Deprese

Ivane,diky za reakci... ty myslis, ze mozek ma abstak ne na latky, ale na zpusob reseni z minulosti?No, co se tyce duchovni cesty... ja drive netusil, ze je to vec tvorby serotoninu, to vim az ted. Myslel jsem ze je to moji neschopnosti se sebou neco delat, a ze se necham kazdou veci takhle vydeptat. Cvicenim jogy a meditaci, ctenim nejakych vychodnich textu, technikami dychani a cvicenim, jsem se dokazal na tolik sebrat, ze jsem mohl fungovat dal. Vysvetloval jsem si to tim, ze jsem se jako nad tyhle veci pozvedl teda duchovne, a fyzicky? Dechove techniky i joga prokrvuji vnitrni organy, obnovuji cchi - energii v tele a nasledne pak v mozku, jiste jsi slysel o meridianovych drahach ci cakrach. Takze takhle jsem si to vysvetloval, kdyz se mi udelalo lip. No a kdyz potom zase hur jako ted, nebyl uz jsem schopen se k temto cvicenim prinutit znovu. Znovu jsem si myslel ze jsem totalne k nicemu. O serotoninu vim od nedavna. Takze me Tvoje respektive vsech tady informace celkem pomahaji, podivat se na to trochu jinak a vypadnout z tech svych myslenkovych kruhu, ktere se stale opakuji. PS. Je ale zajimave, ze mozek si spis pamatuje reseni problemu alkoholem a drogami, kdezto dusevni cestu nikoliv...:-) To je fakt zvlastni, mozna proto, ze je to snazsi. Jinak preji vsem taky hezke svatky, kdo ma to stesti a bude si jich uzivat. Ahoj Roman

Pro Lucii: I mé potíže s pamětí (kéž by jenom krátkodobou) se xakru nezmenšily přes léčbu antidepresivy ;-)Pro všechny: Pěkné svátky.Ivan

Ještě jsem nestihla přečíst všechny zdejší příspěvky, ale doufám, že zítřejší státní svátek a nuda v práci mi dají dost příležitostí. Jen jsem se chtěla zeptat : máte po léčbě antidepresivy taky takové problémy s krátkodobou pamětí ? Já bycj skoro potřebovala osobní asistentku :o)

Ivane, nejde preci o pribeh jako takovy,ale o to,co v sobe nese.Ze z kazdeho marastu vede cesta ven.Ze v cloveku jsou ukryte nesmirne rezervy,ktere nase psychika dokaze vyuzit.Stavy hluboke deprese,kdy ziji pod sklenenym poklopem,za kterym vidim lidi, strasne bych k nim chtela,ale oni mne nevidi a neslysi.Tydny pekla,kdy nemuzete mluvit,psat,cist,jist,spat,pohnout se z koutku,kde jste stoceni v klubicku,protoze byste mohli treba nekomu ublizit jen tim,ze jste,to zname vsichni.Pribehem jsem chtela dat vsem nasim pratelum nadeji.Ze to pomine.Ze je cesta k lidem zpet.Prala bych si, aby Ilca, Ala,Roman i vsichni ostatni vedeli,ze na te ceste jsou.Zacina tim,ze si sve potize uvedomi a zacnou s nimi bojovat,hledat pomoc u lekare, u lidi.A to oni delaji.Dnes je venku zamraceno, tak aspon tlemicka pro vas vsechny na dnesni den :-)

Ahoj, Ilčo.Jestliže Ti teď řeknu, že jsi už urazila kus cesty a Tvůj stav se zlepšil, tak to patrně budeš považovat za výraz společenské konvence. Přitom já mám na mysli něco docela jiného a myslím to vážně. Hned to vysvětlím.Svého času jsem se hodně zamýšlel nad tím, kým vlastně člověk je. V zásadě jsou dva obrazy člověka: jeden je ten, jak vidíš sebe sama, jak se sobě jevíš ve své mysli, ten druhý je ten, jak Tě vnímá, registruje a posuzuje okolí. Tyto obrazy se navzájem liší. Odlišnosti se velmi zvětšují právě v období psychických příhod. V depresi vidíš sama sebe velmi černě, v tom nejhorším světle, zatímco okolí Tě vnímá víceméně stále normálně (proto také není schopno chápat Tvé utrpení). V mánii se vidíš naopak velmi kladně, pozitivně a hodnotíš se jako normální, zatímco okolí Tě vnímá a hodnotí jako výrazně odchýlenou od běžného stavu. Aby člověk zjistil, jak na tom vlastně je, musí tudíž nejenom registrovat vlastní pocity, ale i citlivě vnímat a vyhodnocovat signály, které mu o jeho chování poskytuje okolí. A právě tento obraz mám na mysli, když jsem konstatoval, že jsi na tom o dost lépe. Identitu člověka tvoří oba obrazy dohromady. I když třeba Ty se cítíš pořád skoro stále stejně, jen už to není tak trýznivé, došlo k podstatnému zlepšení Tvých vnějších projevů. Už skoro vůbec nemáš roztěkané myšlení a působíš mnohem vyrovnanějším dojmem. Postupně se teď začnou upravovat i další věci, o kterých jsi psala. Třeba na faktu, jak se k Tobě choval Tvůj tatínek, nic nezměníš, ale může se změnit Tvůj postoj k jeho chování. Uvidíš.Chci se zmínit ještě o jedné věci, která by Tě mohla potkat - nejspíš v těchto dnech nebo na začátku psychoterapie. Jde o to, že Tvoje nevědomí nejspíš začne protestovat proti probíhajícím změnám a začne se jim bránit. Psychoterapie je ještě jemnějším, ale mnohem cílenějším nástrojem než antidepresiva, působí prostřednictvím vědomých a volních struktur psychiky, ale mimo ně a míří přímo na nevědomí. Obranu nevědomí poznáš velmi lehce. Začnou Tě napadat myšlenky typu "Vždyť to stejně všechno nemá cenu", "Vždyť se nic nemění", "Ta psychoterapie je totální blbost a nesmysl" a podobně. Můžeš být i vzteklá. Jestli to přijde, tak se neznepokojuj, nic se neděje. Jestli si toho nebudeš všímat, tak to odezní samo.Jak se Ti vůbec povedlo dostat na psychoterapii? O tuto léčbu je dost velký zájem.Zdraví TěIvanPro Janu: Díky, velice silný, dojemný a zároveň pěkný příběh.

Ach jó, Romane.Začal jsi konečně psát, což je jenom dobře. Pomáhá to více lidem na chatu, nejenom Tobě.S těmi drogami se nepleť, i když jsi fyzicky dávno čistý, stopy v psychice jsou pořád. Pozor na to. Duchovní cesta je dobrá, ale jestli mi vysvětlíš, jak může zvedat hladinu serotoninu či čeho v hlavě, tak jsi king. Je to skoro totéž, jako by sis chtěl vychutnávat báječný oběd a přitom se Ti netvořily sliny.Jestli tomu dobře rozumím, tak objektivně těžko říct, ale subjektivně máš "jen" tyto problémy:Finanční (leasing, nájem)PartnerskéSociální (bydlení)Existenční (obava ze ztráty zaměstnání, která může být klíčová, protože pak by se zhoršily i další problémy)Zdravotní (deprese)Na můj vkus a na jednoho člověka je toho až příliš. Takže stresu máš strašně moc a deprese to ještě zhoršuje a naopak stres Ti depresi přikrmuje.Základní a ústřední podmínkou řešení je, aby ses dal dohromady Ty sám. Prášky Ti zaberou, tím si buď zcela jist. Možná však jinak, než si sám představuješ. Nevrátí Tě do původního stavu, ale umožní Ti, aby si začal řádně fungovat. Mechanizmus a projevy účinku prášků by lépe popsala Jana nebo Ála (já jsem asi atypický, protože u mne změna přišla v podstatě zlomem). Nechci a nebudu radit, ale v Tvé situaci bych se snažil odsunout všechna rozhodnutí, která nejsou absolutně akutní, na co nejpozdější dobu. Pod vlivem deprese vnímáš situaci zkresleně a všechno se Ti jeví mnohem horší, než ve skutečnosti je. Šetři si duševní energii a přežívej, jak to jde. I když tomu absolutně nevěříš, zlepšení přijde. Jinak totéž, co Ála: pokračovat v užívání prášků přesně podle předpisu. A navštěvovat lékaře.Pro Álu: Máš pravdu, partnerské vztahy a úzké citové vazby jsou pro psychiku velmi důležité. Jinak k psychiatrii - mně pomohla hodně. A od té doby si myslím, že každý, kdo nebyl u psychiatra a přitom má problémy, je blázen.

Mily Romane, mila Alo, zkusim vam v kostce napsat neco z naseho pribehu, mozna vam to k necemu bude.Manzel pred 15 lety propadl do lékové závislosti, nikoli vlastni vinou, spise nekvalitnimi leky na alergii.Trvalo nekolik let,nez se mi podarilo nekoho presvedcit, ze neco neni v poradku a probit se pres rady typu je to psychopat proc se s nim nerozvedete k lekarum, kteri se jako lekari chovali.V te dobe byly deti v kritickem obdobi dospivani,rodina nefunkcni.Verdikt lekaru po manzelove dvoumesicni hospitalizaci znel zavislost, prognoza asi takova:tezce poskozena seda kura mozkova,nesoustredi se v 5 minut trvajicim rozhovoru,nema smysl jej navstevovat, nevi,ze ma rodinu.Byl prevezen do lecebny,ovsem s tim,ze si nemame delat nadeje.Po pul roce se vratil a od te doby ubehla uz rada let.Tvrde z presvedceni abstinuje a pracuje na sobe.Mame zkusenosti, ze jakekoliv setkani s latkami,o kterych by normalne clovek ani netusil, ze jsou drogou,jej okamzite hodi do zmeny psychiky,agrese atp.Je to staly boj a zivot ve strehu.Nezabilo nas to.Nezabily nas jine problemy.Vzdycky se da zvednout a jit dal,i kdyz uprostred zivotniho karambolu se zda,ze uz to nikdy nepujde,je to zdani relativni.Ta netrpelivost v nas nas nuti resit vse negativni naraz,ale zda se mi,ze spolehlivejsi cestou je soustredit se na jeden problem a po jeho vyreseni na dalsi - to pro Romana.Pro Alcu jeden axiom z lecebny zavislosti: kazdy, kdo je citove vazan na zavisleho cloveka, ma po urcitou dobu sam potize.Tak ahojte a krasny slunecny den!!

Romane, napiš mi na cikanka"centrum.cz. Tam napíšu víc.

Alo, diky, prasky brat vydrzim, to je myslim to nejmensi:-) Ale jak jsem si kamsi naspal do poznamek..." kdyz slunce vstava, budim se do kalnyho rana, zas marna slava, na cizi zadky svitilo...."Chci se ale zeptat? Tva sestra byla 4-5 let na drogach zavisla.Mam s tim taky zkusenost, zapasil jsem s tim pres dva roky, ale prijde mi prestat s tim je jednodussi nez se zbavit deprese, mindraku a ziskat zpatky sebeduveru. Po takovych letech jde velice tezko zapadnout do "normalniho" zivota, to mi prislo daleko horsi, nez drogova zavisdlost jako takova. Ona to zvladla? Zvlada? Bez depresi, bez nahrazek? ( myslim tim alkohol, nebo nejake adrenalinove sporty?)Pro me pak prislo zivot jako desna otrava, dat si do poradku doklady byl temer neresitelny problem, jit na urad, ale je pravda, ze ja neprestal pracovat a uplne dolu nikdy nespadl. Presto by me to zajimalo. Diky za pripadnou odpoved. Roman

Ahoj Ivane, dekuju za odpoved, ale mozna jsem se nevyjadril presne, nebo jste me spatne pochopil. Drogy, nebo nejake duchovni alternativni cesty jsem zkousel v minulosti, nikoliv v soucasnosti. Tuto kapitolu mam uz uzavrenou a za sebou, s alkoholem obcas uletim, ale nepiju nejak pravidelne nebo casto. Vim prave z minulosti, ze je to potom jeste daleko horsi. Me problemy nejvic prameni z oblasti partnerskych vztahu, dalsich a dalsich rozchodu, a veci s tim spojenych ( podotykam ze je mi 33 let)kterre nakonec vedou k temto dusevnim stavum a pochodum. Jinak na Vas dotaz pivo nepiju, piju vino, akutni zivotni problem ...tezko rict objektivne, ale subjektivne je to asi takhle, je mi bidne, mam na sobe leasing atd...tedy financni zavazky, v tuto chvili vice mene nemam kde bydlet, jakmile sezenu bydleni za prijatelny najem, uz tak dohromady to je skoro cela vypalta prumerne vydelavajiciho cloveka, coz sice uplne nejsem, ale jestli takhle budu fungovat jeste par dni, tydnu, tak si toho nekdo vsimne a z prace me vyrazi. A pak uz muzu jit fakt akorat skocit z mostu. A rekneme, ze tahle situace, se opakuje po ctvrte. Temer stejne. Pokazde je to horsi.Hlavni hrdina zustava, pribeh taky, jen role hlavnich predtsvaitelek se meni...Mluvil jsi o hospitalizaci, ale to u me nepripada v uvahu, proste si takovy luxus nemuzu dovolit. Zatim opravdu po tom co jsem si tady precetl, se snazim presvedcit, ze ty leky zaberou. Takze jeste jednou diky za rady, nebo spis postrehy, nevim, co bude zitra, ale dekuju. Nekdy cloveku pomuze slyset, ze neni v pr... uplne sam. ZAtim ahoj Roman

Romane, souhlasim s Ivanem, hlavně ber prášky a vydrž to. posiluje tě to, ale to si teď samozřejmě vůbec nemůžeš plně uvědomovat. Držim palce.IVANE, s tim optimistou - nevim,nevim.Ráda bych taková byla a i se snažim vidět a myslet pozitivně.Přiznám se ale, že takový ten "věčný optimista" nejsem a upřímně řečeno, někdy mi lidé tohoto typu lezou na nervy.Ale co mne nezabilo, to mne posílilo, takže řešim skutečné problémy.Aspoň se snažim.Také jsem potkala někoho, komu nevadí, že jsem se léčila na psychiatrii ( na rozdíl od tebe se za to pořád tak trošičku stydím,což je chyba)a miluje mne, což zrovna po těch stavech člověk velmi ocení.I on sám je najednou zas schopen milovat a chce milovat.Najednou mu zas záleží na tom,jak vypadá.Vzpomínám si ještě dobře na tu dobu,kdy jsem se zase začla třeba malovat:-)Ještě si to všechno moc dobře pamatuju...Ale strach mám pořád a cítím,že jsem jakoby oslabená a proto se snažim být zas takovou jako dříve.Silná. Silná jsem musela být i když moje sestra byla na drogách, trvalo to asi 4 -5 let.Bylo to strašlivé, hlavně pro maminku, kterou jsem musela držet nad vodou a já vlastně musela být silná hlavně kvuli ní, protože když rodič ztrácí jedno dítě,logicky se velmi upne na druhé..Bylo to velmi krušné a tvrdé období.Naštěstí už je to pryč. Ale zřejmě tomhle období se do mé duše jaksi zaselo, protože ta deprese začala už někde tam.Aspoň tak to tvrdí paní doktorka. A o dva roky později se to jen rozjelo.Příčina sice byla, ale reakce byla neadekvátní. Příčinou bylo právě tohle období.No vim že nemůže být každý den svátek, musím si to neustále opakovat. Já hned panikařim a mám strach,jestli se to třeba nevrací. Ale ne. Myslim že ne. Člověk se musí taky trochu snažit.A já se sakra snažím:-))Hezký den přeji,Ála

Ahoj, Romane.Je Ti mizerně, takže budu stručný. Pár praktických rad:- depresí trpíš už sedm let, ale léčíš se poprvé (jak jsi předtím uvedl). Proto očekávej, že antidepresiva začnou zabírat poměrně pozdě. Rozhodně by měly zabrat nejpozději do 40 dní od začátku užívání. Jejich nástup je pozvolný.- Předtím se depresi zaháněl alkoholem nebo drogami. Organizmus si to pamatuje a vyžaduje si teď stejný postup. Tvoje deprese je zhoršena o částečný absťák.- Pití i minimálních dávek alkoholu (včetně piva) během léčby může depresi výrazně zhoršit. Jestli nejsi schopen abstinovat, informuj svého lékaře.- Jestli Ti lékař nabídne hospitalizaci, neodmítej ji.- Někdy se deprese dá potlačit (nikdy ne vyléčit) drogami či alkoholem. Je to velice špatná cesta. Tím si jenom zakládáš na příchod dalšího, ještě hlubšího depresivního záchvatu. Intervaly mezi nimi se zkracují. Přesně to jsi popsal.- Jestli máš nějaký hlubší akutní životní nebo psychický problém, napiš o něm.Ten výrok, jak ses ptal, obráceně neplatí. Platí, že deprese může zabíjet.Dá se však také úspěšně léčit. A že to není bezbolestné, víme všichni, co jsme si tím prošli.Držím Ti palce.Ivan

Mily Ivane a Alo, vy oba pisete, o tom, ze co me nezabije to te posili, ja vim, je to Nietzcheho citat, ale reknete mi oba, jak byste reagovali na tuto vetu, v dobach kdy vam bylo nejhur? Uz jednou jsem byl asi tak daleko jako Ivan, kdy uz mi delalo problemy dodrzovat i zakladni hygienu, nakonec jsem se z toho dostal, rekl jsem si ano, nezabilo me to, posililo. Jenze dneska mam pocit, ze me to neposililo, ze me to naopak dost vycerpalo, a dnes kdyz jsem na tom znova spatne, uz nemam odkud cerpat, tak si rikam, jestli to plati i obracene? Neposililo ho to, zabilo ho to...Navic kdyz vim, cim vsim si budu muset jeste projit abych se z toho vyhrabal, jestli vubec. Nemam uz chut s tim bojovat, prijde mi ze se pohybuju porad po stejnem kruhu, akorat intervaly se zkracuji.A s kazdym dalsim padem dolu, neuspechem, ztratou partnera je to silnejsi, vycerpavajici a bezvychodnejsi. Zavidim Vam, ze jste z toho venku, a ze jste presvedceni o tom, ze cesta a pochopeni ktere jste nabyli uz nikdy nepovede k takovym stavum. Ja takovy optimista nejsem. Mozna je to proto, ze jsem drivejsi deprese neprekonal uplne. Nevim. Kazdopadne jsem si Vase prispevky precetl rad, trosku me povzbudily, diky preju vsem aby se citili lepe nez ja. Roman

Ahoj, Álo.Když čtu Tvoje příspěvky, nemůžu si pomoct, ale jevíš se mi jako bytostní optimistka. Takový bezvadný člověk, trochu smíšek, trochu omlácená životem, ale ve své podstatě nezlomná a nezlomitelná. Strašně rád si povídám s lidmi, jako jsi Ty.Ta personifikace deprese jako nějakého zvířete je přesná. Ty to zvíře ale přece už máš na řetězu, alespoň částečně zneškodněné. A že to někdy ráno nestojí za nic? No a? Přece nemůže být jeden den jako druhý. Jestli se Ti chce brečet, tak si fňukni, pak si zamáčkni slzičku, podívej se z okna a jedeme dál. Vždyť život je neustálá změna, ne?Bohužel jsem nečetl tu knížku, o které se zmiňuješ. Vůbec teď nějak málo čtu. Ale časem se k ní určitě dostanu. Já jsem dost vybíravý čtenář.Nápad s vedením deníku byl prima. Myslím, že by mohl pomoci více lidem, třeba Martině. Není to nic složitého, stačí pár vět o každém dni. Někdo však pro to nemá buňky.Jestli se Ti bude chtít, napiš něco o své sestře. Nechci vyzvídat, jenom to, co uznáš za vhodné - pokud to není pro Tebe až příliš citlivé téma. Hlavně jak to na Tebe působilo.Hodně úspěchů :-).Ivan

Milý Ivane,to co jsi popsal o té sebevraždě je tedy síla, to je skutečné peklo.Tam jsem se díky Bohu nikdy nedostala.Chtěla jsem odejít sama. Tedy, lépe řečeno - já jsem prostě chtěla nebýt. Jenže nebýt znamená skutečně nebýt - tedy se zabít. Chtěla jsem usnout a probudit, aby mi bylo nádherně.Chtěla jsem strašně býti normální.Připadalo mi, že skutečně piju vodu z jiné studně než ostatní. To bylo strašlivé.V té době jsem četla(tedy když jsem zrovna byla schopna číst) knihu Veronika se rozhodla zemřít od P.Coelho.Všem doporučuji.Co mi ale pomáhalo, bylo psaní.Psala jsem neustále.Svoje pocity, zážitky, sezení s paní doktorkou, postřehy, všechno. Jakoby když jsem to vychrlila na papír, by mi to pomohlo.Jak už jsem řekla - něco mi z té deprese zůstalo. Občas mám dny, jako třeba právě dnes, kdy se ráno probudím a je mi smutno.Poznám to okamžitě jak se vzbudím.Cítím to.Je mi téměř do breku, mám pocit marnosti a co hlavně - mám pocit, že utíkám sama před sebou. Že prostě Deprese(představuji si ji jako velkou příšeru) mi je souzená na celý život a já se můžu tisíckrát snažit, tisíckrát zkoušet léky, tisíckrát býti zamilovaná, ale stejně před ní neuteču.Nevím jestli je to normální nebo jestli se to třeba zas nevrací(ale neřekla bych).Takový den je třeba jednou za dva měsíce. Já si vždycky říkám, že se mi ta Deprese tak připomíná, abych si nyní vážila každého dne.Což taky dělám:-)Co tě nezabije, to tě posílí. Už jednou se mi to potvrdilo,když moje sestra byla závislá na heroinu.A nyní znova.

MARTINKO,vydrz,holcicko.V zivote jsou obdobi klidu a stesti, ktera je treba vychutnat a plne prozit, prostridana obdobimi tezkymi.Ale ta pominou.A Ty najdes silu postupne problemy zvladnout a vyresit.ILCO,precetla jsem si vsechny Tve dopisy.Jestli Ti to muze pomoci, upozornuji Te,ze jsem dalsi v rade naseho chatu, kdo si klade otazku,jak jsi k nazoru,ze je mas,mohla dojit.Vis,zkus se na sebe podivat ocima nekoho jineho nez tatinka a treba se budes divit, kdo ze to jsi! Mimochodem, clovek s komunikacnimi problemy NEKOMUNIKUJE tak krasne pisemnou formou.No pockej, az na to prijdes.Pak mi zavolas a bude me z Tebe jeste brnet hlava.:-)IVANE,dik.Musis byt velmi silny clovek.

Paní Jano, ještě jednou díky za vlídná slova, Váš názor mne potěšil. Příště by to šlo snad bez toho pana a klidně mi tykejte.Omlouvám se, že můj dnešní příspěvek bude delší. Chci se dotknout zde už navozeného problému kawy či obecně jiných psychoaktivních látek. K tomu však potřebuji vysvětlit, jak jsem ke svým postojům dospěl. Jestli to bude pro někoho dlouhé, ať to přeskočí.Prošel jsem si všemi fázemi deprese. Počínaje spavou fází, kdy člověk před svými problémy uniká do spánku a kdy jsem byl schopen spát (a taky spal) 22 hodin denně, přes letargickou fázi, kdy i provádění základních hygienických návyků pro mne představovalo velké vzepětí vůle, až k fázi úplné ztráty spánku, rychlého úbytku na váze (protože jídlo mne vůbec nezajímalo), neochoty komunikovat a ke stavu, kdy myšlenka na vlastní smrt představovala obrovskou úlevu. Pěkně a přesně to popsala Ála. Mimochodem, Álo, sebevražedné myšlenky a plánování techniky sebevraždy nejsou poslední stanicí pekla. Ještě horší jsou obludné a nelidské myšlenky, které se Ti začnou vtírat pak - že by člověk měl vzít s sebou i své nejbližší. Ne proto, že je nemá rád, ale proto, aby je uchránil před následujícím životním utrpením, které by jim svým odchodem způsobil. Když jsem dospěl ve svých utkvělých představách až sem, tak jsem se doopravdy vyděsil. Neuvažoval jsem normálně. Od té doby vím, jak tenounká může být hranice mezi normálním stavem a šílenstvím a mezi životem a smrtí. Pochopil jsem lidi, kteří hranici fyzické smrti radši překročí. Pamatuji si z tehdejšího období jen pachuť v ústech a další důvod k depresi - že jsem tak neschopný, že se neumím ani zabít. Naštěstí pak mi už pomalounku začínaly zabírat prášky, přišla dobrá zpráva a já jsem se velmi rychle - prakticky během dvou dní - překlopil do mánie. Ta první trvala asi tři týdny.Nevracím se k tomu rád a nepíšu o tom rád. Jediný důvod, proč jsem to napsal je ten, že by to někomu mohlo alespoň trošičku nějak prospět. Jestliže se tak stane, pak to splnilo svůj účel.Poučení, které jsem si z toho odnesl? Jedna, jediná, kratičká, ale nesmírně důležitá věta:Co mne nezabije, to mne posílí.Skoro mne to zabilo. Ale jenom skoro. Abych přežil, tak jsem na sobě musel pracovat. Musel jsem v sobě najít sílu. Musel jsem se naučit spoustu věcí. Především o sobě, ale taky o jiných. Třeba jak si říct o pomoc, když jí potřebuji (to je dost velké umění). Jak pomoc přijmout. A mnoho dalších. Teď však vím, kdo jsem, co jsem, odkud jdu a kam jdu.Především však vím, kde a jaké jsou meze mých schopností. Vím, že mám takovou psychiku, že ji může mně neznámý faktor úplně rozhodit Vrátit se zpět a procházet si tím znovu? Ne, za nic na světě. Jenomže já ten faktor neznám.Kawa kawa, rostlinné drogy, chytré drogy, marihuana, na druhé straně třeba LSD, alkohol či jiné psychoaktivní látky? Možná by mi mohly pomoci, možná by obohatily můj život, možná by jej ulehčily, možná

Ahoj Ilčo, právě jsem přispěla do tématu strach ze sexu. Měla jsem podobné problémy jako ty- bála jsem se cokoliv říct, jakkoliv se projevit, protože se mi zdálo, že nic kloudného vlasně říct neumím. Táta mi též v dětství říkal, že nemám přehled a že se neumím na žádné téma bavit, že jsem hloupá (ve škole jsem měla samé jedničky)...Má "léčba" začla až na vejšce, kdy jsem začla chodit do klubů a postupně se otrkávat v komunikaci s lidmi ( tak trochu přispělo vínko - zbavilo bloků). A asi nejvíc mi pomohlo právě to, že jsem se někdy ztrapnila (třeba před klukem). Mne určité ztrapnění či ponížení pomohlo. Jakmile jsem to přežila a přežila ( i když to bolelo a já to i vobulila), tak mne to paradoxně posílilo. Zjistila jsem, že oparavdu platí, co tě nezabije, to tě posílí. A co jednomu může připadat trapně, může druhému připadat přitažlivé a třeba se do tebe i zamiluje. To může platit na koktání, červenání, nesmělost, ostych atd. Všechny tyhle "trapásky"jsou dobré indikátory pro okolí. Protože pokud se jim někdo posmívá, tak to znamená, že sám má plno mindráků, které skrývá před světem i před sebou samým nebo je to blb a tak není o co stát.Proto ti přeji, aby jsi taky našla odvahu do komunikace s lidmi. Neboj se , když se deseti lidem nebude líbit tvůj projev tak se určitě najde jeden skvělej človíček, který ho ocení a dodá ti sebevědomí. A to za to stojí. Hlavně se neuzavírej do sebe. Přeji mnoho štěstí.

Ahoj všichni s depresí,dnes když jsem se dostala na tyto stránky,docela jsem se divila kolik lidí se připojilo k tématu.V současné době je mi o něco lépe,než když jsem psala svůj poslední příspěvek.Moje psychiatrička mi po poslední konzultaci předepsala LERIVON,který mi docela pomáhá.Řekla bych,že mě dost utlumuje a jsem poněm ospalá.Dále jsem se informovala na možnosti psychoterapie. Takže jsem na ní objednaná.Pro Ivana:Víš mám takový komplex méněcennosti z dětství.Můj otec mě velmi rád před lidmi,kteří byli u nás na návštěvě okřikoval, abych mlčela,že na moje řeči stejně není nikdo zvědavý.Nebo jsem vůbec nesměla říkat svůj názor,podle něj bylo vše co jsem řekla drzost a nevychovanost.Myslím,že tímto jsem došla k názoru,že je lepší mlčet,než ho poslouchat,jak mi neustále něco zakazuje a přikazuje.Tak se neumím moc dobře slovně nahlas vyjadřovat.Mé myšlenky předcházejí mou mluvu a já se zadrhávám a nic souvislého ze sebe nedostanu.Takže to,že se neumím moc dobře vyjadřovat jsem usoudila sama.Možná to z mojí depresí nemá nic společného,ale je to taky jeden z důvodů proč jí prohlubuji,protože na to myslím.Snažím se toho nějak zbavit,ale mám strach s někým mluvit,protože mám pocit,že se ztrapním.Nerada komunikuji s neznámými lidmi tváří v tvář.Nevím co s očima a s rukama.Ilča.

Poprve jsem se dostala na toto diskuzni forum a tak zkusim neco napsat.Na nekoho depresivne pusobi treba jen spatne pocasi a kdyz je hezky,tak je O.K.Kdysi to na me taky zabiralo,protoze jsem asi nemela takove zivotni kolize jako ted.Ovsem poslednich nekolik mesicu to fakt stoji zato.Bohuzel u mne se to tyka napjatych rodinnych a partnerskych vztahu,do toho jeste problemy s bydlenim,zdravim a trochu i v praci a je to hotovka.Z jednoho stresu do druheho,rano po casnem probuzeni neuroza,nabeh na zvraceni,poceni,uzkostne stavy a vsechno k tomu.Castecna reseni bych snad vedela,ale co to udobi,nez by mozna nejaky ten chaby vysledek byl,to teda fakt nevim.Ale rozhodne vim,ze clovek musi mit nekoho, o koho se muze aspon trochu oprit a vedet,ze kdyby bylo nejhur,tak najde oporu a trochu pochopeni.To kolikrat pomuze jako nic na svete a clovek se muze prat s problemy dal a tak se mozna postupne z neceho trochu vyhrabavat.Ale kdyz ten clovek schazi,neni to vubec dobre,to citim.Peru se sama,sily dochazeji,nekdy je to jakz takz jindy strasne.Budu rada,kdyz nekdo napise,uz to je trocha te opory a pochopeni. Ahoj qway"seznam.cz