Panická porucha

Zkus sport, mě velmi pomohlo karate.Napiš na Kombusenka"seznam.cz a já ti řeknu, kde to v Praze je.

Zdárek,měla jsem před třema lety docela těžké panické stavy. Nemohla jsem nikam a nic dělat. Teď je to o hodně lepší. Jako dřív už nebudu nikdy, ale s tím se musí člověk smířit. Co mi pomohlo? Hlavně dobrý psychiatr (nikoliv psycholog),vystřídala jsem čtyři, než jsem našla toho nejlepšího, dále skupinová terapie (je třeba na ní chodit pravidelně a řídit se radami),a ze začátku mi pomohly samozřejmě léky(Buspiron+neurol). Teď již rok nic neberu a řídím se radami ze skupinové terapie,tam vás naučí,jak se sebou pracovat. Nejhorší co může být je zavřít se doma a nikam nevycházet, to je cesta do pekel. Naopak se člověk musí pořád nutit dělat vše. Bez odborného vedení to ale nejde! Pak je dobré si k tomu přibrat ještě indivuduální terapii s psychologem. Když na tom budete opravdu pracovat a spolupracovat s lékaří, tak tu nemoc jde dostat na zvladatelnou úroveň. Nyní mi hodně pomáhá i kroužek karate v Praze, kam chodím. Myslím, že mám s touto chorobou dost zkušeností, když budete chtít cokoliv poradit, napište na Kombusenka"seznam.cz.

Ahojky v krásně slunečném dni.Pro Barču - můj psychiatr si myslí, že by mě těhotenství uklidnilo. Kdybych byla těhotná, léky bychom asi pomalu vysazovali,kdyby to nešlo, zkontaktuje firmy, jaké mají studie s těhotnými ženami a jaký lék by byl nejvhodnější.Gynekolog taky tvrdí, že není důvod nepokračovat v léčbě. Podíval se do moudré knihy a Rivotril prý nemá s těhotenstvím nic společného, prý vůbec nevadí (v letáku je ale opak) a Seropram je kontraindikován. Na druhou stranu říkal, že má pacientky, které v těhotenství berou antidepresiva a že kdybych to bez nich nezvládala, tak se spolu s psychiatrem poradí, co s tím. Ale taky je názoru, že bych se v těhotenství cítila psychicky líp, tak jak to tady psala Pajka. Ty ses svého lékaře ptala na případné těhotenství? A co ti řekl? Co se týče informování o PP rodinu a přátele. Rodina reagovala skvěle, akorát s manželem to bylo těžší, hlavně ze začátku, kdy mě tvrdil, že jsem hypochondr, protože všechny vyšetření vycházely negativně. Jinak jsem dala všem příbuzným přečíst brožurku o PP, kterou jsem dostala od psychiatra, aby líp pochopili, o co jde. Ze začátku třeba nechápali, proč se bojím přijet navštívit rodiče do Brna (bydlím v Praze). Ale představa, že 2,5 hodiny sedím v autobuse pro mě bývala nesnesitelná. S přátel to ví moje 2 nejlepší kamarádky a moc mě podporují. Jinak zatím si to spíše nechávám pro sebe, protože se pohybuju v docela uzavřené komunitě a tak se bojím, že by se to rozneslo, a že ne všichni by měli pochopení. Nevím taky, zda to sdělit v práci. Koncem měsíce totiž právě kvůli PP podávám výpověď. Jsem sociální pracovnice a pracuju se starými lidmi. 5 let jsem tu práci dělala moc ráda, ale jak přišla PP, vůbec to nešlo. Celej den poslouchat o nemocech, bezmoci, osamění, úzkosti a smrti to je pro panikáře vítr do plachet, cítila jsem se pak ještě hůř. Oficiálně jsem řekla, že mám syndrom vyhoření a proto musím odejít.Pajko - ty už jsi opravdová odbornice na PP a tvoje příspěvky mě vždycky inspirují...Jinak taky se omlouvám za délku příspěvků, ale já když už se rezepíšu...Irena

Pro T2:Stava se mi, ze se snazim vyhybat situacim, pri kterych mam ataky. Je to vyhybave chovani. Za to Odmenou pro me je, ze kdyz se tomu vyhnu (nepujdu treba do kramu, do kina, do metra plneho lidi, na skoleni atd, proste se tomu prostoru vyhnu, nebo budu se vyhybat pro me neprijemnym situacim), tak nebudu mit panickou ataku. Jenze to je spatne. Ted uz vim (jsem na zacatku terapie), ze to nenni vychodisko, ze nakonec tech mist, kam jit, bude stale min a min. Proto je potreba zmenit myslenky a chovani (nemyslet, na to, ze se neco stane a neochazet z tech "rizikovych" prostor, prekonat to). Chce to cas, hodne casu. Ja mam nejaky rad, pravidla, podle kteryho jedu, a kdyz mi je nekdo narusi, tak jsem nesva.Je to opravdu o treningu, case, trpelivosti a sebeucte a sebejistote.

Ahoj Grimi, diky za odpoved. Fakt je ze je tezke presvedcit nekoho ze ho chapu i kdyz jsem to nezazil.Ale jak poznavam je jeste tezsi presvedcit toho druheho ze i kdyz jsem to nezazil to co rikam muze byt spravne. Ze to neni jen dalsi rada toho "normalniho", kterych dostava denne asi hodne. Stava se Ti nekdy ze po prvni spatne zkusenosti se definitivne uzaviras pro dalsi pokusy stejneho typu ? Jak presvedcit ze jeden nepodarek neni pohroma ? Jak rikam ... trpelivost. Ale kde ji brat ? .....

Pro T2:uz jsem to nasla,Na tve dotazy: ANOPro tebe je to neadekvatni reakce, pro me je to panika, zacnu zmatkovat, protoze nevim jak z toho ven, vlastne je to neadekvatni reakce, mnou vsugorovany pocit. Jine, pro tebe mozna nepochopitelne, chovani, mysleni (mozna katastroficky, tak nejak)....resenim je zachovat klid, relaxovat, klidne dychat, nepoddavat se tomu, zmenit mysleni, chovani, zit s pocitem, ze se vlastne vubec nic nedeje a ze se nemuze nic spatneho stat....ale je to dlouhodoby proces, nic, co by se dalo zmenit mavnuti ruky

Pro T2:Diky za povzbuzujici nazor, je dobre vedet, ze je i hodne trpelivych lidi a ne jen ty, co Vam reknou, ze jse hysterka.Jak znel Tvuj dotaz?

Ahoj.Je tak krásně a já jsem na sítí???? Napište PP jak trávíte volný čas.Já miluji zahradu,jízdu na kole a minisukně.Johanz

Pro Grimi :Pokud Ti to pomuze tak ja PP nemam ale seznamil jsem se s divkou s timto ci podobnym problemem. Takze najit pritele neni problem. I kdyz to musi byt nekdo s "neuveritelnou" trpelivosti. Sam nevim kde ji beru. Hodne stesti ... Pro vsechny ... ... ano Vy (s ciste PP)jste komunikativni, ale tezko mezi sebe berete "normalni" lidi ... zatim nikdo neodpovedel na muj dotaz ktery nebyl moc vzdaleny od toho od Grimi ... holt ja mezi Vas asi nepatrim ...

Pro Pajku,jo asi to bude o spatne zkusenosti, jednu takovou mam a myslim, ze PP tohle jen trochu prohloubila. Verim, ze az dostanu PP tak nejak po kontrolu, tak se vytribi a uklidni moje vztahy...

Ireno,ty stavy opravdu přicházejí,když jsi úplně v pohodě.To je právě ten strach prožitý třeba před několika dny.Mám doporučeny homeopatika v pátek to začnu.Můj "LÉČITEL" mi dává šanci se z toho dostat.Věřím mu snad proto,že je to moje poslední záchrana před "chemikáliema".Ale zkusím i psychologa.Potřebuji si s někým pokecat,kdo ví o čem mluvím.Takže mějte se všichni hezky a zažente ty strachy.Ahojky!

Neměla, ale taky jsem je nehledala ani nestřídala :)Řekla bych, že lidi s PP jsou většinou komunikativní, společenští, veselí, energičtí, aktivní, otevření, láskyplní... je to poznat i na tom, jak hodně sem píšeme. Může se k PP přidat sociální fobie, ale zdá se mi, že vzácně. Opatrnost a odstup nerovná se přece stud. Ataky, no nevím... V obdobích největší zamilovanosti endorfiny nedají šanci serotoninu, aby zlobil. Láska je vedle humoru a smíchu jedna z nejzdravějších emocí, blahodárná, léčebná, hojivá, mám na mysli ryzí hluboký a naplněný cit. Tvůj problém je možná v tom, že jsi ještě nepotkala toho pravého (a který to asi je?), špatná zkušenost snad, vnímáš je jako možné nebezpečí, až ho potkáš, nebudeš to řešit. Ataky člověk může mít z konfliktů v partnerských vztazích, člověk s PP potřebuje harmonii snad víc než ostatní...

Pro Pajku,diky za velmi povzbuzujici navod: kdo to nerespektuje, asi za to asi ani nestoji...Jeste bych se rada zeptala na jednu vec. Nemela jsi nejaky problem najit si pritele? Protoze s PP jsem i v tomhle tak nejak opatrnejsi, tak nejak ve strehu:-) nekdy mam z naklonost muzu i ataky:-(

Grimi + všem, zajímavá otázka. Já a moji rodiče, vlastně celé okolí včetně odborníků, jsme neznali PP. Byla jsem prostě úzkostné neurastenické dítě, s občasnými záchvaty velmi silných úzkostí provázených spoustou nepříjemných průvodních potíží. V okamžiku, kdy se v mém životě objevil Diazepam, dostala jsem ji v kritických chvílích pod kontrolu. Mí rodiče měli pochopení, první záchvat ve 13-ti letech, báli se o mě a velice mě podporovali, řekla bych, že maminka až příliš úzkostně. Je třeba, aby vaše okolí bylo informováno, chtělo vám pomoci, ale především postavilo se k vaší PP klidně a klid zachovalo i při vypuknutí záchvatu. Je třeba si uvědomit, že není bezprostředně ohrožen život, že existuje způsob, jak vás mohou cíleně odpoutat od záchvatu. Dnes vím, že je velmi pozitivní, pokud vaše okolí pochopí a zachová laskavý klid. Není to snadné pro nikoho se zúčastněných, ale je toho možné dosáhnout. Osvěta je dnes na takové úrovni, myšlení lidí zaznamenalo posun k akceptování podobných potíží jako zdravotního problému, který je třeba odborně řešit a navíc nás přibývá jako hub po dešti :), takže zřejmě každý člověk najde ve svém okolí někoho s psychickým problémem. Nezaznamenala jsem ani před lety, že by se na mě někdo díval "přes prsty" a s předsudky, i když se zlehčováním psychických problémů se potkávám po celý život, jenže to vždy vnívám jako jejich problém a nezralost, nikoliv svůj... a poradila bych tenhle bezpředsudkový přístup vám všem :) nabalíte si jinak jenom o pár zbytečných problémů víc...

Ahoj, chtela bych se zeptat, jak jste sdelili a jak reagovali Vasi rodice, a kamaradi, kdyz jste jim rekli, ze mate PP? A jak to prijali? Zmenilo se neco na jejich postoji k Vam? Ztratili jste hodne pratel?Ja jsem se totiz parkrat setkala s nazorem: "To rozchodis" (jako, kdyby nekomu, kdo ma zlomenou nohu rikali, to rozchodis:-)) to pak mrzi - plati 100% kdo nezazil, nepochopi?Diky Grimi

Ahoj,Pajko jako vždy si to napsala krásně.Dodávámě to sílu.Jinak Ireno taky bych chtěla mimčo,ale taky se bojím.Jak už jste tu psali,tak i léky se snad mohou brát aniž by to vadilo.Ty bereš rivotril a AD.Prosím Tě napiš mi co na to tvůj doktor.Anebo jaké bude volit možnosti.Velice mě zajímají možnosti.Někdo říká,že Ad nejsou vhodná ,tak nevím.Tak dej vědět jak bude u tebe probíhat další léčba i když bys byla těhulka.Moc dík.

Jsem nějak rozlítaná, tak stíhám jenom číst... Souhlasím do puntíku s Liborem, co se týká názoru na uzdravení. PP je o strachu a úzkosti, pokud se člověku podaří dostat je pod kontrolu, nenechat se jimi převálcovávat a paralyzovat, v podstatě zvítězil a fakt, jestli si občas vezme lék, který ho při extrémnějších potížích zaklidní, beru jako nepodstatný detail. I když na druhou stranu otázka o vyléčitelnosti s ohledem na výkyvy serotoninu, má logiku. Je potřeba přihlédnout i k tomu, co serotonin, jak moc a na jak dlouho každému z vás rozhodilo. Od toho se odvíjejí i prognózy na uzdravení. I když v případě PP je obtížné míru uzdravení vyčíslit, měřit. Hraje tu roli spousta faktorů, neexistuje žádný test a výsledek "negativní" versus "pozitivní", rentgen, ultrazvuk, rozbor krve, "PPG" :o) apod. Jsem tu služebně nejstarší :) a subjektivně se cítím dobře, objektivně mě možná mnozí z vás politují, jaká musí hrůza s ní žít 36 let. Nemusí, nebylo mně pořád děsně, možná jsem "lehčí forma", nikdy léčení, žádná AD, co není může být... Věřím, že nebude, že ji zkrotím, když už ji tak dlouho znám. Za poslední rok jsem o ní získala dost informací, abych se už před ní neklepala jako dřív, skóre se začíná klonit na mou stranu, roste sebevědomí, ustupuje strach, ustupuje panika a o tom to celé je. Přestaňte se křečovitě pozorovat a soustředit na sebe, vydejte se myšlenkově kamkoliv jinam a v kritických chvílích se přinuťte uvěřit, že "co má být, má být..." řekla bych, že tato formulka na ni účinkuje jako kříž na čerta :))) Ale u těžších stavů, kdy vás stíhá jedna ataka za druhou se nejprve zklidněte léky a pak začněte s myšlenkami.Taky pochybuju o účinnosti léčby homeopatiky pro PP, jenže každý z nás je originál a taky "...víra Tvá Tě uzdraví...", jednak i hoemopatikum je chemická látka, jenom si to přiznejte, není to nic neutrálního a tudíž může vašemu organismu "sednout" + kombinace s psychoterapií může být u lehčí formy docela úspěšným řešením.No vidím, že je lépe, když nemám čas, mám zase na pár dní vyčerpáno :) Milovníkům krátkých příspěvků se tímto omlouvám.

Danko, ještě jsem ti zapoměla napsat, že můžeš léčbu homeopatiky kombinovat s psychoterapií nebo nácvikem relaxace. A návštěva psychiatra nemusí automaticky znamenat, že odcházíš s receptem. Mě můj psychouš říkal, že když léky nebudu chtít, budeme léčit jenom pomocí psychoterapie a relaxace. Irena

Ahojte všichni.Pro Danu - taky jsem zkousela homeopatika, protoze mam odpor k "chemikaliim". Homeopatie uz me drive hodne pomohla, ale v tomhle pripade to bylo jeste horsi. Moje PP uz mozna byla moc rozjeta, takze zabraly az ty "chemikalie" a jsem za ne moc vdecna. Ale drzim ti pesti, kazdy reaguje jinak a ja doufam, ze ti ty homeopatika pomuzou.Pro Grimi - u mě nejde o to, že bych na něco myslela nebo nemyslela, prostě ty stavy přicházejí i ve chvílích, kdy jsem úplně v pohodě a myslím na samé pěkné věci.Jinak včera jsem vám psala, že se chystám na gyn. ohledně plánování miminka. Doktor byl úžasný, řekl, že budeme pokračovat a v případě úspěchu se s psychiatrem domluví, co a jak. Řekla jsem si, že jdu do toho, sice to je trochu nezodpovedný, ale já jsem celej život tak nechutně zodpovědná, že si to snad konečně může dovolit udělat něco ne úplně rozumnýho. Tak zatím pa, Irena

Ahojky panikáři,trochu to tady flákám, co jsem tu nebyla, tak se příspěvky tak rozjely, že nestíhám číst. Ono to v práci dost dobře nejde. Klepu na dřevo, po panice ani stopy, když se někdy cítím "divně", tak sama sebe přesvědčuju, že se nemám čeho bát, že to vlastně už znám, že je to "jenom ta potvora", a tak vím, do čeho jdu a nic horšího už mě nemůže potkat, než to, co jsem už zažila. Od ledna jsem neměla prakticky žádnou ataku, jsem na 100 Zoloftu denně, neurol jsem už dlouho nepotřebovala. Lidičky, začalo jaro a je krásně, život stojí za to, milujte se a množte se a zažeňte tu potvoru pěkně do kouta, ať nemá šanci otravovat Vám život.Páček a hezký den. Máca.