chci zemřít

Přidat komentář

Ahoj, sama jsi psala, že tě tvoje máma miluje tak jí to nedělej, ale nevim jak jinak by se to dalo řešit, než jít k tomu psychiatrovi. Já o tom taky přemejšlim hodněkrát, snad i několikrát za den, že by jsem měla konečně jednou pro vždy od všeho a od všech klid, ptž když se naši rozváděli, to mi bylo 8, vždycky všechno byla moje vina...(a takhle to je doted, táta mi přivez včera ořechy od babičky a máma se mnou doted nemluví, vždycky mí říká že jsem celá on, že dělám nechutně tohle a tohle no prostě prostě prej celej papínek) když brácha mámě vystěhoval na prostest věci z bytu na chodbu já jsem jenom koukala, ptž je o 6 let starší, nemohla jsem nic dělat. No a přišla domů máma a začala na mě s brekem ječet, že je to moje vina, že jsem ho měla zastavit a že jsem na straně táty, že jsem ji podrazila a pořád dokola takovýle kecy... no a nebo se s tátou mlátili doma a pak ke mě běhali a ukazovali kdo má větší modřiny... nejhorší období bylo když jsme byli u soudní psychloložky na testování u koho bychom měli s bráchou být.. no slíbila jsem mámě, že budu s ní, ale ta psycholožka mě začala doslova přemlovat, že jako bych měla být spíš s bráchou a blabla, no byla jsem mladá, jsem ani nevěděla co přesně se děje... no a rozhodlo se že budu s tátou i když jsem to vlsastně nechtěla... Máma odjela pryč, 4 dny nebrala telefon, nepřila, nic... jsem ty 4 dny proležela v posteli a bála se o ni, mezitim mi volala babka, a nazvala mě všema nesprostějšíma nadávkama co existujou a zavěsila... Nakonec se ukázalo, že máma chtěla spáchat sebevraždu... po nějaký době jsem tátovi musela sama říct, že s nim být nechce, a že budu s mámou. já jsem pak dostala cukrovku, doktor řek, že je to kvůli tomu, že mi selhaly nervy, takže mám památku na moje debilní rodiče, kterým to nikdy v životě neodpustim, s babkou se spolu bavíme, ale už na první pohled je vidět že se nenávidíme... Od tý doby jsem nekomunikativní,introvertní vlastně ani nemám žádný kamarády, ptž kdykoliv potřebujete tak se na vás všichni vyserou, k tomu jsem byla před rokem u psycholožky, která mi řekla, že mám sociální fobii, ptž se bojim někam volat, na něco se někoho zeptat, říkat před třídou referát, to je nemyslitelný a když si představim, že budu za rok dělat maturitu, tak nevim to se asi psychicky zhoutim... nevim snažim se na to nemyslet, steně ji určitě neudělám tak se tam aspon můžu jít ztrapnit... je pravda, že to, že bych ublížila někomu blízkýmu je mi úplně ukradený, oni mi taky ubližovali když jsem byla malá a nezajmalo je, jak trpim, tak ted by to nezajmalo mě, taky chci myslet jednou v životě jenom na sebe. vždycky musim dělat silnou holku, po tom, co se doma sama vybrečim, máma přijde domů a já zase dělám silnou... U kamarádů je to to samý... já bych to ráda někomu řekla, ale prostě nevim jak to mám říct, já nevim jak to popsat ptž tohle asi prožilo víc lidí, ale třeba to na ně nemá takový následky a já se bojim, že mi řeknou, proboha tohle už přežilo lidí, prosimtě seber se a srovnej si to v hlavě!!! všem akorát kazim náladu, ptž mě nikdo nechápe a každej si akorát myslí, že jsem nasraná nebo otrávená, prostě vůbec nic nechápou!!! no jo je toho mnohem víc, ale to by bylo fakt hodně na dlouho, a to si myslim, že už nikoho nezajmaj tyhle kydy... no ale trochu se mi ulevilo, jsem tenhle základní problém potřebovala někomu nebo někam říct a nevěděla jsem kam...

chci zemřít

Přidat komentář