Ztráta chuti do života

Ahoj,
chci se s vámi...
Mně příjde, jakoby sis plnil nějaký harmonogram :

1. Je dobré mít krásnou přítelkyni - odfajfknuto
2. Je dobré vést spořádaný život ve společné domácnosti - odfajfknuto
3. Je dobré úspěšné absolvovat školu a pokračovat na co nejvyšší titul - odfajfknuto
4. Je dobré zvládnout co nejvíce vzdělávacích příležitostí - odfajfknuto
5. Je dobré mít pár přátel, se kterými si můžu zajít na pivo - odfajfknuto
6. Je dobré být finančně nezávislý a najít si jistější příjem - odfajfknuto

Na těchto bodech není nic špatného, kdybys nezapomněl na :

7. Je dobré hledat a nacházet ve svém životě radost.
Tak to vidím jen z tvého příspěvku

Severusi, vypadá to tak, že už máš splněny všechny sny a trpíš buď prázdnotou nebo přepracovaností popř. obojím. :))

V případě burn outu asi víš co dělat, v případě splněných snů, je třeba si dát nějaký nový. Někdo je šťastný a má chuť žít jen tehdy, pokud má před sebou něco nového, o co může usilovat, o co musí bojovat. Ty tím život jaksi tak lehce proplouváš, že by neškodilo si ho něčím trochu ztížit a usilovat o něco, co je třeba neuchopitelné, neviditelné, za co tě nebude nikdo chválit a obdivovat, ale bude to trochu proti proudu.
Měla by to být oblast, kde bys byl pyšný ne na výsledek, ale třeba jen na tu strastiplnou cestu.

Ahoj,
chci se s vámi podělit o svůj "příběh". Budu vděčný za jakékoliv podněty či rady.
Je mi 25 let. Dá se říct, že mi "nic nechybí". Mám přítelkyni, která je krásná a se kterou si rozumíme. Jsme spolu asi rok a půl a poslední půlrok spolu bydlíme. O studijní úspěchy taky nemám nouzi. Před rokem jsem úspěšně absolvoval bakalářské studium pedagogiky, pokračuji na navazujícím magisterském... do splnění už mi toho moc nezbývá.
Zároveň se mi loni "vyplnil sen", když jsem se dostal na studium psychologie (je to dálkové studium; do denního už se mi nechtělo... přece jen je potřeba i vydělávat). Od minulého roku jsem taky nastoupil na své první "opravdové" místo (po ruzných brigádách a přivýdělcích). Nejprve to byla obrovská radost - že si vybrali zrovna mě, že budu konečně mít nějaké peníze atd. Postupně mě ale práce přestává uspokojovat.
Ráno vstát z postele se mi zdá jako nemožný úkol. Samozřejmě vstanu, do práce jedu, vše splním... a takhle pořád dokola. Odpoledne bývám vyčerpaný, často prospím celé odpoledne. Na studium mi nějak nezbývají síly... (čekám, zda se to nějak projeví v blížícím se zkouškovém).
Kamarády mám - několik blízkých, se kterými se scházím pravidelně na pivu. Ne vždy se ale v jejich společnosti bavím, někdy se vůbec nedokážu uvolnit, je to pro mě vlastně "další práce" - nějak to nejde samo od sebe, ale musím se snažit... nevím, jak to lépe popsat.
Někdy si říkám, že se asi nemám moc rád, že si na sebe kladu příliš velké nároky.
Zoufale se snažím najít něco, co by mě bavilo, co by mi dávalo smysl, co by mě pohánělo dopředu, na co bych se mohl těšit. Dříve jsem velmi rád četl (většinou odborné knihy), ale teď mě ani to nebaví.
Abych se dostal k otázce. Spoustu času přemýšlím, co dělám špatně, co by se dalo dělat jinak. Někdy se do těch myšlenek doslova propadám. Nejsem pak schopný se z nich vyhrabat a věnovat se povinnostem ani zábavě. Možná je to nezodpověditelná otázka, ale třeba mi někdo z vás dokáže šikovně poradit: Co dělat, abych si dokázal víc užívat života? Jak se cítit šťastnější?