Deprese

to mi taky vrtá hlavou, ale...Já si pamatuju, jak mě jednou můj bývalý manžel přiměl, abych s ním šla na procházku. Já jsem vůbec nemohla jít, cítila jsem se, jak při těžké chřipce. Lehla jsem si v lese na trávu a nemohla dál. On tehdy absolutně nechápal, myslel si, že si snad na něco hraju, že ho schválně trápím, že jsem hysterka. A já se nemohla pohout! Bylo to zoufalství, doufám, že tak hluboko se už nikdy nedostanu!

člověk horko-těžko...to mi taky vrtá hlavou, ale vím, že to tak někdo má.
Já jsem měla tuhle hyperaktivní depresi spíše v rámci úzkosti, pokus ze sebe dostat úzkost, ten hnus...
Ale povětšinou jsem byla pohybu neschopná. Donutila jsem se, několikrát, ale mělo to spíše opačný účitek. Pokud ta aktivita nevychází z nemocného, ale dělá to jen proto, že to má doporučené, ba nařízené, nemůže to splnit účel.
Já jsem takto běhala, jezdila na kole, na bruslích, a brečela u toho, i potom, endorfiny se nekonaly. Prostě tělo toho nebylo schopno.

Děkuji. Já jsem jinak se...člověk horko-těžko zvládá se o sebe postarat, kde vzít sílu jít cvičit? To je rada jako při zlomené noze - vem si lyže a rozjezdi to.

Milá Fany, já se léčím...Děkuji. Já jsem jinak se svojí psychiatričkou spokojená. Vystřídala jsem jich několik, tato je nejpříjemnější a nejvstřícnější. Zažila jsem i pana doktora, který mi řekl, že moje deprese je jen výmysl hysterické ženské a vysmíval se mi. Jiná paní doktorka mi neustále líčila svoje milostné eskapády a pomlouvala jiné pacienty. Oddechla jsem si, když jsem si našla tuto současnou paní doktorku, která je aspoň normální. A s tím cvičením máš pravdu, když jsem chodila do jógy, bylo mi lépe. Horší je, že když je člověk v depresi, tak mu dělá strašný problém se vůbec dokopat k tomu vstát z postele a jít do práce, natož jít někam cvičit.

Tak zkus změnit psychiatra.Milá Fany, já se léčím na nereaktivní deprese už 25 let. Doporučuji Ti hlavně změnit psychiatra a dále, co strašně pomohlo mně: cvičit, posilovat, fitko a podobně. Vyplaví se Ti endorfiny a budeš happy. Věř mi.

Jo, psychiatrička o tom ví,...Tak zkus změnit psychiatra.

Milá Fany,
jestli jsi typ,...Jo, psychiatrička o tom ví, ale vždy jen pokývá hlavou, zapíše si to do své dokumentace a nic. Předepíše mi léky a já během 10 minut odcházím. Zkoušela jsem psychologa, ale nijak mi nemohl pomoci, moje deprese není z nějaké příčiny, je to prostě jen chemická nerovnováha v mozku. A taky možná nepřimeřená reakce na stres, protože to, co někdo prožívá jako zcela normální malé potíže, mě srazí na kolena. No ale co s tím?
Spíš by mě zajímalo, jestli bych neměla zkusit změnit medikaci. Třeba si můj mozek už za těch 10-12 let zvykl na tyhle prášky a už nereaguje tak, jak má. Jen mám strach, protože to dalo takovou práci najít zrovna tuto kombinaci léků, vyzkoušela jsem jich nejmíň 10, než něco zabralo. Mám strach z nějakých experimentů, teď, když jsem úplně sama a nemám se o koho opřít, bych to možná neustála.

Dlouho jsem trpěla depresí....Milá Fany,
jestli jsi typ, který vícekráte upadl do deprese, je to už takový vyjetý mechanizmus. Když se Tvá dušička necítí dobře, utíká do těchhle stavů. Mám to taky tak. Znám to. Momentálně prožívám období, které ty ve svém životě popistuješ jako šťastných 5 let. To mám teď já, s plným vědomím toho, že se to může kdykoliv změnit a že to tak nebude nadosmrti.
Za pár let mohu stát tam kde nyní ty, i přes krásný a naplněný život.

Ve tvé situaci bych asi vyhledala průvodce, pomocníka, terapeuta, který by ti s tvým životem trochu pomohl, pohnul s ním, nenechal tě takto zaživa umírat.
A taky bych přece jen uvažovala o změně medikace. Nebo spíše navýšení dávek. Psychiatr ví o tom, jak se cítíš?

Dlouho jsem trpěla depresí. Vlastně jsem měla depresivní stavy už v mateřské školce, ale samozřejmě jsem to nikomu neřekla, ani jsem nevěděla, co to vlastně cítím. První velkou ataku jsem měla v páté třídě, nenáviděla jsem školu, všechny učitele i spolužáky, nebavilo mě učení, byla jsem zoufalá, že tam musím chodit, nic mi to nedávalo a já se dřív hrozně ráda učila. Trvalo to celý školní rok, ale v šestí střídě to přešlo - přešla jsem do třídy pro nadané děti, takže ta největší hovada už se mnou nechodila, dostali jsme bezvadného tříďase na češtinu a perfektního dějepisáře a zamilovala jsem do učitelky matematiky, Deprese přešly a bylo mi fajn, Pak jsem měla ještě pár atak, ale žádná už nebyla tak strašná jako v té páté třídě. Na střední jsem se trápila, protože jsem se zamilovala do spolužáka, byl chytý, krásný, zábavný, měli jsem si o čem povídat, ale bohužel to byl děvkař, takže jsem ho nechtěla. Celý gympl jsem trávila rozpolcená, na jedné straně bych o něho hrozně moc stála, na druhé straně bych si o něj kolo neopřela kvůli tomu, jak střídal holky. nechtěla jsem být jednou z mnoha, tak jsem ho odmítla.Na vysoké jsem se zamilovala opravdu a navždy. Ty 4 roky byly nejkrásnější období mého života. |po promoci jsme se vzali, narodily se nám rychle po sobě dvě úžasné děti a já se zhroutila. Nezvládla jsem denodenní péči o děti. Chodila jsem k psychiatričce, požírala AD a učila se autogenní trénink a meditovat. Trochu to pomáhalo, ale nejvíc mi pomohlo, že jsem mohla jít do práce a zabývat se něčím důležitým, Asi 5 let to bylo super, v práci jsem se spřátelila s kolegyní, práce byla zábavná, užívaly jsme si, věčně někde chodily, zařizovaly, neseděly ujsme jen v kanclu, chodily k notářům, na soudy, na prokuratur, na soupisy, do bazarů, do muzeí, do galérií. Jenže pak to skončilo, agenda se převedla jinam a roztříštila se a na mě zbyla hnusná kancelářská rutina. A já se zhroutila, ale totálně. Dali mi na výběr - léčebna nebo lázně, jela jsem tedy radši do lázní, v lázních to bylo bezva, ale jak jsem se vrátila domů, začalo to zas. Styděla jsem se jít do léčebny, odmítala jsem to, takže jsem chodila do práce, seděla tam a nic nedělala, jen brečela. Kamarádka mě kryla.Pak jsem se jednou pokusila otrávit práškama, ale syn mě našel a zachránil, vypumpovali mi žaludek, Nechtěla jsem do PL, tak jsem trvala na tom, že jsem se jen spletla. Nakonec mi našli kombinaci Asentry a Denibanu a to mi zabralo. Sice jsem po to ztloustla postupně 25 kg, ale najednou jsem se cítila dobře. Konečně jsem se mohla věnovat dětem a manželovi. Děti byly rády, ale manžel už o to nestál, mezitím si našel jinou, mladou a naprosto duševně zdravou ženu, rozvedl se se mnou a vzal si ji, pořídili si domek a do něj novou rodinku -malou dcerku a společného synáčka.Já jsem se odstěhovala do starého bytu po rodičích, kteří mi mezitím zemřeli, děti se osamostatnily a odstěhovaly se, už nebydlí ani ve stejném městě.Přišla jsem o práci a půl roku byla na pracáku, než jsem zase něco našla, Moc mě to nebaví a také peněz mám o pětinu méně, než předtím,Do důchodu mám ještě 6 a půl roku.V posledních měsících na mě znovu padá stará známá deprese, v práci se nemůžu soustředit na práci, doma jen ležím, v noci nemůžu spát, napadají mě samé hrozné věci o smrti, umírání, bolestech, chudobě, osamění, nikam se mi nechce chodit, nic dělat, nic mě netěší.Válím se doma a snažím se to zaspat. Pak ale zase nemůžu spát v noci a jsem v práci tak unavená, že dělám hrozné chyby,Nevím, co mám dělat, už to jednu chvíli vypadalo tak nadějně! Může se deprese takhle vracet, i když beru pořád ty samé léky? Přestanou pak účinkovat?Kolikrát si večer říkám, že bych se už nejradši ráno neprobudila.

Díky za radu i za odpověd', bohužel vím že je to tak ... o to víc mě to děsí že se to nedá vyléčit rychle jako např. chřipka či něco podobného. Tak rád bych se cítil fit jako dřív ale nějak to ovlivnit nejde :-) Asi to není jenom o těch představách, myšlenkách, kašlání na problémy, jen se bavit atd. Spíš je jen pocit že na to člověk aktivně nemyslí ale ten stav prostě je. (to je jako jít s chřipkou na zábavu)Asi záleží na tom, co má člověk za typ nemoci. Ve středu jdu k psychiatrovi tak snad mi poradí líp a nasadí jiné léky. Zatím pojídám 2. plato toho Lexaurinu co mi předepsal obvod'ák. Novej kdyžtak už nekoupím. Asi lepší brát něco nežli nic. Píšou v návodu, že v malém množství by neměl být návykový ... ale je fakt že se ráno tělo už samo budí automaticky abych si ho vzal. Vím, je to alchimie se trefit do těch správnejch léků.

A to nepochopení z rodiny...mám dlouholeté zkušenosti. Nejlepší je užívat antidepresiva a zároveň chodit na psychoterapii. Na lexaurin se vykašli, je to návykové svinstvo. Ale chci tě upozornit, že se může stát, že antidepresiva nezaberou. Mně zabraly asi až páté nebo šesté. Byl to běh na dlouhou trať a bylo to hodně drsné. I jsem se pokusila o sebevraždu. Teď už skoro 10 let nemám žádný problém, ale AD beru pořád.

A to nepochopení z rodiny či přátel pka radí nějaké všeljaké nesmyslné nebo nesouvisející babské rady, to je taky pravda ... lepší to s těmito lidma vůbec neřešit. (ač to myslí dobře a levně) Nejlépe asi jim to ani neříkat že se trpí tímto stavem pokud to lze před nimi ještě zamaskovat a ovládnout se. Lze se svěřit někomu kdo podobný problém zná, prošel si tím, je mi opravdu nejbližší nebo s odborníkem. Ostatní asi nejlépe z toho vynechat úplně.

veru: Velmi zajímavý a pravdivý článek. Bohužel jsem si potvrdil že toto jde i na mě. (je to tedy v začátcích) Ty horší stavy jsou co je např. viz ta 1. fotka nebo ten příběh z toho nádraží.

To "nechutenství, nezájem o hobby, či sex" To ano platí na 100% (když to teda vypukne) zatím mne léčí obvod'ák s Lexaurinem ale asi zajdu určitě za odborníkem. Nechápu proč se obvod'áci snaží léčit téměř vše sami a nepošlou hned ke specialistovi :-))) Naštěstí není třeba psané doporučení.

Našla jsem zajímavý článek o depresi a co přesně znamená http://www.medicin.cz/psychicke-problemy/deprese-nemoc-teto-doby
V naší rodině se snažíme vyřešit tento problém, když má jeden depresi tak to pak padá i na ty druhé...

Podívejte se co mohou způsobit neléčené deprese - viz. Iveta Bartošová, Petr Muk a mnoho dalších. Je jen otázka času kdy si dotyčný vezme život (pokud to neléčí)

Takže radši to lečte a "CHTĚJTE léčit", jinak dopadnete opravdu špatně a život vás nebude bavit čím dál víc. Lepší požírat pořád nějaké prášky nežli být na tom čím dál hůř .... držte se a hlavně optimismus přátelé.

Jak muze byt vycitano cloveku, ze pozde zacal zit, ze nema poznani ani zkusenosti. Chtel bych se naucit milovat, chtel bych se ucit za pochodu a poznavat. Chtel bych poznat hluboke mezilidske vztahy. Chtel bych byt prirozenej, vychazet z toho jakej jsem a ne se stresovat, ze nejsem nejakym predpokladem. Kazdej vi, ale nikdo nepoznava a ja nechci bejt jako tihle, ale mam pocit, ze nemam sanci, ze me nikdo nechape. Nikdo me nezna, jen bratr do me trochu vidi. Jinak jsou vsichni na mile daleko. Proc je tak slozite byt sam sebou a necitit vycitky svedomi?

Zdravím všechny a dovoluji...Ladce Doubravove - autorce knizky (ne)verte depresi - DEKUJI - Vase knizecka je uzasna - nadherne psana, poznavala jsem se na kazde strance a hrozne se mi ulevilo, ze nejsem jedina, ani "lina" atd.

Dekuji!
Katka

Snažím se o svém stavu toho zjistit úplně co nejvíc, než se rozhoupám jít k nějakému psychiatrovi. Brát antidepresiva je pro mě až ta nejzažší možnost.

Aggy: Nevěřím! :)

inq: Bude to znít hrozně hloupě, ale musím se přiznat, že to mě trošičku povzbuzuje, když vím, že čím dál víc lidí je a ještě bude taky úplně v prdeli, že v tom nebudu sama. (Hlevně si prosím tohle nikdo nevykládejte nějak špatně, jasně že bych chtěla, abychom všichni měli štastný život!)

Mám ještě jeden dotaz - Jaký je rozdíl mezi depresí a panickou poruchou?

Již pár dnů si dělám nápoj ze šumivých tablet Hořčík + vit. B6 a musím říct, že mě to fakt nakopne, konečně jsem našla něco, po čem mi je líp, apon na chvíli.

Skutečná deprese je stav, kdy se už i při skupinovém sexu stále cítíš poněkud osamělý!