala moc nepříjemná věc, přítelkyni zemřela maminka, na kterou byla moc citově vázána, nebyl to takový klasický vztah rodiče s dcerou, ale prostě ji brala i jako kamarádku a vlastně to byl pro ní člověk jejímu srdci nejblíž. Tady bych se zastavil a řekl proč vlastně reaguji na to co si napsala. Je to velice podobný příběh, protože přítelkyně teď prožívá přesně to co ty a já jsem vlastně teď v pozici tvého přítele. Maminka ji zemřela nedávnou je to měsíc a vztah, který jsem znal za poslední rok se rozplynul, jako když kostku cukru hodíš do skleničky s vodou. Samozřejmě jsem to čekal, že se člověk změní, ale bohužel jsem netušil jak moc. Nikdy jsem tohle nezažil a vždycky jsem doufal, že silné citové bolesti budeme prožívat společně a ona mě bude brát jako podporu. Bohužel to tak necítím a spíše si příjdu na obtíž. Mluvím s ní o tom snažím se ji pomoct ze všech stran, ale příjde mi, že ona o to vůbec nemá zájem. To co říká tvůj parner o té změně chování, tak to pocituji i na své přítelkyni kromě té chůze, ale příjde mi, že prostě pořád věří, že se máma vrátí. Příjde mi (pokud se na to dívám z pozice chlapa), že tvůj přítel se neumí smířit s tím, že pláčeš pro svého bývalého, který už nežije a bojí se, že i kdyby udělal cokoli, stejně to nezmění. Je možné, že kvůli tomu se takhle chová, protože i chlap dnes potřebuje objemout, slyšet, že jej přítelkyně miluje a že taková věc nenaruší Váš vztah. Je to podle mě logické, protože si psala, že Váš vztah byl úžasný a najednou přišla ta druhá vlna smutku a na to on prostě není připravený. Z krásného vztahu se najednou stal vztah založený na minulosti a na citech k někomu jinému, který už nežije, byť to byl tvůj přítel. Upřímně by tě měl chápat, ale on to neudělá, protože si příjde jakože je na druhé koleji a ty truchlíš nad někým, kdo se už nevrátí. Tak a teď závěr: možná se z toho co jsem napsal zdá, že se zastávám tvého přítele, ale tak to neber, protože jsem se jen snažil uvést, jak to asi cítí, protože jsem chlap. Určitě by tě měl chápat a dát ti čas se s tím vyrovnat, být ti oporou a snažit se vymýšlet věci, tak aby si na to nemusela myslet, ale neznám jej a nevím co se mu honí hlavou, ani neznám Vaši situaci. Myslím si, že by jste měli o tom více mluvit, vysvětlit mu, že jej miluješ, že pro tebe znamená hodně a že jsi ráda, že jej máš a uvidíš, že se to zlepší, protože jak jsem již napsal, chlapy v dnešní době už nejsou jen ty necitlivé osoby plné tvrdých slov, ale je to tak na půl a záleží jaké je povahy. Já to mám s přítelkyní podobně, prostě to co píšeš o sobě jako bych ji viděl a věř mi, že mě to dost tíží hrozně moc, ale ne to že pláče pro mámu, tohle je jasné, že se musí vyplakat, a ne držet to v sobě, ale z toho, že už mi neumí říct sama od sebe, že mě miluje, nebo, že je ráda, že mě má. Kdysi to tak bylo teď vůbec a hlavně jedno takové vyznání, jednou za čas, je stokrát silnější a dodá člověku tolik energie, že to ani nedovedu pospat a hlavně vím, že když mi řekne, že pro ni znamenám hodně, tak vím, že mě bere jako člověka, od kterého čeká, že ji pomůže a věří mu. Kdežto, teď ten pocit nemám a nevím co bude dál a slovo nevím je to nejhorší slovo, které znám.

Před rokem a půl mi za tragických okolností zemřel blízký člověk. Byl to můj kamarád z dětství a zároveň přítel, se kterým jsem několik měsíců před jeho smrtí začala mít i partnerský vztah. Byl vojákem z povolání a zemřel při výkonu svého povolání v zahraničí, kde měl i trvalý pobyt a kde je i pohřbený. Protože je to na druhém konci světa,nebyla jsem ani na pohřbu a neměl jsem možnost se s ním vůbec rozloučit. Nejhorší chvíle jsem už překonala a začala nový vztah. Nový vztah byl zpočátku moc pěkný, časem jsem ale začala vnitřně poci´tovat mnohem větší bolest z úmrtí než kdykoliv dřív. V novém vztahu jsem se časem začala chovat nepřiměřeně, nelogicky a celkově jinak, než je pro mě běžné. Cítila jsem se hrozně opuštěná a zmatená. Současný partner se ke smrti mého předchozího přítele stavěl bez jakýchkoliv emocí, jako by to nebylo vůbec podstatné, někdy jsem měla pocit že v jeho očích dělám z komára velblouda. Mívala jsem někdy v noci záchvaty pláče, ale on se prostě jen otočil nebo si přikryl hlavu peřinou a neřešil to. Když jsem o tom s ním chtěla mluvit, prostě stočil řeč na jiné téma nebo mlčel. Tohle mě přivedlo do stavu, kdy jsem postupně úplně ztratila svou identitu a začala se chovat jako někdo úplně jiný.
On mi po několika měsících vztahu řekl, že se chce se mnou rozejít, protože se prý chovám nepřiměřeně a některé mé reakce nejsou v normě, jako například že mám divný styl chůze, tvářím se jak mrtvola, chovám se jak dítě apod. Snažila jsem se mu vysvětlit, že prožívám těžké životní období a že potřebuju čas. Nakonec jsem se z toho všeho dostala pomocí svých přátel,cítím se zase svá a mnohem silnější než dřív. Partner mě chce opustit, protže prý tím jak jsem se chovala ztratil ke mne úctu a v podstatě
si za to můžu sama. Nevím co teď mám dělat. Nevím jak se k tomu všemu postavit a jestli jsem udělala chybu já nebo on. Cítím se že za vše můžu sama a že se nový vztah rozpadl kvůli mne.
Mohla bych znát názor někoho jiného? Kdo třeba zažil podobnou situaci?