alkoholismus

Abstinenční příznaky jsem samozřejmě měla, fyzické jsem prostě vydržela, trvaly tak 3 dny, to se dá. Musela jsem je vydržet asi sto padesátkrát. Mě vedly k snaze o abstinenci spíš psychické problémy, příšerné deprese. Dodnes beru antidepresiva. Předtím jsem na ně vesele pila, tak to opravdu bylo drsné. Odvykat postupně bych nedokázala, vždy když jsem se napila, tam jsem to (ke konci) dotáhla až do úplné opilosti :-)))

Rád bych se tě Heleno zeptal,jestli jsi měla problém s abstinenčními příznaky.Pil jse asi tak pět let,celkem dost.Teď jsem si řekl,že s tím zkoncuji.Zatím se mi to asi 14 dnů daří,žádné ošklivé pocity nemám.Někde jsem četl,že se má odvykat postupně.Co ty na to?

Ahoj Lucie, jsem taky alkoholička, nyní přes rok nepijící. Můj názor je, že toho mnoho dělat nemůžeš. Vím, zní to drsně. Alkoholik se musí sám chtít léčit, jinak se to nepovede. Snad teď maminka vydrží a zlepší se natolik, že bude moci jít do léčebny. Můžete jí pomoci v tom, to vyřídit, dovést ji tam, ale léčit se musí sama.
Můžeš ale pomoci sobě. Na pití své matky nemáš vliv a není tvoje vina, že pije. Je hrozné pozorovat alkoholismus u blízkého člověka, ale musíš myslet na sebe a své duševní zdraví. Zkus třeba Al-anon, tam Ti poradí lépe. Co já vím, Al-anon funguje v Praze, Brně a Ostravě.

Ráda bych se zeptala na radu. Mám maminku alkoholičku. Pije už dlouho (co já pamatuji tak aspoň 20 let). Ze začátku to nebylo tak hrozné, postupem času to na ní bylo čím dál tím víc znát. Přemlouvali jsme ji celá rodina aby se šla léčit. Ale ona naprosto odmítala skutečnost, že má problémy s alkoholem. Její stav se postupně zhoršoval, ale přesto odmítala se sebou cokoliv dělat a v poslední době na nás při jakékoliv zmínce byla i velmi nepříjemná. Poslední měsíce už ani nebyla schopná nic dělat - jen seděla u televize a pila. Před 14 dny skončila v nemocnici (bylo jí už tak zle, že ani neprotestovala a nechala se tam odvézt). Mám cirhozu jater ve velmi pokročilém stadiu. Tento týden nám jí pustí domů a si nejsme jistí co s ní. Vypadá to, že snad bude souhlasit a půjde se léčit. Jenže alkohol se v poslední době podepsal hodně i na její psychice. Špatně chápe, má problémy se postarat sama o sebe, obléknout se, občas nestihne doběhnou na záchod ... Vezmou nám jí vůbec v takovémhle stavu do léčebny? A dá se do léčebny dostat hned nebo existují nějaké čekací doby? Bojíme se totiž, že jakmile bude doma vrátí se ke svému původnímu režimu. V žádném případě nevěřím, že pokud bude doma nebude pít. Co s tím? Jsem z toho docela bezradná.

MQ každému se dobře radí,kdo v té situaci nikdy nebyl,je to nespravedlivé, že zrovna Tvoje rodiče se dali na pití,hlavně si dodělej maturitu,ať najdeš práci,pak se budeš moct postavit na vlastní nohy,ono se říká hlavně zdraví,ale ty peníze jsou potřeba abys měl kde začít.Hlavně se nedej na pití taky, protože nešťastný člověk udělá kolikrát takové věci,které by ho před tím ani nenapadly nebo které dřív odsuzoval,tím by sis vykopal sám jámu pro sebe.Je to hrozné,ale ber rodiče jako odstrašující případ, a jestli to jde,nedělej to, co dělají oni,protože se dědí nejemon dobré vlastnosti.Držím Ti palce a když budeš v úzkých,klidně napiš,nemusí to být na internet,stačí si zavést deníček pocitů,mám ho taky,psaním se hrozně uvolníš a nemusí to být žádné zápisky na několik stran,jsou věci které třeba nechceš veřejně křičet do světa.Hodně štěstí.

MQ nemáš to vůbec s rodiči jednoduché a věřím, že ti z toho musí být všelijak. Myslím, že ty sám to ale asi nezvládneš a ani to po tobě nikdo nemůže chtít. A právě proto jsou tady úřady sociální péče, kde by ti měli pomoci a nebo se zkus obrátit na nějakou linku důvěry, kde ti jistě poradí.

Ahoj, mám problém s moji matkou, která je alkoholik ale nevím jak se přesně označuje. Je to ten typ, že jednou za cca 45 dní má tah 5 dní v kuse, kdy jenom chlastá a zanedbáva vše (práci,rodinu). Ráno načne nenápadně flašku a zbytek dne prospí(když se napije málo, tak se dotankuje večer na spaní) a upřímně mě to velmi sere(a koho by nesralo) ael po těch 5 dnech si sama řekne stop a nepije, i když jednou se v tom táhla 2 týdny a miji nemohli z toho dostat. Byla léčena a úspěšně - 3 roky nepila, ale pak si dala jenom skleničku vína a už začala její 5-denní "relax". No ale tu to nekonči, otec postupně z těchto situaci se přiklonil taky na stranu alkoholu a je cca 20 dní měsíčně vožralý(ten nezanedbáva práci, narozdil od mámy, která si to "může" dovolit). No a jelikož jeden druhého osočuje, že je alkoholik, tak sám to nepřízná. Jsem z toho v prdeli a už mě opravdu tím vytáčí a té ostudy co je!!! Asi budu srab ale po maturitě jdu od nich pryč a nebudu to řešit, nebo naopak poraďet

Lituji všechn, kteří musí žít s alkoholikem.Nikdy si žádný nepřipustí, že pije a ničí celou rodinu.Mé manželství se po 20letech rozpadlo právě kvůli pití manžela. On ztratil domov, práci, dělá dluhy, ostudu.Nepomohlo domlouvat, prosit, nadávat, vždycky vydržel měsíc a pak se vše vrátilo do původních kolejí,nepomohla ani léčba.Pokud ten kdo pije sám nechce přestat pít, nic nikdo nezmůže, i když ho milujete sebevíc a snažíte se pomáhat.Dnes je z mého bývalého manžela bezdomovec,nás všechny obětoval pití.A věřte,přes všechny skutečnosti mu mé děti neřeknou jinak než tatínek.

K certu s "r"

K certu s "r"

text

my to víme ... Třeba se fakt povede, že tam vydrží, nikdy v životě nebyla bez alkoholu 3 měsíce, třeba to bude pro ní tak nová zkušenost, že to vydrží. No, uvidíme. Intervaly mezi jednotlivými kolapsy se zkracují.

Zdravím všechny. Potřeba se napít opravdu není racionálně popsatelná a nevěřím, že někdo kdo nikdy se závislostí nebojoval to může pochopit, i když je vystudovaný lékař nebo psycholog či psychiatr. Vysvětluj někomu co je sex, když to nikdy nezažil.
Pro r. Ono držet jí tam násilím ale opravdu nemá cenu. Tím větší motivaci chlastat by měla po propuštění a doživotně si jí tam nechat nemohou..

Pro Petru: helenask"volny.cz

Odkud jsi? Mohly bychom se i sejít osobně nebo zajít na AA :-)

To se mi nepovedlo.Pro Helenu:Přesně jak to popisuješ tak prožívám já,mám na sebe vzek ale pomoc si nemůžu,potřebovala bych být v kontaktu přesně s takovou přesně jako jsi ty,jinak vím,že se z toho nedostanu.Ty dva roky jsem docela zvládala ale teď to nezvládám,zase na nic jinýho nemyslím,šíleně mě to psychicky ničí vůči manželovi mám černé svědomí,prostě se trápím,všechny moje kamarádky žádný problém s alkoholem nemají prostě jenom já.Jsem slaboch s tím bojovat,ani psychiatrička ani prycholožka mi nepomáhají,moc hezky to popisuješ,jak si přesně věděla,že už konečně dost ale to jsem si taky před dvěma rokama myslela ale teď už zase nemyslím,jenže já když se napiju tak dělám neuvěřitelný průšvihy,nenávidím manžela,šíleně se lituju atd.atd.Heleno,prosím tě neposlala bys mi na sebe email??

zapomněla jsem heslo na Diskuzák, tak prosím vyřiď pozdravy. U nás jsou novinky, rodinná alkoholička je už na tom tak strašně zle, že nastupuje DOBROVOLNĚ na tříměsíční protialkoholní léčbu. Přejeme jí, aby vydržela, ale ten realista v nás tak nějak ví, že to dopadne jako vždycky: vylíže se z nejhoršího, začne zase trochu jíst, opět prohlásí, že není žádný alkoholik a do měsíce je doma. Naštěstí nám už dává pokoj, a když se vidí se svým dítětem, striktně dodržuje střízlivost (jednou za cca měsíc to na dvě hoďky do cukrárny vydrží). Ale její matka, matka alkoholičky, je totálně na zhroucení, teď se vybíjí na ní, je úplně šílená, alkoholismus si vybírá další daň.
Tak trochu doufáme, že se podaří v tom blázinci identifikovat rozsáhlost její psychické poruchy a závislosti, a nebude moci odejít na revers. Jsou to smutný konce, za rok se z ní stala tak strašná troska. Pije přes 20 let, ale za poslední rok o dalších 20 let zestárla.
přeji všem hodně motivace v boji s alkoholem.
r.

tak jsem si pročetla nějaké příspěvky z diskuse,obdivuji ty který abstinují,a moc jim přeji aby jim to vydrželo!!!!Já alkoholička nejsem,vínko si dám opravdu jen příležitostně,a vím kdy mám dost!!Máme v rodině alkoholika,tak vím co to je za mazec!!!Z některých příspěvků je mi smutno,přeji Vám ať to zvládnete!!

I já leju jak Dán. Neumím říct ne, když mi někdo nabízí, vlastně ani nemusí nabízet. Piju klidně i sama doma. Můj přítel nepije vůbec a ví, že se já na všech akcích opiju. Poté se chovám arogantně, vulgárně a agresivně, zejména k němu. Je se mnou ale už 9 let a toto moje chování je příčinou našich svárů. Problém je v tom, že já piju opravdu od 14 let. Naši se rozváděli a mým druhým domovem se stala hospoda a "kamarádi" v ní. V 16 letech jsem vypila i 18 piv. Nyní mě skolí už 4 piva, na 30. letou slečnu je to stále ale dost, jak často slýchám z okolí. Vím, že alkoholem řeším své problémy. Né pro ten večer, ale pro to ráno, kdy je mi zle. Právě pro to ráno piju. Je to prý jistý druh sebemrskačství, jak říkala moje psycholožka, kam jsem s tím svým pitím chodila. Piju prý proto, aby mi bylo špatně, protože ten ranní stav mě očišťuje a přebije bolest z jiných problémů. To je mazec, co?

Ahoj taky bych přidala trošku do mlýna,mám sestru,paradox je v tom,že je sestra na protialkoholní léčebně,její manžel začal chodit na jedno do putiky,no a jednoho se jich stalo víc a víc a také panáčky a zdejší opilci ho podporovali,tohle trvalo skoro 6 let,snažila se mu pomoct,ale on nechtěl dala mu tolik šancí a nevyužil,doma šílené komedie.děti chudinky byly všeho přítomné,já jsem jí říkala,je to alkáč a on nepřestane!!!pak na to přišla říkala,že by se to mělo vyřešit,a on že má profesionální deformaci,no prostě deb.l!!takže teď konečně dostala rozum a bude se rozvádět!!!Hrozně zhubla,a vůbec není v psychické pohodě,až vypadne bude to mít hodně těžké,ale je silná zvládne to!

Dokázala jsem to těžko. Možná to něco dokázalo za mě. Pochopila jsem ve smyslu 1.kroku AA, který říká, že jsme si přiznali svoji bezmocnost nad alkoholem a naše životy se staly neovladatelné, že jsem proti alkoholu úplně bez šance. Už šest let jsem věděla, že jsem alkoholička a že jsem bezmocná vůči alkoholu. Pilně jsem se dvěmi poradkyněmi sepsala, co všechno jsem vyáděla, aniž bych chtěla, co naopak nedělala, ač jsem chtěla či měla. Jen blázen by po těch drsných přiznání pochyboval, že není bezmocný vůči alkoholu.

A přece jsem měla opakované recidivy. Vždy se něco ve mně rozhodlo, že se chce napít, a já šla. Všechna varování zmizela, z obav z budoucnosti byla jakási mlha. Řekla jsem si "a co, jen dneska, dnes nikam nemusím, udělám si hezkou chvilku." nebo "dám si aspoň pár piv na rozhozený žaludek." nebo "
dnes ještě nebudu přestávat pít, ještě si dopřeji víkend." atd.

Toto "něco ve mně" bylo silnější, než všechny krizové scénáře, které jsem měla v záloze. Nikdy jsem si v takové chvíli nepřečetla stránku Výhody a nevýhody pití, nikdy nikomu nezavolala, ač čísel jsem měla
dost. To by mě totiž přivedlo do dilematu a o to jsem v podstatě nestála. Přece nebudu nikomu volat, ještě by mě přemlouval, ať nepiju. A já strašně CHCI pít.

Já sice nechtěla pít, ale jenom rozumem, jen na rozumové úrovni jsem věděla, že jsem bezmocná. Ale ve mně hluboko uvnitř bylo zvíře, které pít chtělo. A proti němu jsem byla taky bezmocná.

Nevím, co bylo v těch hlubinách, jestli podvědomí či co. Ale dokud jsem nezatoužila přestat pít na všech úrovních mé osobnosti, neměla jsem šanci.
Kdy se mi to povedlo, nevím přesně. Vlastně až v pohledu nazpět jsem si uvědomila, že První krok už mám. Poprvé mi to došlo loni na jaře. Koncem předloňského roku jsem měla recidivu s příšerným absťákem, kdy už jsem se opravdu bála, zda nejde o delírku. Stále se mě zmocňuje hrůza, když si na to vzpomenu. Snad to byla ta poslední kapka, která způsobila ten posun ve mně.

Jakmile jsem opravdu udělala První krok, zmocnil se mě pocit obrovské úlevy. Nemusím už bojovat, neboť bojovat nemohu. Přijala jsem svůj úděl. A byla to nejenom úleva, kupodivu i pocit svobody, pocit, že je vše v pořádku. Od té doby abstinuji bez většího úsilí.

Podle mě tento pocit úlevy a přijetí je hlavním znakem úspěšně hotového Prvního kroku. Předtím to vše bylo křečovité, jen nesmím. Přitom je to nelogické, cítit úlevu a svobodu s přijetím bezmocnosti.

Teď teprve chápu ono nemusím pít. Boj s alkoholem je nesmírně daleko. Přitom jsem stále ostražitá, abych se nenapila, a tak dodržuji všechna doporučení. Nemám alkohol doma, kontroluji kapky, aby tam nebyl líh, v katalogu přeskakuji stránky s alkoholem, nejím dorty s rumovou náplní, i kdybych
tisíckrát věděla, že je to jen esence. A hlavně neustále děkuji, že jsem se nenapila a prosím, abych tak neudělala.

Žádný další krok AA nemám, ale tohle je nejdůležitější.