Panická porucha

pro T2:-"Je spojena s timto stavem zvysena precitlivelost - prehnana (neadekvatni) rekace? Tam kde by jiny mavl rukou nebo se nepozastavoval tak Vy reagujete zcela neocekavane?"Může být spojena, ale kdo takhle reaguje, ještě nemusí mít PP...-"Co radite cloveku ktery s Vami v dane situaci jedna? Co by jste od neho cekali?"Na to neznám odpověď. T2: Mám sice PP, ale připadám si (což bude podle Tebe posouzeno zřejmě jako troufalost) normální!!! Tvůj názor o trpělivosti ve vztahu vychází ovšem ze skutečnosti, že Tvá přítelkyně, se s Tebou odmítá setkat, mluvit o svých problémech... Není vyloučeno, že Tvá trpělivost je o nenaplněné lásce a nemá s PP co do činění. Pro nově příchozí na tenhle chat, kteří neznají Tvůj přípěh, může vzniknout mylný dojem, že žít s člověkem s PP je utrpení. NENÍ TO PRAVDA!!! Tohle mám na srdci na Tvou adresu už dlouho, ale nechtěla jsem se Tě dotknout. Nikdy tu nikdo nikomu nesliboval ani nebyl povinován reagovat na příspěvky... Měl bys pochopit, že my Ti můžeme popsat své pocity i náměty, jak je řešit, ale bohužel Ti neporadíme, jak přinutit Tvou dívku, aby se chtěla s Tebou setkat. Nechci Ti ublížit, ale to Ty se distancuješ od nás, nikoliv my od Tebe...

Ahoj Grimi a ostatní, dlouho jsem nepřispěla, protože jsem se tak zapracovala na zahradě, že jsem přestala myslet "na blbosti", ale po příjezdu do Prahy a hlavně do práce to zase začalo. Jenom v reakci na tvůj příspěvek - když mi PP před 8 lety začala, prožívala jsem období v rozmezí cca 2 let, kdy jsem se vyhýbala naprosto všemu, jediným bezpečným místem pro mě byl byt a manžel vedle mě. Jít do kina, metra, odchoďáku, jet na chatu (kde jsem měla mimochodem nejhorší záchvat v životě) pro mě bylo něco naprosto nepředstavitelného. Po 2 stacionářích u dr. Praška, který mě vyloženě nutil pro mě do té doby do naprostých hrůzností, jako jet sama na chatu a zůstat tam přes noc apod. se můj stav (v tomto směru) začal zlepšovat a od té doby jsem již podnikla s manželem cestu např. po Venezuele nebo Thajsku (i když při letu zpátky jsem si taky na palubě užila a začala jsem lézt přes lidi do uličky a začala shánět doktora - znáte to určitě všichni...). Sama ani nevím, kde se ve mě vzala síla na takové cesty. Ataky mám sice pořád, pořád také cítím obrovskou úzkost a samozřejmě spoustu nepříjemných tělesných příznaků. Navíc se mi blíží třicítka, takže bych měla myslet na nějaké to dítko, což je další noční můra (těhotenství, porod....). Chtěla jsem ti jen říct, že to chce opravdu spoustu času, ale zlepší se to. Zdravím všechny a držte se.

Otazkou jeste je, zda to rict zamestnavateli? skolenim a meetingum se nemuzu vyhybat do nekonecna. Jak mu to vysvetlit?...hodne zalezi na samotnem zamestnavateli...mate s tim nekdo nejake zkusenosti?

Ahoj,tak když mě začaly problémy,tak taky jsem oblítala doktory.Bylo to hrozný,cítila jsem se strašně slabě.Stále jsem se kontrolovala a pozorovala a na každý píchnutí reagovala uzkostlivě.Pochopení od příbuzných nebylo kdovíjaké.No jak už jsme tu psali ,kdo to nezažil nepochopí....Jinak můj lékař mi taky říkal ,že rivotril nevadí a s AD nejsou ještě takové zkušenosti v těhotenství.Je zvláštní,že u toho rivotrilu v letáčku píší,že by se v těhotenství neměl.Zkoušela jsem volat i na genetiku a tam taky říkali,že nevadí.Tak jsem z toho zmatená.Tak mi dej zase vědět.Někdo říká,že těhotenství pomáhá,ale ze začátku to bývá horší a pak od 3měsíce hormony hrají pro.Tak se mějte

Zkus sport, mě velmi pomohlo karate.Napiš na Kombusenka"seznam.cz a já ti řeknu, kde to v Praze je.

Zdárek,měla jsem před třema lety docela těžké panické stavy. Nemohla jsem nikam a nic dělat. Teď je to o hodně lepší. Jako dřív už nebudu nikdy, ale s tím se musí člověk smířit. Co mi pomohlo? Hlavně dobrý psychiatr (nikoliv psycholog),vystřídala jsem čtyři, než jsem našla toho nejlepšího, dále skupinová terapie (je třeba na ní chodit pravidelně a řídit se radami),a ze začátku mi pomohly samozřejmě léky(Buspiron+neurol). Teď již rok nic neberu a řídím se radami ze skupinové terapie,tam vás naučí,jak se sebou pracovat. Nejhorší co může být je zavřít se doma a nikam nevycházet, to je cesta do pekel. Naopak se člověk musí pořád nutit dělat vše. Bez odborného vedení to ale nejde! Pak je dobré si k tomu přibrat ještě indivuduální terapii s psychologem. Když na tom budete opravdu pracovat a spolupracovat s lékaří, tak tu nemoc jde dostat na zvladatelnou úroveň. Nyní mi hodně pomáhá i kroužek karate v Praze, kam chodím. Myslím, že mám s touto chorobou dost zkušeností, když budete chtít cokoliv poradit, napište na Kombusenka"seznam.cz.

Ahojky v krásně slunečném dni.Pro Barču - můj psychiatr si myslí, že by mě těhotenství uklidnilo. Kdybych byla těhotná, léky bychom asi pomalu vysazovali,kdyby to nešlo, zkontaktuje firmy, jaké mají studie s těhotnými ženami a jaký lék by byl nejvhodnější.Gynekolog taky tvrdí, že není důvod nepokračovat v léčbě. Podíval se do moudré knihy a Rivotril prý nemá s těhotenstvím nic společného, prý vůbec nevadí (v letáku je ale opak) a Seropram je kontraindikován. Na druhou stranu říkal, že má pacientky, které v těhotenství berou antidepresiva a že kdybych to bez nich nezvládala, tak se spolu s psychiatrem poradí, co s tím. Ale taky je názoru, že bych se v těhotenství cítila psychicky líp, tak jak to tady psala Pajka. Ty ses svého lékaře ptala na případné těhotenství? A co ti řekl? Co se týče informování o PP rodinu a přátele. Rodina reagovala skvěle, akorát s manželem to bylo těžší, hlavně ze začátku, kdy mě tvrdil, že jsem hypochondr, protože všechny vyšetření vycházely negativně. Jinak jsem dala všem příbuzným přečíst brožurku o PP, kterou jsem dostala od psychiatra, aby líp pochopili, o co jde. Ze začátku třeba nechápali, proč se bojím přijet navštívit rodiče do Brna (bydlím v Praze). Ale představa, že 2,5 hodiny sedím v autobuse pro mě bývala nesnesitelná. S přátel to ví moje 2 nejlepší kamarádky a moc mě podporují. Jinak zatím si to spíše nechávám pro sebe, protože se pohybuju v docela uzavřené komunitě a tak se bojím, že by se to rozneslo, a že ne všichni by měli pochopení. Nevím taky, zda to sdělit v práci. Koncem měsíce totiž právě kvůli PP podávám výpověď. Jsem sociální pracovnice a pracuju se starými lidmi. 5 let jsem tu práci dělala moc ráda, ale jak přišla PP, vůbec to nešlo. Celej den poslouchat o nemocech, bezmoci, osamění, úzkosti a smrti to je pro panikáře vítr do plachet, cítila jsem se pak ještě hůř. Oficiálně jsem řekla, že mám syndrom vyhoření a proto musím odejít.Pajko - ty už jsi opravdová odbornice na PP a tvoje příspěvky mě vždycky inspirují...Jinak taky se omlouvám za délku příspěvků, ale já když už se rezepíšu...Irena

Pro T2:Stava se mi, ze se snazim vyhybat situacim, pri kterych mam ataky. Je to vyhybave chovani. Za to Odmenou pro me je, ze kdyz se tomu vyhnu (nepujdu treba do kramu, do kina, do metra plneho lidi, na skoleni atd, proste se tomu prostoru vyhnu, nebo budu se vyhybat pro me neprijemnym situacim), tak nebudu mit panickou ataku. Jenze to je spatne. Ted uz vim (jsem na zacatku terapie), ze to nenni vychodisko, ze nakonec tech mist, kam jit, bude stale min a min. Proto je potreba zmenit myslenky a chovani (nemyslet, na to, ze se neco stane a neochazet z tech "rizikovych" prostor, prekonat to). Chce to cas, hodne casu. Ja mam nejaky rad, pravidla, podle kteryho jedu, a kdyz mi je nekdo narusi, tak jsem nesva.Je to opravdu o treningu, case, trpelivosti a sebeucte a sebejistote.

Ahoj Grimi, diky za odpoved. Fakt je ze je tezke presvedcit nekoho ze ho chapu i kdyz jsem to nezazil.Ale jak poznavam je jeste tezsi presvedcit toho druheho ze i kdyz jsem to nezazil to co rikam muze byt spravne. Ze to neni jen dalsi rada toho "normalniho", kterych dostava denne asi hodne. Stava se Ti nekdy ze po prvni spatne zkusenosti se definitivne uzaviras pro dalsi pokusy stejneho typu ? Jak presvedcit ze jeden nepodarek neni pohroma ? Jak rikam ... trpelivost. Ale kde ji brat ? .....

Pro T2:uz jsem to nasla,Na tve dotazy: ANOPro tebe je to neadekvatni reakce, pro me je to panika, zacnu zmatkovat, protoze nevim jak z toho ven, vlastne je to neadekvatni reakce, mnou vsugorovany pocit. Jine, pro tebe mozna nepochopitelne, chovani, mysleni (mozna katastroficky, tak nejak)....resenim je zachovat klid, relaxovat, klidne dychat, nepoddavat se tomu, zmenit mysleni, chovani, zit s pocitem, ze se vlastne vubec nic nedeje a ze se nemuze nic spatneho stat....ale je to dlouhodoby proces, nic, co by se dalo zmenit mavnuti ruky

Pro T2:Diky za povzbuzujici nazor, je dobre vedet, ze je i hodne trpelivych lidi a ne jen ty, co Vam reknou, ze jse hysterka.Jak znel Tvuj dotaz?

Ahoj.Je tak krásně a já jsem na sítí???? Napište PP jak trávíte volný čas.Já miluji zahradu,jízdu na kole a minisukně.Johanz

Pro Grimi :Pokud Ti to pomuze tak ja PP nemam ale seznamil jsem se s divkou s timto ci podobnym problemem. Takze najit pritele neni problem. I kdyz to musi byt nekdo s "neuveritelnou" trpelivosti. Sam nevim kde ji beru. Hodne stesti ... Pro vsechny ... ... ano Vy (s ciste PP)jste komunikativni, ale tezko mezi sebe berete "normalni" lidi ... zatim nikdo neodpovedel na muj dotaz ktery nebyl moc vzdaleny od toho od Grimi ... holt ja mezi Vas asi nepatrim ...

Pro Pajku,jo asi to bude o spatne zkusenosti, jednu takovou mam a myslim, ze PP tohle jen trochu prohloubila. Verim, ze az dostanu PP tak nejak po kontrolu, tak se vytribi a uklidni moje vztahy...

Ireno,ty stavy opravdu přicházejí,když jsi úplně v pohodě.To je právě ten strach prožitý třeba před několika dny.Mám doporučeny homeopatika v pátek to začnu.Můj "LÉČITEL" mi dává šanci se z toho dostat.Věřím mu snad proto,že je to moje poslední záchrana před "chemikáliema".Ale zkusím i psychologa.Potřebuji si s někým pokecat,kdo ví o čem mluvím.Takže mějte se všichni hezky a zažente ty strachy.Ahojky!

Neměla, ale taky jsem je nehledala ani nestřídala :)Řekla bych, že lidi s PP jsou většinou komunikativní, společenští, veselí, energičtí, aktivní, otevření, láskyplní... je to poznat i na tom, jak hodně sem píšeme. Může se k PP přidat sociální fobie, ale zdá se mi, že vzácně. Opatrnost a odstup nerovná se přece stud. Ataky, no nevím... V obdobích největší zamilovanosti endorfiny nedají šanci serotoninu, aby zlobil. Láska je vedle humoru a smíchu jedna z nejzdravějších emocí, blahodárná, léčebná, hojivá, mám na mysli ryzí hluboký a naplněný cit. Tvůj problém je možná v tom, že jsi ještě nepotkala toho pravého (a který to asi je?), špatná zkušenost snad, vnímáš je jako možné nebezpečí, až ho potkáš, nebudeš to řešit. Ataky člověk může mít z konfliktů v partnerských vztazích, člověk s PP potřebuje harmonii snad víc než ostatní...

Pro Pajku,diky za velmi povzbuzujici navod: kdo to nerespektuje, asi za to asi ani nestoji...Jeste bych se rada zeptala na jednu vec. Nemela jsi nejaky problem najit si pritele? Protoze s PP jsem i v tomhle tak nejak opatrnejsi, tak nejak ve strehu:-) nekdy mam z naklonost muzu i ataky:-(

Grimi + všem, zajímavá otázka. Já a moji rodiče, vlastně celé okolí včetně odborníků, jsme neznali PP. Byla jsem prostě úzkostné neurastenické dítě, s občasnými záchvaty velmi silných úzkostí provázených spoustou nepříjemných průvodních potíží. V okamžiku, kdy se v mém životě objevil Diazepam, dostala jsem ji v kritických chvílích pod kontrolu. Mí rodiče měli pochopení, první záchvat ve 13-ti letech, báli se o mě a velice mě podporovali, řekla bych, že maminka až příliš úzkostně. Je třeba, aby vaše okolí bylo informováno, chtělo vám pomoci, ale především postavilo se k vaší PP klidně a klid zachovalo i při vypuknutí záchvatu. Je třeba si uvědomit, že není bezprostředně ohrožen život, že existuje způsob, jak vás mohou cíleně odpoutat od záchvatu. Dnes vím, že je velmi pozitivní, pokud vaše okolí pochopí a zachová laskavý klid. Není to snadné pro nikoho se zúčastněných, ale je toho možné dosáhnout. Osvěta je dnes na takové úrovni, myšlení lidí zaznamenalo posun k akceptování podobných potíží jako zdravotního problému, který je třeba odborně řešit a navíc nás přibývá jako hub po dešti :), takže zřejmě každý člověk najde ve svém okolí někoho s psychickým problémem. Nezaznamenala jsem ani před lety, že by se na mě někdo díval "přes prsty" a s předsudky, i když se zlehčováním psychických problémů se potkávám po celý život, jenže to vždy vnívám jako jejich problém a nezralost, nikoliv svůj... a poradila bych tenhle bezpředsudkový přístup vám všem :) nabalíte si jinak jenom o pár zbytečných problémů víc...

Ahoj, chtela bych se zeptat, jak jste sdelili a jak reagovali Vasi rodice, a kamaradi, kdyz jste jim rekli, ze mate PP? A jak to prijali? Zmenilo se neco na jejich postoji k Vam? Ztratili jste hodne pratel?Ja jsem se totiz parkrat setkala s nazorem: "To rozchodis" (jako, kdyby nekomu, kdo ma zlomenou nohu rikali, to rozchodis:-)) to pak mrzi - plati 100% kdo nezazil, nepochopi?Diky Grimi

Ahoj,Pajko jako vždy si to napsala krásně.Dodávámě to sílu.Jinak Ireno taky bych chtěla mimčo,ale taky se bojím.Jak už jste tu psali,tak i léky se snad mohou brát aniž by to vadilo.Ty bereš rivotril a AD.Prosím Tě napiš mi co na to tvůj doktor.Anebo jaké bude volit možnosti.Velice mě zajímají možnosti.Někdo říká,že Ad nejsou vhodná ,tak nevím.Tak dej vědět jak bude u tebe probíhat další léčba i když bys byla těhulka.Moc dík.