ŽIju sama a jsem spokojená

A já jsem byla asi na tom třídním srazu s Váma, jinak to není možný!
Rozhodně never more, další takovou akci už bych asi ve zdraví nepřežila.

Bibi,mám pocit,že jsme byli na stejném třídním srazu,protože ten můj probíhal na chlup stejně:)).Již never more!

A jak rádi trávíte víkendy?Pokud toužím po klidu,tak si na víkend nakoupím dobroty a relaxuji doma,jen si čtu,koukám na DVD,poslouchám rádio,uklidím si a chodím na procházky do lesa či do parku s pejskem mých rodičů.V opačném případě chodím s přáteli do kina,posedět do baru,zatancovat si nebo jsem na víkend v Bratislavě či v Brně.Ale co opravdu miluji,tak jsou víkendy ve Vídni!Moc se mi to město a ta pohoda líbí,posedět v kavárně u kávy a dobrého dortíku a jen tak koukat kolem,procházet se po Vídni,to miluji!Jezdím tam už 14 let a pořád to má pro mě velké kouzlo,vždy,když si chci odpočinout a udělat radost,tak vyrážím sem,všem to moc doporučuji a začněte den dobrou snídaní v některé zdejší pekárně!A je tam krásný park s fontánkou,kde se nádherně odpočívá.

Ahoj Bibi,
ted jsi uhodila hřebíček na hlavičku,opravdu pro hodně lidí je samota výrazem pro prázdnotu. A k poděkování pro Olu se také připojuji.

Já bych se ještě vrátila k tomu vrtaři na ropné plošině. Já jsem si už v mládí představovala, že budu svobodná matka (s jedním dítětem) a můj partner bude třeba pilot letadla (nejlépe ženatý), který přijde potěšit jen jednou za čas. Když jsem to nedávno vyprávěla své kolegyni, která se naopak samoty děsí, nejpíš mi nevěřila a myslela si, že se dělám zajímavá.
No, nakonec mám děti dvě, manžela už taky druhého (jak už jsem tady psala) a jde mi z toho všeho hlava kolem. Holt, jsem ty svoje představy nedokázala aspoň trošku zrealizovat...

Danko, Dano,za tím nepochopením a podezíráním je možná jenom strach ze samoty, protože pro spoustu lidí je slovo samota jenom ekvivalent pro slovo prázdnota. Ale tak to není, těžko vysvětlovat někomu, kdo to nevyzkoušel.
Olo, dík za tvou tolerantnost, moc vás takových není...Víš, není to tak, že už mám "odžito", v Dančině věku jsem měla stejné pocity jako ona, jen tu odvahu žít po svém jsem našla daleko později.

Olo nepracuji v této oblasti,pracuji v advokakátní kanceláři :).

Strašně se vždy těším domů,do svého prázdného bytu a klidu,kde mi nikdo nebude pokládat hned po příchodu otázky typu: "Tak jaký jsi dnes měla den,co je nového,co si dáme k večeři...?".Dále je v tom neochota ke kompromisům,na co se bude dívat v TV,zda při usínání rádio ruší...:).Ta svoboda,že si můžete svítit a ponocovat jak dlouho chcete,nikoho tím nerušit,nebudit a děláte jen co chcete,vaříte jak máte chuť,nakupujete,perete až se vám chce.A taky neustále volná koupelna a WC,to je k paráda:)!Vše najdete na stejném místě,když si dáte do ledničky džus,tak ho tam opravdu najdete:).A to soukromí je k nezaplacení!Jsou to sice maličkosti,ale já se jich vzdát nedokážu.Je v tom i pohodlnost a asi i sobectví,to uznávám.

Dani,teď mi mluvíš z duše : Neporozumění a podezírání těch druhých, že za tím sakra muší něco bejt - to mně zaráží, nebo spíš - co v tom je? :.-)))), že nám pořád někdo podosouvá, že si to namouváme, a že jsme v podstatě nešťastní a zoufalí lidé, kteří dělají z nouze ctnost?

Příspěvek patřil asi DaNce,ale i Daně bych chtěla říct, že to začínám chápat. Asi jste obě silnější než mnozí ti, kteří chtějí "zapadnout" a nevybočovat, i když by jim samotným třeba bylo líp.

Nechci za tvou volbou hledat něco jiného,ale ještě mě napadlo, jestli nepracuješ v oblasti, ve které máš kolem sebe neustále lidi, musíš naslouchat jejich problémům, nemůžeš vypnout, nemáš klid.Toužíš po samotě.A taky jsou lidi, kteří si vystačí sami se sebou a žádného společníka nehledají. Taky jsem si vzpomněla na jednu bývalou kolegyny, která byla natolik netolerantní, že by vedle sebe snesla jen svou dvojnici.Ale to je snad ojedinělý případ. Prostě asi každému vyhovuje něco jiného, někdo dobrovolně zvolil samotu. Nediv se ale, že se spolužačky diví, není to u nás ještě běžné.

omlouvám se za šílený překlepy, asi už mám zasr... klávesnici, vynechávaj písmenka. BUdu si už dávat pozor, slibuji ( jenže mně se to po mně už nechce číst, jde to priamo zo srdca do klávesnice - bez cenzury, a pak se to skoro nedá číst

Danka má písmenko "n" navíc, ale jinak ganz úplně stejný pocit a názory, jako já!
Asi je opravdu dvojí cítění.
Potřeba sdílet s někým všechno - nebo aspoň něco, mít pocit, že někoho "mám", a na druhé straně třeba já - v žádném případě netoužím po nikom, kdo mne vlastní, koho vlatním, a hlavně - jinak to asi opravdu nejde líp říct -
já e stršně ráda vracím domů, kde vím, že budu mít klid, že budu sama, že bude pohoda, a co si rozhodnu, že budu dělat, to taky dělat budu. Třeba dneska - lchtěla jsem jít do sauny, ale nějak jsem zmohlá - tak jse se rozhodla jít radši domů, a jít spát! marjá panno, jak já se těším!
Možná v jednu v noci vstanu, a ukuchtím s něco dorého k večeři, a dočtu knížku, co já vím?

Akorát - nějak se mně zdá, že my, co toužíme a chceme být samy víme, co chceme, a nějak jsmse si to urovnaly a utřídily v hlavách.
Neporozumění a podezírání těch druhých, že za tím sakra muší něco bejt - to mně zaráží, nebo spíš - co v tom je? :.-)))), že nám pořád někdo podosouvá, že si to namouváme, a že jsme v podstatě nešťastní a zoufalí lidé, kteří dělají z nozze ctnost?

NIKDY jsem nebyla tak vyrovnaná, spokojená a šťatná, jako teď, svobodná, a takao svobodomyslná, atím pádem taky mnohem tolerantnější k druhým.

Opakuji, co zde bylo již řečeno:
žij a nechej žít ... každého, podle svých představ.

Já jsem si dlouhá léta myslela, že musím mít rodinu, tzv. zázemí, že mít manžela, rodinu, děti - že to je jednou daný a nutný a nezvratný.

Jak mně se ulevilo, když jsem zjistila, že NEMUSÍM! NEMUSÍM!

Olo,já už mám vyzkoušené,že párové soužití pro mě není.Svému okolí nepodsunuji svou "samotu a nezávislost" dokud mi není položená klasická otázky: "Tak co,pořád sama?" a nezačne to se mnou rozebírat.

Zatoužila, ale s tím vědomím, že je to dočasně, že si sice užiju samoty, ale že to není napořád, že se ty děti a manžel vrátí (třeba z dovolené na rybách). Bibi,ty jsi jiná kategorie, ty sis "užila".Máš děti, i když dospělé. Cítíš něco úplně jiného, než Danka.V jejím věku jsi žila jinak, cítíš samotu jinak - konečně klid.

Olo, taky říkám ne. Už jsem tu psala, jsem dvakrát rozvedená, děti(skoro) dospělé a svůj stávající život bych neměnila za nic( leda snad kdyby sezastavil ten polární badatel). Tady nejde o hrdost nebo o nezávislost, spíš o ten báječný pocit soukromí a klidu. Abych to obrátila, ty jsi nikdy, ani na chvilku nezatoužila být sama?

Olo,za sebe zodpovědně můžu říci,že ne.Já jsem neprošvihla nic,vdaná či s někým žít jsem měla možnost už několikrát!Kdo to nemá v povaze a nemá sklony k samotářství to nepochopí!Pořád je to o tom,že se ráda vracím do prázdného bytu!A o tom celém to je!Kdo nesmýšlí stejně,ten tomu neporozumí a vždy za tím bude hledat něco jiného!

A teď zcela otevřeně - nechcete vypadat před svým okolím, před spolužáky jako nezávislá, samostatná atd., a přitom ve skrytu duše toužíte po tom obyčejném, "nudném", nemoderním životě ve dvou, třech, čtyřech...? ( Ale třeba není příležitost, něco jste prošvihly, jen ta hrdost...)

... a pak s vyděšeným lítostivým hlsem šeptají ( nahlas), a že tě nikdo nechce, dyk jsi docela šikovná :-)

Ježkovy voči, školní srazy jsou fakt peklo.Absolvovala jsem jeden jediný, to už je dávno, měli jsme teprve čtyři roky po maturitě a z hloučku spolužaček jsem byla exkomunikována děsivou větou "TY NEMÁŠ FOTKY?". Víckrát do toho nejdu. Celý večer jsem s hrůzou pozorovala, jak si ukazují obrázky manžílků, dětiček a (fakt nekecám) fotky nových sedaček v obýváku.