Znamení Vah a povaha

Máma mi taky vybrala SŠ, kterou jsem nechtěla, prý vím ve 14ti prd, čím chci být, tak mě dala na ekonomku, přestože jsem chtěla být psycholožkou:( Furt za mě rozhodovala a nikdy se nezeptala jak to chci já, páč se domnívala, že ona to ví nejlíp. Pamatuju si, jak mě to štvalo a nechtěla bych dělat stejné chyby!

Mě naši právě k ničemu nevedli, jsem takový samorost pro nic a pro všechno (hned se pro něco nadchnu, ale nikdy to nevydržím dělat dlouho:( a dnes vím,že to byla chyba, proto chci, aby dělala něco pořádnýho, než se flinkala po ulicích, páč já jsem dost zaměstnaná a přítel je hodně na sport, takže chci aby se věnovala sportu, hlavně kvůli zdraví a kondici, což se zdařilo plaváním, které ji vážně baví:))Až na to, že asi nikdy nebude stát na stupních vítězů:( Pak chci nějakou uměleckou činnost, tanec, zpěv, hra na nástroj...cokoliv, ale nevíme přesně, co by to mohlo být, páč dle mého ji jde jak zpívaní, tak tanec, tak kreslení, ale není v ní soutěživost a scházení se v hojném počtu! Zatím jsem za kroužky nevyhodila žádné Kč, páč jsem se vždy domluvila s vedoucími, že zkušebně, páč máme tento problém a oni souhlasili:))Jo, s flétnou to byl horor, v tomto případě, bohužel, já hudební sluch mám:))

Jen jsem napsala, že i tak je to možné, já jsem to tak měla. Podle toho, co píšete, tak se mi zdá, že to střídá opravdu rychle, ale je ještě dost malá (chodí do 1. třídy?). Snažila bych se ji přidžet u jednoho koníčku dýl (třeba s tím, že souhlasila a má to na půl roku, rok zaplacené). Za tak krátkou dobu se nenaučí nic a těžko tomu přijde na chuť. Co se týče hudebního nástroje, tak to je o systematickém cvičení a k tomu se zpočátku musí děti dost nutit. Já naštěstí nemám hudební sluch, i když se to snažila moje maminka zvrátit kurzem nápravy hudebního sluchu (nebo tak nějak se to jmenovalo) a potom ještě kytarou. U jednoho jsem vydržela rok, u druhého dva. Syn chtěl v první třídě koupit flétnu, že se na ní budou uči hrát v hodinách hudební výchovy ve škole (kdo chtěl). Samozřejmě jsem mu jí koupila, ale příliš mi nevadilo, když jí asi po půl roce opustil. Možná má lepší hudební sluch, ale určitě žádné extra nadání.Mě by ani nenapadlo, vykašlat se na na nějakou činnost dřív než za rok, byla jsem taková vzorná holčička a chápala jsem od mala, že to mojí mámu stojí dost peněz a že je to pro moje dobro (v té době měl tolik zájmové činnosti málokdo). Máma mě měla k tomu snadno neopouštět činnosti a co mě opravdu nebavilo, u toho mě neudržela a kde se jí to povedlo, za to jsem jí vděčná (i u toho co mě hodně bavilo, jsem měla chvíle, kdy už bych toho nechala - třeba výtvarky, které jsem se věnovala celou základní a taky díky mámě jsem pak šla na uměleckoprůmyslovou školu. I když to všichni považovali za logické, že půjdu tím směrem, já jsem to jako jedinou možnost neviděla. Jsem všestranně nadaná, zvažovala jsem jiné školy.)Píšete svobodný člověk, že si má vybírat sama. A vy jste si opravdu takhle malá vybírala a rozhodovala se sama? Mě se zdá, že co se týče koníčků - zámů, toho po ní chcete moc. Od toho má vás.

Ne,nejsou na natřásání, ale nejsem!

Martino II: já se nebojím ji vybírat koníčky, být to na mně, tak jí udělám denní program ani nemrkne, ovšem zastávám názor, že jako svobodný člověk by měla vědět, že má vždy možnost volby, a že všechny její rozhodnutí, přinášejí i následky, které by měly být také její!Dala jsem ji na flétnu, páč se mi zdá, že je dost muzikální (i by měla být, pokud se geny předávají ob generaci, páč u nás se to muzikantama jenom hemží, ale ke mně se žádné takové geny nedostaly:( Nevydržela, nebaví ji! Tak šla na aerobick, přestala chodit za 3 měsíce, nerada dělá to, co ji někdo řekne! Taky nejsou na skupinové natřásání se v tělocvičně:) Pak začala chodit zpívat, teď řekla, že už tam nepůjde, že ji to nebaví, tak zkoušíme akvaristiku, sama se rozhodla, i když nechápu proč zrovna rybičky, ale budiž a taky jsem za ni rozhodla, po vzájemné domluvě, že bude chodit na PC, páč mi do něj doma furt leze a dělá neplechy! Tak uvidíme, co vyhraje:)s těma závodama mě fakt štve, takže mi chcete říct, že to cítí tak, jako že o sobě ví, že je dobrá a nemá zapotřebí si to dokazovat? A co třeba rodiče a soupeři? Ty nestojí za to, aby je o tom přesvědčila???Katko: souhlasím s Martinou II. nikdy není pozdě! Držim palce a díky:))

A ještě pro Katku: Tu "vejšku" určitě zkuste. Jste chytrá a je škoda toho nevyužít. Nepochybujte o sobě, začněte věřit, že jste skvělá. :-)

Pro Martina: Syn despotického otce se s velkou pravděpodobností (statisticky) bude v dětství stát na straně "terorizované" matky a v dospělosti se stává stejným jako jeho otec - proč to tak v převážné většině je a proč už si neuvědomuje, že tak je to špatně, se neví.Pro Andy: Nebojte se vybírat pro dceru koníčky (samozřejmě po dohodě), víte přece pro co vlohy má a na co se nehodí, stejně jako co je pro ni prospěšné. Snažte se ji přidržet při tom, co jí jde a v čem vyniká a když se vám to nepovede, najděte jí něco jiného. Určitě se někde najde, ať si toho vyzkouší hodně, je ještě malá a má na poznávání hodně času. Jestli si myslíte, že je málo sebevědomá, soutěživá nebo málo rvavá, tak se jí v tom snažte pomáhat. Ale možná je to úplně jinak: já jsem taky nerada soutěžila a někomu něco dokazovala (a to jsem byla většinou - skoro ve všem mezi prvními). Zdálo se mi zbytečné a ztráta času něco dokazovat, věděla jsem že jsem dobrá, tak na co se nervovat. Když se mi něco zrovna v jednu chvíli nepovede (soutěž, závody), i když jsem v tom jinak nejlepší, jsem z toho zbytečně otrávená. Věděla jsem i bez jakéhokoli soutěžení nebo zkoušení, že já nikdy nebudu někde na chvostu. Věcem, které mi vůbec nejdou se nevěnuju, to považuju taky za ztátu času. Když vím, že v tom nevyniknu ani nebudu dobrá, vypouštím to (např. sport s jakkoli velkým míčem od tenisu, ping pongu po košíkovou a volejbal - na to jsem úplně levá).Pro váhu: Téměř přesné. Jen já dávám jednu, vyjímečně dvě možnosti (jednou, dvakrát odpouštím), potřetí už neexistuje. Jsem velkorysá a pomáhám, ale jen do momentu, kdy toho někdo zneužije. A nedělám všechno na posl. chvíli, já potřebuju dost času.Pro hulváty typu fotr a anonym : Jděte někam....

Váho: pěkný popis!Anonym: no comment, lepší a originálnější názor bych od tebe ani nečekala! Ach ty kopírky!

Tak se nedohadujte...já jsem také váha..taky váhavá,nerozhodná,žárlivá - ( matka X sestra ), velký puntičkář,vlídná,hodná,skromná,ten kdo je mou kamarádkou (kamarádem )za toho bych se rvala,pro něho bych se rozdala, ale jakmile mě zradí,dokážu v sobě najít tolik zla abych dotyčného co nejvíce ranila.Zásadně dávám každému tři možnosti, po třetím zklamání za sebou pálím mosty...skoro vždy musí být po mém a jak není dokážu se pěkně vzteknout.Zásadně jsem věrná a nevěru odsuzuju,...Pro toho koho miluju dokážu i nemožné..Člověk, který musí stále do něčeho šťourat a každou situaci znát úplně do podrobna.Nesnesu prohru v pracovním vztahu.Mám šílený smysl pro spravedlnost až hrůza.V cizím kolektivu se snadno seznamuji..Všechno dělám na za 5min.12.tzn.opravdu natěsno..někdy se cítím jak rádio,také jak detektiv.Nesnáším drbny,takže nepomlouvám,neodsuzuji.Jsem horká hlava a tím většinu věcí podělám...dokážu ovlivňovat lidi kolem sebe a spracovat si je k obrazu svému...a ještě by se tam něco našlo..jsem nedůvěřivá...

Podle mě,jsou dvě kategorie lidí:1)Typ blbá Andy2)Normální člověk

Fotr: Neočekávám, nechci být raněná tím, že se mé očekávání nenaplnilo:(Vyžaduju, aby se ke mně lidi chovali slušně, pak se mnou nemají problém! A mýlíš se, fotr mě nezneužíval, ještě to tak, ukousla bych mu ptáka! Nemluv, když nevíš! DíkyUž nejsem emoční mrzák, to bývávalo, dnes vím, kdo jsem i kam jdu, plně si uvědomuji svoji osobitost!

Ty nemáš co vyžadovat! Maximálně můžeš očekávat. Jsi produkt rozvráceného manželství a to tě zformovalo do emočního mrzáka. Zapomeň na otčíma. Nejsi jediný kdo byl pohlavně zneužívaný svým otčímem.

Podle mě, jsou 2 kategorie lidí: 1)jednodušší lidi, kteří se chovají tak, jak jim to předvedli rodiče, páč nemají dostatek inteligence na to, aby se nad tím zamysleli a chovali se podle svého uvážení! Tudíž jsou odrazem svých rodičů (viz. můj otčím) 2) Člověk má dostatek rozumu na to, že si řekne "co sám nemáš rád, nečiň druhým"! Všechno, co mi naši dělali, hlavně otčím, mám hluboko zakořeněné ve vzpomínkách, dneska jsem pravý opak, páč si hned vzpomenu, jak mně bylo nepříjemné, když mě buzerovali, přikazovali, mlátili a věčně kritizovali, takže se chovám tak, jak vyžaduji od druhých!

to Andy: s posledními dvěma řádky naprosto souhlasím. Ono se taky říká, že děti jsou obrazem svých rodičů. Pokud např. dítě vidí jak despotický otec šikanuje zbytek rodiny, tak jsou dvě možnosti. Buď protože dítě nepoznalo nic jiného, se bude chovat obdobně ke své budoucí manželce/rodině, a nebo si určitém věku začne uvědomovat že to asi není normální a vzepře se a bude se ve svém chování ovládat.

No, ženský, tak vám pěkně děkuju:))Popsaly jste úplně moji dceru! Jak je přesvědčená, že to nedokáže, nebo to prostě dělat nebude (zřejmě z obavy ztrapnění či neúspěchu), tak s ní nikdo nehne, v tom je úplnej býk:)) Takže budu tiše čekat, až dozraje do věku, kdy si bude uvědomovat svoji osobitost a že jaké si to udělá, takové to bude mít! Dnes jsem ji připravila oblečení i sváču bez toho, aniž bych ji dala možnost výběru. Vypadala úplně šťastně, že po ni nechci žádné rozhodnutí, asi ji to tím vážně zjednoduším, ovšem mám strach, abych nevybrala špatný koníček nebo abych ji nějak neudržovala v tom, že cílevědomost je zbytečná!Co se týče vašeho rozhovoru s Martinem: Martin měl štěstí, že poznal uťáplého kolegu, ve kterém, ale podle mě, dřímala jakási touha po tom, změnit se! Spíš nějaké psychické následky z minulosti, ale ve skutečnosti je jiný a Vy jste v něm objevil jeho pravou identitu! Zřejmě i kolega onu změnu chtěl a to hraje důležitou roli! Nestává se často!Jinak se myslím, že povaha a inteligence je vrozená, ale s lidskými schopnostmi to nemá co dělat, člověk se dokáže změnit sebepoznáním a sebeučením, taky na sobě 8 let pracuju, páč ze mě rodiče udělali nesebevědomou trosku, což z vrozených genů a z pochopení svého nitra vím, že troska nejsem a nikdy jsem být nechtěla ani neměla, takže rodiče se podepíší na vlastnostech a povaze člověka, ale jen do té míry, než si člověk začne sám uvědomovat svoji osobitost a svou podstatu!

To Martin: Já vám váš názor neberu, ale mám jiný. Válku nemůžete vůbec srovnávat s běžným životem, tam je to kdo z koho. Silnější (fyzicky i psychicky) přežije - na frontě i v zázemí. Já jsem o tom taky lecos slyšela i četla a naštěstí nezažila. Jediné čím jsem si ohledně války jistá, že mám v genetické výbavě po předcích zakódováno ukládání tuku - co jim pomáhalo přežít, to mě je dnes na obíž.Když já jsem se učila číst a psát, přeučovalo se běžně. O dyslexii někdo někde možná slyšel, ale nevěděl, co s tím. Disgrafii a další a hyperaktivitu dětí nikdo neřešil, protože ani netušil, že existuje. Samozřejmě že přeučování leváků je nesmysl (i když pravák má jednodušší život), ale to se ví dnes. A já si myslím, že jsou daleko horší prohřešky na dětech než je přeučování. Je to podobné jako dyslexie. Dokud se nevědělo, že tahle porucha existuje, považovali se za hloupí - blbí. Dnes toho zas chodí někteří rodiče zneužívat do pedegogickopsycholog. poraden, kde chtějí potvrzení, že jejich dítě je dyslektik, aby ve škole nebylo na vysvědčení známkované a mělo místo špatných známek slovní hodnocení.Často se stává, že rodičům řeknou, že chyba je v intelektu a že s tím nic nenadělají. Dyslektik, pokud je dostatečně inteligentní, se s tím na druhém stupni vyrovná - srovná se s ostatními (na střední škole jsem měla takovou kamarádku, ještě v té době hrozně špatně četla a vystudovala i vysokou). Pokud není příliš chytrý a ještě k tomu dyslektik, má smůlu, asi z něj žádný genius nebude. Já myslím, že s přeučenými leváky je to podobné. Na další téma by byla genetika např. cikánů nebo jak dopadnete, když si vezmete a vychováte dítě z "děcáku" (s velkou pravděpodobností i když pro něj budete dělat víc než pro vlastní, radost z něj mít nebudete) - zjišťovala jsem si to, když mě napadlo, cizí dítě si vzít.Na svém synovi jsem si vyzkoušela, co je genetika a co zmůže výchova. Snažila jsem se vést ho dobře, rozšiřovat mu obzory, neomezit ho, rozvíjet pozitivní a hlavně se nepodepsat na něm nepodepsat negativně. V určité chvíli jsem poznala, že už si jde podle sebe, dělá si svůj názor a já s ním můžu max. diskutovat na různá témata a to je tak celý. Rozhodně nelituju, co jsem pro něj 20 let dělala, ale kdybych to nedělala nejspíš by byl stejný. Jistě jsem mu prospěla, ale zjišťovala jsem zpětně, že ho baví a zajímá se o co jsem se zajímala kdysi já a stejně se zachová. Celou tu dobu jsem víc a víc viděla, jakou vlastnost má po mě, jakou po manželovi, atd., až po vlastnosti, které netuším, kde je vzal (a naučit se nedají). Pochopila jsem, že je možná lepší než já a co má negativní stejně nezlikviduju. Dětem se má ukázat cesta, naučit je základní věci, jak se o sebe postarat, chválit je, ..., ale nejdou předělat, nebudou úplně jinými lidmi než co je jim dáno. Stejně to vidím kolem sebe - od kamarádů přes příbuzné po sousedy a třeba bývalé spolužáky nebo kolegy. Je sice trochu nadnesené, že všechno, co člověk potřebuje, se naučí v MŠ, ale v podstatě je to pravda.Od mala se učíme, že jsou v životě normy chování (jiné společnosti mají jiné normy).Ty naše vycházejí v podstatě z desatera, přestože jsme my Češi vesměs ateisti.

To MARTINA II: Já si právě myslím, že povahu člověka hlavně formuje rodina, v které vyrůstá + okolí, se kterým je ve styku. Jsem levák, a tak jsem se před časem zajímal o přeučování leváků na pravou ruku (nejsem přeučený a ani po tom netoužím). Co jsem se dočetl, tak lidé přeučovaní na pravou ruku mají narušenou psychiku (chování vůči okolí) především v důsledku traumatu z trestů a ponižování, když nebyli schopní svou slabší rukou dělat to co rodilí praváci. Můj praděda bojoval za I. sv. války a z vyprávění vím, že se z války vrátil úplně vyměněný. Zkrátka cizí člověk v jeho těle. Takže proto jsem přesvědčený, že lidské chování se formuje a neni dáno geneticky jako např. iteligence nebo talent v určitých oborech.

Já si myslím, že člověka nelze změnit ani z 50 % jako jsem si myslela před 20 lety. Teď si myslím, že ovlivnit se dá tak 20, max. 30% na člověku. To je můj názor a moje zkušenosti. Možná jste pomohl kolegovi, na kterém se někdo podepsal, ale muselo to v něm být, jinak byste nevykřesal nic.Naštěstí jsem se s takovým ničením člověka nebo dítěte nikdy nesetkala. Ubíjení bych kolem sebe nikdy nestrpěla.

to MARTINA II: Píšete, že se povaha nedá předělat...DÁ...Jeden kolega byl takový hodně uťáplý, nesebevědomý, kam ho člověk postavil, tam ho našel, z toho plynuly i mizerné výsledky...vzal jsem si ho pod ochranná křídla a během půl roku se absolutně proměnil. Sebevědmý, organizačně zdatný, iniciativní, skvěle vše zvládá a výborně se teď doplňujeme.Lidské schopnosti se dají hodně ovlivnit tím, jak se ke spolupracovníkům (nebo třeba vašim dětem) chováte. Radami, pochvalou a přátelským chováním zvednete sebevědomí a hned jim jde vše líp. Na druhou stranu člověka můžete drtit tak, že suverénní jedinec je po týdnu troskou.

Martino II: naprostý souhlas!