Sebevražda

Trochu se nám tu míchají dva Martinové. Mně z deprese zamilovanost nepomohla, ale je pravda, že mám milující manželku, která mě nesmírně podpírala.
Pampeliško, ano, AD mně opravdu hodně pomohla. Jak jsem psal, tak mě zachránila z největšího tlaku deprese, ale ještě jsem musel změnit celý náhled na svůj život. A to bych se už opakoval. Deset let pravidelné psychoterapie, boj s medikací, hospitalizace... Takže pokud teď vnímám svůj život optimisticky, tak to nebylo zadarmo a ne "zázrakem".

Pampelisko,
vim,ze diskuze...myslím, že není nutné se nijak "ospravedlňovat", nemusíme znát tvé příčiny. To není podstatné.

Je fakt, že ses zmiňovala dříve o tom, že v depresi nejsi. Já tak trochu vycházím ze sebe, protože jsem to taky v depresi někdy říkala. Neměla jsem moc náhled. Až moje sebedestruktivní chování mě přesvědčilo, že to tak jasné asi není...
Trosko, ani nevím, co ti vlastně napsat, co ti popřát. Smrt? To je hodně těžké.:-(

Sebevrazdu ale lide v depresi...Tady bych fakt nějaké pravidlo neviděla. Ve které fázi deprese, to je tak různé, že to snad ani nejde zevšeobecnit. Ale zdá se mi logické, že jakousi sílu na to provedení člověk ještě musí mít, protože leží-li jen v posteli ve vegetativním stavu, těžko něco může spáchat. jedině umřít vyhladověním, o to se aktivně nijak snažit nemusí...:-(

Pampelisko,
vim,ze diskuze...Sebevrazdu ale lide v depresi pachaji zpravidla az tehdy, az se dostanou za same dno deprese, a jejich emocni rozpolozeni se opet zacne ponekud zlepsovat. Prave tehdy v sobe najdou dostatek sily a odhodlani, aby se sprovodili ze sveta.

Pampelisko,
vim,ze diskuze by byla snazsi kdyby jste znaly priciny,ale jak uz jsem psala,nezvladam se takhle verejne rozepsat.
Nejde to.
Jen chci rict,ze to skutecne neni bezduvodne nebo proto,ze bych nevidela smysl zivota apod.
Zkratka dusledek vlastnich chyb, se kterymi nemuzu a nechci zit a tohle je dustojnejsi reseni.
Jinak take s tim co pises souhlasim.
Snad jen - casto pises ,termin, clovek v depresi.
Vzdycky jsem tvrdila,ze uz nejsem v depresi.
Posledni dny ale uz nevim,stavy a dny jsou stale vetsi hnus.
Tim spis uz to musi skoncit.

Pampelisko,
vim,ze diskuze by byla snazsi kdyby jste znaly priciny,ale jak uz jsem psala,nezvladam se takhle verejne rozepsat.
Nejde to.
Jen chci rict,ze to skutecne neni bezduvodne nebo proto,ze bych nevidela smysl zivota apod.
Zkratka dusledek vlastnich chyb, se kterymi nemuzu a nechci zit a tohle je dustojnejsi reseni.
Jinak take s tim co pises souhlasim.
Snad jen - casto pises ,termin, clovek v depresi.
Vzdycky jsem tvrdila,ze uz nejsem v depresi.
Posledni dny ale uz nevim,stavy a dny jsou stale vetsi hnus.
Tim spis uz to musi skoncit.

Sákryš, já na přestupný rok zapomněl. Budu muset udávat dlouhodobý horizont a přestupák dopočítat...
Ano v depresi není schopen ničeho, ale pokud má někoho, kdo je schopen ho správně podpořit, byť o tom ta osoba často neví, může ho z toho vytáhnout. Myslím, že Martin to osvětlí.
Jinak opět mezi námi není sporu. To by mi tak ještě chybělo...

Pampi, nemůžu psát za...365krát do roka? No, žádný troškař, pravda, ale co, pořád ti zbývá ještě ten jeden den v přestupném roce.
To já tak děsný nemám, naštěstí.
Jak píšeš o Martinovi, že ho z toho vytáhla holka, hmm, "Terapie láskou", film tohoto jména jsem nedávno viděla.
-------------------------
Nicméně si myslím, že člověk ve stavu deprese, nebo až přímo těsně před sebevraždou, není schopen nějakého zamilování. Není na to nastaven, i kdyby byla partnerka a příležitosti, tak ty signály a přijímače se nutně míjejí.
Aby člověk se vztahem mohl vůbec začít, je potřeba být aspoň trochu v přijatelném stavu. Jinak není moc šance.

Ale jinak láska, zamilovanost, flirtování, to je velmi posilující záležitost. Taková krásná jiskřivá hra. jen v depresi se hrát nedá.

Pampi, nemůžu psát za Martina, ale myslím, že psal, že si našel dámu svého srdce, jež uzdraviti se mu pomohla.
Jinak máš pravdu, že spouštěč (chceš-li hlavní důvod) může a nemusí být jediným důvodem provést pokus o sebedestrukci.
Není to kašel, u něhož jsou příznaky jasné a tak každý mávne rukou - to přejde. Jenže nám citlivějším, (pro někoho sobečtějším a já nevím, co ještě) se to ukládá, jako v registrační pokladně, kupí se, rozdmýchává, až to bouchne.
Hezky jsi to popsala s tím "volem" i stvůrou parazitující na člověku. Jako taková stvůra si připadám já - černý mrak, z něhož neutále prší a lidem zkazí den. Není to naštěstí moc často, maximálně 365krát do roka.

Už vím,proč nechápeš...Asi by pro nás bylo přijatelnější, kdybychom znali příčinu, kdyby bylo jasné z čeho to vzniklo, co za to "může".
Ale tak jednoduché to žel není. Někdy t i ta příčina spustí proces, který jak se rozjede, nelze zastavit. A pak i když příčina dávno pomine, deprese si žije dál, svým vlastním životem. jakoby se zrodila z temnoty stvůra a ta na člověku pak parazitovala.
Někdy je spouštěč i celkem nepatrný. Viděno okem druhého.

jednou, bylo to ještě před velkou atakou deprese, se mě terapeut ptal, co si myslím, že mě udolalo. tehdy jsem to zhodnotilo jako "stokrát nic umořilo vola" (nebo osla?, jak to tam je?)
Trávila jsem hodně času hledáním příčin, v domnění, že jak ji najdu, zvědomím ji a ona pak zmizí. Jako hra na schovávanou. Baf, a mám tě!
Ale tak to nefunguje.

Takže ať už troska má nebo nemá nějaké "velké příčiny" deprese, je to v tuto chvíli jedno. podstatné je, že v depresi je, má na to právo. A ostatní to buď mohou nebo nemohou respektovat.

Nicméně rozumím té touze a potřebě lidi z toho vysekávat, pomáhat jim. Nebo radit a srovnávat. Či dokonce snahy vytrhnout z letargie nějakou rano...Používáme prostředky jaké máme k dispozici.

Abych pravdu řekla, pro mě je spíše záhadou Martin a jeho zázračné uzdravení po nasazení AD.

Už vím,proč nechápeš trosku:Uvědom si,že troska v sobě nese něco o čem ty nevíš.Protože mám pocit,že si to myslíš,že se trosce nic nestalo,že to časem přejde neděje a že si za vše může ona sama

Me to pronasleduje uz tretim...Presne.
Taky se s tim babram treti rok a fakt doufam,ze uz posledni.
Je to hnus,uz to fakt nedavam takhle ,existovat,.

Me to pronasleduje uz tretim rokem a je to den ode dne horsi a horsi...Podotykam jeden pokus uz mam za sebou bohužel neuspesny...Soudit nechci nikoho je to každého vnitrni boj s bolesti a prázdnotou někdo ho vyhraje a někdo podlehne...

Soudite ostatni...ale netusite proc to delaj...verte mi mam chut to udelat skoro kazdy den uz dva mesice v kuse....jen nato nemam silu...

Pampeliško, nebudeš mi...Jj, jednu dobu jsem pravidelně odjížděla večer z jedné zastávky, odkud byl "výhled" na okna jednoho Domova pro seniory, jak se jim teď říká.Svítilo tam uprostřed velkého nehostinného pokoje se stoletou záclonou jedno kulaté světlo. Vždycky mě popadla úzkost, když jsem tam pohlédla. ta neutěšenost, brr, tehdy někdy už jsem věděla, že chci prostě umřít včas. Doufám, že to splním.

mmch., dnes kde jsem byla, nebyl to Domov pro seniory, i když tam byli především staří lidé. To jen pro úplnost.

A nedá mi to ještě...Pampeliško, nebudeš mi věřit, ale zrovna nedávno jsem se byl podívat kousek od Skutče. Je tam právě domov důchodců a jelikož je to krásná malá obec, bylo nádherně azuro vylidněno, tak jsem se tam procházel a místo toho, abych byl rozněžněn jaké to tam mají super, tak na mě padlo teskno (jiné slovo by možná bylo lepší), prostě jako bych byl u konc. tábora.
Nevím, proč to ve mě takhle chodí, snad vzpomínka na bábinku, když už ani nemohla vstát, asi ani nevnímala okolí.. Nevím.
Prosím - nebyl jsem tam kvůli domovu důch., nejsem šmírák či co, ale vyvstalo mi to náhodou na mysli, když jsi o tom psala.

A nedá mi to ještě...Dnes má všechno nálepku. A nedostatkem serotoninu vysvětlovat komplikovanost lidské duše anebo složité osudy se mi vždy zdá nepěkným zjednodušováním. Já to "neberu".
To je ale můj názor, nikomu neberu ten jeho.

A nedá mi to ještě nepřipojit svůj dnešní postřeh. byla jsem dnes na jednom setkání, kde byli převážně senioři. Vyprávěli o svých prázdninách, kde byli co dělali. Obdivovala jsem chuť do života těch babiček a dědečků. Radost z toho, že si mohou každý den vyjít. Jezdili na výlety, na zahradu, na hory. Uměli si užít i když byli jen doma. Prostě žili rádi. nevyhořeli. Bylo milé a nabíjející setrvávat v jejich blízkosti.

Přemýšlím nad tím, jaký je rozdíl mezi nimi a mezi námi, o generaci nebo dvě mladšími. A fakt nevím. Jakoby vyrostli na jiné planetě, kde radost ze života je jasná samozřejmost. A svým způsobem to tak je, planeta byla svým způsobem jiná, než je teď.
Já už prarodiče ani rodiče nemám, ale vzpomínám, že taky vlastně chtěli žít. Brali to jako jasnou věc, nijak se k tomu nepřemlouvali. prostě to tak měli. a to zdaleka neměli krásné a jednoduché životy. Ale prostě je bavily. proč nás některé naše životy nezaujmou natolik, že bychom se stejnou vděčností a radostí prožívali každý den???

Sakra, přece se ten serotonin nezbláznil jen tak sám od sebe. tohle je a zůstane pro mě fakt záhadou.

Taky preji klidny den pokud...tě čtu a vidím,že ty se máš rád-a a jen sobě i tady vyhrožuješ

Reaguji na...k těm dětským obsesím...
Až v dospělosti jsem se dozvěděla i od jiných lidí, že měli v dětství už náznaky OCD.
Takové to předškolní, "magické období" tomu přímo nahrává. Není divu. Tehdy dítě věří tomu, jak velkou sílu má jeho myšlení. A ono skutečně má, jen jinak, než si to představuje. Kdyby se tenkrát o tom dalo mluvit, kdyby se děti nebály, kdyby to nebylo tabu...kdyby byly v řiti ryby...
Moje děti o tom začaly taky mluvit až když byly větší. Až když jsem sama se o tom jednou zmínila. Pak se přidaly. Jsem ráda, že jsem je mohla ujistit, že je to O.K. a že je neovládá ďábel či jiná nepozemská entita, jak jsem si to jako dítě o sobě myslela já...
Kéž by bylo v moci matky zabránit rozvoji deprese a úzkosti u jejich dětí. Ale děti více než slovy se učí a vychovávají přejímáním a nápodobou. Pokud mají matku, co se potýkala s depresemi, není jistě, že jim to stačí "vymluvit"...ale co, nebudu brát vše na svá bedra. mají ještě otce. Ten je činorodý a pracovitý dost. Proč by hned musely pochytit jen to špatné, že jo.