Oprátka za osm mrtvých - Olga Hepnarová

No, konečně už ta diskuse nabírá jakousi úroveň. To je zajímavá otázka. O té se dá diskutovat. A důležitý je výklad některých pojmů. Ale také je důležité nesklouzávat do retroaktivity.

Takže za to nakonec nemohla?!Určite za to mohla - spravila to vedome, čo nikdy nepopierala. Otázkou ale zostáva, aké ďaľšie faktory v tom zohrávali úlohu, lebo "normálneho" človeka nenapadne zobrať náklaďák s cieľom zabiť čo najviac ľuďí.

Asi je těžké a až...Neni to jen tezke, je to predevsim po takove dobe a bez OH samotne nemozne. Ten pripad je bezprecedntni prave tim, ze pred soudem stala osoba evidentne trpici dusevni poruchou. Na cemz spravne stavel obhajobu JUDr. Topic. A v tom je prave ten problem. Byla jakozto clovek trpici dusevni poruchou zodpovedna za sve jednani nebo nebyla? O to prece slo, jestli to spravne chapu. Pokud by byla OH prokazatelne nemocna (schizofrenii, nebo psychozou) pak by patrne lekari uznali, ze za sve jednani nemuze a skoncila by v ustavu a byla lecena. Dusevni porucha ale v te dobe nebyla brana jako nemoc. A navic ji obhajobe ani neuznali, co jsem vycetl, psychiatri konstatovali, ze je hystericka, nikoli schizoidni, coz je v tomto pripade podle meho nazoru pochybeni. Taky je otazka jak by se k tomu postavila verejnost, kdyby ji neodsoudili, ale lecili. Lekari podle mne nejednali nezaujate. Obeti podle mne byla, predevsim obeti dusevni poruchy. Otazka je, jak je to dneska, pokud nekdo trpi dusevni poruchou a spacha trestny cin, zda ma byt pak souzen, nebo ne?

Asi je těžké a až téměř nemožné po takové době cokoli diagnostikovat jenom na základě zprostředkovaných poznatků. Nicméně o autismu se v i tehdejší době mezi znalými odborníky leccos vědělo. O jeho léčbě již tolik ne, ale autistické projevy by snad tehdejším znalcům snad tak flagrantně neunikly. Ty zmiňované předsudky společnosti jistě byly, ale nechápu v čem by mohly ovlivnit kvalitu práce odborníků soudních znalců při posuzování a deskripci osobnosti vazebně vyšetřované pachatelky závažného trestného činu v rámci trestního řízení.

Predpokladám, že oľga...Takže za to nakonec nemohla?!

Dlouho jsem tady na tomto...Predpokladám, že oľga trpela (aj) autizmom, v tej dobe ešte adekvátna liečba nebola k dispozícií a spoločnosť tej doby malo voči ľuďom s psychickými poruchami oveľa väčšie predsudky ako je tomu teraz. Žila v nesprávnej dobe na nesprávnom mieste.

Dlouho jsem tady na tomto webu nebyl. Teď jsem si zpětně pročetl co objevného přinesla návazná diskuse. Pár myšlenek jistě stojí za úvahu, ale také se tady - bohužel - dost mlátí prázdná sláma. Osobní osočování, osobní napadání, to není úroveň hodná diskuse o tak závažné věci. Kladem oproti loňskému roku snad je, že už tady neřádí paní Yossarian. Patrně bude někde v ústavní péči, kde je o ní postaráno nejlépe. Tak přinesl zde někdo konkrétní hodnověrné důkazy, že Olga byla "obětí"? Mě stále nikdo argumentačně nepřesvědčil. Názory mohou být různé, každý má na svůj názor právo. Ale názor není vědecky podložený důkaz. Zpochybnil tedy někdo soudněznalecké posudky tehdejších znalců?

MAGOR AGENT SE VRÁTIL POD...Nesud ostatni podle sebe, dekuji.

MAGOR AGENT SE VRÁTIL POD NICKEM XY A ROZEBÍRÁ DÁL TÉMA A MASTURBUJE PŘI TOM .....TO JE DĚS....:))))))

fakt dobrý.

Kanske fungerar dioramorna bäst när de skildrar krig i det förflutna som vi inte har n?gra dokumentära bilder fr?n. Men konflikter som vi alla har kunnat följa praktiskt taget i realtid i v?ra egna vardagsrum, konflikter som dessutom ännu inte är utläkta, behöver inga dioramor för att gestaltas. I det sammanhanget framst?r de stumma dockorna mest som groteska och olustiga karikatyrer.

Oběti:Vincenc S.,...byli samí důchodci. Nebyla to samozřejmě náhoda. Nebyli tak pohybliví a nestačili uskakovat. Mladší lidé skákali i do výloh za cenu pořezání. Dítě tam nebylo žádné ani mezi zraněnými.

Beru Olgu jako oběť i když je mi samozřejmě velmi líto těch mrtvých a pozůstalých. Neměla lehký život. Vím to, protože moje rodina byla tenkrát v úzkém kontaktu s Olžinou rodinou a příbuznými, jsme v příbuzenském vztahu. Je mi Olgy vesměs líto. Chudák nešťastná holka.

Oběti:Vincenc S., narozen 5. dubna 1907, zemřel 10. července 1973,Františka H., narozená 16. září 1894, zemřela 10. července 1973,František J., narozen 1. července 1902, zemřel 10. července 1973,Eduard D., narozen 12. května 1913, zemřel 10. července 1973,Božena Č., narozená 14. května 1894, zemřela 10. července 1973,Emilie Š., narozená 11. března 1906, zemřela 10. července 1973,Blažena V., narozená 12. dubna 1908, zemřela 12. července 1973,Marie P., narozená 7. dubna 1902, zemřela 27. října 1973.

Matka, která tam přišla o syna, se i nyní otřásá hrůzou, když o tom dni hovoří. "Já jsem tam měla s Karlíkem sraz, chtěla jsem mu jít koupit nové kalhoty. Když jsem ale přišla, bylo kolem plno sanitek, lidi pobíhali a něco křičeli. Nejhorší to bylo na chodníku, tam byl nějaký krámek s fotografiemi a před něj skládali mrtvé, zakryté prostěradly. Byl tam i můj chlapeček...." LEŽ, nejmladší z těch 8mi obětí bylo 60 let. Případ je to otřesný, ale proč ta mystifikace?

http://tn.nova.cz/magazin/historie/kalendarium/olga-hepnarova-vrazedkyne-osmi-lidi-byla-popravena-pred-35-lety.html

Mystérium smrti stále obestírá místo v pražské věznici na Pankráci, kde byl vykonáván nejvyšší trestTajná podzemní chodba mezi pražskou věznicí Pankrác a budovou Nejvyššího soudu je široká asi pět metrů, na výšku měří možná tři a půl metru. Několikrát se lomí, v poměrně ostrých úhlech, a tak její délka může dosahovat podle střízlivého odhadu téměř dvou stovek metrů. Právě ve zlomech tohoto tunelu jsou dveře,které se otevíraly do někdejší cely smrti. V ní byl vykonán nejvyšší trest na desítkách lidí. Na cestě k oprátce vedli odsouzence jen dva lidé - pomocníci kata. Oni dozírali na to, aby »smrťák« došel na místo popravy včas a v pořádku. Oni ho - pokud ztratil vládu nad sebou samým - do popravčí cely někdy i vnesli a byli jedinými svědky jeho posledních okamžiků. Jednoho z těchto mužů se Nedělnímu Blesku podařilo vypátrat. "Nevím, jestli to bylo štěstí nebo smůla, ale tu Hepnarovou, co zabila tolik lidí, jsem koncem její poslední noci hlídal já," vzpomíná statný, prošedivělý chlap, který svůj aktivní život prožil jako zaměstnanec ministerstva spravedlnosti. Začínal tam jako mladý dozorce, bachař, pak se vypracoval a nakonec rozhodoval o práci a také o osudech ostatních. "Klidně spala, vím to dobře, tehdy jsem byl mladý a službu jsem bral moc vážně. Velitel směny - střídali jsme se po osmi hodinách - nám každému kladl na srdce, jak je důležité, aby k žádné »mimořádce« nedošlo. A tak jsem z té ženské nespustil oči." Olga Hepnarová (nar. 1951) najela úmyslně s ukradeným nákladním autem Praga RN 10. července 1973 na nástupní tramvajový ostrůvek na pražské třídě Obránců míru, před domem č. 9. Z pětadvaceti čekajících zabila osm lidí, dalších jedenáct velmi těžce zranila. Očití svědkové si na tento masakr vzpomínají ještě dnes. Matka, která tam přišla o syna, se i nyní otřásá hrůzou, když o tom dni hovoří. "Já jsem tam měla s Karlíkem sraz, chtěla jsem mu jít koupit nové kalhoty. Když jsem ale přišla, bylo kolem plno sanitek, lidi pobíhali a něco křičeli. Nejhorší to bylo na chodníku, tam byl nějaký krámek s fotografiemi a před něj skládali mrtvé, zakryté prostěradly. Byl tam i můj chlapeček...." Vražedkyně jednala podle soudních znalců mimořádně chladnokrevně a promyšleně. Několikrát dokonce objela tramvajové nástupiště a zas se k němu vrátila. Pořád se jí totiž zdálo, že na něm není dostatek lidí, chtěla jich zabít co možná nejvíc. Prý proto, že nenáviděla společnost. Do policejního protokolu uvedla, že "...celý svět je mým nepřítelem." Tři dny před svým činem napsala Hepnarová dopis některým pražským redakcím a obhajovala v něm to, co se chystala spáchat. "Jsem člověk, který se pohybuje v mezích duševní normy a tímto dopisem se chci bránit proti případnému znevážení mého činu. Dnes ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí, asi někde na Praze 7. Zaviním smrt x lidí. Budu souzena a potrestána..." Souzena a potrestána Olga Hepnarová byla: 6. dubna 1974 ji Městský soud v Praze uznal vinnou z osminásobné vraždy a odsoudil ji k trestu smrti, přestože v její prospěch intervenovala i Gusta Fučíková, čestná předsedkyně Svazu žen. Matka vražedkyně se odvolala k Nejvyššímu soudu ČSSR, který rozsudek přezkoumal a potvrdil. Žádost o milost zamítl prezident Husák. "Není pravda, že by to byla statečná ženská. Já bych řekl, že se až do konce snažila držet pózu, kterou si zvolila. Ale tu poslední noc spala kupodivu klidně, to ano. Ale to prý všichni »smrťáci« před popravou, nikdo neví proč," řekl člověk, který vražedkyni tehdy hlídal. Ležela na obyčejném vězeňském kavalci, v erární hnědé teplákové soupravě, a když pro ni přišli, přijala eskortu nejprve jako něco normálního. "Asi ji zlomilo to, že jsme s ní zůstali s kamarádem sami. Velitel směny jí totiž nejprve přečetl pár vět o tom, že dnes na ní bude vykonán absolutní trest, a odešel. My dva jsme si podle předpisu natáhli bílé rukavice, spoutali jí ruce za zády a vyzvali k odchodu. Ještě v tom prvním poschodí vězeňského bloku to šlo, ale pak se začala prát o svůj život." Hepnarová vydržela sestup po schodišti do suterénu budovy, k masivnímu mřížoví. Za ním, za železnými vraty, začínala podzemní chodba k cele smrti. Když ale dozorce odemkl mříž a otevřel vrata, vražedkyně se sesunula k zemi. "Začala doslova řvát a ječet, válela se po zemi a pokoušela se nás kopat a kousat," vzpomíná prošedivělý muž. "Křičela ne;nechci;nechte mě; a myslím, že ji musela slyšet celá Pankrác, i když jsme ji vedli hodně brzy ráno. Ale dva chlapi si se ženskou, notabene s pouty na rukou, poradí. Stejně jsme ji ale museli dílem vléct a pak dokonce i nést." Finále viděly jen dva páry očí Olga Hepnarová v předsálí cely smrti ještě jednou vyslechla ortel a jeho zdůvodnění. U tohoto aktu bylo celkem sedm lidí - kat, dva jeho pomocníci (kteří ji přivedli), soudce, který vynesl rozsudek, prokurátor, ředitel věznice Pankrác a lékař. U obyčejného stolu, pokrytého prostěradlem, zazněla slova, znamenající konec... Pak teprve jeden z katových pomocníků otevřel dveře cely smrti. V místnosti čtvercového půdorysu asi 3x3 metry nebylo vůbec nic. Jen ze zdi asi dva půl metru nad podlahou vyčníval ocelový trn. Na něm byl namotán provaz s oprátkou na konci. Podle výšky odsouzence katovi pomocníci provaz buď povolili nebo naopak namotali na ocelový trn. Vězeň měl spoutané ruce za zády, a pokud se bránil jako Hepnarová, spoutali mu na několika místech i nohy. Jeden pomocník měl na starosti oprátku a její vložení na krk, druhý se staral o odsouzeného. "Poté, co Hepnarová ucítila na krku oprátku, přestala vzdorovat. Došlo ale k tomu, co pak lékař v protokolu označil jako selhání tělesných svěračů. Pomočila se, pokálela i pozvracela. Byla to scéna, kterou jsem měl ještě spoustu let před očima a někdy se ke mně vrací i teď," vzpomíná kat. Po nasazení oprátky dal jeden z pomocníků píšťalkou signál katovi. Ten čekal celou tu dobu v sousední místnosti a poslední chvíle odsouzence neviděl. Po signálu k sobě přitáhl páku, čnící ze zdi a uvedl do chodu mechanismus propadla. Kovový poklop pod vězňovýma nohama se otevřel a tělo sklouzlo asi o půl metru níž. To ale zpravidla nestačilo k tomu, aby odsouzenci byl zlomen vaz. Smrt většinou nastala udušením a u každého po různě dlouhé době. Protokoly o popravách říkají, že někdo umíral i deset nebo patnáct minut. Tělo popraveného pak kat s pomocníky dopravil rovněž podzemní chodbou do věznice Pankrác a odtud do strašnického krematoria. Celá trojice dohlížela na kremaci, urnu s popelem pak protokolárně předali řediteli vězení, který ji ještě rok uchovával. Pouze ministr spravedlnosti mohl rozhodnout o tom, zda bude vydána příbuzným popraveného. Jinak byla urna zničena. Cesta smrti Podzemní chodbu, spojující pražskou věznici Pankrác se sousední budovou Nejvyššího soudu, razila počátkem padesátých let zvláštní stavební jednotka ČS armády.

http://astrolot.cz/zajimavo/56masakr_olgy.html

http://michalmaly.blog.idnes.cz/c/19204/Brutalni-vrazda-Zavedte-znovu-trest-smrti.html

http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/nezrusit-trest-smrti-37-ceskych-vrahu-uz-by-nezilo_158750.html