Bezplatné psychologické poradny

Ještě tady nabízel pomoc jeden člověk, který psychologii rozumí, tak se mu svěř třeba anonymně:
https://www.facebook.com/Psychologick%C3%A1-rada-online-1343891208994743/?fref=ts

Děkuji za odpověď...
Na...Když má člověk zlomenou nohu, jde k chirurgovi. Když má zlomenou psychiku, má jít k psychologovi.
Jestli žiješ v domněnce, že je to pro tebe ponížení, tak ti nic nezbyde, než si pokoutně sehnat léky.
Klidně ti napíšu jak to bude dál: začneš být na lécích závislý, až za ně na černém trhu utratíš poslední peníze. Rozvine se u tebe sociální fobie (už nyní máš příznaky), necháš školy, nenajdeš si partnerku, práci, ani si nenakoupíš, protože tě začnou stíhat panické ataky, nakonec nevyjdeš z domu. A potom už to nevydržíš a k tomu psychologovi půjdeš. Ale léčba bude x horší a zdlouhavější.

Ty sis našel skvělou výmluvu: oni mi závidí. Jsi v kritické situaci, ale sám ses povýšil, ale lžeš si. Strašně si sám sobě lžeš.
Jestli máš trochu sebereflexe, zamysli se: co by ti měli jako závidět? Třeba ta knihovnice ti má závidět, že jsi byl kdysi premiant? No to snad ne...A tvoji spolužáci, kteří možná tuto informaci ani netuší? Vždyť nyní sebe popisuješ jako rozklepanou trosku, tak co ti závidí???
Máš vztek na všechny kolem, máš pocit, že je to chyba učitelů, ale že máš problém ty, to si nejsi schopen přiznat. Kopeš kolem sebe, ale problém máš ty, ne oni. A nikdo není povinen se kamarádit s "divným pavoukem".
Znovu se zamysli nad svým dětstvím, jestli jsi z fungující rodiny, jestli ti dávali rodiče najevo lásku, porozumění...
Poslední dvě věci: slabé léky na tvé stavy neexistují.
A za druhé: to, co jsi tady napsal si zkopíruj a někam ulož. Věř mi, že za rok se budeš mlátit do hlavy, proč si k psychologovi, který tam přesně kvůli tvému stavu je - proč by si měl myslet, že jsi ubohý? - nešel.
Ještě třetí rada: podívej se na témata o duševních poruchách, včetně té sociální fobie. Třeba se tam najdeš.

Davide,medikovat se sám určitě není dobrý nápad.Jestli je to prášek nebo alkohol,to je pak úplně jedno.Psycholog tu není proto,aby kohokoliv ponižoval,ale aby podporoval každého,kdo k němu s důvěrou přijde.Tobě by nejspíš navrhl nějaké terapie,jsou různé,to je individuální,pro každou diagnózu jsou jiné.
To je spíše moje doporučení,pokud zjistíš,že sám si pomoci nedovedeš,i když chceš,tak návštěva odborníka pro lidská trápení je určitě na místě,a opravdu na tom není nic "nenormálního",je to spíše naopak.Nenormální je,když má někdo na duši bol,ale návštěvě odborníka se intenzivně brání (teď nemyslím přímo tebe,ale tací lidé opravdu jsou..).Tak myslím,aby si jsi našel nějakou sympatickou,důvěryhodnou paní doktorku;a řekl jí to,s čím jsi se zde svěřil nám.Věřím,že pro tebe bude mít řešení..
:-J.

Děkuji za odpověď...
Na drogy, alkohol a jiné látky jsem opravdu nikdy nesáhl, jak píšete. Ale děkuji Vám za Váš názor na mě. Posezení s psychologem nepřipadá v úvahu, takhle se ponížit nemůžu. Vždyť i on by si o mně řekl, že jsem ubohý. Nejlepší asi bude si obstarat nějaké slabé prášky proti úzkosti. Na shledanou a ještě jednou děkuji za odpověď

K odpovědi nade mnou není,co dodat.To je na posezení s psychologem,Davide,máš paranoidní představy,případně úzkostnou poruchu - každopádně tvé stavy tě pomalu ale jistě zahanějí do kouta.Řeš tyto své pocity s odborníkem co nejdříve,nebo se od lidí časem naprosto izoluješ,nikomu nebudeš důvěřovat atd.Neochutnal jsi někdy v minulosti Pervitin,nebo Extázi?Nebo třeba nehulíš?Látky způsobující závislost jsou často spouštěči těchto pocitů a stavů.
Nicméně cesta,jak z nich ven existuje,skrz konkrétní terapie,což se volí podle zjištěné diagnózy.Platí ale,že čím dříve své stavy zacneš řešit,tím snadněji a rychleji se dočkáš nějakého zlepšení.
Držím palce,ať jsi brzy opět v kondici,ať zase žiješ pohodovým a plnohodnotným životem.K tomu ti dobře vybraná terapeutická sezení jedině dopomohou...
:-J.

Dobrý den, ...Zamysli se nad svou rodinou. Jak dalece tě podporují, jak moc se ti rodiče věnují.
Jinak být tebou určitě bych navštívil psychologa (ale mimo školu). To, co píšeš je psychická porucha a mohly by mít následky. Čím dřív to začneš řešit, tím lépe pro tebe.

Dobrý den, chtěl bych Vás poprosit o radu. Píše Vám šestnáctiletý student prvního ročníku gymnázia. V dětství jsem se rád před lidmi předváděl, rád jsem na sebe upozorňoval. Měl jsem rád, když si mě někdo všímal. Na základní škole bylo všechno celkem v pohodě. Na druhém stupni jsem se ale povahově začal měnit, hlavně v deváté třídě. Začal jsem se stydět před učiteli, a dokonce i před mými spolužáky. Ve škole pro mě byl nejhorší referát, kdy jsem si musel stoupnout před celou třídu a odprezentovat ho. Po mém referátu jsem ještě dlouho přemýšlel, co si asi o mně spolužáci pomysleli. Zdaleka to ale nebylo tak hrozné jako s nástupem na střední školu. Uzavřel jsem se do sebe a nemám zde ani téměř po půl roce žádné kamarády. Trpím velkými pocity méněcennosti, myslím si o sobě, že jsem divný, zvláštní, že se odlišuji od ostatních. Ráno, když probouzím se a vzpomenu si na ten dlouhý den ve škole, na celý týden, měsíc, rok, čtyři roky do ukončení školy, tak nevidím žádnou světlou budoucnost. Spíše propadám sklíčenosti. Před vyučováním jsem velmi nervózní, úplně se klepu. Mám strašný strach z komunikace s učiteli, nedokážu se jim dívat do očí, když na mě mluví. Mám ostych před mými vrstevníky. Kdykoliv se na mě někdo kouká, hned si myslím, že mě pomlouvá a že si o mně myslí kdoví co. Ve třídě, když se někdo směje, hned si myslím, že se smějí mně. Dříve jsem chodil na obědy, normálně jsem se najedl. Teď jsem na ně ale přestal chodit. Opět ze stejného důvodu, protože si myslím, že se na mě pořád někdo dívá a pomlouvá mě. Když vidím smějící se moje vrstevníky, neustále mám pocit, že si o mně povídají a vysmívají se mi. Mám na ně v tu chvíli příšerný vztek. Tohle všechno vedlo k tomu, že jsem se před mým okolím uzavřel, stydím se například jenom nakoupit, protože si opět myslím, že se mi bude prodavačka smát, nebo mě bude s někým klevetit. Mám trému, když si jdu do knihovny půjčit knihu, abych se před knihovnicí nějak neztrapnil. Mám pocit, že všichni učitelé, spolužáci a lidé z města mě považují za divného, za neobvyklého člověka odlišujícího se od ostatních. Když jedu na kole či jdu po silnici, okolo níž je les, úplně se mi sevře žaludek strachem. Představuji si různé zločince, kteří mě chtějí unést atd. Pokud se mi člověk na první pohled nelíbí (např. vypadá jak bezdomovec), okamžitě mě napadne, že vyndá z kapsy kudlu a bude mi chtít ublížit, nebo, když jedu autobusem, že zastřelí řidiče a všechny cestující unese. Takové různé hrůzostrašné představy se mi promítají v hlavě mnohokrát. Zdají se mi někdy strašlivé sny. Že nás odvedli nacisti a uvěznili v koncentračním táboře, že náš psík spadl z balkónu ze čtvrtého patra, že někdo zvoní, já jsem otevřel a před prahem klečel zakuklenec a mířil na mě pistolí atd. Vím, že je to absurdní, směšné, co zažívám, ale chtěl bych být jako ostatní. Veselý, družný, netřást se trémou téměř každý den a užívat si plně života. Dřív jsem takový byl a nechápu, proč jsem se tak změnil. Připadá mi, že jsem na tom psychicky čím dál hůř. Jsem přesvědčený, že je to chyba lidí, především učitelů, kteří, jako by byli na mně zaujatí. Proto mám šílený vztek na některé lidi, ale nevím, zda právem. Představuji si, jak mě pomlouvají, ale pak si řeknu, co když to tak přece není? Ale mé přesvědčení je silnější. Myslím si, že lidi včetně vrstevníků, díky tomu, že jsem byl na základní škole premiant, se na mě zaměřili a závidějí mi. Opravu nevím, jestli je to pravda, nebo, jestli je ta chyba opravdu ve mně, jak mi říkají ostatní. Chtěl bych si život konečně užívat, ale kvůli těmto problémům to vůbec nejde. Chtěl bych se Vás zeptat, jestli je to normální, co zažívám, nebo to skutečně poukazuje na nějakou psychickou poruchu. Děkuji za odpověď
Na shledanou

to náhodou ten dyslektik bobrí lívance.

hlavně je tady diskuze,pokud...Mařeno, ale ona se právě ptala, jestli její problém je na odborníka. Ona je tady dobře. Ovšem ty zase nic nechápeš. Ach joo....

Chci ti jen říct,že zůstávám a zůstanu už nastálo duší s tebou.S vírou,že jsem se v Tobě nemýlil.Že snad jednou pochopíš Sebe a začneš se mít ráda,i to,že já nejsem jako Xindl X v písničce Anděl,bo já neřeším "co za to"-o tom to není a nebude.
Poznal jsem tě a pochopil,jak čistá jsi Duše.Odměnou by mi byla jen tvá důvěra ve mne.Pro kterou bych udělal cokoliv.Jsi pohlazeníhodná.Jsi bílá ovce v černém stádu..o tom jsem nikdy nepochyboval.Tahle diference ale musí být tvojí výhodou,ne tvým prokletím...Nejsi horší,ale právě opak je pravdou..!
To pro tvoji morálku a citlivost jsi tolik ve mne..

hlavně je tady diskuze,pokud někdo potřebuje odborníka,musí hledat jinde.Jinak asi ano,rozumím tomu,holka se musí léčit,chodit na nějaké terapie,aby to nezabřehlo dál,ale stejně si myslím,že úplně se nezmění,jen jí to trošku pomůže v tom,že se nebude tolik izolovat.Pak také hlavně ten mladý věk,podle mého je o horší,než když by to zažívala v pozdějším věku.

Hm;a teď bych se měl asi..."Milý" Dancere, asi máš nějaký problém...Můj názor tě očividně zajímá, když na něj musíš reagovat.
A jinak, v příspěvku 4.12.2016 22:09 - Dancer, nic o odborníkovi nepíšeš. Naopak píšeš velice teoreticky, plácáš tam smajlíky,...
Až když tady napsal smysluplný příspěvek student psychologie, otočil si.

Hm;a teď bych se měl asi začít ohrazovat,vysvětlovat,prostě se bránit..?Ale tvoje názory jsou tvoje věc,milá "Mílo".
V souladu se Čtyřmi dohodami,které rád předkládám těm,o nichž si myslím,že by jejich obsah měli pochopit a přijmout,se chovám i já sám.Názory druhých se mne netýkají.Nejsem tu pro tebe,stejně jako ty tu nejsi pro mne. :)
Nicméně ta dívka má jasný komplex méněcennosti a to může být cesta k SF,proto rada,aby se nebránila a navštěvovala odborníka je rozhodně na místě.Nebo snad ne..?
Sám jsem byl sociofobik dlouhá léta,takže stavům a pocitům,které popisuje,dobře rozumím.
Přeji pěkný den všem.. ;)

Marie a Dancer, proč se motáte do tématu, kterému ale vůbec nerozumíte?
Ta dívka má problémy, začíná se sociálně izolovat, má strach a vy jí radíte úplné hovadiny. Mlčeti zlato...

Ano,snad jsem se nevyjádřil úplně přesně.Tak tedy:pokud nám naše povaha vytváří nějaké bloky,je třeba na sobě pracovat.Můžeme si říct,že jsme holt tací,jací jsme,ale vždy máme možnost na sobě pracovat,abychom se sebou byly spokojeni.Někdo přijme úděl,někdo jiný ale ne.Záleží na tom,jak moc jsme rozhodnuti něco pro sebe udělat.V mladí,kdy ještě nejsou všechny vzorce chování tolik zažité,je to snadnější,než v pozdějším věku.Ale i coby starší ročník,pořád jsou zde okolností,které nás mění.Učíme se celý život a pokud jsme schopni se z nezdaru poučit,máme možnost se pro podruhé zachovat v konkrétní situaci jinak.Ten,kdo toto nechápe,opakuje stále stejné chyby a právě to je znak ukazující na možnou Poruchu osobnosti.
To,že je někdo Introvert,ještě neznamená,že je Porušená osobnost-je to jen jeho povahový rys.Nicméně je důležité,vypracovat se a stát pevně na vlastních nohách.Pokud to někomu jeho povaha nedovolí,resp.není schopen hodnotného života,pak má problém a měl by ho řešit-ideálně nějakými terapiemi.Jinak hrozí například Sociální fobie a s ní naprostá izolace od společnosti.
Píši,že je třeba na sobě pracovat.Předpokládám tedy,že změna v těchto Zažitých vzorcích chování je reálná a možná.Pokud bych si to nemyslel,nevydával bych zde svoji energii a svůj čas;kterého mám v posledních týdnech opravdu málo.
S přáním hezkého večera
:-D.

v pozdějším věku nebude třeba tolik stydlivá,ale přesto si myslím,že pokud má někdo takové starosti už ted v takovém věku,pak později to bude mnohem horší,vždyt právě v mládí to byl pro spousty z nás bezstarostný život,nic si nikdo nebral tak osobně,ale třeba se pletu.

Dobrý den,

stále...Zdravím,
to, že "svoji povahu nikdy nezměníte", jak zde bylo napsáno, je osobní názor toho kdo příspěvek psal. Souhlasím s tím, že je přínosné postupně přijímat sebe i se všemi slabostmi, ale také silnými stránkami, které člověk má. To že se ale člověk v průběhu života mění a vyvíjí je fakt potvrzený zkušeností i výzkumem a nemusíte mít proto obavu, že budete nadosmrti nadměrně stydlivá a kontakt s lidmi pro vás bude tak obtížný, jako nyní. Jste velmi mladá a váš příspěvek svědčí o touze po změně a růstu. Návštěvy psychologa se nemusíte obávat. Pomůže vám uchopit váš problém v kontaktu s druhými a se sebou samou, naučí vás pravděpodobně konkrétní techniky jak na to a jednoduše bude tam pro vás. Jak zde bylo řečeno, nemusíte mít obavu, že nemáte psychologovi co říct. To co jste sem napsala je samo o sobě důkazem vaší dobré sebereflexe. Pokud ráda čtete, doporučím vám následující knihy: Nevyšlapanou cestou - Scott Peck, Být sám sebou - Verena Kast
Jsem student psychologie. V případě nějakého dalšího dotazu na mne, můžete napsat na:

https://www.facebook.com/Psychologick%C3%A1-rada-online-1343891208994743/?fref=ts

Přeji štěstí a odvahu na dobrodružné cestě :-) .

napsané,protože svojí povahu prostě nikdy nezměníš,jsi taková,jaká jsi a s tím se musíš smířit.Důležité mít nějaké koníčky a moc se podle mého pozoruješ.

Ahoj.Ale jakou odpověď vlastně očekáváš a od koho?Jak žít šťastně?To ví ale jen málokdo.Podívej těch lidí,jak si s gustem šlapou po štěstí.I když vypadají navenek štastní a ve společnosti se dobře baví.Chod' třeba po Valmezu a každého koho potkáš se zeptej na recept na štěstí-každý z nich ti odpoví podle sebe;bo,každý vidí smysl života v něčem jiném.I na tobě je,aby jsi se,podle svého světonázoru a podle svého morálního kreditu,rozhodla pro svůj styl života,který bude zapadat do tvých představ o tom,jak má ten tvůj život vypadat.Jinými slovy řečeno,každý jsme tvůrci svého štěstí.V jednom se shodneme všichni -a to v tom,že naše životy musí mít nějaký smysl.Pro někoho je tím smyslem Láska,pro jiné zas rodina,parta,práce,pro některé třeba hospoda..
Je tedy na tobě,jak hodnotný bude tvůj život.Snaž se,aby se tvá Introvertní povaha nestala tvým handicapem - nikdo by neměl trpět za to,že se Svět netočí podle jeho představ;ale ani za to,že on sám nežije tak,jak by si přáli jiní.Pamatuj,že jsi tu především pro sebe,a žij podle svých představ,ne podle představ druhých.Netrap se,že nejsi taková,jakou by tě chtěli vidět jiní.Máš nikoliv právo,ale spíš povinnost,být originál.Pokud to tedy chceš být Ty,což určitě chceš :)
A pokud nejsi spokojená sama se sebou?Pak je to námět na to,hodně na sobě pracovat.Dostatečně spát,mít dobrou životosprávu,udržovat se v kondici,nezneužívat návykové látky,učit se a dělat na něčem,co tě baví a přináší ti radost...A také...mít pro koho žít...A zároveň tu pro někoho být..
:-D.

Myslím, že klidně zkopíruj to, co jsi tady napsala a dej to psychologovi přečíst. Na návštěvu psychologa to je. Nikdo tě soudit nebude, naopak.