deprese z rozchodu

že tento stav "visení ve vzduchoprázdu", je neskutečně unavující, bolestný a traumatizující. Nevědět na čem jsem je pro mne mnohem horší, než-li znát pravdu. Pokud vím, že vztah skončil, tak se mohu začít pomalu zvedat. Nastoupit na dlouhou cestu uzdravování se. Cestu, která je zpočátku zarostlá houštím, často se mi stane, že se poraním o trny růží, že klopýtnu, zakopnu, spadnu, ale budu vědět, že musím jít dál. Že tohle je jediná cesta, kterou si musí projít každý. Já nevím, kam ta cesta vede, zda-li na jejím konci stojí onen pomyslný bílý princ/princezna na bílém koni. Věřím tomu, že pokud uděláme to finální rozhodnutí, že na onu cestu vstoupíme, tak jediné, co Vám mohu garantovat je to, že s každým krůčkem, s každým klopýtnutím, s každým trnem budete silnější a silnější. Zpočátku se Vám bude zdát, že nemáte sílu, možná, že budete obviňovat celý svět, vinit jej ze své ztráty, ze svých neúspěchů. Nenechte se odradit, zastrašit těmito pocity - je to přirozené. Víte, ta moje cesta je nyní hodně blátivá, jsou v ní díry, pukliny, rostliny, které Vás vábí svojí krásou, ale když se dotknete jejich listů či květů, tak vás poprlí a popálí. Nenechte se ošálit pozlátkem, nepropadejte prvním dojmům - snažte se jít do hloubky, poznat podstatu věcí, neboť jedině tak můžete poznat sami sebe. Naučte se mít rádi sami sebe. Touto cestou jsem se vydala i já - jsem teprve na jejím začátku a vím, že mě čeká ještě spousta kilometrů. V mnoha příspěvcíh, písních apod. se píše, že čas je nejlepší lékař. Ano, s tím souhlasím, ale ráda bych k tomu dodala ještě něco "dle mého názoru" důležitého. "Pacient musí být lékaři nápomocen, neboť bez této pomoci, vůle, nemůže být nikdy zcela vyléčen". A my přeci nechceme, aby lékař vyléčil pouze symptomy naší choroby, nýbrž onu podstatu.

Holky neplašte! Jste mladé, voňavé, krásné a ještě zdravé! Vyprdněte se na ty ex partnery co odešli! Na světě je moře jistě lepších!Držím palce!

Pátek třináctého a navíc den před svátkem všech zamilovaných. Zajímavá hvězdná konstalace. Dnes jsem šla po ulici a poprvé po třech měsících jsem si v duchu řekla, že jsem ráda, že žiji. Stalo se tak před dnem studenstva 16.11.2008. Toto datum se asi hluboce vryje do mé paměti, neboť od tohoto dne se datuje začátek mého trápení, šílenství-KONEC VZTAHU. Třináctka byla mým oblíbeným číslem, neboť třináctého jsme se poznaly. Příští měsíc by tomu bylo pět let,co jsme spolu. Podívam-li se zpět na ty tři měsíce mého života - přežívání - boje, tak musím říci, že jsem se své bolavé srdce snažila oklamat tím, že jsem měla nasazeny růžové brýle a žila v iluzi. V iluzi toho, že tento vztah nekonční, nemůže přece nikdy skončit. Dostala jsem se do role Dona Quichota, který bojuje s větrnými mlýny. Ano, částečně byl ten boj neustále podporován mým (ex)partnerem, který tvrdil, že osoba, kterou potkal na seznamce, je pouze kamarádka. Na tom, že s ní chodí na několikadenní výlety, spí u ní v bytě, každý den si vyměňují dlouhé telefonáty, posílají textové zprávy, že od ní přijímá cenné dary, chodí spolu na večeře, degustují víno, poslouchají hudbu apod. - na tom přeci není nic špatného. A já? Začala jsem opravdu pochybovat o tom, zda-li opravdu věci nevidím špatně - ne, já neviděla věci špatně, jen jsem měla neskutečný strach si je připustit, přiznat, říci si jen nahlas, protože pak by se některé věci zdály býti opravdu NEVYHNUTELNÉ a DEFINITNÍ. Jako bychom spolu hrály zvláštní a podivnou hru. Pokaždé, když už jsem se "relativně" dávala dohromady a začínala být připravená na to, smířit se s tím, že vztah skončil, tak přišla za mnou a řekla, že beze mne nemůže být a že tamto druhé podivné "přátelství" ukončí. A já? Ano, jako každý živý organismus, který visí na stéblu trávy se bezhlavě vrhá na každý kousíček naděje, tak i já jsem se POKAŽDÉ po této naději vrhla. A to jenom proto, aby ona naděje, která byla resuscituována z mrtvých mohla být opět další den zabita. Zabita tím, že dotyčná za mnou příští den přišla s tím, že si není ničím jista, že vlastně neví, jestli mne pořát ještě miluje, že potřebuje čas apod. A tuhle ON a OFF /zapni, vypni/ se opakovala několikrát. Během oněch tří měsíců jsem zhubla 12 kg, v práci nepodávala žádné pracovní výsledky, vykašlala jsem se na několik zkoušek ve škole (které budu muset dodělávat tento semestr). Začala jsem kouřit (cca 10 cigaret denně), přestala jsem jíst-kompletní ztráta apetitu, některé dny jsem nedokázala ani vylézt z postele, na ničem mi nezáleželo, utápěla jsem se v sebelítosti. Hypnotizovala jsem mobil v očekávání, že mi přijde textová zpráva, v níž bude napsáno, že si dotyčná uvědomuje, že vše co dělala byl omyl a že mě miluje a chce se mnou strávit zbytek života. (stejně tak, jako já:-() A výsledek? Myslím, že netřeba se ani příliš rozepisovat. Jsme hodně ovlivněni americkými romantickými filmy - kde se tyto věci občas (většinou) stávají. Ale realita je jiná. Stejně tak tomu bylo u mě-žádná sms nepřišla, žádný e-mail, nic. Pouze pravidelně několikrát týdně slova o tom, jak moc mne miluje, ale že si prostě nedokáže pomoci, ale musí za tou svojí novou "kamarádkou" jet. Často se necháme obalamutit krásnými slovy, ale slova nejsou důležitá, nýbrž akce. Ne to co člověk říká, ale to co koná. Myslím, že moje expřítelkyně měla sama strach z toho, že se zamilovala, bránila se pojmenování tohoto citu, který v ní začínal hořet. Nevyčítám jí, že se zamilovala - samozřejmě neskutečně mě to bolí a užírá. Jediná věc, která mi vadila, bylo to, že mě nechala viset ve vzduchoprázdnu - s tím, že mám čekat jak se rozhodne - zda-li pro mne či pro ni. Pokud někdo z vás něco podobného zažil nebo zažívá, tak mi jistě musí dát za pravdu, že tento stav

Danka-vím,jak Ti je,nejsi sama,kdo se trápí rozchodem.Nenáviděl jsem větu-čas vše zahojí.Ale je to to jediné,co mi pomohlo.Jen to dlouho trvalo a také moc bolelo.Vydrž,nebudeš sama,je dost lidí okolo nás,kteří jsou také sami a prožívají to,co my.Hodně štěstí.

Cítím s vámi, se všemi, kdo prožíváte trápení po ztrátě partnera. Bolí to nepopsatelně, vím.
Přemýšlím, co vám říct a napadá mě jediné. Někde jsem četla citát asi v tomto smyslu: Když někoho opravdu celou svou duší miluješ, nech ho odejít, přej mu, aby byl šťastný, pokud si myslí, že tak bude šťastný.
Nechte je jít a věřte, že na vás čeká někdo, kdo si vás opravdu zaslouží, s kým jste si souzeni!
Nekažte si život svou závislostí na někom, na něčem. Někdy to není láska, ale jen závislost. Vždycky se objeví někdo jiný, lepší, i když nevěříte, nedoufáte :-D Ale je to tak.

Teď prožívám rovněž ránu jménem rozchod. Po 4 letech, kdy jsem tomu člověku dala všechno. Šla jsem na školu v blízkosti bydliště, byla jen s ním, bez přátel a nakonec mě kopne do zadku, že to byl stereotyp, brali jsme to až moc vážně a že si představil svůj život za 10 let, a takhle ho žít nechce. Ale už si nevšímá toho, že jsem kolikrát chtěla odejít ale zůstala jsem s nim, nevšímal si toho, že jsem měla snahu navrhnout cokoli, jen aby jsme nebyli pořád jako ve vězení. Nejhorší na tom všem je, že on se rozešel ale já mu říkala, jak bude všechno dobrý, on mi to neřekl ani jednou. Chová se, jako bych to byla já, kdo to chtěl. Navíc mi div nevyčetl, že to byla moje vina. "já přijel z práce, vyvenčili jsme psy (moje), jeli jsme ke mě a TY jsi si zapnula televizi. Ale to, že on se mnou nemluvil, nikdy nic nepodnikl a ani nenavrhl, co by jsme mohli dělat.Je mi z toho mizerně. Zmítám se v hořkosti, bolesti a strachu, že si nezasloužim abych potkala normálního chlapa. Vážně mám chuť hodit si mašli ale mám rodiče a snad i přátele, kteří mi stojí za to abych tady zůstala. Sice asi nadosmrti sama ale kvůli mámě (hlavně kvůli ní) tu ještě zůstanu.Ale mám strach, strašný strach.

hlavně neřešit rozchod alkoholem druhy den je to jěště horši mnohokrat jen se protahuje depka ktera je posilněna tym chlastem

jo rozchod je deprese jednoznačne člověka nic nebavi ješte v tomto obdobi furt zataženo furt doma člověku je s toho všeho na nic je to prostě tak a doufam že ten depresivni hnuj odezni brzo a na jaře už bude všechno dobre i když ted je to vyčerpavajici nejhorši je to že ta laska už nebude vaše ale někoho jineho a navždy :( a vaše plany se najednou uplně zhrouti a nemilosrdně

Jasmin: Je docela normální, že se lidi z rozchodu hroutí a mají deprese. A taky to trvá dlouho. Potřebuješ se od toho vztahu nějak odpoutat. Zkus vyhledat nějakého psychologa. Od toho tu psychologové jsou. Myslím, že ti může pomoci. Hradí to i pojišťovna. Porozumíš víc sobě, nebudeš s tím sama. Určitě se ti podaří se z toho dostal. Držím palce.

Jana: Mně doktorka předepsala Citalec (citalopram). Má to nepříjemné vedlejší účinky. Druhý a třetí den jsem z toho měl dost nepříjemné úzkosti. Čtvrtý a pátý den ty úzkosti byly trochu slabší. Dnes je šestý den. Snad ty vedlejší účinky pominou úplně. Snad to taky zaúčinkuje a pomůže.

Léky jsem zvolil proto, že jsem už měl problém nějak normálně fungovat. Přijít všas do práce a nějak normálně pracovat. Život se zúžil jen na přežití a na to, dělat cokoliv, co mě trochu vytáhne z deprese.

Ahoj vsem,chtela bych poradit,zhruba pred rokem jsem se rozesla po ctyrletem vztahu.Strasne moc me to zasahlo,bylo to kvuli hnusny opakovany nevere.Je to rok a citim se porad stejne mizerne,neodezniva to,nevim co mam delat.Myslim na nej denne,boli me to stale stejne silne,hodne brecim,jsem naladova,neschopna navazat jinej vztah.Proc? po tom jak mi ublizil prece neni normalni se tim porad tak trapit.Premyslim ,ze potrebuju odbornou pomoc,ale myslim ze to nic nevyresi.Citim se strasne sama.dik za nazor.

Já bych je nebrala. Proč nezkusíte přírodní metody - meditace, rodinné konstelace, shiatsu, homeopatii, autopatii...je toho tolik. Žijem, tak nás něco bolí..no a?Prostě s těmi prášky se mi to nelíbí.

D - mám velmi podobnou zkušenost jako ty a antidepresiva vřele doporučuji. Mě lékařka předepsala Asentru, sice asi tak měsíc trvalo než jsem si na ní zvykla, hodně jsem se potila a pociťovala svalové napětí, ale rozhodně mi to stálo za to to vydržet. Jinak je úplně jedno po jaké době kdy jaký vztah skončil, jestli po 16ti letech jako Ajce, 7 letech jako tobě či po pouhých 5 měsících jako mě - pro ty kteří toho druhého milovali (a bohužel ještě stále milují) je to rána vždy.

Ahoj Ajka. Na podzim mě postihl rozchod, po sedmi letech. Dost jsem se s toho sesypal a měl z toho čím dál větší deperese. Nakonec jsem tento týden byl u doktorky a ta mi předepsala antidepresiva. Tak jsem to zkusil. Beru to teprve třetí den. Prý zabere nejdřív za 2 týdny. Cítím se po tom ale hůř. Prý ty vedlejší účinky trvají tak týden a pak vymizí. Prý to musím vydržet. Tak to snad vydržím a doufám, že mi to pomůže.

Ahoj všem. Mám po rozpadu 16tiletého manželství kvůli jiný ženě - před rokem, teď prožívám rozchod s přítelem, který se vlastně ani se mnou nerozešel, jen se urazil a odešel. Iniciátorem kontaktu jsem byla já, ale bylo to k ničemu, tak jsem to ukončila. V posledních dnech mám strašný stavy - strach, úzkost, co bude a co ne. Je mi 40 let, mám 15tiletýho syna, skvělou práci, skvělý bydlení a jsem i zajištěná. Přesto - bolí mě to, nejím, špatně spím, nemůžu se soustředit, pořád jen brečím, ptám se, co dělám blbě, výčitky od A až do Z. A ty vzpomínky? Taky se snažím myslet na to ošklivý, co udělal či řekl - ale... - za chvíli je to ve mě znova. Nejhorší je, když ho potkám - faktem je, že minimálně, ale často jezdím(kvůli práci) okolo jeho domu, a to je pak na nervíky... Jak dlouho to ještě bude trvat? Plácám se v tom 2 měsíce. Díky za pomoc či podporu.

Rendo, jste spolu dlouho a tvůj můž tě jistě dobře zná. Takže ví, že nejsi blázen. Je zvláštní, že neví, že užíváš antidepresiva. Nejlepší je otevřenost a upřímnost. Chápu, že někdy člověk ze strachu něco zatají a pak se to stane problém. Buď to můžeš dál skrývat. Nebo to v nějaké vhodné chvíli odhalit. Promysli to ale tak, aby ho to moc nerozhodilo. Neznám ho, takže nemůžu vůbec říct, jak zareaguje.

ahojte,mám problém jsem vdaná už 5let,ale můj muž neví,že beru AD.myslí si o lidech co berou jsou prostě blázni.mám strach,že by si našel jinou ženu a nebyl by s bláznem.

Ahoj vsichni, chtela jsem se ozvat jeste jednou a dat vam vedet, ze vse jsem prezila. Pritele jsem vyhodila v lednu, okamzite moje stavy uzkosti prestaly. Misto toho, abych se citila osamele, jsem se citila nesmirne volne, zacala na sobe makat, brala kurzy cizich jazyku, venovala se vecem, ktere jsem behem vztahu zanedbavala. Jsem opet v klidu, vse me tesi a dokonce jsem stastne zamilovana! Doufejme, ze tentokrat opravdu do toho praveho. Byvaly pritel je nyni alkoholik, dokonce snad bere i drogy, zkratka je z nej troska a ja jsem nesmirne rada, ze je pryc z meho zivota. Chtela jsem vsem podekovat za podporu, opravdu je lepsi se spolehat na vlastni intuici, rozchod se vzdycky nejak prezije, i kdyz si v tu chvili myslite, ze je to vas totalni konec. Nikdy nezustavejte s nekym, kdo vam ublizuje, pozadejte kamarady o pomoc, kdyz je to treba, ale nenechte si sypat popel na hlavu. Vas zivot je daleko cennejsi a zadny chlap/zenska nestoji za vase slzy a takove trapeni. Verte mi, mluvim z vlastni zkusenosti.... ;-)

tak toto by si asi nechcela aby bolo opacne ze? Chces brat drogy, chlastat a byt troskou preto, lebo niekoho milujes a on sa ma tak ako ty teraz. Chcela by si byt na jeho mieste?

Ahoj,mám kamarádku,kterou nechal přítel po 10ti letech.Zůstala úplně sama,rodiče nemá.Má jen mě a mou rodinu.Zhubla 20 kg a málem z ní byla troska.Po roce jsem ji dohnala k psychiatrovi,dnes je spokojená,má nového přítele a bude se vdávat za měsíc.

Ahoj, od září do listopadu se mi rozpadal vztah. Byli jsme spolu sedm let. Koncem listopadu se odstěhovala. Mám z jejího odchodu a následné samoty deprese. Vím, že je to velice stresová situace, ale ta moje reakce mi přijde moc silná a dlouhá. I když sám sebe přesvědčuji, že se to, co se stalo, se stává, že se dějí horší věci, že je to dočasné, že pořád sám nebudu, že časem někoho potkám. Tohle utěšování mi moc nepomáhá. A to užívám antidepresivum Remeron. Necítím, že by mi pomáhalo, ale aspoň vcelku dobře spím. Jaké jsou vaše zkušenosti s depresí po rozchodu? Mám to ještě vydržet? Nebo mám zkusit jiné léky?