Jak se odpíchnout od totálního dna

Ahoj Looserko to je skvělé , že chceš něco udělat se svojí situací takže co jsi chtěla dokázat v patnácti zamysli se jestli to ještě chceš.Za další možná byti pomohlo se začít věnovat někomu např. pomáhat v nějaké neziskovce nebo chodit do nemocnice dělat klauna nebo jen číst někomu třeba dětem nebo dospělým nebo pomoc někomu s nákupem uklidem aj.Nebo jdi někam cvičit nebo se připoj k turistům a chod na výlety aj. no prostě co tě baví .Jeden dotaz máš svůj byt? Pokud ano tak to je velká výhra v tvém životě .Pokud né tak to bych si dala za cíl jako prioritu. No a partner se taky možná najde . Kopie: myslím, že jsi na dně kvůli příteli jestli si myslel , že za 3 měsíce se uvidí , že nemůžete mít dítě je směšnej my jsme před svadbou se pokoušeli 9 měsícu a já chtěla svadbu zrušit , že nebudu mít děti a víš kdy jsem otěhotněla týden před svadbou samozřejmě jsem na to přišla až po ní že budeme mit mimi takže hlavu vzhůru

Jsem na tom úplně stejně. Jen malej rozdíl- je mi 35 let a právě mě opustil přítel. Abych pravdu řekla, tak ani nevím proč. A to jsme společně plánovali svatbu a už 3 měsíce jsme se snažili o mimi. Jsem níž než na dně. Jsem v totální sračce a chce se mi jen chcípnout.

Zatímco každý tu má na Doktorce nějaký specifický problém, tak já bych si mohla do své bilance zařadit snad všechno dohromady. Jsem totálně na dně a nevím,jak začít znovu. Nebo líp řečeno vůbec začít, protože mám pocit, že jsem celý život jenom nějak přežila. Tady je moje bilance - bude mi třicet, nemám manžela, přítele ani děti. Moje vztahy byly vždycky jenom katastrofa. S rodiči jsem si nikdy nerozuměla, takže v rodině nemám žádnou oporu. Zdravotně na tom nejsem nejlíp, plácám se v depresi kromě jiných fyzických potíží. Přišla jsem skoro o všechny přátele, protože mají rodiny nebo alespoň partnera a tím i jiné starosti. Nemám ani žádnou kariéru, v které bych mohla svoje problémy utopit. Práci střídám dost často, nikde se mi nelíbí a ani vlastně nevím, co bych chtěla v životě dělat. Jako puberťák jsem paradoxně věděla co chci, jak se o to snažit a měla svoje plány. Teď jsem spadla tak hluboko, že zkrátka nevím, co dělat, kdo vlastně jsem. Nejhorší na tom je, že si přijdu jako exot. Všichni kolem mě mají vybudovaný život, nebo alespoň nějakým směrem vykročeno a já jsem na mrtvém bodě. Zůstalo mi alespoň trochu chuti to změnit, nechci jenom fňukat, ale nevím jak začít, co bych měla dělat. Nemám si o tom s kým popovídat. Je na tom někdo podobně?