Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

ahoj lidičky, všichni moji...Ahoj Leni,asi teď zažíváš nelehké období,proč tě chtěli zavřít do nemocnice?Myslím si,že to by ti moc nepřidalo na psychice,ale to doktoři umí nejlépe takto řešit problémy.Má životní zkušenost.
Děti jsou fajn,jsou to zlatíčka,ale je kolem nich spousty stresu ,co si budem povídat,já mám dvě a z toho jedno v pubertě,taky pěkný záhul.
Myslím,že jaro nám brzy pozvedne psychiku,sluníčko je balzám na duši i když taky všechny naše problémy nevyřeší.
Tak se holka drž a věř ,že bude líp.Ono bude líp a my jsme tady všichni bojovníci,protože každý den čelit těm hloupým myšlenkám je boj o kterém ti ostatní nemají ani potuchy.

Ahojky ,tahle diskuse je moc fajn,taky mi pomáhá .Přesně ,jak říkáte,mrknu sem a mám pocit ,že v tom nejsem sama.Tady jsou lidé ,kteří mi rozumí,zažívají obdobné stavy.I když jsou různé typy OCD,stejně je podstata stejná,jsou to myšlenky ,které nás trápí,berou nám energii a ztrpčují nám život.
Já včera měla hroznou depku,měla jsem pocit,že už nemůžu dál,že už jsem strašně unavená z těch myšlenek a ritualů,co kvůli nim musím dělat.Měla jsem teď taky více stresu,přesně jak píše Tommy,stres je strašná potvora a jenom to všechno zhoršuje.I ta vleklá zima tomu moc nepřidá,už by to chtělo aspoň trochu sluníčka.Mě se ta moje Ocd od ledna nějak zhoršila,začla jsem více kontrolovat a přitom už jsem to docela zvládala(minule jsem se snad 5krát vracela do garáže ,jestli jsem zajistila auto)a o mé přehnané hygieně ani nemluvím,mám kvůli tomu úplně popraskané ruce.
Ale musíme věřit,že zas bude líp.Hrozně ráda bych napsala ,že se z toho dá úplně dostat,ale plácám se v tom taky už několik let,někdy je to lepší,někdy horší,taky už jsem všelicos vyzkoušela léčitele,bylinky,homeopatika i antidepresíva ,ale asi to člověk musí zvládnot sám v sobě,ale to je to nejtěžší.Mě se to zatím nepodařilo.
Teď se mi dokonce naskytla celkem fajn práce,moc bych to chtěla dělat,ale kvůli OCD to asi nedám.
Zkusili jste tady někdo i ústavní léčbu?Mě to děsí,že by mě zavřeli do léčebny,cpali mě práškama a kdoví,co ještě,ale třeba by to pomohlo....co já vím.
Přeji Vám všem jen ty lepší dny a pište ,co komu pomáhá,třeba tu dáme dohromady pár prostředků,jak na tu potvoru OCD vyzrát.

Ahoj lidičky. Asi po měsíci trápení jsem se rozhodl sem přispět také se svojí troškou...Podnikám a před Vánoci toho bylo opravdu moc, práce v týdnu, práce o víkendech, po večerech vyřizování mailů. Prostě blázinec, jak má být, aby se to všechno stihlo. Ještě k tomu všemu dost špatně spím, takže člověk jel opravdu nadoraz. Jednoho rána jsem se vzbudil úplně rozklepaný a začaly mě napadat hrozné myšlenky, že bych mohl ublížit svým dětem. První dny byly šílené, hrozné trápení, strach, co kdybych někdy něco provedl. Svoje děti miluju nadevše, vím, že bych jim nikdy neublížil, ale pořád se mi na mysl derou myšlenky, co kdyby, co kdybych o tom někdy ani nevěděl, nevnímal a ublížil. Tahle představa mě hrozně ubíjí. Zatím se to snažím zvládnout sám, nikdo nic neví. Jeden den je líp, jiný zase hůř. Moc bych chtěl poděkovat všem v této doskuzi, člověk aspoň ví, že v tom není sám, že takový problém má víc lidí...A hlavně Lenča, podle vzkazů super človíček, který mi jde příkladem:-)Doufám, že to jednou zvládnu, stejně jako ty a dostanu se z nejhoršího!

ahoj lidičky, všichni moji blízcí človíčci :-)) , tak mě chtěli poslat do špitálu, chtěli ze mě dělat zeleninu Lexaurinem,ale zatím jsem se nedala :-D , život mám ráda, pořád bojuju...a nechci to přetrpět jen pod vlivem prášků..., ikdyž je to občas záhul teda..., hlavně s dcerkou, ta mě neustále stresuje, takže nemám už moc sílu sama na sebe :-(
pište, jak se vám všem vede..., pořád nakukuju, ale nic moc novýho..., vždycky se těším, že snad někdo napíše, že už je mu líp... nebo jak se v tom plácá...a potřebuje třeba povzbudit, tak jako asi každý..., pište prosím, na této diskuzi mi moc záleží, dostala mě z toho nejhoršího!!!
čááááááu

Ono je to vážně...Ahoj Markéto, díky za radu, věřím, že to tak funguje. Jenže asi ne u mě:) Tenhle postup jsem zkoušela a vždycky se dostavila nějaká patálie... Které se ale asi denodenně dostavují každému :)Ještě že mám tu svou maličkou, pomáhá mi nebrat se tak vážně a tolik se sebou nezaobírat:)

Tomu věřím, že to takhle...Ono je to vážně nebezpečné. Člověk může být čím dál více v začarovaném kruhu těchto povinností - dělat ty blbosti. Je to OCD - možná se to nezdá, je to úplně stejný základ, stejná porucha, která vyvolává ty myšlenky na ublížení někomu, jak se tu o nich píše.Pozor na to, nejlepší je dělat to tomu vnitřnímu já naschvál a neplnit, co požaduje. Věř mi, já plnila tyto nesmyslné povinnosti asi 25 let. Hrůza že. Dnes jsem z toho venku a ráda bych poradila a pomohla ostatním. Já ale mám štěstí, že se u mě nerozvinula žádná jiná porucha,ani deprese nic. Neberu a nebrala jsem žádné léky na nervy, takže nemám zkušenost, zda a jak pomáhají. Určitě to ale v tvém případě není na léky. Je třeba si to uvědomit a říci si, no já to neprovedu at se stane cokoliv. Zkus to týden a pak napiš, co se strašného stalo, když jsi neposlouchala ty hloupé příkazy. A já vím, co mi napíšeš....nic hloupého tě po týdnu nebude napadat a hlavně nic špatného se nepřihodí.
Jak máš staré dítě? Já mám dvě, kluka a holku. ahoj M.

Ahoj Heidi, fakt jsem se ted...Tomu věřím, že to takhle funguje, jenže zároveň nějak "tuším", že jakmile se neposlechnu, tak se něco semele a budu pak litovat :) Zní to šíleně:):) Možná tím jen člověk ukotvuje sám sebe v nějakém známém světě... plném těch svých nutných návyků a povinností, protože jinak žádné nemá... možná bez nich nedokážem žít. Nevím, přemýšlím o tom. Vzpomněla jsem si už mockrát na film Lepší už to nebude... Přesto doufám, že BUDE :)

Ahoj, taky přidám svou...Ahoj Heidi, fakt jsem se ted tomu, cos napsala zasmála, já jsem dělala stejné blbosti, je to srandovní a že to tak bereš, to tě docela obdivuji, je vidět, že to nepřešlo tuto mez. Já taky byla v tého fázy a pak to přešlo v horší a to už se s tím muselo něco dělat. Dnes když mě vyvstane myšlenka, že např. musím ustlat postel, než sednu za volant, tak naschvál neustelu a odjedu s dětmi do školky a ono se vlastně nic nestalo,to je div, díky, kterému už tyhle blbosti nedělám, vůbec. Ustlala jsem tehdy, když jsem měla čas a náladu. Ono se najednou líp žije a ty myšlenky,že by se jako mohlo něco stát, najednou odešly. Z praxe vím, že když jsem v minulosti poslouchla to své blbé nařizování vnitřního "já", že to bylo jak v začarovaném kruhu a bylo toho čím dál víc. Proto jsem to svému vnitřnímu "já" dělala naschvál a neplnila jeho příkazy a ono to celé odeznělo. Fakt doporučuji!

Tak jestli dokážeš...Jojo, zodpovědné povinnosti hodně pomůžou, ale únava na psych.poruchy taky není žádný med :-/. OCD mám odmalička, vtíravé myšlenky ublížitjsem měla naštěstí jen dočasně, v dospělosti. Starší dcerka má 9 let a má zdravotní problémky, takže mi zabírá dost času. Mladší holčička má 2,5 roku a je úžasná. Ale v jejím věku je to také velká péče. Nudu teda rozhodně neznám, bohužel to moje psych.nemoci nevyléčilo. Naopak se mi stresem (hlavně s tou starší) rozvinuly další, např. ta Panická porucha.
Určitě je ale lepší to řešit co nejmíň, nelitovat se a nepitvat se v tom!!! Na druhou stranu to neznamená, že když nás to trápí, abychom to dusili v sobě. Vypovídat se je fajn. Pocit pochopení je balzám na duši. Papa, mějte se...

Milá Heidi, ...taky se sobě...Tak jestli dokážeš nabíjet baterky, tak to ještě jde:) Já jsem se ale nechtěně ocitla ve špatné diskuzi - nemám nutkání ublížit. Ale jinak, jak jsem psala... Musím se přiznat, že dřív jsem ty svý "povinnosti" nesla hodně těžce, bylo to doslova vyčerpávající. Pomohl zápřah - miminko, bohužel navíc nemocné, a hned má člověk jiný starosti. Nestarat se a neřešit jen sebe mi hodně svědčí :) Doporučuju!

Ahoj, taky přidám svou...Milá Heidi, ...taky se sobě směju, protože dělám nesmyslný věci jen proto, že "musím" :-))). Je moc fajn, že to bereš tak, jak to je a nemáš s tím životní problém. Pro mě už je to bohužel natolik omezující, že se s tím smířit nedá. Ale naštěstí jsem odhodlaná bojovat a to mě drží. Kolikrát se cítím tak strašně vyčerpaná a bezmocná..., ale stačí chvíli přemýšlet, čeho všeho si v životě vážím (svého manžela, dětí, fyzického zdraví, atd.)...a zase nabiju baterky do boje 8-).

Diskuse na Doktorce je slaboduchá, hloupá a irelevantní ať jde o jakékoli téma včetně debilního.

Všechny ty vaše problémy způsobují nemocná játra. Léky jim škodí,jsou pro ně jedy,které musejí z těla odstranit.A pokud máte nezdravé myšlenky,je to způsobené špatně vyčistěnou krví,která způsobuje v mozku toto.Zkuste játrům ulehčit,nezatěžujte je tolik léky, alkoholem,nevhodnou stravou,začnětě pro ně něco dělat a uvidíte výsledek.Dostupné literatury je k tomu dost a dost.Jen chtít to chce.

Ahoj, taky přidám svou trošku "bláznovství", ale spíš než kvůli radě, jen pro povzbuzení někomu, kdo případně prožívá podobné stavy. Vím, že nás je! Nikdy jsem se tím nezabývala podrobně, takže to neumím pojmenovat, ani neznám ty zkratky, co tady používáte, řeknu to prostě, jak to je. Pocit, že když udělám něco jinak, stane se něco špatného. Každý večer musí být závěs zatažený až k rohu, např. Je to sranda, když to píšu. Pantofle musí být špičkou buď k posteli nebo od ní, ale nikdy jen tak pohozené nebo jedna přes druhou. Když zhasínám, tak se musím dívat někam jinam, než na podlahu. Vždycky musím před spaním popřát svému čtyřnohému miláčkovi dobrou noc. ATD. Netrápím se tím, jsem na to tak nějak zvyklá, navíc je to mnohem lepší, než dřív. To jsem musela usínat ve stejné pozici každý večer, myslet dokonce na stejné věci... to mě štvalo. Ale vyprávět se to dá opravdu jenom tomu, kdo má psychické potíže. Jinak se to nedá. Vždyť i já se sama sobě směju - přesto, konám dál... musím!:)

aj ja berem lieky brala som serlift pred rokomalebo 2 no ked trochu prestalo no potom zasa to prišlo zle zvracala som nechutilo mino potom bolo zle dala mi lekarka cipralex no schudla som asi 12 kol no všetky vysledky boli dobre len že som vyčerpana ,s prace no to by nebolo nič asi pred pol rokom na to prišlo zle bola som na pohotovosti pravidelne do tyždna dva až tri kraat tak som vyhladala zasa psychologičku spolupracujem s nou no možem povedat je mi lepšie no ešte mam taky neprijemny pocit v hlave lebo lekar mio zmenil cipralex na serlift no ked somm ho začala brat tak sa som mnou krutilo tlak bol dobry tak ako by mi niekto pichal z ihlou v hlave alebo pri vstavani tak že diaagnoza psycghycka vyčerpúanost no kto to neprežil neuveri netreba sa zahravat serlift moi lepšie robil ako cipraalex no ešte len tyžden mi zmenila poradte mi niekto či je to s tych liekov ,no pomaly by so, sa ocitla na psychyno už je to lepšie ,no asi sa to nezmeni poradte

Musím uznat,Leni,že jsi moc...Silvy, díky, je pro mě povzbuzující slyšet, že jsem statečná, protože když se člověk v něčem pořád plácá a nikdy vlastně není vpohodě, tak má pocit, že je "nemožnej" :-( :-( :-/?
Opět bumbám vínečko, tak se omlouvám za případné chybky. Zatím snad alkáč nejsem, ale hranice je tenká, ach jo. Když já se jedině takto cítím uvolněná, bohužel. Jinak je všechno pro mě jedna velká křeč, napjetí... Nikdy se neopíjím, to ne, nesnáším "nemít něco pod kontrolou" nebo aby mi snad bylo "nevolno"..., ale když jsem bez toho neustálého napjetí, tak je to strááášně fááájn 8-).
V neděli jsem měla po strašně dlouhé době (nejmíň 1,5 roku) poprvé zase panický záchvat (PP). Teď se uklidňuju s tím, že doufám, že to bylo výjimečný, protože jsem prožila dost hektický týden a stres mi to vyvolal..., ale bojím se případného zvyšování léků nebo tak něco...nebo co kdyby mě chytl záchvat někde na veřejnosti?!? V tu chvíli mám pocit, že umírám. Udělá se mi mdlo, jsem slabá, ani mluvit nemůžu, bojím se pohnout, prostě konec..., svíravá bolest na hrudi - proto tomu od té doby říkám infarktové stavy..., nedá se to pořádně ani popsat, ale je to fakt hnusný :-(.
Když jsem manžovi tady včera brečela, že mě to už neba atd., tak mě strašně překvapilo,že si toho ani nevšiml :-(. Myslel si, že prý jsem jen unavená, když jsem tady polehávala a stěžovala si,že mi je špatně..., že jsem se plazila po bytě jak páchnocí oposun, vůbec si toho prostě nevšiml :-/. To je teda opora :-)). Si říkám, že když jednou budu mít doopravdický infarkt, tak si budu muset zavolat sama záchranku a když to nezvládnu, tak mám smůlu, páč manža si opět bude myslet, že to jen přeháním a není to tak strašnýýý. Ta vnitřní bolest totiž není bohužel vidět. Tak jak to má člověk pak vysvětlit někomu, kdo nikdy nezažil ani miniaturní depku?!? Manža je pravý opak, absolutně stabilní človíček. Ještě že tak. Ale na druhou stranu mě kvůli tomu není schopen pochopit, takže jsem na to sama. Nic lidi, jsem strašně ráda, že existuje tato diskuze, tak pište, pište, pište..., přežívejte, snažte se...a žijte ;-)

No, ono to ode mě vypadá...Musím uznat,Leni,že jsi moc statečná holka a snažíš se to brát s nadhledem,to je dobře,spousty lidí by to na tvém místě možná ani neustálo.Sama vím jak je to těžké,bojovat s OCD a to ji mám opravdu jen zaměřenou na kontrolování a hygienu,tím ,že vlastně dělám ritualy,tak se zbavuju těch nepříjemných pocitů a úzkostí,ale vím ,že to není řešení,že tím se nic nezlepší,sem tam se mi podaří něco zvládnout bez ritualu,ale pak přijde období,třeba nějaký stres nebo třeba před menzes se to zhorší.
Nejhorší je ,že člověku to bere strašně moc energie,kolikrát jsem z toho všeho tak unavená,ale nemůžu si pomoct,pořád jsem ve střehu,abych něco nezanedbala přes tu hygienu a kontrolování,ale přesně tak ,jak píšeš,jsou horší věci,třeba já si prošla rakovinou a to bylo fakt peklo,takže to nevzdám kvůli nějaké blbé OCD,vždyť ten život stojí za to i když ho máme trošku komplikovanější než ti kteří tolik neřeší..
Taky se snažím OCD pochopit,když jsem v klidu sleduji ty myšlenky a snažím se jim odolávat,vím,že jsou to myšlenky,ale ten hnusný pocit úzkosti,že se něco stane mě pak přemůže a radši si ulevím třeba tím mytím rukou.Už začínám přemýšlet,že třeba meditace by mohla pomoci,prostě aby ty myšlenky neovládaly mě ,ale já je.
Nepřestávám věřit,že se z toho dostanu,přece se to musí podařit,když člověk chce.A tak taky pořád koumám,hledám řešení,naštěstí mám velkou oporu v manželovi,je to fajn ,když člověk na to není sám a když na mě přijde depka,tak mě podpoří,hodně si taky o tom už přečetl,vážim si toho,protože moji rodiče jsou pravý opak,nic si o tom nepřečtou a spíše mě odsuzují a to fakt bolí už jenom proto,že jsou to rodiče.
Tak všem držím palečky,kteří máte obdobné problémy a přeji hodně síly a zdaru.

Ahoj lidičky,moc děkuji za...No, ono to ode mě vypadá růžově, ale ikdyž jsem se vtíravých myšlenek ublížit zbavila, tak se plácám v něčem jiném, neustále něco. Po OCD tohoto druhu se mi rozjela Panická porucha (PP). Ačkoliv nejsem zastáncem léků, byla jsem nucena (abych neměla doslova infarktové stavy fyzického charakteru) začít brát Citalon. Naprosto mi vyhovuje. Dokonce si můžu večer dopřávat svoje oblíbené vínečko na uvolnění po celodenním napjetí (i ze sebe samotné, prostě klasika). Drží mi to tedy na uzdě PP a kupodivu to velice snížilo moje deprese, které jsem měla celé roky na klinické úrovni. Prostě v tomhle fajn. Ale co se týče OCD, tak nevím nevím. OCD mám odmalička, různé druhy (hlavně hygiena a kontrolování). Vtíravé myšlenky ublížit bylo ale bezesporu to největší peklo :-(. Jsem mooooooooooc ráda, že to mám za sebou. Teď spíš bojuju neustále s OCD typu hygiena, kontrolování, chorobná pečlivost a spravedlnost, obětavost, bla bla bla. K tomu strach z lidí (hlavně při cestování) - to jsem taky myslela, že už jsem to jakžtakž zvládla, ale stačí v šalině slyšet hlučnýho cikána a spatřit prostě někoho "podezřelého" a už je mi špatně. Napadá mě, jak někomu nebo mě může ublížit apod. a mám chuť vystoupit. No jo no, plácám se pořád v něčem, myslím, že mi to hodně podporuje stres, který má se svou 9ti letou dcerkou. Ta má úplně nehorázný OCD co se týče upravování, kontrolování apod. Než projde z pokojíčku do kuchyně, musí vše po cestě poupravovat atd..., je toho moc na vyprávění. Každopádně je u ní blbý, že kromě léků nejde skoro nic. Já už s tím aspoň umím pracovat. A to je opravdu k nezaplacení. Z OCD vtíravých myšlenek ublížit jsem podle mě venku na 100%. Troufám si to opravdu říct. A je to strašná úleva, protože je to nejhorší druh OCD, který mě mohl obtěžovat třeba celý život!!! Myslím, že kdybych nebyla tak cílevědomá a pečlivá a perfekcionistka na 200% a já nevím co ještě všechno, tak bych skutečně dnes už byla někde v pr... Naštěstí na sobě umím fakt pracovat a díky tomu se držím. Sice je blbý, že se mi to stejně odráží zas někde jinde a jedna porucha nebo psych. problém se mi nahradí zase jiným, takže fakt brutální kolotoč :-/ ...,ale na druhou stranu se mi to aspoň nehromadí a nehromadí. Už by tu asi jinak mezi Vámi ani nebyla. Nebo tak něco :-(. Je to vyčerpávající, ale stojí to za to!!! Držte se při chuti do života, jsou horší a horší věci, tohle se dá fakt dostat na snesitelnou úroveň, ale musíte bojovat! Jasně že někdy mám depku a říkám si, že mě to už vážně "neba", že pořád je něco a já už jsem unavená a bojím se, že když se budu snažit z něčeho dostat, že se můžu zase za nějaký čas divit, že to nahradilo zase něco jiného a nedej Bože ještě horšího....ALE všechno funguje na tom principu, že to MOC ŘEŠÍME. No tak se naučte co nejvíc "mávat rukou", spouste věcem to uleví, každá ubraná kapička sresu navíc pomůže... Já se toho držím, přes ty občasný depky a chutě se na to vy.... s tím pracuju a pracuju, snažím se ty poruchy pochopit a vyléčit si je sama v sobě a stačí mi pak občas pocítit, že to má opravdu smysl a jedu dál....... Není to lehký, ale není to smrtelný, můžem si samy sobě hodně pomoct, nespolíhejte se prosím na druhé a jen na léky. Léky jsou dobré v tom případě, že jsou správně zvolené a dodávají chybějící látku tam, kde opravdu nějaká chybí. Každý člověk je individuální, takže musíte hledat, co zrovna Vám sedí. Jestli nějaký lék, jaký lék. Jestli k tomu psychoterapeut, jaký psychoterapeut. Jestli samoterapie, kdy se snažíte pochopit princip poruchy a pak ji oslabovat na místech, která jsou pro ni srdcem. Jestli jsem psala zmateně, tak se moc omlouvám. Mám teď hektický týden, řeším miliardu všelidských problémů a bumbám vínečko. Tak jen zaznamenávám myšlenkový pochody a doufám, že se po jejich opětovné kontrole nebudu za sebe stydět :-)) :-D :-).
Nechci Vás vůbec odradit, že to nemá smysl. Každý máme jiné problémy. Já mám úzkostlivé poruchy odmalička a k tomu jsem měla těžký život, tak bohužel i ve svých teprve 29 letech mám někdy pocit, že toho bylo nějak moc?!? Ale Vy to tak mít nemusíte. Záleží i na Vaší konkrétní situaci, minulosti, povaze, poruchách, prostě na celém Vašem konkrétním životě!!! Takže ne že Vás moje slova odradí. Pokud máte pochuch více jako já, doporučuji soustředit se JEN na tu, která Vás v životě obtěžuje nejvíce. Myslím, že správně uhodnu, že to bude nejspíš ta, které slouží tato diskuze ;-). Jestli se Vám stává, že se z něčeho vymotáte a taky se Vám to nahradí něčím jiným, dalším OCD rituálem..., tak se tím momentálně nestresujte a fakt se soustřeďte na tu nejhorší. Úleva je jistá. OStatní se pak zvládá mnohem líp :-). Posune Vás to dál, mě to neposunulo, ale přímo přehodilo mnohem dááál ;-)

Ahoj lidičky,moc děkuji za tuto diskusi,člověku moc pomáhá,když slyší,že nad OCD dokázal někdo vyhrát,zvládnout ji.Sama tím trpím,u mě se to ale projevuje kontrolováním a přehnanou hygienou.Kontrolování se mi celkem daří zvládat,ale ta hygiena,to se fakt chovám jak magor,pořád si myju ruce,něco utírám,když přijdu od doktora všechno peru,v obchodě jsem nervozní z košíků a vše to ve mě vyvolává úzkost až paniku,že se cítím až na kolaps třeba v obchodě.Kolik jsem se já kvůli tomu nabrečela i ty depky z toho jak jsem nemožná.Nejvíc mě trápí ,že tím obtěžuju rodinu,taky atˇsi myjou ruce a tak...Zkusila jsem taky všechno možné,chodím k psychiatrovi,psychologovi a nikdo mi nedokázal pomoci a to je asi ten problém,že se nemůžu spoléhat na druhé,ale sama na sebe a sama sebe překonat a změnit to,ale je to moc těžké.Zkušenosti s AD nemám moc dobré,možná trošku spraví náladu,ale na OCD mi to nepomáhá.Navíc po nějaké době ,jakoby si tělo zvyklo a už to nefunguje,psychiatr radí zvednout dávku,ale copak to je řešení???takhle se dopovat a být pak apatická.
Taky jsem teď zjistila u svého 9 letého syna,že má sklony k OCD.Je dost povahou po mě,navíc znamení panna,jsme takový pečlivý perfekcionisté...Třeba něco slyší v televizi a pak se bojí,že se něco stane,tak to s ním rozebírám a vysvětluju...a zároveň si uvědomuju vliv svých rodičů na mé Ocd,do dneška si libují ve vytváření katastrofických scénařů,vše nafukují,zveličují a v tom jsem vyrůstala.
Taky si myslím,že Ocd je způsobeno nějakým blokem v podvědomí,aspoň u mě ...syn měl po porodu streptokokovou sepsi a já celé šestinedělí prožila ve strachu o něj a tenkrát se to vlastně spustilo a další rána byla před skoro 4 lety má onkologická nemoc.Kdybych věděla o nějakém dobrém terapeutovi ,tak bych šla i do hypnozy,jen abych se z toho dostala i když vím,že jsou na to všelijaké názory.
Moc děkuji Lenči i Markétě,za všechny rady ,co do diskuse napsaly i za podporu,že to jde zvládnout,budu vděčná za každou novou informaci.

...plně souhlasím s...ahojky vsichni jak to vse zvladate.ja porad na nic,i kdyz mi lenca poradila jak na to.pripadam si hroznej slaboch.chvili jsem ty myslenky od sebe odhanela,ale po tydnu prisla depka a zas jsem tomu podlehla.kazdy rano ted vstavam s hroznou uzkosti a ty myslenky do toho,je to des.chci si objednat tu knihu od praska,myslite ze to s ni zvladnu.jeste chci poradit,myslela jsem ze beru antidepresiva ale je mi porad na nic tak jsem byla za doktorem a on mi rekl ze to antidepresiva nejsou a napsal mi novej seropram.beru ho zatim tyden a je to snad cim dal horsi,jen doufam ze mi pomuze,pry ucinkuje az po mesici,tak prosim poradte kdo ma s tym zkusenost,porad si rikam ze bude lip to me jedine drzi.zatim ahojky a piste