Panická porucha

T2, omlouvám se Ti, vím, že jsem Ti odepsala na můj styl dost ostře. Sleduju, co píšeš (i jinde...), vím, že PSTP a vím, že se těžko škatulkuje, protože v psychiatrii se spousta diagnóz prolíná, kombinuje, komplikuje jinými...A k těm Tvým dotazům. Víš, aspoň na mě působí Tvé otázky spíš jako zoufalé výkřiky, jakobys odpověď ani nechtěl a nečekal, je v nich koncentrováno Tvoje zoufalství a bezmoc, svým způsobem trpíš a taky bys potřeboval psychologa, odborníka, který by Ti poradil, jak se máš zachovat... Ještě jednou, promiň :)

Ahoj všichni, trpěla jsem přesně tím vším co říkáte.Hrůza ze smrti, blížící se infarkt. Nemohla jsem jezdit žádnými dopravnními prostředky.Jen s doprovodem.Už dva roky neberu žádné léky.Kromě řízení auta jsem v pohodě.No je to především problém psychický a to ne takový, který znáte,ale skrytý.Třeba z dětství.Který si už vůbec neuvědomujete,ale nějaký situace se stala spouštěčem.Mě se stalo kromě jiného spouštěčem to,že můj otec velmi brzy zemřel a to tak, že omdlel a udusil se, protože mu zapadl jazyk. Stalo se tak v nemocnici a zrovna tam nikdo na pokoji nebyl.Bylo mi 18 let.A před 3 lety se mi před svatbou oběsil přítel. Asi rok potom jsem začala mít hrozné záchvaty. Měla jsem strach ze smrti, že se mi něco takového stane a nikdo mi nepomůže.Ael časem jsem zjistila , že to byly spoutěče.Problém byl hluboko v mém podvědomí.A co mi opravdu pomohlo? Absolvovala jsem několikrát regresi. Ten problém byl v minulých životech. Nikdy jsem tomu nevěřila, ale byla jsem zoufalá a zkusila vše.Jen terapie u psychotroničky mi pomohla.Píšu to proto, že vím kolik tady z vás hledá řešení a trápí se už roky.Ještě jsem neodstranila hrůzu z řízení auta. Ale strach takový jako předtím nemám, jsem vyrovnaná, nemyslím si, že hned umírám.Zkuste tuto terapii, ale je důležité, aby jste si vybrali správného člověka.Léky berte také,ale nepřehánět. Já měla citalex.A do třetice změňte na chvíli prostředí. JeDte k moři. Má to opravdu super účinek.To jsou tři věci za pomoci kterých jsem se uzdravila.Pokud chcete něco blíže, můžete napsat.missnika"centrum.cz

Pro Grimi a Karolinu : jo tak o tom to je. Ale jak ukazat cloveku ze prave ta hruza do ktere ho nekdo nuti je ta cesta ven ?Pro Pajku: Ja se od Vas nedistancuju. Nejde o radu jak ji donutit. To chapu ze mi nikdo neporadi,ale i z Vasich hovoru se clovek neco dovi(cena terapie,leky,zkusenosti,priznaky). Jenze kdyz se tu zeptam konkretne tak nikdo neodpovi. Vim ze tu nikdo neni povinnen odpovedet,ale pak proc se teda ptam ?.A to je ta "uzavrena komunita" Ja si nemyslim ze by ona nebyla normalni. Stejne tak se tedy Ty muzes citit normalni. Ja si nemyslim ze jste nenormalni. Chtel jsem jen rici ze sice jste komunikativni,ale jen mezi s sebou. A skutecne tu nejde o PP ale o PTSP. Ci "úzkostně depresivní poruchu" ... mne uz to splyva v jedno ... jak je vidno tak doktorum taky ... preji vsem hezky den. A nezlobte se na me,prosim.

Ahojky,takto ti Libore držím pěsti.Je fakt,že podle příspěvků tu převažuje AD seropram.Taky o něm píší na stránkách v lundbecku,nevím jestli jsem to napsala dobře,ale Pajka uváděla tu jejich stránku.Byl tam veden průzkum AD a seropram tam byl psaný jako nejlépe snášen s minimálními ved. účinky,ale jak sám píšeš,jsme každý jiný a jinak reagujeme.Tak dej vědět.Lucko a co ty ,už si v pohodě .Sluníčko svítí a to ti scházelo.A co nová práce?Já teď taky makčim na zahradě.Teď jsem měla veselo,naše fenka hárala no amám ještě pejska,tak jsem měla co dělat.Byla to fuška je uhlídat.....Tak si užívejte volna.Čauky

Čau lidi :-)Tak jsem právě odmontoval tuto mašinku a pěkně ji vyčistil. Teda tam byl chlívek :-))Chystám se ji trošku provětrat vnitřkem a rozšířit jí paměť.Celkem ujde i počasí a tak jsem opět dnešní den strávil kde jinde nežli v práci :-)Podle příspěvků,které jsem si zpětně pročítal tak tady hodně z AD berete Seropram.Proč se ptám,jdu k tomu doktorovi a mám docela zmatek ze všech těch farmak,které jsou asi nejlepší,ale dopředu vím co mi odpovíte : na každého platí něco jiného :-)Brával jsem kdysi Citalec 3 měsíce a spíš jsem to cítil jako placebo. Stavy neustoupily bylo mi pořád stejně.mějte se fajnLibor

O těhotenství a lécích: Zkuste si cvičně pročíst příbalové letáky všech léků, které se vám dostanou do rukou. Pak nám napište ty, které nevadí. Tipuju, že jich bude hodně málo. Těhotenství je balzám na tuhle nemoc, uklidí a uklidní serotonin. Šestinedělí může být lehounký problém, ale to spíš u opakovaných porodů a nezasvěcených lidí. Včera jsem byla taky u doktora pro holky :), pořád čeká, kdy na mě naskočí klimaktérium. Řekla jsem mu, že na něj se směsicí hrůzy a naděje čekám již od puberty, kdy mé problémy začaly :) a zatím nic... Naděje spočívá v úvaze, že PP s hormony začala a tedy logicky skončí. Jasně, že scestné, ovšem uvidíme :))) Ale napadla mne ještě jedna věc, kterou jsem mu sdělila: Já mám na tyhle problémy za ty roky už takový trénink, že se staly nedílnou součástí mého života, takže logicky by mě neměly zaskočit jako ženské, které je nepoznaly a vegetí si ve svém psychicky zdravém životě bez atak, plných příznaků podobných těm klimakterickým. Co si o tom myslíte :)?PP: Sdělit svému okolí, že ji mám?Řekla bych, že to závisí na spoustě faktorů: Na úrovni vašeho okolí, udělejte si test, nadneste nenásilně téma psychické nemoci a uvidíte..., na nutnosti, aby informováno bylo, zdůvodněte si, proč by bylo dobré (bude se vám mezi nimi volněji dýchat) anebo nebylo (bude se vám dýchat hůře)... každopádně vaši nejbližší by informováni měli být, ti vám mohou pomoci nejvíce. Informovat zaměstnavatele je strašně individuální. Spousta lidí se tak rychle dostane do normy, že to snad ani nutné není... Výhybat se čemukoliv je příjemné, ale laciné a škodlivé řešení, Grimi (taky se vyhýbám, ale zapojila jsem rozum a vycházím do boje s jednáními, školeními a mítinky, dokonce se nutím na ně těšit!!!)

pro T2:-"Je spojena s timto stavem zvysena precitlivelost - prehnana (neadekvatni) rekace? Tam kde by jiny mavl rukou nebo se nepozastavoval tak Vy reagujete zcela neocekavane?"Může být spojena, ale kdo takhle reaguje, ještě nemusí mít PP...-"Co radite cloveku ktery s Vami v dane situaci jedna? Co by jste od neho cekali?"Na to neznám odpověď. T2: Mám sice PP, ale připadám si (což bude podle Tebe posouzeno zřejmě jako troufalost) normální!!! Tvůj názor o trpělivosti ve vztahu vychází ovšem ze skutečnosti, že Tvá přítelkyně, se s Tebou odmítá setkat, mluvit o svých problémech... Není vyloučeno, že Tvá trpělivost je o nenaplněné lásce a nemá s PP co do činění. Pro nově příchozí na tenhle chat, kteří neznají Tvůj přípěh, může vzniknout mylný dojem, že žít s člověkem s PP je utrpení. NENÍ TO PRAVDA!!! Tohle mám na srdci na Tvou adresu už dlouho, ale nechtěla jsem se Tě dotknout. Nikdy tu nikdo nikomu nesliboval ani nebyl povinován reagovat na příspěvky... Měl bys pochopit, že my Ti můžeme popsat své pocity i náměty, jak je řešit, ale bohužel Ti neporadíme, jak přinutit Tvou dívku, aby se chtěla s Tebou setkat. Nechci Ti ublížit, ale to Ty se distancuješ od nás, nikoliv my od Tebe...

Ahoj Grimi a ostatní, dlouho jsem nepřispěla, protože jsem se tak zapracovala na zahradě, že jsem přestala myslet "na blbosti", ale po příjezdu do Prahy a hlavně do práce to zase začalo. Jenom v reakci na tvůj příspěvek - když mi PP před 8 lety začala, prožívala jsem období v rozmezí cca 2 let, kdy jsem se vyhýbala naprosto všemu, jediným bezpečným místem pro mě byl byt a manžel vedle mě. Jít do kina, metra, odchoďáku, jet na chatu (kde jsem měla mimochodem nejhorší záchvat v životě) pro mě bylo něco naprosto nepředstavitelného. Po 2 stacionářích u dr. Praška, který mě vyloženě nutil pro mě do té doby do naprostých hrůzností, jako jet sama na chatu a zůstat tam přes noc apod. se můj stav (v tomto směru) začal zlepšovat a od té doby jsem již podnikla s manželem cestu např. po Venezuele nebo Thajsku (i když při letu zpátky jsem si taky na palubě užila a začala jsem lézt přes lidi do uličky a začala shánět doktora - znáte to určitě všichni...). Sama ani nevím, kde se ve mě vzala síla na takové cesty. Ataky mám sice pořád, pořád také cítím obrovskou úzkost a samozřejmě spoustu nepříjemných tělesných příznaků. Navíc se mi blíží třicítka, takže bych měla myslet na nějaké to dítko, což je další noční můra (těhotenství, porod....). Chtěla jsem ti jen říct, že to chce opravdu spoustu času, ale zlepší se to. Zdravím všechny a držte se.

Otazkou jeste je, zda to rict zamestnavateli? skolenim a meetingum se nemuzu vyhybat do nekonecna. Jak mu to vysvetlit?...hodne zalezi na samotnem zamestnavateli...mate s tim nekdo nejake zkusenosti?

Ahoj,tak když mě začaly problémy,tak taky jsem oblítala doktory.Bylo to hrozný,cítila jsem se strašně slabě.Stále jsem se kontrolovala a pozorovala a na každý píchnutí reagovala uzkostlivě.Pochopení od příbuzných nebylo kdovíjaké.No jak už jsme tu psali ,kdo to nezažil nepochopí....Jinak můj lékař mi taky říkal ,že rivotril nevadí a s AD nejsou ještě takové zkušenosti v těhotenství.Je zvláštní,že u toho rivotrilu v letáčku píší,že by se v těhotenství neměl.Zkoušela jsem volat i na genetiku a tam taky říkali,že nevadí.Tak jsem z toho zmatená.Tak mi dej zase vědět.Někdo říká,že těhotenství pomáhá,ale ze začátku to bývá horší a pak od 3měsíce hormony hrají pro.Tak se mějte

Zkus sport, mě velmi pomohlo karate.Napiš na Kombusenka"seznam.cz a já ti řeknu, kde to v Praze je.

Zdárek,měla jsem před třema lety docela těžké panické stavy. Nemohla jsem nikam a nic dělat. Teď je to o hodně lepší. Jako dřív už nebudu nikdy, ale s tím se musí člověk smířit. Co mi pomohlo? Hlavně dobrý psychiatr (nikoliv psycholog),vystřídala jsem čtyři, než jsem našla toho nejlepšího, dále skupinová terapie (je třeba na ní chodit pravidelně a řídit se radami),a ze začátku mi pomohly samozřejmě léky(Buspiron+neurol). Teď již rok nic neberu a řídím se radami ze skupinové terapie,tam vás naučí,jak se sebou pracovat. Nejhorší co může být je zavřít se doma a nikam nevycházet, to je cesta do pekel. Naopak se člověk musí pořád nutit dělat vše. Bez odborného vedení to ale nejde! Pak je dobré si k tomu přibrat ještě indivuduální terapii s psychologem. Když na tom budete opravdu pracovat a spolupracovat s lékaří, tak tu nemoc jde dostat na zvladatelnou úroveň. Nyní mi hodně pomáhá i kroužek karate v Praze, kam chodím. Myslím, že mám s touto chorobou dost zkušeností, když budete chtít cokoliv poradit, napište na Kombusenka"seznam.cz.

Ahojky v krásně slunečném dni.Pro Barču - můj psychiatr si myslí, že by mě těhotenství uklidnilo. Kdybych byla těhotná, léky bychom asi pomalu vysazovali,kdyby to nešlo, zkontaktuje firmy, jaké mají studie s těhotnými ženami a jaký lék by byl nejvhodnější.Gynekolog taky tvrdí, že není důvod nepokračovat v léčbě. Podíval se do moudré knihy a Rivotril prý nemá s těhotenstvím nic společného, prý vůbec nevadí (v letáku je ale opak) a Seropram je kontraindikován. Na druhou stranu říkal, že má pacientky, které v těhotenství berou antidepresiva a že kdybych to bez nich nezvládala, tak se spolu s psychiatrem poradí, co s tím. Ale taky je názoru, že bych se v těhotenství cítila psychicky líp, tak jak to tady psala Pajka. Ty ses svého lékaře ptala na případné těhotenství? A co ti řekl? Co se týče informování o PP rodinu a přátele. Rodina reagovala skvěle, akorát s manželem to bylo těžší, hlavně ze začátku, kdy mě tvrdil, že jsem hypochondr, protože všechny vyšetření vycházely negativně. Jinak jsem dala všem příbuzným přečíst brožurku o PP, kterou jsem dostala od psychiatra, aby líp pochopili, o co jde. Ze začátku třeba nechápali, proč se bojím přijet navštívit rodiče do Brna (bydlím v Praze). Ale představa, že 2,5 hodiny sedím v autobuse pro mě bývala nesnesitelná. S přátel to ví moje 2 nejlepší kamarádky a moc mě podporují. Jinak zatím si to spíše nechávám pro sebe, protože se pohybuju v docela uzavřené komunitě a tak se bojím, že by se to rozneslo, a že ne všichni by měli pochopení. Nevím taky, zda to sdělit v práci. Koncem měsíce totiž právě kvůli PP podávám výpověď. Jsem sociální pracovnice a pracuju se starými lidmi. 5 let jsem tu práci dělala moc ráda, ale jak přišla PP, vůbec to nešlo. Celej den poslouchat o nemocech, bezmoci, osamění, úzkosti a smrti to je pro panikáře vítr do plachet, cítila jsem se pak ještě hůř. Oficiálně jsem řekla, že mám syndrom vyhoření a proto musím odejít.Pajko - ty už jsi opravdová odbornice na PP a tvoje příspěvky mě vždycky inspirují...Jinak taky se omlouvám za délku příspěvků, ale já když už se rezepíšu...Irena

Pro T2:Stava se mi, ze se snazim vyhybat situacim, pri kterych mam ataky. Je to vyhybave chovani. Za to Odmenou pro me je, ze kdyz se tomu vyhnu (nepujdu treba do kramu, do kina, do metra plneho lidi, na skoleni atd, proste se tomu prostoru vyhnu, nebo budu se vyhybat pro me neprijemnym situacim), tak nebudu mit panickou ataku. Jenze to je spatne. Ted uz vim (jsem na zacatku terapie), ze to nenni vychodisko, ze nakonec tech mist, kam jit, bude stale min a min. Proto je potreba zmenit myslenky a chovani (nemyslet, na to, ze se neco stane a neochazet z tech "rizikovych" prostor, prekonat to). Chce to cas, hodne casu. Ja mam nejaky rad, pravidla, podle kteryho jedu, a kdyz mi je nekdo narusi, tak jsem nesva.Je to opravdu o treningu, case, trpelivosti a sebeucte a sebejistote.

Ahoj Grimi, diky za odpoved. Fakt je ze je tezke presvedcit nekoho ze ho chapu i kdyz jsem to nezazil.Ale jak poznavam je jeste tezsi presvedcit toho druheho ze i kdyz jsem to nezazil to co rikam muze byt spravne. Ze to neni jen dalsi rada toho "normalniho", kterych dostava denne asi hodne. Stava se Ti nekdy ze po prvni spatne zkusenosti se definitivne uzaviras pro dalsi pokusy stejneho typu ? Jak presvedcit ze jeden nepodarek neni pohroma ? Jak rikam ... trpelivost. Ale kde ji brat ? .....

Pro T2:uz jsem to nasla,Na tve dotazy: ANOPro tebe je to neadekvatni reakce, pro me je to panika, zacnu zmatkovat, protoze nevim jak z toho ven, vlastne je to neadekvatni reakce, mnou vsugorovany pocit. Jine, pro tebe mozna nepochopitelne, chovani, mysleni (mozna katastroficky, tak nejak)....resenim je zachovat klid, relaxovat, klidne dychat, nepoddavat se tomu, zmenit mysleni, chovani, zit s pocitem, ze se vlastne vubec nic nedeje a ze se nemuze nic spatneho stat....ale je to dlouhodoby proces, nic, co by se dalo zmenit mavnuti ruky

Pro T2:Diky za povzbuzujici nazor, je dobre vedet, ze je i hodne trpelivych lidi a ne jen ty, co Vam reknou, ze jse hysterka.Jak znel Tvuj dotaz?

Ahoj.Je tak krásně a já jsem na sítí???? Napište PP jak trávíte volný čas.Já miluji zahradu,jízdu na kole a minisukně.Johanz

Pro Grimi :Pokud Ti to pomuze tak ja PP nemam ale seznamil jsem se s divkou s timto ci podobnym problemem. Takze najit pritele neni problem. I kdyz to musi byt nekdo s "neuveritelnou" trpelivosti. Sam nevim kde ji beru. Hodne stesti ... Pro vsechny ... ... ano Vy (s ciste PP)jste komunikativni, ale tezko mezi sebe berete "normalni" lidi ... zatim nikdo neodpovedel na muj dotaz ktery nebyl moc vzdaleny od toho od Grimi ... holt ja mezi Vas asi nepatrim ...

Pro Pajku,jo asi to bude o spatne zkusenosti, jednu takovou mam a myslim, ze PP tohle jen trochu prohloubila. Verim, ze az dostanu PP tak nejak po kontrolu, tak se vytribi a uklidni moje vztahy...