Ve třiceti sama

Rozumím tomu pocitu, rozumím těm představám, ovšem rád bych k tomuto tématu (nejsem sám, mám fungující rodinu, bude mi 38) přidal svůj příměr - jsem a vždycky jsem byl zastánce "příležitosti okamžiku", nikdy jsem moc nepřemýšlel "co by, kdyby" a chtěl-li jsem něco udělat, tak jsem to jednoduše udělal. V posledním, řekněme roce, už ne, nějak se ztratil ten okamžik nerozhodnutí, ne že bych kdovíjak rozmýšlel, ale přece jen je to jiné. K tomu příměru - stejně jako Renatě, které je "moc příjemná představa, že se jednou zamiluje" byla donedávna pro mě příjemná představa, že budu mít alespoň tolik peněz, že nebudu žít od výplaty k výplaty. Že když si koupím novou lednici nebudu to muset rok splácet. Poslední rok na to koukám jinak - smířil jsem se s tím, že umřu chudý jak kostelní myšák, doufám, že bez dluhů, a že je to stav neměnný, jak říkají latiníci. Obávám se, Renato, že i když ti rozumím, tak na tvém místě bych už na nic nečekal a pálil od boku, ona ta změna příjde velmi rychle a hlavně ti nedá možnost si vybrat. Najednou zjistíš, že to tak je a už je pozdě něco měnit, možná je čas k tomu sporáku svištět, dokud existuje reálná šance, že u něj někdo počká.

Já taky!

Moc dobře Ti rozumím!

Asi tady budu se svými názory vyčnívat z řady, ale...Je mi pětatřicet, momentálně s nikým vážně nechodím, (nápadníků mám víc než jsem měla ve dvaceti), začala jsem studovat a stíhám i docela super zaměstnání, který mě baví.Nedovedu si představit, že bych měla denně svištět domů ke sporáku, ale zároveň je mi moc příjemná představa, že se jednou zamiluju tak,že mi představa rodinnýho krbu nebude připadat tak zcestná a že ,, ten pravej" někde je...Rozumíte mi?R.

Mám zajít za dobrým lékařem nebo psychiatrem?! Léky, psychofarmaka?! Proboha, ne. Já nechci tyto experimenty. Úplně původně, když jsem měla pocit, že vše není tak, jak by mělo být, jsem se objednala u psychiatra. Byla jsem u něho asi 4x, předepsal samozřejmě antidepresiva. Pak mne ale poslal právě k té psycholožce s tím, že potřebuji psychoterapii. Musím říct, že u ní to vůbec veselé nebylo. Po každé návštěvě jsem se 4 dny dávala dohromady a pak už jsem k ní zase pomalu šla. Chodila jsem tam rok a pak jsem přestala sama. Moc nerada bych brala nějaké prášky, člověka to zcela otupí. Kineziologií, která tu už byla zmiňována, jsem také prošla. Dokonce 2x, stálo mne to 1 000,- Kč (ale tady vlastně o ty peníze moc nejde), také tehdy mluvili o blocích. A nebát se neúspěchu? Já v sobě občas najdu sílu a věřím, že to bude lepší. Nakonec se vše tak zamotá, je to celé špatně, úplně jinak než jsem chtěla. A někdy za to opravdu nemůžu já.

iva-podívej co píšeš! jak můžeš očekávat,že tě někdo bude mít rád,když ty sama o sobě píšeš tak nepěkně?Zkus se na sebe podívat a najdi na sobě ty pozitivní věci!zkus tedy taky nebrat ten život tak zodpovědně..vím,že se to lehce píše,hůře dělá,znám to.Můžu ti doporučit a vlastně všem ženám knihu L.Hay-miluj svůj život a Síla ženy.Mě to hodně pomohlo a přála bych i tobě,Ivo.Možná není tak důležité jestli život žijeme samy, neob s partnerem,ale JAK ho prožíváme.Jestli s radostí nebo s děsem,co zas přinese nový den.Myslím,že když nemáme nikoho,kdo by nás miloval,jsme tu ještě my samy,kdo nás může milovat.:-)

zavidim (samozrejme v dobrem) happyend...me je pres ctyricet a jsem take sama ... je to strasne, kazdy na vas pohlizi jako na neco spatneho..ano asi jsem spatny clovek, co se da delat...ke vsemu jsem pristupovala si myslim zodpovedne a k cemu to je? zivot je divny...zda se mi zbytecny

Já jsem četl také téma,tedy hlavně příspěvky Ilony a čekal,kdy konečně přijde ten zlom a najde se nějaký vyvolený.Bylo to jako román,od roku 2001 sledovat osud:)Hlavně,že je tu happyend.Jinak přeju hlavně to zdraví!!Tomáš

Moje sestra má 31 let, je vážně pěkná ženská, přesto mívá občas jen krátkodobé vztahy, její kamarádka má taky 31 let, je šikovná, ale ještě neměla žádný vztah, je pořád ještě panna. Obě ty holky to moc trápí, chtěly by si už založit vlastní rodiny. To píšu jen proto, abyste věděli, že nejste sami.

Ilona-četla jsem tvé téma a koukám na ten vývoj od roku 2001.S tou kinezioložkou to byl opravdu dobrý krok!! Moc ti přeju tvůj vztah a mám radost,že "nic není nemožné" !! :-))

Ahoj, zdraví Ilona. Když jsem viděla, že se "moje" téma opět rozhýbalo, tak se taky připojím. Chtěla bych jen informovat, že se mi loni podařilo najít člověka, se kterým jsem doteď, ze začátku to sice dost skřípalo a i teď to má pár háčků (je rozvedený - to nevadí, ale má dvě děti - to nevím, jak budu zvládat, ale snad jo). Musím říct, že si se mnou užil svoje, byla jsem už z těch chlapů úplně zničená a pořád jsem ho podezírala a testovala a žárlila jsem jak blázen, no děs. Ale říká, že je vycvičený od exmanželky, takže snese všechno :o). Jinak ale když nad tím někdy přemýšlím, přijde mi to skoro jak zázrak, je to asi chlap, jakého jsem vždycky chtěla - inteligentní, profesně schopný (i při penězích :o) ), vysoký, dobře vypadající, CITLIVÝ a CHÁPAJÍCÍ !!!! a přitom žádná nesebevědomá uťáplá bačkora. A v krizi neutíká. To poznávám teď, kdy jedna krize přišla - a pořádná. Mám sice prima partnera, ale začala jsem mít zdravotní potíže a lékaři hrozí roztroušenou sklerózou. Ani bych se tomu nedivila, po všech těch nervácích, co jsem v životě prožila. Ach jo. Držte mi prosím palce, ať mě tahle hrůza mine. Jinak ještě musím připsat, že partnera jsem našla až poté, co jsem byla u kinezioložky - skvělá paní - která mi řekla, že jsem měla v sobě nějaké "bloky" a kvůli tomu jsem sama sobě podvědomě nedovolila mít nějaký vztah. Zajímavé, ale docela tomu věřím. Každopádně to zafungovalo. Mějte se všichni krásně a nebuďte smutní. Já jak se teď bojím té nemoci, tak si říkám, že bych snad radši byla zase sama, ale zdravá. Jsem fakt pitomá, asi nevím, co chci.

chce to vice odvahy. Zivot je boj. Bojovat se musi, i za sve dobro. Nemela byses furt bat neuspechu. Jestli mas furt chronicky strach, tak si v prvni rade si zajdi za dobrym lekarem nebo psychiatrem. Dnesni leky umi divy, zbavi te tizivych patologickych obav a to rozhodne snaze a lepe nez deptani u psychologa. Az se trochu seberes a projasni se ti hlava od uzkosti, zacni chodit vice do spolecnosti. Zacni se zapojovat do komunikace s lidmi vsech vekovych kategorii.Najdi si nove pratele. Ozvi se tem starym, budou radi. Zacni chodit na sporty treba do fit center nebo sportovnich hal, neco uz si vyberes, co se ti bude libit. Hlavne se zpocatku do toho musis nutit. Je to stejne jako kdyz si usmyslis ze budes mistr sveta v behu - tak hold musis zacit behat poctive, pravidelne, bez sebevytacek a sebeomluv. Musis prekonat pocatecni averzi tve mysli a vydrzet. Pak se uz muzi sami zacnou o tebe zajimat. O zenskou, ktera se umi hezky usmat, je mila, sympaticka, rada sportuje no a tak... To platilo a plati to stale. Je to tak. To ze si sedela doma, zatimco jini tancovaly, znamena ze si bud mela nejakou fobii, nebo nemela silu prekonat ten bezny pocatecni odpor a obavu z novzch lidi a novych vztahu. Tomi

Zaujala mne tato diskuse hlavně proto, že jsem také sama. Ta samota je někdy tak dusivá a těžká, že mně napadají nejrůznější myšlenky. Nevím, pokud napíšu své pocity, zda nesklidím kritiku či pohrdání. Možná posměch. Možná, že někdo namítne, že si za to můžu sama. Kdo ví. Přesto to zkusím.Je mi 35 let, vlastně bude 36. Jsem sama, svobodná, bezdětná. Bohužel do tohoto věku jsem nedokázala s nikým ani chodit. A mám pocit, že se to ani nikdy nemůže změnit. V rodině jsem vyrůstala s bráchou, který byl o 8 let mladší. Měla jsem ho tak ráda, že jsem nikam nechtěla bez něj chodit. Bylo mi ho líto, aby byl doma sám. Vrstevnice začínaly chodit tancovat, samozřejmě s někým chodily. A já byla doma, pokud jsem měla někam jít, bylo mi moc úzko a těžko.V 25 letech jsem se zamilovala do lékaře, u něhož jsem byla na operaci s moudrým zubem. Hloupě, bezmyšlenkovitě. Nevím, jestli to věděl. Já mu to nikdy neřekla. Byl o hodně starší než já, samá ženská a k tomu pil. Nevěděla jsem, jak z toho ven, jak se těch myšlenek zbavit. Po dvou letech zemřel. Bylo to pro mne

Můžeš přispět svými neotřelými názory a pozitivními životními zkušenostmi do Managerské školy života a osobnostního seberozvoje ? Http://www.pandora.cz/part/2002/10/49663 Tě TAM dovede.

Já jsem byl sám do 35. Teď mám sedmiletýho kluka a je to bezvadný. Vše přijde samo - nezoufejte. 30 není ještě žádnej věk.

Ahoj Ilono,precetla jsem si snad vsechny prispevky co tu probehly a musim uznat ze asi vim co jsi prozivala. Sice mi jeste tricet neni, ale hodne dlouho jsem byla sama. Nejhorsi bylo poslouchat ze stran teticek - tak co, uz mas nekoho, nebo kdy bude svatba.... docela me to vytacelo.Nakonec jsem se smirila s tim, ze chlapa stejne zadneho poradneho nenajdu a tak jsem si zacla uzivat zivota bez hledani partnera. No a ono kdyz jsem to nejmin cekala, tak se objevil v mem zivote muj soucasny pritel. Asi to nechce nijak hrotit, ale nechat tomu volny prubeh.Takze preju hodne stesti a at se v Tvem zivote vyskytuji jen sami prijemni lide.makca

překlep: jsme přece v nejlepším věku.....

Co se stalo, že se cítíte ve třiceti staré???? Opravdu to nechápu. Mě bylo před měsícem třicet a u mužů mám snad větší úspěch než kdy jindy. Cítím se na 25 a nevím proč bych se měla trápit! Cvičím a cítím se fakt dobře jako nikdy. Budu se rozvádět, manželství nám neklape, tak to bývá, když se člověk musí vdávat (ženit)a s dítětem to budu mít horší než VY svobodné bezdětné....Tak neztrácejte hlavu, jsem přece v nejlepších letech!!! Moji mamce je 54 let (je vdova) a co má nápadníků a vůbec není na dně z toho, že je jí tolik!! Věnuje se sobě, chodí do společnosti a je hlavně veselá, s takovými lidmi si přece každý rád popovídá a pobaví, než s nějakou zamračenou holkou, která má zbytečný mindrák z něčeho, co není vůbec podstatné!!!!!!! Ze svého věku........

Holky neblaznete. Mate sebevedomi na to abyste byly sobestacny a soucasne se trapite tim ze jste samy?? Moji zene bylo 28 kdyz jsme se brali a byla v podobne situaci jakou popisujete. V zivote bych nemenil a kazdymu muzskymu doporucuju zenu kolem triceti. Manzelstvi neni vztah na zkousku (a nejsem zadnej svatousek) a stoji za to si pockat. A to same plati i pro holky. Biologicke hodiny tikaj, ale ono jde o to, jestli si z nich udelas mindrak nebo ne. Ono kdyz maji oba partneri neco za sebou tak se kompromisy, ktery pak manzelstvi doprovazeji hledaji mnohem snadneji. Neni to mozna ta LASKA ale myslim si ze je to o to pevnejsi vztah. A deti - deti (dvojcata) jsme meli stejne az par let po manzelcine tricitce a jsme ti nejstastnejsi rodice na svete a umime si rodicovstvi vychutnat vic nez nasi vrstevnici, kteri maji dnes deti skolou povinne a zacinaji byt "sami". Takze - pryc z doktorky at si nebudujete mindrak jak hrom a hlavu vzhuru. Zatim se vam vsechno v podstate dari, ne? Tak proc by se nemelo podarit i tohle?

Ahoj Kájo,28 je ještě skvělý věk !!! Mně právě ta "třicítka" připadá v tomhle tématu to nejvíc deprimující. Za dva měsíce budu moci založit nové téma, a to "v jednatřiceti sama", ale buď jsem už tak otupělá nebo jsem si zvykla, ale těch 31 mi nepřijde tak hrozné, jako když mi bylo třicet. Asi jsem to podvědomě brala jako nějaký zlom, nevím. Jinak co se týká Tvého přístupu k okolnostem, naprosto ho schvaluji. A věřím, že až se Tvůj přítel rozvede, sama nebudeš. Já jsem to štěstí neměla. Ps: a ohledně jara - já jsem na tom na jaře vždycky snad nejhůř. Všichni okolo se mají rádi, všude to jiskří, každý rok se vyrojí miliony nových krásných konkurentek, ach jo.