poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Ahoj holčičky...víte, ještě jsem vám nenapsala všechno. Macka psala, že jí všechny naše příběhy připadají podobné, kořeny problémů vidí ve vztazích s rodiči a hlavně s otcem. Taky jsem četla článek psychologa, který dopodrobna rozebíral příčiny anorexie a bulimie a víceméně, příčinu nacházel také v rodinných vztazích, ale u mně je myslím příčina trochu jiná, protože jak už jsem psala, i přesto, že se naši rozvedli, rozešli se jako přátelé a já jsem jejich rozvod nevnímala absolutně jako nějakou hrůzu, protože se mezi sebou navzájem nepoštvávali, trávila jsem čas s oběma a oba jsem milovala a oba milovali mně. Tady bych příčinu svých anorektických náběhů neviděla. Do dnešního dne jsem vám o sobě nenapsala jednu zásadní věc. Narodila jsem se totiž s obrovským mateřským znaménkem na obličeji. (Slovo znaménko mi připadá směšné, v mém případě jde spíš o znamení...:-)). Bylo na nose a táhlo se až na tvář, tmavě hnědé, jako bradavice. Vždycky jsem si říkávala, jaká smůla, proč se mi nemohlo vytvořit někde na zadku...Samozřejmě to bylo na první pohled do očí bijící. Naši neváhali a ve dvou letech mně začali dávat na plastické operace, abych byla do dospělosti jakžtakž vyrychtovaná. Dnes jsem jim za to vděčná, tenkrát jsem to nechápala, proč musím každého půl roku na měsíc do nemocnice, kde mně dělají něco, co moc bolí, mám pak tři neděle tak zavázanej nosánek, že přes obvazy ani nevidím, stýská se mi (tenkrát za hlubokého totalismu ještě rodiče nesměli na dětská oddělení na návštěvy)...Plastičtí chirurgové mi postupně odstranili ten pigmentový névus, udělali mi tři autotransplantace (brali mi kůži z obou boků a nadbřišku, kterou mi přiložili na ten nosánek, odkud mi předtím odstranili to znamínko). Pak ta kůže přirostla, ale samozřejmě nevypadala jako kůže normální, byla různě zkrabacená, i tan nos mi trochu tvarově zdeformovali těma neustálejma operacema, takže se muselo přistoupit k výbrusům, kdy se mi všechny ty jizvy vyhlazovaly. V nemocnici jsem byla jak doma a přirostla jsem k ní tak, že jsem se později rozhodla v ní pracovat. Když celou věc hodnotím s odstupem času, moje štěstí v neštěstí bylo, že jsem tuhle věc měla vrozenou, tudíž jsem se s ní musela odmalička smiřovat, což bylo určitě jednodušší, než kdybych byla normální pěkná holka a třeba ve dvaceti se popálila. Takhle jsem to postupně začala brát jako samozřejmost. Těch operací jsem do dnešního dne podstoupila celkem 15, poslední asi před rokem a čtvrt. Chirurgové udělali celkem kus práce...., všichni mi říkají, že třeba i z pěti metrů to vůbec není vidět, zblízka samosebou ano, to nikdy nebude úplně vpořádku, ale já jsem se celkem slušně naučila pracovat s make-upem, který taky hodně zakryje. Asi tušíte, že největší krize, kdy jsem si začala svůj "handicap" uvědomovat a trápit se s ním, přišel v pubertě, kdy se mi začali líbit kluci. Samozřejmě jsem si do hlavy nabouchala, že se zjizvenou holkou nikdy nikdo chodit nebude, že zůstanu do smrti sama a panna...Říkávala jsem si, že jestli jednou ulovím kluka, bude to moje obrovské vítězství. Holky, asi mám štěstí, že mám takovou povahu jakou mám, protože já byla vždycky hrozně společenská, dokonce bych řekla vyhledávaná (neberte to jako moje přemrštěné sebevědomí nebo vychloubání), zkrátka asi to, jaká jsem způsobilo, že jsem si prvního kluka našla už velmi brzy, ve čtrnácti (ale byla to čistá láska, milovali jsme se takovou tou ještě dětskou láskou, o panenství jsem přišla daleko později), ale já věděla, že mně někdo miluje i přesto, že mám nějaké jizvy...to mi strašně pomohlo. Je jasné, že láska, která vznikne ve čtrnácti, asi nevydrží. Ale pak už nebyl problém. Přesto, že jsem svůj problém v podobě jizev na obličeji měla, nikdy jsem nouzi o nápadníky neměla a nemám. (Teď už je mi to celkem jedno, protože jsem šťastná s partnerem, kterého mám, ale co si budeme povídat, zájem druhého pohlaví vždycky potěší). Nevím, ale tuším, že právě tenhle můj zdánlivý handicap, o kterém jsem si ale myslela, že jsem se sním naprosto vyrovnala (a všichni říkají, že vyrovnaně působím), je možná skrytým původem mého blbnutí s váhou. Asi to ve mně vždycky bylo a bude, takový ten pocit, že když nemám dokonalou tvář, měla bych mít alespoň dokonalou postavu. Ono to totiž bylo tak, že já jsem jí měla skutečně velmi pěknou, štíhlá jsem byla vždycky a kluci mě i za to obdivovali. Jakmile ovšem přišlo pubertální a postpubertální období, získala jsem ženské tvary, ovšem byla jsem přesvědčená, že jsem ztloustla, tím pádem jsem ztratila tu svojí obdivovanou postavu, tím pádem si mě už nikdo nevšimne, protože pak už mám jen zjizvenej ksicht. Ono to tak nebylo, ale asi tady to nějak začalo. Skutečně příčinu svých anorektických problémů (které ale už delší dobu zvládám), vidím právě tady. Pořád se kontroluju a fakt je ten, že nějaký fald mi vadí víc, než ty moje jizvy, než každodenní peripetie s make-upem, než zvědavé pohledy a špitání a otázky typu co se ti stalo, ty seš popálená viď?....No, tak teď už o mně víte i to nejpodstatnější. Ale stejně mi vždycky všichni kluci říkali, že ty jizvy jsou úplně nepodstatné a že je přitahuje moje osobnost jako taková...chce se mi tomu věřit.Holky, myslete na mne v těchto dnech, protože mi umírá můj milovaný tatínek. Julie

A Tobě se povedlo vyřešit některý z těch původních problémů? Mně osobně pomohlo je prostě přestat řešit a vzít věci tak jak jsou . Jednou mi třeba došlo, že nezměním své rodiče. S nimi už jsem se celkem smířila . Co ale pořád nedokážu je smířit se sama se sebou... S tím, že nemohu vždy všechno zvládnout, ve škole i ve vztazích, skrýt své negativní emoce a špatnou náladu. Ostatním odpustím ledacos, ale sama sobě pořád něco vyčítám. A od výčitek je kratinká cestička k jídlu... Jo, díky vám once more za fantasticky upřímné výpovědi. Společně to nějak přepereme, ne? Zatím čauuuuu.

Ahoj holky, včera jsem se konečně odvážila a napsala svůj první příspěvek nebo spíš prosbu o radu. Dnes jsem si pročítala další příspěvky Alči, Denisy, Julči atd.. Ty příběhy jsou si všechny podobné. I ten můj je stejný. Doma byly problémy s rodičema, hlavně s tátou. Já byla zakřiknutá a nesmělá slečna, která zpočátku nejspíš řešila problémy anorexií a později bulímií /ta trvala asi půl roku/, která se opět zhoupla v anorexii, jen s tím, že mi zvracení zůstalo. Brzy jsem pochopila, že se tím problémy nevyřeší, spíš přibudou, Jenže co s nima a jak to vše řešit. Po zkušenostech s kamarádkou, která byla hospitalizovaná asi osm až devět měsíců jsem věděla, že tohle nechci. Bílé pláště mi prostě naháněly hrůzu. Dnes o několik let později vím, že jedno z řešení je poznnávat sama sebe a zjištovat, co v životě chci dosáhnout a co mě činí štastnou. Ne, není to tak jednoduché jak to zní, stoprocentní uzdravení nepřijde dříve než ve stopadesáti. Tahle nemoc ukradne část života a jen na čas překryje problémy, díky nimž vznikla. Jenže k těm předešlým potížím se stejně člověk musí vrátit, aby pochopil v čem dělal chyby. Je to něco jako se stromem, musí znovu začít růst ve správné půdě. Mě jen vždycky hrozně mrzí, když vidím někoho nového, kdo nastupuje na mou nesprávnou cestu. Je to škoda, protože oči se správně přiotevřou nejspíš po roce, či několika letech /až dívka zjistí v čem to vlastně lítá/ a úplně se člověku rozsvítí až po mnohem delší době, když přijde mnohem závažnější problém. Jen doufám, že má těhotenství jsou pro další adeptky dobrým varováním. Myslím v tom směru, aby se snažily svou poruchu řešit. Jejímu vzniku nezabrání žádná slova. Každý si přeci říká mě se tohle nestane. Taková jsem byla i já, když rok předemnou onemocněla má kamarádka. Viděla jsem téměř její kostru a málem i smrt s dvacetisedmi kg, ale přesto jsem vešla na tenký led, který praskl a zamrzá jen velmi pomalu. Všem Vám tady přeji hodně zdraví, úspěchů, lásky a jak zde často čtu i těch vytoužených dětí, ale bude to hodně těžký boj. A ne každý bude stát při Vás. Anorektička je podle mnohých nezasvěcených lidí troufalá, když chce mít malý roztomilý uzlíček. Pevné a sobě oporou si musíte snažit být hlavně vy sami a určitě neselžete tím, že budete mít slabé chvilky. Stačí se o všechnou jen pokoušet. Ne vše se v životě podaří, důležitá je snaha. Ahoj Macek

Já bych potřebovala překonat jeden velký problém a to je přejídání se úplně šíleným způsobem, že jsem na prasknutí. Přitom žádný problém nemám snad jen bych chtěla zhubnout tak 4kg měřím 164cm a 58 kg. Kdyby jste vyděli to moje břicho když se najím něco šíleného. Přez týden na intru hladovým a pak přijedu domů a jím a jím, jiné kalhoty pak musím nosit v pondělí a jiné v pátek hrůza. Už si také připadám jak v začarovaném kruhu z kterého nemůžu ven. Přitom teorii bych asi věděla. Ale překonat to, jít to nevyzvracet překonám, ale nemůžu překonat ten pocit se pořádně najít.

Hrozně moc se omlouvám za ty hloupé chyby, ale psala jsem to ve spěchu, příště se polepším.

Cau holky, byla jsem celkem prekvapena, kdyz jsem narazila na tyhle stranky a musim poznamenat, ze velice mile.Momentalne prave bujuju s bulimii, nebo by se spise dalo rict, ze se v ni utapim. Muj pribeh je odlisny od tech vasich, a tak by me zajimal vas nazor.Ten zasadni rozdil je v tom, ze ja bojuj se svou vahou opravnen, o to tezsi asi bude cesta z toho bludneho kruhu. stydim se to napsat,ale vazim skoro metrak. Uz od malicka jsem byla baculaty dite, ale porad to bylo v norme. Z pate tridy jsem sla na gympl a tam jsem se zacala citi nejak divne. Zacala jsem mit silene zachvaty zravosti. Muj velice uspesny otec a muj vzor v te dobe zacala pit, stal se z neho alkoholik troska. Vicemene jsem se z toho zhroutila, cemuz take napomohlo moje nizke sebevedomi tlustosky. bylo mi sestnact a kdybych si v te dobe nenasla kluka nevim jak by to dopadlo. Nemohla jsem spát trpěla jsem hroznými depresemi. No a v té době jsem si řekla, ze kdyz uz se mi rozpadla rodina, aspon budu pekna holka. Je to paradoxm, ale inspirovala jsem se varovnym clankem o bulimii. Zhubla jsem 15 kilo( zvracet jsem zacala az potom, kdyz uz ta vaha nesla vic dolu.)Hrozne me hral na srdicku obdiv okoli. Slo to celkem v pohode. Zlobit me to zacalo tak pred rokem. ted je mi devatenact, mam silene zkazeny zuby a nevim co dal. Navic jak jsem se s tim snazila prestat, to znamena, ze jsem se prezirala, ale za zadnou cenu nezvracela, a stalo se to nejhorsi, co se stat mohlo. Priprala jsem a sjem zase jako prasatko. Mam dost pres devadesat kilo. no zivot tlustych, to je zase jina kapitola. Nejhorsi je, ze mam takovou malou fobii z doktoru. nebyla jsem u zubare a jenom se uziram jak mi na zoubakach pribyvaji direcky a k psychiatrovi bych sama asi taky nedosla. Trpim uzkostmi, ktere jsou asi dany souhrou bulimie, nevyresenych problemu doma a pridal se k tomu strach ze smrti.Byvala jsem hodne spolecenska, ted se vsude citim nejista a ohrozena. Navic tak strasne zatezuju svyho kluka, az jsem nas vztah privedla do ohrozeni. na druhe strane navenek vypadam naprosto spokojene. Letos jsem zacala studovat vysokou, zkousky jsem zvladla na jednicky a na svy okoli se usmivam. Tak dokonala pretvarka!

Ahoj holky nevim jak začít. No zkrátka často čtu řádky které sem píšete. Několik let jsem trpěla anorexií a někdy na začátku půl roku i bulimií. Vím, že stoprocentně v pořádku ještě nejsem. V roce 97 jsem otěhotněla, byla to dvojčata, ale jeden plod odumřel. Celé těhotenství bylo problémové a devět měsíců proležených - krvácení, cysta, hematomy v děloze, stahy, otevírání se, zastavované bolesti k potratu a předčasnému porodu. Dítě jsem nakonec štastně donosila. Pokud jde o porod byl šílený, trval den a pul, byla jsem upoutaná na monitoru a při tlačení se dcera nemohla dostat ven díky tomu, že mam užší pánev, nakonec se to však podařilo s tím že to prý bylo o fous. Po porodu následovaly další komplikace - záněty, cysty, srůsty, dvě operace. V loni jsem otěhotněla podruhé. gravidita probíhala stejně, jen problémy s krvácením začaly až v devátém / předtím v šestém týdnu/. Hepiend však nebyl. Na ultrazvuku mi minulý týden zjistili mrtvý plod, který zahnisal, byl tam prý asi týden. Já jsem si myslela že je mi jen pořád ještě špatně od chripky. Za půl roku chci zkusit otěhotnět znovu. Ale také chci snížit riziko potratu na minimum. Lékaři mi nic nezaručili jen bych brala opět hormony, které tentokrát nepomohli. A musím absolvovat nějaká vyšetření /genetika atd./. Prosim Vás má některá z Vás děti, nebo momentálně řeší podobný problém. Jakákoliv rada, názor či řádky od někoho s podobnou zkušeností pomohou.

A ted, jestli muzu, k Tobe Tinko,to, co pises je smutny. Nemam pravo Ti nic rikat, je to jen Tvuj zivot, ale musim. Chapu, ze mas pocit, ze je na Tebe manzel hodny, ale zamysli se nad tim, co to pro Tebe uvnitr znamena hodny...Ze vi o Tve nemoci a Ty uz to nemusis nikomu novemu vysvetlovat? Nebo je to o tom, ze vis, ze at je jaky je, je lepe byt s nim, protoze sama bys syna a svou bulimii financne nezvladla? (zkousim se vzit do Tve situace a si bych takhle pak premyslela...) Zamysli se nad tim, a rozumne zvaz, jestli Ti to za to stoji s nim byt. Je to sice tata Tveho slunicka, ale to je asi vse. Tobe neni oporou citovou a to, ze je hodny ? Kdo by nebyl, on prece dobre vi, ze za par sladkych chvil, ktere ho nic nestoji, mu vsechno odpustis a budes zticha o jeho avantyrach...Kde by takovou druhou hledal ??? Ma to pekne spocitano. -On prece dobre vi, ze s deckem od nej sama nikam asi nepujdes, natoz s dvema... ze s dvema byz to uz vubec neutahla, ze sance nekoho si najit je pak taky jeste mensi, navic budes mit takovy prace kolem deti, ze nebudes mit cas pripadne ho sledovat a tak, natoz si nekam vyrazit, nebo nekoho hledat... On takhle vi, ze doma ma navareno, uklizeno, vyprano, postarano o dite, a kdyz mu nevyjde rande, tak i ten sex je lepsi nez nic. Co by jemu chybelo??? Proc by se tohohle mel chtit vzdat ??? A zarlivej a chorobne podeziravej je proto, ze sam dobre vi, jak se podvadi a lze partnerovi a tak na to tedy mysli, protoze cokdybys Ty delala to same jemu ??? A ikdybys to udelala jen jednou, pro nej by to mohlo znamenat ohrozeni ztratou tohohle sveho pohodli, ktere ted coby zenac milenec ma... Jak rekla Julinka, nevera se mozna da odpustit jednou, ale i to je napovazenou, a zarlivost se ma lecit. Ja taky nechapu, jak on se Ti muze podivat do oci, natoz rict, ze Te ma rad. To Ti nevadi, ze Ti rika slova lasky, ktera vlastne pro nej nic neznamenaji a tedy je bez stydeni se rika kazde sve " mile"? A jak na to Ty, a to mi promin, muzes mit zaludek s nim treba spat, kdyz vis, ze se taha s buhvi s kym. To nemas strach, ze neco prinese domu, co uz by nemuselo byt lecitelne a ze tedy by taky to Tvoje male slunicko jednou nemuselo mit mamu, nebo ji videt umirat na HIV ? Nebo hur.....ze neco prenese i na syna ??? Tinusko, mysli!!! Kdyz uz ne pro sebe, tak aspon pro toho malyho kluka, ktery si zivot sam nevybral...Asi se nea ej budou jednou deti divne ve skole divat, az se pani ucitlka zepta, co to pro nej znamena rodina a jake cinnosti doma kdo spolu dela. A on zacne vypravet, ze tatinek moc pracuje a ze maminka s nim pak nemulvi...a ze ani s maminkou si moc nehraje, protoze chudak maminka, ty je porad spatne od zaludku, asi casto i zvraci chudak, ze to slysi se zachoda..., jo a taky ma porad hlad... A taky, urcite vis sama, ze v tehle podminkach se ze sveho trapeni s jidlem nikdy nevyhrabes, protoze na to je treba urcita stabilita, opora a tu Ty tedy nemas.... Jo a taky : rika manzelovi neco spolecny rozhodovani o poceti ??? Jako ze manzele by meli OBA dite chtit a ze zenska tu neni proto, aby prdela deti na povela a na pockani a sedela pak s nima zavrena doma sama, zatimco on si nekde hraje na Kasanovu ??? Mmmmmmmmm, promin, Tinusko, uplne jsem se rozhorlila. -Je to hrozny videt, jak se nekdo topi v problemu sam se sebou a jeste ten druhy ho v tom utapi svym jednanim vic a vic, misto aby mu byl oporou. Ja bych mu nejradeji nafackovala .... ale to nemuzu a ani nevim, jestli by to pomohlo... Takovejhle chlap si nezaslouzi nic vic, nez jen litost, ale rozhodne ne lasku... Ale to je jen muj nazor. A Ty si zaslouzis pro tu milou a silnou osubku, kterou v sobe mas mit nekoho, kdo si te bude vazit, Tino. A ver, ze takova moznost, ze nekodo takovy existuje, tu stoprocentne je. Ty nemusis byt nekomu hadrem na vytirani podlahy...Ty ne... Jeste jednou promin za ma tvrda vyjadreni, ja to tak citim, kdyz ctu i to malo, co z Tveho zivota vime od Tebe. Moc, moc, moc Ti drzim palce, abys uz prohledla, kde je ta pravda... Ozvi se zase. Pa pa Alena

Ahoj berusky!Tak vcera jsme se vratili z cesty. Byli jsme na par dni u manzelovych rodicu a asi je vam jasne, jak to u rodicu byva. Ale ja to zvladla!!! Zacnu hned cestou, protoze driv, kdykilov jsme nekam jeli, treba i jen nakoupit, ja byla vecne hladova a pak taky nastvana, kdyz jsme se nekde nezastavili pro neco k jidlu, abych mohla...Tentokrat jsem byla poprve absolutne klidna, az jsem se sama divila. Najedli jsme se vecer, jako normalne a pak jsme asi ve 3 rano vyrazili na dlouhou 14-ti hodinovou cestu. Hlad jsem dostala az nekde k devaty hodine, ale poprve uz me nebolel zaludek ( tak jsem jasala!) a tak v pohode jsem ani nad tim, ze mam hlad nepremyslela nijak zvlast a jist jsme se staveli nekde kolem jedenacty. Dali jsme si u Mc Donalda snidani, a pak jsme vesele pokracovali. Dorazili jsme na misto nekde kolem osme vecer. A to vite rodice uz cekali a maminka, ze pry musime byt hladovi...A my jsme byli. Tak ona uvarila velikou veceri, v 11 jsme se najedli. To jsem sice moc nadsena nebyla, ze jime tak pozde tak velky jidlo, ale co, rekla jsem si ze na trapeni nechci myslet, ze je vse naprosto vporadku. Tak jsme se najedli a po veceri mamka, ze udelala desert- neco jako roladu, ze pry si musime dat. Hm, chvilicku jsem vahala, ale nakonec jsem si rekla, ze proc ne, ze me to nezabije dat si sladky. Tak jsem si kousek dala s ni. A pak jsme s manzelem sli cely ubity po ceste spat, na zvraceni jsem ani nepomyslela. A dalsi dny, protoze jsme s muzem meli moznost snidat spolu, tak jsem jedla to, co chtel jist on, protoze normalne na snidani on cas nemiva pri jeho smenach. Tak jsme denne snidali dve sazena vejce, par platku osmahnuty slaniny a toustovy chleba s maslem. Snidali jsme vetsinou kolem poledniho, a maminka, ze chtela varit, tak jsme jedli veceri - hlavni jidlo vetsinou mezi desatou a pulnoci, coz jsem sice nesla tezce, ale co jsem mohla delat.Takze kdyz jsem dostala hlad uz nekde driv, jednoduse bez vycitek a trapeni jsem si dala susenku a kapuccino, nebo kousek syra a tak. Rozhodne jsem neminila hladovet, nez se ona dosoupala k vareni vecere, kdy se nam vsem uz krizili oci hladem. Muzu s potesenim rict, ze tedy zaludek uz me prestal bolet, coz je proste super. Jedli jsme vydatne a dobre kazdy den, ikdyz to nebylo uplne podle nasich predstav. Jen jeden den jsem mela trochu cukani jit na to Wc, a to protoze jsme meli hlad uz kolem sesty, tak jsme si s Terrym dali zbytek vecere z predesleho dne. A pak samozrejme nekde v 11-12 byla velka vecere. Tak to jsem uz ja osobne moc jist nechtela, ale rekla jsem si, ze nebudu delat sceny, nebo si vymyslet, tak jsme normalne jedla. Po veceri jsem mela chvili myslenky o zachode, bylo mi to nerpijemny, ale nesla jsem. Ale Terrymu jsem o svych pocitech rekla, ze uz jsem jist zrovna dvakrat nechtela. Tak tedy, nastesti jsem to celeu dobu zvladla a jsem tomu rada. Celkove muzu rict, ze myslenky n jidlo, hlady, chute, Wc o moc ustoupily od zacatku, co jsem se rozhodla s tim skoncovat, Ale jak uz jsem rekla, momentalne me nejvic asi tesi, ze uz me neboli zaludek a ze hlad uz mam tak normalne po urcitem case od posledniho jidla a ten cas se protahl na normalnich 5-8 hodin, podle toho co jsme asi jedli predtim. Vcera jsme se vratili a ja se tady vratila do svych predstav o case jidel a je mi snad jeste lepe. Tolik tedy k memu pokracovani v boji s bulimii. zatim nad ni znatelne vedu a to vic a vic, kazdy den. Dnes uz mesic a 8 dni!!! Jsem tedy rada, ze muzu normalne zit ...pa pa Aja

Ahoj, tak jsem tu. Jsem cizinka a do vaší země jsem přijela, když mi bylo 10. Nastoupila jsem do české školy skoro bez znalostí jazyka. Už od začátku jsem se cítila hodně osaměle. Nepomohlo mi ani to, že jsem se učila na samé jedničky a k tomu stíhala 3 hodiny denně cvičit na housle - byla jsem za hnusného šprta... Vyvodila jsem si z toho, že jsem ošklivá a tlustá. Tak u mě začaly problémy s jídlem. Je to 7 let zpátky a já se pořád nemůžu zbavit toho pocitu, že nazapadám. Nemám ráda své tělo. Daří se mi sice celkem udržet kontrolu nad jídlem, váha 57 při 172 cm je taky docela dobrá, ale nevím kdy a proč se to zase zvrtne. Proto jsem ráda, že existujete. Díky.

Milá Tinko, nenene, všichni chlapi nejsou stejni!!!!!Nesmíš rezignovat a tohle si říkat a tím je (respektive Tvého manžela) omlouvat. To, že je Tvůj muž žárlivec, celou situaci ještě zhoršuje a komplikuje. Snad nejen všichni psychologové, ale i ty, které si prošly vztahem se žárlivcem Ti potvrdí, že život s chorobným žárlivcem (a ta žárlivost se může postupně vyvíjet z malé, lehko přehlédnutelné, až k nesnesitelnému) dříve či později špatně dopadne, pokud se dotyčný z chorobné žárlivosti nezačne léčit. Z toho, co popisuješ (odposlouchávání, sledování) se dá soudit, že se nejedná o normální, běžnou, malou žárlivost. Je to věc, která Tě musí nutně trápit, ponižovat a pronásledovat. A většinou tyto stavy jen gradují....A i to, že Ti dává manžel ultimáta - otěhotníš!!!..., to přeci není normální a fér...Tino, zamysli se nad tím...Napiš, já se taky ozvu.

Díky Julie za odpověď, nemám proč bych se měla na tebe zlobit. Trvalo mi dost dlouho než jsem se rozhodla sem napsat, a proto mi moje problémy připadají malicherné oproti tomu co si třeba prožily a prožívají jiný holky.Pokusím se jenom ve zkratce přiblížit cestu k tomu co mě vlastně asi svedlo k bulimii.S manželem jsem začala chodit v 16 letech a byl to můj první kluk úplně ve všem (já jeho rozhodně ne).Docela nám to spolu klapalo, i když já tou dobou dost paličatá, on až chorobně žárlivý.Chtěl se ženit-vzali jsme se a po dvou letech manželova přemlouvání jsem přišla do jiného stavu.Ohromně jsem se oba těšili a plánovali a já mu 100% důvěřovala a ještě ho posílala at? si chodí s klukama, že pak se doma nasedí.Nebudu popisovat co se dělo po narození syna a jak jsem zjistila, že je mi nevěrný, pak to vyvrcholilo tím, že mi donesl antibiotika , abych se prý také přeléčila, že má nějakou pohlavní nemoc.Drobečkovi byli 3 měsíce a já ještě kojila.Hrozně se mi pořád za všechno omlouval, byl na mne hodný a řekl, že už to všechno zkončil, ale opak byl pravdou. Ale to už je všechno za mnou a už nechci ani popisovat ty tři roky na mateřské, bylo to vlastně pořád dokola.Pak můj nástup zpátky do práce-psychicky jsem se dost zvedla- ale manžel začal s neskutečnými žárliveckými scénami, počínaje sledováním, odposloucháváním a to dokonce i v práci.Vyvrcholilo to tak, že jsem mu musela slíbit, že buď do roku otěhotním, nebo dám výpověď. Mezi tím já neustále jím-zvracím-jím -tloustnu-zvracím. Manžel když mu nezavdám příčinu k žárlení, je na mne opravdu hodný a ohleduplný a fajn táta pro malého, akorát mu občas prominu (neprominu) nevěru.Nevím co bude dál, jak dlouho si budu říkat, že jsou všechny chlapi stejný a že bych si nepomohla, a ani nevím, jestli jednoho dne nezkončím někde úplně jinde.Ale musím držet, protože mám moje sluníčko a tím je můj syn. Všem nám držím palce,musíme to dokázat, jsem tady na tom světě sice sami za sebe, ale taky i pro druhé.

Milá Tino, Tvojí situaci Ti opravdu nezávidím a upřímně - je mi Tě líto. Tino, zamysli se nad svým manželem - podvádí Tě a to opakovaně (možná jeden úlet někdy v opilosti by se dal odpustit a velkoryse zapomenout), ale pokud v tom Tvůj muž pokračuje, o Tvé nemoci ví a místo, aby se Ti snažil pomoci Ti akorát připomíná kolik ho stojíš peněz....píšeš, že je na Tebe moc hodný....mám pocit, že jsi do něj moc zamilovaná a tak nevidíš a nechceš si připustit, že hodný muž by se ke své ženě, která má trápení jako Ty, choval jinak. Vím, že je situace ještě těžší tím, že máte malého syna. Nevím, do Tvé situace zase až tak moc nevidím, ale mám pocit, že když to mezi vámi neklape, to dítě to stejně musí vycítit. Ty se takhle trápíš ještě víc (srovnáváním se s Tvou "krásnou štíhlou" sokyní, komplexama, do kterých Tě mužova nevěra jistě uvedla)a tiše mu to trpíš. Myslím, že taková ženská, která je schopná mít něco se ženatým chlapem s dítětem, si nezaslouží ani špetku úcty a obdivu. Obdiv máš u mně Ty, že to můžeš takhle snášet. Měla by sis uvědomit, že trestáš sama sebe. Je to ošklivá situace, ale už jen kvůli Tvé nemoci je potřeba včas to řešit. Doufám, že se nezlobíš, že jsem takhle upřímná, ale cítím to tak. Věř, že chlap, který Tě bude kibicovat pro Tvá kila a nebude koukat na Tvou duši, za nic nestojí. Moc nerozumím tomu, jak mu můžeš tu jeho nevěru trpět, když píšeš, že Tě podvádí dál a pořád, jak se s ním můžeš normálně bavit, žít s ním a ještě říkat, že je na Tebe moc hodný. Tino, prosím, neber to tak, že Tě napadám, já bych jen chtěla, aby ses nad tím zamyslela, fandím Ti a zkus mi (nám všem) zase napsat, třeba víc o tom, jak to s Tvým manželstvím vlastně je.

Ahoj holky,díky Vám všem, že se o té hnusné a protivné ZÄVISLOSTI bavíte.Nemám s kým si o tom promluvit a hlavně asi by mě, jak sami víte, nikdo nepochopil. Je mi 28 let a s bulimií bojuji už pět let. Začala jsem po narození syna, kdy jsem sice prvně málo jedla, ale pak se to zvrtlo.Nepřispělo k tomu i to, že manžel v době mého těhotenství i po porodu, měl poměr se svojí zaměstnankyní, která byla krásná, mladá, štíhlá,... .Je mi ze všeho tak na nic, cítím se hrozně sama,vím, že mě pořád podvádí, ale při tom je na mne hrozně moc hodný.Celý den jsem v práci v pohodě, ale cestou domů už nemyslím na nic jiného, než na to, že se zase pořádně najím a pak... . Nejhorší,že už to začíná vnímat i syn - máme totiž byt 2+1.Manžel o tom taky ví, ale komentuje to jenom občas a to tím, co ho to stojí peněz.Jsem ráda, že aspoň někomu to můžu říct.Díky

Ahoj, já bych si s tebou chtěla fakt popovídat. Díky Klára

Holky zlaté, děkuji vám! Je tak skvělé vědět, že nejsem sama... Přeji hodně zdraví a ještě se ozvu.

Tak jsem zase zpátky na chatu...Mám totiž inernet jen v práci,a tam nemám klid na psaní,tak jsem se na chvilku odmlčela.Teď mám noční a nikdo tu se mnou není.Tak mám konečně taky čas.Přečetla jsem všechny Vaše nové příspěvky,mám z Vás velkou radost.Nová přiznání,nové pokroky.Já bohužel na tom nejsem o moc lépe.Vůbec se mi nedaří se nepřejídat a nezvracet.tedy spíš nezvracet.To nutkání je i když nejsem přecpaná.Asi mám slabou vůli.Jediné,co se mi podařilo,že jsem se ze své nemoci vyznala svému klukovi.Neřekla jsem mu tedy všechno,zkouším to na něj pomalu,ale vzal to velmi dobře.Snaží se mi moc pomáhat.Já sama jsem si zavedla takový sešitek,kde mám rozpsané jídlo na celý den.6 malých porcí,zdravé jídlo.Měla bych trochu přibrat.Vím to,ale vždycky,když se najím,mám výčitky svědomí.Honzík mě jídelníček kontroluje a dává na mě pozor.Já mu ale bohužel musím lhát,všechno,co sním se snažím vyzvracet.Je mi z toho smutno.Navíc přesto,že beru antikoncepci jsem nedostala měsíčky.Těhotná určitě nejsem,přešla mě totiž i chuť na sex.Holky,potřebovala bych poradit,kde mám vyhledat nějakou odbornou pomoc.Psychologa?Psychiatra?Taky by mě zajímalo,jestli za psychologické pohovory musím něco platit a kolik.Už tak mě bulimie stojí dost peněz. Ale kdyby mě toho někdo zbavil,dala bych mu všechno,ale bohužel je to jen na mě.Opravdu se chci moc vyléčit,pořád ale selhávám...Zatím pa zuzka

Ahoj holky, začnu asi něčím netradičním, začnu pohádkou. Pohádkou, co se týká nás všech.Darovat trochu života V oblasti jižně od Sahary panovalo jednou velké sucho. Stepní tráva vadla, zvířata už neměla co pít, jen poušť postupovala pořád dál. Dokonce i stromy a suchu přivyklá křoviska hleděly vstříc svému konci. Prameny a řeky dávno vyschly.Jen jedna jediná květina sucho přežila. Ale i pramínek byl blízek zoufalství: "Proč se tu namáhám kvůli této jediné květině, když už je všechno kolem nás vyprahlé?"Tu se jeden starý strom sehnul nad malým pramínkem, a než sám umřel, řekl: "Milý malý pramínku, nikdo neočekává, že dáš zazelenat celé poušti. Máš za úkol darovat život jedné jediné květině.Pohádka ze severní AfrikyChci, abyste věděli, že každá z vás je ta malá květinka v suché a vyprahlé poušti bez života (bulimie, anorexie), ale má šanci na to, že ten znovu bude moct žít díky tomu pramínku. Má šanci na pramínek. Je tu jen pro ni. A vy sami přece i chcete být silné pro své vlastní děti. Ale i ony budou jednou těmi malými květinkami a vy tím pramínkem, který je bude držet na živu a šťastné. Ale na to musíte mít a být silné a to nebudete, dokud budete tenhle pramínek odmítat. Já vím, že zrovna ode mě to může znít všelijak, ještě mám přece slabé, velmi slabé chvilky a chvíle a moc a moc se někdy bojím a absolutně nevím co mám vlastně dělat, ale

Ahojky holky a hlavne Ajo, momentalne jsem v praci a ted se citim fajn, ale nevim jak dlouho tennto stav bude trvat. Ajo jak jsem ti psala opred vikendikem ze mam strasne dilema z nedelniho obidku( coz se take potvrdilo) tak to dopadlo katastrofalne....... Uz rano jsem mela strasne tezko u srdce nebo v techto mistech( jiste znate ten pocit a jestli ne tak budte radi) a byla jsem unavena, ale ne tak jako kdyz nekdo se cvicenim poradne zapoti ...to byla dusevni unava..Clovek je jak zfetovanej a je rad kdyz to prezenu aby vubec dosel na zachod......Ajo manzel bal celou tu dobu zticha a to me vyvedlo a prohloubilo ten stav mnohem vice...ja si myslela ze je na me nastvany a on zase aby me zbytecne nerozcilil...........Pak kdyz me videl v jakem stavu jsem , sam mi nabidnul ze k mame pojede sam a popreje za nas oba.......a pmluvime..Jenze ja jsem strasna...je mi to blbe nejit ke tchyni zrovna v den kdy ma svatek( vzdyt ona za nic nemuze) a zaroven kvuli me pekla krutu.......A tak jsme jela.............No Ajo obidek probehl vcelku dobre...nenutila me ani do polevky a tak jsem si dala jenom masicko se zeleninou....No jo ale....asi po 2 hod. babicka nejprve at si dam jeji upecenou buchtu ..slusne jsem odmitla a ona at ji alespon ochutnam, to uz to se mnou zacalo mlatit...manzel to tusil atak rekl at me nenuti ze si sama kdybych chtela jiste vzala.......No jo Ajo, ale hned za 3min. zacala prednaska o tom ze ty mlade holky chteji byt stihle, ze to chape ale ze by meli jist vsechno a ne jako treba ja maso a k tomu si nedat ani dva brambory......To uz jsem se psychicky zhroutila a chte nechte jsem citila ze kdyz tam budu srdet tak je otazka vteriny kdy se rozbrecim... a tak jsem odstolu odesla( TRAPAS)Nejhorsi je take na tom to ze vlastne to neni vas domecek a tak se tam nemuzete nikam schovat.......nasla jsem utociste na verande.....brecela jsem a zaplatpanbuh ze tam byl cerstvy vzduch ....lepe se tim alespon ja uklidnim.....No a copak nasledovalo pak??? Manzel to chapal jak mi sam potom rekl.............prisel za mnou a rekl ze jedeme domu..A tchyne....cchudak ta za to vubec nemuze, omluvila jsem se ze je to z prace atak.........Doma uz to bylo lepsi..Alůe holky je to strasnej pocit, nejhorsi je ze kdyz si to clovek pripusti ze je nemocny!!!!!!!!!!!No uz je to lepsi ale stejne kazdou chvilicku trnu kdy to na me prijde.... Zatim se mejte...Jo a v noci jsem sice AJO uz nesla papinkat ale za to rano jsem mela jedenvelikananske tmavej rohlik nammazanej florou light( mela jsem strasnej hladik..........Zatim papa Zravi vas DENI Jo a my Denisy bychom se meli nejak rozlisit...ja budu vzdy jakío Deni

Mila Dendo,asi jako prvni bych Ti rada podekovala a pogratulovala k tomu, ze jsi nasla silu, chut a odvahu se nam sverit se svym bolavym trapenim.Vim, ze to je tezke kdekoliv mluvit o necem, co je tak neprijemne, bolave a pro nas i snad ostudne. Mas pravdu v tom, ze okoli nam muze pomoct, jak jen muze a zna, ale opravdova uleva a pomoc je jen a jen v nas samotnych. A to je asi nejvetsi kamen urazu, ze ty pochybnosti jsou jako jed, co se pomalu rozsiruje nasi mysli a uzira a uzira, az my zase nevydrzime a spadneme zpet na svou cestu plnou depresi, bolesti, smutku,na tu cestu smrti. Vsechny do jedne moc dobre vime, co tyhle potize pro nas znamenaji ted a co pro nas muzou znamenat a udelat v budoucnosti nejen blizke, ale i te daleke. Vsechny mame moc dobre prectene jakekoliv dotupne podrobnosti, informace, statistiky, odstrasujici pribehy... Jo, my bychom do jedne mohly slozit statnici v problematice kolem bulimie a anorexie. I me dodnes neprestalo zarazet, ze presto, ze jsem zdravotnik a tolik o nebezpeci vim, ze jsem nebyla schopna a soudna neco delat. Jo, je to jed, co zabiji pomalu, ale jiste... Taky jsem vzdycky chtela mit deti, co mozna uz snad v osmnacti. Pak mi ale rekli, ze by to byl bozi zazrak, kdyby se to povedlo, takze jsem zacala brat zivot tak, ze uz je stejne podelanej, tak mi to bylo jedno, co delam, ze vetsi skody nadelat nemuzu. Snad jen umrit, ale ani to mi vlastne do nedavna nijak zvlast nevadilo. Ani jsem se nezdesila, kdyz jsem si poprve uvedomila, ze kdyby mi nekdo i cizina ulici rekl: " hele, co Ty tu chces na tom svete, jsi tu zbytecna, jdi a skoc treba pod vlak", prisaham na vsechno, co mam, ze bych nad tim nijak nepremyslela, a sla si pod ten vlak jednoduse skocit. Dneska mi leze mraz po zadech, jaky stesti jsem mela, ze jsem nikoho takoveho nastesti nepotkala. Proste mi bylo jedno i to jestli ziju, nebo ne. Takze jsem vlastne nezila, ale prezivala. A vsak jo, kdyz jsem se malem zabila praskama a vzbudila se ze smrtelny postele, ani to me neprobralo. To, az dnes si uvedomuju, jak hnusne jsem byla lhostejna nejen k sobe, ale i k lidem, kterym na me zalezi, kteri by si prosli peklem bolesti,kdyby me ztratili. A vim, ze jich neni malo... Jaka silena a odporna neucta. Pak jsem asi po roce s prvnim manzelem otehotnela. To jsem nikdy do te doby nepouzivala zadnou antikoncepci a s partnerama se nikdy nechranila. Bylo mi 21. Bohuzel pozadi te situace bylo vice nez odporne. Asi 4 mesice, nez jsem tedy otehotnela, jsme se po rozhodnuti odhodlali a jeli sem do Statu. Proc ? Jako vsichni ostatni pro penize. Manzel mel kdysi prede mnou stavebni firmu, kterou mu spolecnici rozkradli, kdyz byl po 5 letech poprve na dovoleny s prvni zenou a detma. Firmu tedy rozkradli a polozili. Kdyz prijel, mel jen nekolika statisicove dluhy, a to jen on, protoze byl jedinym pravne zodpovednym. S zenou to uz dyl neklapalo. Proc, to neni podstatne, ale vim, ze to byla jeho vina. No a financni potize vse jen priostrili a zena od nej odesla k jinemu i s detma. ZZustal mu sice dum, ale z toho musel zene polovinu splacet. Nakonec, kdyz jsme se seznamili, mel dluhy -no pres 600 000. Ti, co jimdluzil se zacali ozyvat a to jak vyhrozovanim, tak soudne. Navic firma, kde delal se rozpadavala a jemu hrozila i ztrata prace. To vse se nakupilo tesne pre vanoci. Ja mastoupila do nove prace a tam me uz druhy mesic nevyplatili. Vanoce na krku a deti, ktery za nic prece nemohli. To uz jsme si spolu s nima moc rozumeli a ja s vedomim, ze svy mit asi nebudu, jsem je brala jako svy, i kdyz byli jen o par let mladsi nez, ja. Vedela jsem, ze jim mamu nikdy nenahradim, ale aspon jim muzu nabidnout pratelstvi, oporu, radu a klidny domov. Travili u naskady volny den a prazdniny, Kata u nas i na cas zila, protoze uz to doma s maminym novym pritelem nemohla unest, navic ji snad zkousel i obtezovat. Tak tedy, moje prace na nic, Honzova jakbysmet, placeni mesicne az nad hlavu a to i bez splaceni dluhu. A vanoce na krku. Hm, ty vanoce byly nejen pro me poprve v zivote bez darku. Nikdo si neumi predstavit, jaky pocit to byl vysvetlovat detem, ze nejsou penize skoro ani na blbej chleba, natoz na darky. Ty deti za to prece vubec nemohly ! Ale me z toho bylo na nic a Honza nevypadal,ze by se nejak moc chtel snazit hledat reseni. Navic k nam prisli z uradu a zkouseli zkonfiskovat to posledni a jedine, co jsme melia tim byla strecha nad hlavou. To jsme jeste nebyli svoji, ale doma jsme meli i presto vse harmonii a umeli jsme se spolu smat a radovat se z malickosti. Deti to bud uz chapali, nebo se aspon tvarili, ze chapou s tema vanocema. nicmene, me z toho bylo tak tezko, ze to byla posledni kapka. Zurive jsem hledala v inzeratech praci, ale nic nebylo. Ale stale casteji jsem narazela na ty typu...jet do zahranici a tancovat ve strip klubu a vydela t slusny penize. Moje bezradnost se tak stupnovala, ze mi to zacalo hlodat, ze kdyby to nas to melo aspon trosku zachranit, ze bych to snad nejak na cas prekousla. Nakonec jsem to rekla Honzovi a on s tancovanim souhlasil, ze proc ne. Tak jsem odjela do Nemecka. Na mesic. Ale zdaleka to neplatilo, jak slibovali a navic v te dobe uz k nam dosli z uradu a chteli zabrat dum, jak byl. Jediny, co je zastavilo, byli tri velky psi, ale vedeli jsme, ze ne na dlouho... Po navratu jsem tedy znovu zavolala agenture pres kterou jsem byla tancovat. Byla to holka v mym veku a dost jsme se uz znaly. Chtela jsem jet znovu, ale chtela jsem vydelat vic. Netusila, co rekla, kdyz narazila, ze jo, ze to jde, ale za " vic..." Hm, uz jsem byla tak zoufala, ze jsem se rozhodla sama bez Honzy. Tomu jsem napsala dopis, ze jedu zase tancovat, sbalila se a odjela.Hm, to popisovat nebudu, ale nakonec jsem po mesici privezla domu penize, ale ty byly jen zaplatou na pokryti poplatku, protoze to uz v te dobe Honza praci ztratil. Penize prekvapili a poteili, tak neprotestoval a ja jela znovu. Neslo to ale utajit a ja se lhanim smama napraskala. Nejdriv rval, ale pak ztichnul... Bylo aspon na jidlo, alimenty, splatky zene a placeni kolem doacnosti, ale dluhy po firme to neresilo. Premysleli jsme tedy dal,a nakonec jsme chteli zkusit o odjet sem do Statu, ze je to nase posledni sance na zachranu. Prijeli jsme se, pracovali za nepredstavitelne krutych a poniujicich podminek cele noci, cele tydny bez volna a nacpani s kupou mladych Moravaku, co vecne chlastali v jednom byte. Neco vic jsme vydelavali a posilali na deti, dum a dluhy ale malo. Pusu jim to zacpalo jen na chvilicku, tem uradum. Pak nam rekli kluci,ze chodi do strip baru, ze jsem baba, at pry se nedru, jak vul pro nnic v chlapsky praci, at jdu tancovat. Odjela jsem tedy 500 km z mista, kde jsme delali, spala na levnym cernosskym hotelu, riskovala nejen chyceni policii pri navratu z klubu, ze me uprostred noci chyti jit na pokoj,, ale i horsim-ze si me nekdo vytipuje a znasilni pri nejmensim. Penize ? O tech se nikomu nezdalo. Zacali jsme splacet ve velkym, sami si nechavali tak na den dva na jidlo, nez vydelam novy. Prvni den jsem tam prijela s penezi na jednu noc na hotel, kdybych nevydelala, byla bych na ulici a Honza byl daleko. Hm, po zkusenostech v Nemecku....jo, vyspala jsem se opet pro penize. S cernochem.Honza se ton nikdy nedozvedel, ani nedozvi, ani jsem mu nic nikdy nevycetla. Tesne par dni po tom, jsem zjistila cela bez sebe, ze jsem tehotna, olala nadsena nasim, ti curali radosti. Honza ? Ted jsme si to nemohli dovolit, kdyz nam to tak slo. Tak jsem si zaridila potrat, on prijel ten den a jel tam se mnou. Po tom vecer, pry jestli pujdu do prace !!!!!!!!!! Hm, no, nic, nejak jsem se z toho dostala, ale tohle zklamani tam zustalo. Potratem jsem si svou neplodnost mohla jen podepsat. V baru jsem uz umirala, holky snad do jedne slapky, na drogach a alkoholicky a ja byla vlastne jednou z nich jen proto, ze jsem tam prece taky delala. Uz jsem to nemohla dal unest a Honzu zajimal hlavne vydelek, kdyz jsem se nad ranem vacela domu. Co ja, to nebylo dulezity. Tak jsem pak poznala nekoho, kdo mi ukazal i jako zakaznik,ze existuje neco jako ucta k cloveku pro to kym je uvnitr, ne cim je napovrch. Nezalezelo mu na tom, kde me poznal, vazil si me i presto, ze jsem byla blba stripterka a navic z komunistickyho vychodu. Zamilovala jsem se. Zacala jsem se s nim stykat mimo praci a jasne, ze to brzo prasklo. Ale to jsem na rochod s Honzou jeste ani nepomyslela> Vedela, jsem, ze to bylo hlavne proto, ze jsem se tolik potrebovala citit jako cteny clovek a to mi ten muj zakaznik umoznoval a daval uprimne. A necekal nic, ale ja videla, jak doufal. Nikdy by si nedovolil zkusit vstoupit do mazelstvi vic. A ja tedy relka Jendovi,ze jo, ze jsem ujela, ale ze ho mam rada, ale ze uz to potupny tancovani nemuzu dal vydrzet. V ty dobe uz jsem vsechny ty dluhy meli splaceny. Tak jsem mu navrhla, at se sebereme a jedeme domu, najdeme si normalni praci, na vse zapomeneme a zijeme jako normalni lidi, ze uz si dal neverim, ze bych to dal zvladla a nesnazila se utect tim, ze si najdu jineho. To uz se v nem ale probudily stare vzpominky z doby, kdy podnikal velmi uspesne a penize mu ekly z kapes. Chodil s kamosema, kurvil se, a byl Boss... Rekl mi ale, ze ne, ze at to jeste tak rok vydrzim, ze pak se vratime domu s prachama. A tim to pro me zvadlo. Vedela jsem, ze ja udelala chybu, ale chtela jsemto napravit. Jemu byly vic penize a vidina vratit se domu zase jako kral, vsude se nosit a nikdo by se nikdy nezvedel, co je za tim, jak se nosi. Nakonec jsem tedy po dlouhem rozhodovani a 2 mesicich pekla, kdy jsem nevedela, co dal, jemo slo hlavne op prachy a co ja, to bylo vedlejsi, nakonec jsem tedy od nej odesla. Tim princem..byl muj dnesni manzel, ktery by se sedrel, ale zene by nikdy nedovolil jit se prodavat... Ten mi slibil,ze kdyz nebudu moct mit