Agorafobie a panická porucha-podpora v těžkých situacích

To asi jo, nedokážu si představit kolik psychoterapeutů mají v menších městech. Ale nadruhou stranu je chápu...kdybych na to měla školu,asi bych taky dělala na soukromo protože pojišťovny se dneska moc nepředají...

kLÁRO máš pravdu za nás to opravdu bylo jinak.Akacie v Brně je spousta dobrých psychiatrů i psychologů,myslím,že máš štěstí,že jsi z Brna

Já taky začínala psychiatrem, v době kdy jsem se rozhodla léčit jsem měla pořezaný celý tělo...přes 10tisíc zářezů a to už na psychologa rozhodně nebylo. Později mi psychiatrička doporučila abych si našla i psychologa, jenže nějak jsme si s tou psycholožkou nesedly. Poprvé jsem si ublížila v 7mi letech a ona mi furt tvrdila, že to není možné, protože sedmileté dítě z toho ještě nemá rozum. Tak jsem tam byla asi třikrát a pak jsem to vzdala...teď jsem našla 3 psychoterapeuty kteří by mě přijali-2 psychology a jednoho psychiatra, tak snad se mi to pod vedením psychoterapeuta podaří zvládnout. Ale zase je problém, že všichni tři jsou chlapi a nejsem si jistá, jestli s chlapem budu moct mluvit stejně jako se ženou. Ale asi budu muset, protože jsem v celém Brně našla pouze 5 psychoterapeutů, kteří nejsou soukromí a z toho se mi ozvali 3. Všichni ostatní chtějí 400-600Kč za 50 minut.

Hanko, víš já jsem myslela to, že když ta možnost je, je třeba to začít řešit včas. Přesně také narážím na situaci před těmi x lety, kdy nám ani nikdo pořádně nevysvětlil o co se jedná. Já jsem byla léčena Thioridazinem, ten mi vůbec nedělal dobře, byla jsem z toho tak umlácená, že při nejbližší příležitosti jsem to vzdala. Pak do mně zase rvali Prothiaden, prostě AD taková jaká se předepisují teď, nebyla. Akacie, já jsem spíš také taková ...co můžeš udělati dnes, můžeš udělat i zítra..., ale nevím, jestli dělám dobře. Kdybych na všechno kašlala a nevadilo by mi to, dobře, ale když vím, že mně něco nepříjemného čeká a pořád to odkládám, stejně na to musím myslet a to je asi ještě horší než si to vyřešit ihned. Já si myslím, že dobrý psycholog by Ti určitě mohl pomoci. Já u psychologa nikdy nebyla, pouze u psychiatra.

A jak se takové věci řešily když nebyly AD?To muselo být strašný...

Kláro nevadí,,,,,,,,,,,,ale já taková nebyla,já byla v léčbě dost důsledná,jenže když se to objevilo uplně poprvé žádná AD nebyla,tak to já jsem zase opak i akacie,důsledná ,pilná ,pečlivka až moc

Já byla vždycky taková, nevydržím brát pravidelně ani antibiotika a zřídkakdy je doberu do konce...na jedné straně je to pocit, že mě to svazuje, že něco "musím" a na druhé straně je to asi můj životní styl...nechávám zajít věci strašně daleko a když už není jiná cesta, začnu to řešit. Na maturitu jsem se učila 3 dny před zkouškama, veškeré školní práce na které jsem měla 2 měsíce jsem zpravidla vypracovávala v noci předtím než jsem je měla odevzdat, chybějící látky jsem si do sešitu dopisovala až mi třídní vyhrožovala důtkou. Dá se to nějak změnit? Pomůže mi psychoterapeut i v tomhle? Jsem naštvaná sama na sebe že věci řeším takhle, ale přesto se k tomu nedokážu přinutit:-(

Vždy jsem také velmi lajdačila v léčbě. Jakmile se mi udělalo trochu líp nebo když bylo období klidu - bez příznaků agory, hned jsem to brala na lehkou váhu, na psychiatra se vykašlala, sem tam nějaké anxyolitikum jsem nafasovala u obv. lékaře. Nemá to smysl, stane se to bludným kruhem, chronickou záležitostí. Mělo by se to poctivě léčit, je spousta forem. Chytnout to zkraje za pačesy a nenechat propuknout naplno. Pak s tím člověk svádí nerovný boj. Vím o čem mluvím, Hanka určitě také, žijeme tak už přes dvacet let. Hanko, neva, že mluvím i za Tebe?

Já jsem právě takovej lajdák,že ty antidepresiva 2 dny beru a 14 dní ne:-( Nedokážu brát nic pravidelně...ani svý spreje na astma. Jsem z Brna, můj mail je akacia"seznam.cz, ICQ:426 999 568. Pejska nemám, měla jsem ale bydleli jsme v domě přítelových rodičů a ti mě neměli rádi, donutili přítele aby ho odvedl a přivázal venku jen proto, aby mi ublížili protože věděli, že jsem na něm byla závislá...doteď se z toho nějak nedokážu vzpamatovat. Teď jsme v podnájmu takže s pejskem by byl asi trošku problém. Ale až mi bude trošku líp a budu schopná jít do práce, vezmu si hypotéku a určitě si pejska pořídím, strašně bych chtěla nějakýho mazlíka do postele:-) Se zvířaty jsem si vždycky rozuměla líp než s lidmi...

aKacio ,,,,,,,,,,,,,,určitě se z toho dostaneš ,bereš Antidepresiva?Jsi z Prahy,poradila bych ti terapii ,kterou jsem začala dělat já,chceš-li písni mi je mi líto,že tak mladá máš tyhle trable,vím co to obnáší a nebo víš co založ si novou meil adresu a napiš jí sem a já ti napíšu,máš -li zájem,uvidíš zvládneš to,jen se nezavírej doma,i kdybys denně měla obejít dům,dělej to,vezmi si telefon a třeba si telefonem povídej s přítelem,nemáš pejska.............

Zahradu nemáme, bydlím s přítelem v paneláku. S matkou se moc nebavím, je alkoholička a prohlásila o mě, že jsem odmalička vyhlá a že ji všichni litovali, že má takový dítě. Jenže už se nedívá na to, že mi omalička ubližovala a když si našla svého nynějšího muže, nechala ho aby mě týral...10 let. Moc Ti děkuji za podporu, budu se snažit na sobě makat, snad se to všechno jednou spraví

akacie.........prostě agorafobie je především strach z otevřeného prostoru,přeloženo z řečtiny,sama nechodíš ani třeba na zahradu? A co rodiče ,ty to nechává v klidu?Takhle se ale z toho nedostaneš jsi mladá,musíš makat na sobě jinak to přejde do chronické fáze.Držím palce

Je mi 21 let. Nepracuju, dřív mě přítel vodil do práce, ale pak jsem dala výpověď. Nějak jsem to psychicky nezvládala. Pracovala jsem za přepážkou na poště a bylo toho na mě moc, strašně snadno mě cokoliv rozhodilo a navíc jsem tam byla nejmladší, tak se do mě pořád ty starý pošťačky navážely, dělaly mi naschvály, pak mě začaly ztrapňovat...tak jsem to vzdala. Jak to dělám s doktory? Myslíš jak k nim chodim? Přítel mě tam vždycky dovede, sama bych tam nešla. Ale víš co je zvláštní? Něco málo jsem si dnes o Agorafobii přečetla a hodně se píše o těch dopravních prostředcích. Kdybych měla sama opustit byt, druhý záchytný bod by pro mě byl určitě autobus. Nevíš proč?Přijde mi, že se cítím bezpečně v čemkoliv uzavřeným, co nemá velkou rozlohu nebo tam není moc lidí, bez ohledu na to, jestli to jede nebo plave:-) Akorát letadlo, to bych asi nepřežila...

akacie bohužel tak to je ale fakt to zkoušej uvidíš půjde to ,vezmi si třeba do ruky telefon,a jdi zvládneš to zkus třeba s někým volat a opakuj to denně,kolik ti je ?Ty zřejmě nepracuješ ,vid?A jak to děláš s doktory atd?

Moc děkuji za odpověďi, fakt je to ta Agorafobie? To mám teda radost...Já chodím k psychiatrovi ale moc semnou nemluví, teď jsem si našla psychoterapeuta kvůli Hraniční a Panické poruše(ještě jsem u něj nebyla) tak to s ním asi prodiskutuju. Nedokážu si představit, že bych šla sama 10m od domu, dělá mi zle už jen představa, že bych měla vyjít sama na chodbu a zavřít zasebou dveře...ikdybych se sebevíc snažila, sama vyjít ven nedokážu. Je to takovej zvláštní pocit, jako bych dělila svět na dva světy-jeden jako byt a druhý začíná za dveřma našeho bytu.

Ahojky Akacio Hanča má pravdu a udělejto tak.Bez pomocí psychiatra a i psychologa to sama nezvládneš.Co se týká toho bezpečídoma.Tak na to pozor!!!!.Já si tím prošla čím víc jsem se uzavírala doma,stav se zhoršoval.Došlo to tak daleko že když se mi podařilo opustit konečně jisté prostředí a došla konečně k psychyatrovi,tak jsem byla v takovém stavu,že mi bylo řečeno že ještě chvíli a skončila jsem přímo na oddělení.A to ty snad nechceš.Bohužel bez antidepresiv se to neobejde stím počítej.Já krom toho navštěvuji i psychologická sezení,mě osobně pomáhají,mám skvělého lékaře a navíc i dost dobrou kamarádku která mě nenechává zahálet.Dnes zvládám téměř vše krom autobusu a vlaku.Alenemysli si občas ty ataky přijdou a někdo semnou ven musí ale už to není tak časté.Držím ti palečky a hlavně se nevzdávej bude líp uvidíš.

akacio,,,,,,,,,,,,tak to je agorafobie a to chce prostě psychoterapii a trénovat a hlavně se nezavírat doma uplně,tím se to ještě zhorší,postupně začni nejdříve třeba 10m od domu a pak dál a neboj nic se ti nestane,začni dělat terapii,porad se s psychiatrem,jen se prostě nezavírej doma,uvidíš půjde to,mám jí mnoho let

Ahojky,měla bych jednu otázečku. Jak se pozná Agorafobie? Trpím panickou poruchou a už víc jak rok mám problém: nechodím ven, doma se cítím bezpečně a když vyjdu ven, musí jít semnou přítel a držet mě za ruku. Když je ode mě víc jak metr, začínám se třást a buší mi srdce, cítím se něčím ohrožená ale nevím čím...nedokážu jít nakoupit, nejhorší je to v těch velkých hypermarketech, cítím strašný tlak na hrudi, točí se mi hlava a nemůžu dýchat. Minulý týden jsem chtěla vynést smetí a s hrůzou jsem zjistila, že to sama nezvládnu...

Hanko,to máš pravdu,fobie není nemoc,ale porucha.Každý to prožíváme jinak,ale symptomy máme většinou stejné.Jen každý třeba na jiných místech.Mě nevadí nic s doprovodem,zvládám obchody,MHD,prostě cokoliv,ale sama ne.Jen doma a v práci nemám čas nad tím přemýšlet,jsem hodně zaměstnaná a tím pádem nemají vtíravé myšlenky na to jestli mi zas neude zle šanci se projevit.Nejhorší je když člověk nemá co dělat.Jinak co holky?

Ahoj všem,tak mně doktor řekl,že agorafobie jako taková sama o sobě není nemoc ,ale fobie,takže holt s touhle fobií povedene boj a boj,a uvidíme,kdo s koho.