Panická porucha

Ahoj vsichni!Libore, Rivotril neznam, ale Seropram beru teď podruhe (prvne to bylo diagnostikovano u mne jako deprese, ted PP, ale stejne si myslim, ze ta deprese byla jenom druhotni zalezitost a mela jsem asi dele zustat u Seropramu). S tim lekem jsem strasne spokojena, prvni 2 tydny jsou skutecne dost spatne, ale to zavisi od toho, jak na tom momentalne jsi. Ja ho ted beru druhej tyden a zvladam to bez Neurolu, ktery se k nemu vetsinou dava. Zhruba po tej 2 tydnech to skutecne zabere a po mesici by ataky mely byt pryc. Pises, ze ho mas brat na vecer. Ja jsem ho radeji brala a beru i ted rano, protoze se mi jinak spatne spalo, je to taky individualni, ale neni to oblbovak, tak s tim pocitej. Drzim palec a nevzdej to pri prve nesnazi, mne to pomohlo.Pro vsechny - jsem rada, ze tady jste a ze se mam kde vypovidat. Jeste pred tydnem se mne rhotil celej muj svet a od vcerejska mi nejak svita na lepsi casy. Kdyby mi tak ta euforie vydrzela jeste aspon chvili, at zas nacerpam energii.alena

Katko,s cestovanim mam taky problemy. Kazde rano, kdyz jedu prazskou MHD do prace, mam takove ty stavy urkosti, kdy citim, jak se mi odkrvujou ruce a nohy, zacnu bejt dost nervozni. nejhorsi to je, kdyz je MHD precpany k blaznuti, to uz se pak modlim, abych byla na konecny. Hodne pomaha, kdyz se snazim uvolnit, nebo odvest myslenky na neco jineho (snazim se v mhd i cist, nebo hraju hry na telefonu).....A odpoledne, kdyz jedu domu, tak je to v pohode, vyjimecne s malou uzkosti.

Ahoj vsemTak mi neni v posledni dobe zase dobre, pres den to jde ale vecer jak lehnu do postele tak se to spusti i kdyz na nic nemyslim,a musim si vzit dva neuroly po pulhodine se mi uvolni svaly a je mi lip.Myslim si ze to mozek podvedome uz ocekava ze mi bude blbe,jinak si to neumim vysvetlit. Takze ctu i dost literatury abych se co nejvic o tom dozvedela ale problemy mi dela i cestovani kdyz se vzdalim od bydliste neni mi moc dobre a pokouseji se o me ataky.Jestly nekdo mate podobne problemy s cestovanim , byla bych rada kdybyste se ozvaly zatim preju vsem krasne dny bez atak a bez neurolu KATA

Ahoj,Tak beru Rivotril a z AD Seropram.Nevím čím to je ale dnes jsem se cítil téměř v pohodě.Jinak mi byla nabízena BHT v denním stacionáři v Praze (trvá to 6 týdnů),to jsem odmítl kvůli práci.Ale zase mi poradil silvovu metodu relaxace,o té nevím skoro nic. odkazy na tento druh relaxace jsem našel tady :http://www.atlas.cz/search/?q=silvova+relaxaceten rivotril beru 1/2 ráno a 1/2 večera seropram 20mg 1 večer?Má s tím někdo zkušenost?mějte se Libor

Ahojky,to pocasi je dneska opravdu hrozny, pripadam si jako " gumova", jakobych nemela v nohach ani zadny kosti, ktery by tam meli byt. A ty zavrate....ale alespon usetrime za Matejskou pout:-))

Pajko, s tou konfekcí máš pravdu - když jdu shánět něco na sebe, tak se u toho vždycky málem rozbrečím :-) V mém případě se ovšem nejedná o válec, ale o korpulentně vyfrézovanou kuželku ;-)))Denisa

Dobrá poznámka, Deniso... Na mateřství je nejobtížnější, ale taky nejkrásnější, že je to na celý život. Těhotenství je na tom nejbezstarostnější a pro PP hormonálně=chemicky nejpříjemnější období. Na druhou stranu, pokud nemáte drastické problémy, které vás zavedou až k opakované hospitalizaci v léčebnách a nejste odkázány na péči svého okolí, tedy absolutně nefunkční, tak on vás už ten malý a později i větší tvoreček donutí, abyste kvůli němu byly zdravé a veselé mamky, bude pro vás přepych hroutit se :)P.S. Na válec se dámská konfekce nakupuje fakt blbě! :) Dnes se mi to ale přesto povedlo :)

Mně taky není poslední dobou moc dobře, ale u mě to bude asi štítnou žlázou. Včera jsem byla na kontrole a zase se mi to zhoršilo, takže musím brát víc léků. A taky pořád přibírám :-((( Jestli to takhle půjde dál, tak budu muset zabrousit do diskuze "dieta & hubnutí", protože to začíná být dost tristní.A k té genetice, já jsem tam samozřejmě byla a nedozvěděla jsem se nic, protože doktoři v tomto směru taky zatím moc neví. Bylo mi řečeno to, co se dočtu v každém příbalovém letáku - lze podávat, ale riziko zde je. Spíš mě ta doktorka ještě víc znechutila, když mě řekla, že se mám zamyslet nad tím, jestli vůbec mám na to vychovávat a starat se o dítě. Což na druhou stranu člověka hecuje k tomu, aby si řekl: přece nejsu taková srágora, abych nezvládla to co, co zvládnou jiný ženský, v mnoha případech při IQ menším než číslo bot nebo alkoholičky a narkomanky!!! Tak čau a hlavu vzhůru!!!

Všem, kteří se necítíte dobře: Ani já.Je ulítaný tlak, měsíc leze do úplňku a zítra bude jeho zatmění, některým z vás jistě pracují i hormony. Dnes jsem měla už dopoledne vyčerpánu denní dávku Neurolu, ale nedám se, tak neupadejte na mysli ani vy. Mám dojem, že s vyjímkou mužských, se kolem mě smutně plouží každá ženská... Vydržte, určitě bude zase dobře, není vyloučeno, že dokonce vesele :)

Ahojte všetci, ve?mi často sem zabrúsim, aby som si prečítala nové príspevky, aj keď ja som sa ozvala len raz...Mala som asi štyri roky pokoj a za posledné dni ma to už dva krát znovu chytilo...Som z toho zničená a zúfalaá. Myslela som, že PP mám už pod kontrolou a že som z toho vonku. Cítim strašnú únavu a depresiu. Nič sa mi nechce, len by som spala a bola sama...Neviem, čo to zase spustilo. Nedá sa povedať, že by som mala nejaké mimoriadne zlé obdobie. Je pravda, že pracujem vo vedúcej funkcii a stres prežívam denne. Som nešťastná... Ja viem, asi je to moc zbabelý príspevok a ja viem, že bude lepšie, ale tieto riadky odzrkad?ujú moje momentálne rozpoloženie.Všetkým Vám prajem, aby ste boli veselší ako ja. Určite sa ozvem.

Ahojky, tak počasí se nám zbláznilo.Tyhle změny jsuo bezva....Tak co Libore,jak jsi dopadl u doktora?Jinak co se týče léků a těhotenství,je nejlepší si zavolat na genetiku a tam posoudí jak nebezpečné pro dítě jsou léky,které zrovna berete.Jinak včera jsem se dívala na občasnské judo a byla jsem šokovaná.byl tam případ těhotné,která měla v sedmým měsíci veliké bolesti pod žebry a doktoři si ji předhazovali od jednoho k druhému a pořadné vyšetření ji neudělali,prý je vše v pořádku.Nakonec ji miüseli dělat císařák,jinak ji dítě ohrožovalo na životě.Miminko pak umřelo...Mám to stále v hlavě a štve mě ,jak je člověk bezmocný,pokud se stane chyba ze strany lékařství.Z toho mám úzkost a strach,protože je potřebujem,ale pokud chybí důvěra je to těžký....Myslím si ,že PP je taky proto tak hodně v rozběhu ,protože stoupá nejistota a strach ,dalo by se říct ve všech směrech.Tak se mějte

Dobre dopoledne, jeste k tomu sportu. Me taky doktorka doporucila sport, pro zacatek treba squosh (protoze neni kolektivni), a jeste mi doporucila, ze pokud mam strach z buseni srdce, tak mam nejdriv, treba mesic, delat rano a vecer treba 20 rychlich kliku (netrva to tak dlouho, ale je to fuska:-). Po tehle kratkodobe "fusce", az si na takovohle mrnavou zatez zvyknu, muzu zkusit ten "narocnejsi" sport, treba ten squosh.

Karolíno,Pokud tě to dostane opravdu běž něco dělat.Je to velmi účinné a mohu to sama potvrdit.Já jdu rychle ven a snažím se třeba dělat na zahrádce.Já mívám taky většinou bušení srdce a rychlý tep /120/,začnu žhavit tlakoměr a leduji to.Za chvíli to ale přejde.A navíc mám kamarádku o které jsem nevěděla,že se na tohle a ještě v horším stavu léčila a VYLÉČILA.A tvrdí,že je úplně v pohodě.Není to lehké, ale musíme věřit,že je z toho cesta ven.Všechny zdravím!

Ahoj všichni, byla jsem Liborem požádána, abych případně přispěla svou troškou do mlýna - co se týče mé návštěvy u Dr. Praška. Takže - Dr. Praško mi na rovinu řekl, že jsem líná se s tím porvat. Dost jsem se na něj rozlobila (i když jen ve své hlavě) a říkala jsem si, že při svém náročném povolání a při všech povinnostech, který zvládám, toto poslouchat snad nemám zapotřebí. Na druhou stranu je pravda, že se mě asi snažil vyburcovat k tomu, abych přestala fňukat a litovat se, ale abych opravdu začala cvičit (viz můj předchozí příspěvek). Musím podotknout, že tedy nevím, kde na to vezmu energii, protože chodím domů úplně vyšťavená, pak letím ven se psy a při pomyšlení na to, že mám jít na aerobic, se mi dělá zle. Stejné je to bohužel i v přístupu k sexu - říkám to otevřeně, nemám na to vůbec chuť. Ale to možná znáte .....Také jsem totálně citlivá na počasí, když vidím ve zprávách, že bude stupeň 2, tak se hroutím....Ale na závěr: prý se nejedná o nemoc, ale o nesprávné nastavení, zkrátka jen o špatnou chemickou nerovnováhu v mozku, s čímž se dá pracovat. Sice nevím, jak přesvědčit někoho, komu v klidu vylítne tep na 190/min, aby sí šel zaběhat, ale asi to chce pomaličku zkoušet a když vás to nezabije poprvé.... Tak se všichni držte a bojujme.

Reno, každý život je nějaké story. Tys měla traumat docela dost. Nakonec i Tvůj syn musí bojovat, bere trvale léky atd. Můj syn na podzim pracoval na Svatém Kopečku, nejspíš v tomtéž zařízení. Byli tam děti sluchově postižené a s vadami řeči. Dnes pracuje u mentálně postižených, myslím, že už i tohle změní pohled člověka na svět včetně jeho vztahu k lidem obecně. I proto si myslím, že na tom nejsme tak špatně, dnes už existuje dost dobře propracovaná i klinicky ověřená terapie léčby PP, ale vždycky bude největší zodpovědnost ležet na nás, na naší chuti, vůli i vnitřní síle s tím něco podniknout, nevzdát se, bojovat... Strachu se lze tréninkem zbavit, sluch anebo zrak vám žádný trénink nevrátí a přesto takoví lidé dokáží žít naplno. Nelitujte se, ničemu tím neprospějte a nejméně sobě a nemyslete si, že sklony k sebelítosti nemám. Mám :)

hezke odpoledne vsem,v nekterem z poslednich prispevku jsem cetla, ze si nekdo pripada zbytecny, protoze ma PP.Ja si rozhodne nepripadam zbytecna, mozna jen, jina, ale rozhodne ne zbytecna, spatna nebo nejak negativne. je pravda, jak psala Pajka, ze clovek prehodnoti svuj zebricek hodnot, ja ho alespon prehodnotila.Snazim se sama sebe vazit a pochopit a po ostatnich chci respekt, nemusi me rovnou chapat. Clovek, ktery me nerespektuje, mi za to asi nestoji.Jak se rika, pribuzne si nevybirame, pratele ano:-)

Mirko, uz jsem to tady jednou psala. Jsem z rodiny velmi težce tělesně postižených rodičů, tatínek zemřel když měl 48 let na infakt. Jsem jedináček, ale v žádném případě ne rozmazlený, já jsem dělala našim nohy, které oni neměli.Manžela mám velice hodného. Po relativně klidném období se nám narodilo druhé dítě - syn, který dostal při epidemii chřipku a ohluchl ve dvou letech. Velice těžce jsem se z toho dostávala.Řešili jsme problém, jestli se stěhovat z našeho krásného kraje, nebo jít do Olomouce, kde ho zavřeme do paneláku atd... Zůstala jsem od jeho tří let "bez dítěte" Vozili jsme ho v pondělí 100 km do školky a v pátek nazpět. Celý můj plat šel na benzín, protože příspěvky vystačí na jeden měsíc. Všechno jsme přečkali, rodina se semkla, naučili jsme se s tím žít, máme s manželem dost náročné povolání (on vzlášť) a každý problém jsem mu pomáhala vyřešit ( na mě nezbylo sil a já si nestěžovala, však to vy asi znáte). Ale zase byl relativně klid a v tom syn onemocněl. Je to dva roky, léčí se, žádné zachvaty zatím neměl, jsme pořád ve střehu, bojím se říct, je to dobré.Ale chci říct, že to asi byla poslední kapka, opravdu jsem jela na doraz a smířit se s tím, že má další omezení v životě, bylo velmi těžké. Po půl roce jeho nemoci jem měla stejné stavy, jako vy, dokonce jsem si koupila měřič tlaku, aby mi manžel věřil, že mi něco je. Byla jsem snad na všech vyšetřeních, co existují, pořád jsem si sahala na krk a počítala si tep - určitě to ovládáte taky, tak aby to nikdo nepoznal,šíleně mě bolelo u srdce, brněly mi ruce, měla jsem třes, cítila jsem okamžitě, že mám tlak 140/95 (to je na mě moc)atd. A šlo to pořád z kopce. Nejhůř bylo,když odešla dcera na vysokou školu - zase relativní klid, přišla jsem z práce a klid. No a ten klid vyvolával špatné myšlenky. Nejlépe je se zaměstnat. Začala jsem jezdit na horském kole (dříve to bylo normální, jsme dost sportovní rodina, ale při představě, že malý dostane záchvat a narazí do stromu jsem skoro ty dva roky na kolo nesedla - další důvod a živná půda pro ataky). Beru rok a půl AD a po třech měsících braní jsem se uklidnila a jsme schopná bojovat dál. Jde to opravdu pomalu, ale žiju normálně, v práci nikdo ani netuší, že mi něco je. Asi jsem se rozepsala. Doufám, že ti to Mirko stačí a pomůže.Mě je 42 let.Čauky! Rena

Aleno, v tom léčba a uzdravení spočívá: vzít svůj stav na vědomí. Budeš jiná, ale proč rovnou horší? Budeš si víc vážit chvil, kdy se budeš cítit zdravá, změní se Ti žebříček hodnot a životní styl, není to důvod ke smutku. Na světě žije spousta lidí, kteří mají nevyléčitelné, nemyslím smrtelné, nemoci, doživotní postižení, kterým musí něco obětovat: píchat si injekce, brát léky, rehabilitovat... a přesto žijí šťastně, vesele a naplno... je to jenom v Tvém postoji a přístupu a ten máš ve své moci jen a jen Ty! :) Neber si z těch příspěvků jenom to horší, najdeš v nich potom obrovský potenciál síly a naděje, píše sem i spousta uzdravených...Reno, ten pocit nemám, ono to tak je. Dokonce podle statistik je PP nemoc, která se nejčastěji poprvé projevuje v rozmezí od puberty do 30 let. Taky z literatury vím, že má na EEG podobný obraz jako epilepsie včetně epileptických ložisek v mozku, zejména, tuším, v temporálním laloku (má Tvůj syn stoprocentně správnou diagnózu? k PP je dědičná dispozice...). Já sama jsem měla před 30 lety nález - malé epileptické ložisko v temporálním laloku, ale diagnózu mi nepotvrdili ani nevyvrátili a já už jsem pak žádná vyšetření ani nechtěla podstoupit...Dnes se tu všichni bavíme na téma PP, ale v medicíně je klasifikována jako diagnóza teprve cca 20 let. Sama o ní vím teprve asi 5-6 let, když jsem si o ní náhodou přečetla a poznala se v ní. Do té doby jsem byla neurastenička, což byla psychická porucha a přístup Tvé maminky nebyl zase tak tvrdý a o nezájmu, prostě tehdy žádnou terapii propracovanou neměla a nakonec, kolik lidí z populace je o ní informováno, pokud se s ní nesetká...?T2: spousta lidí už rodiče nemá...tak to bylo myšleno. Já bych vědomě na vyvolání ataky nepřistoupila, je to pro mě tak děsivá představa, že až to přijde, tak to řeším, ale uměle ne, přestože vím, že je tento přístup součástí terapie! Je potřeba, aby na to přistoupila a absolvovala s doprovodem někoho, komu důvěřuje a chce ho u toho mít a navíc si nejsem jistá, že i tak lze garantovat úspěch an ne prohloubení úzkosti (podle toho o jaký traumatický zážitek šlo...). Připodobnila bych k výuce plavání: Tím, že někoho bez varování hodíš do vody, aby plaval, mu můžeš způsobit dlouhodobou silnou averzi a nikoliv to, že začne plácat rukama, nohama, tedy plavat a usmívat se tomu, jak je to fantastický pocit. Každý jsme jiný, na každého zabere něco jiného, měla by být připravena a aspoň trochu souhlasit.

Pre RENURena vo svojom príspevku si písala o tom, že si sa zrútila po správe že tvoj syn ma epi. Chcem sa Ťa opýtať, či si PP mala aj pred tým, alebo bolo toto ten spúšťací moment. Lebo moje problémi sa začali po narodení mojej dcérky, ktorá mala slabú mozgovú obrnu , zlyhávala jej pečeň ... a ešte mi umierala práve v tom čase moja milovaná mama na rakovinu. Bolo to ve?mi ťažké obdobie a mala som pocit, že som na to sama, manžel bol ve?mi pracovne vyťažený a tak to všetko bolo na mne, potom som dostala alergickú nádchu, dvanástorníkový vred a keď to všetko začalo ustupovať, začala som odpadávať-mať závraty, búšenie srdca, tras, strach, potenie, trvá to už roky a som s toho úplne hotová i keď sa snažím a chodím do práce, ale akosi som stratila zmysel pre humor, ktorý mi bol predtým vlastný, niesom ani tak spoločenská a myslým, že sa uzatváram, lebo ma nebavia veci, ktoré bavia moje rovesníčky / mám 39 rokov a dcéra 15 /. najradčej som doma so psom, viem ,že to nieje práve najlepšie byť zavretá doma, ale mňa nebavý chodiť po meste , či obchodoch.Ak budeš mať Reni chuť tak mi odpíš - ahojte. mirka

ahojte všetci!Už som sa dlhši čas neozvala, ale teraz som si dočítala vaše príspevky, musím povedať, že je tu cekom rušno čo je na jednej strane dobre, lebo sa každý vykecá o čom chce.Chcela by som sa zapojiť do diskusie či to povedať v práci a či nie, môj názor je , poia? to len trocha ide, tak to nehovoriť, lebo ja som takto prišla o prácu, teraz som už 3 a 1/2 mes. v novej práci a zatia? to tajím, i keď občas mám pocit , že musím utiecť. Čo sa týka tej záťaži - behu- aby frekvencia srdca bola 140/min je to asi dobrý nápad, ale môj tep je pernamentne okolo 110 i v relatývnom k?ude:-)) no ak sa dá u mňa o klude hovoriť, som v pernanmentnom strese a strach , že odpadnem, beriem už 2a1/2 týždňa Seroxat, myslím že je to o maličký kúsok lepšie, ale ešte si netrúfam povedať, že to bude takto pokračovať, je pravda, že nežiadúce účinky sa prejavili aj u mňa- pocit na vracanie, potenie, tras, nechuť k jedlu, ale už to je lepšie , tak uvidím ako to bude ďalej. Dnes mi síce je všeliak, ale snáť to zvládnem.Zatia? sa majte všetci ve?mi pekne.Ahojko!!Mirka