JSEM ADOPTOVANÁ

Piš Pájo kdykoliv. Ráda se s tebou o tyto věci podělím a třeba bychom si navzájem mohly pomoci nebo se dokonce někdy někde sejít. Neboj se,čistě kamarádsky. Přece jen se toho víc napovídá než napíše,ale jak už jsem řekla,piš kdykoliv,tvůj příběh mě zajimá...K.

Ahoj Karolíno,dík za napsání. Napíšu ti něco na mail, když mám tu možnost, mám pro tobe něco delšího. A myslím že ty taky budeš mít delší zážitky tak abychom to tady nepřecpaly :0) .Měj se hezky PájaAhoj Melindo,dík za napsání. Zcela s tebou souhlasím, že nejlepší je to dítěti sdělit už jako malému. Dítě s tím pak žije a bere to jako fakt, kterého se neděsí. A myslím, že potom má i mnohem menší potřebu pátrat po biologických rodičích. A rodiče se nemusí stále děsit, že se to někde tajně dozví. Já bych ani jako matka nevydržela to svému dítěti neříct, z toho důvodu že bych se stále bála, že mu to řeknou někde jinde a dítě potom bude na mě samozřejmě naštvané a bude si připadat obelhané. A trnout celý život aby se to náhodou nedozvěděl to bych fakt nesnesla.Ahoj Evito,děkuji za příspěvek. Taky jsem si říkala kolik lidí to v našem okolí ví. Jsem si jistá že nejbližší příbuzenstvo, ale vzhledem k tomu že jsem u našich bylu už od 7 týdnů tak to okolí asi netuší. Moje mamka se tím určitě nikomu nechlubila. Ale zase nevím s tím těhotenstvím....?No teď už je to jedno. Zatím nikdo neví, že znám pravdu a myslím,že to tak ještě nějakou chvíli zůstane. Nejdřív si to chci ověřit u doktorky a potom se pokusím něco zjistit o biologické matce a pak to mamce řeknu, až bude vhodná příležitost.Taky jsem se divila,že mi mamka nikdy neříkala nic o tom jaké to je být těhotná nebo tak. Moje spolužačky věděli přesně jaké měli jejich mamky těhotenství jak dlouho je rodily a takové věci. Mě o tomhle mamka nikdy nevyprávěla, ale zase ona mi nevyprávěla o svém dřívějším životě nic, takže jsem to moc neřešila. Jediné co o své mamce vím je: kde se narodila, co studovala a kde se seznámila s taťkou (což jsem z ní musela vypáčit).Někdy mě to mrzí, že si nesedneme a jen tak si nevyprávíme o nějakých jejích příhodách z dětsví nebo tak. Já neznám vůbec žádnou takovou příhodu, škoda. Musí to být pro tebe jistě těžké, nesmět jí to říct. A na tvém místě bych také nevěděla co mám dělat. Je to už dospělá žena a pokud nic netuší byl by to pro ni šok.Na druhou stranu by to mohla vzhledem ke svému věku vzít s rozumem. Nevím jaký máš vztah k teťe jestli tě třeba někdy nenapadlo promluvit si o tom s ní. Jestli už není na čase jí to říct, má na to právo to tedy měla už mnohem dříve, ale lepší později než nikdy. Skus jí třeba naznačit jestli někdy přemýšlela nad tím, že se to sestřenice může klidně nějakým způsobem dozvědět. A jestli by tedy nebylo lepší aby jí to teta řekla sama. Pokud jí vysvětlí jak pro ni je těžké něco takového přiznat jistě to její dcera pochopí zvlášť pokud má sama děti.Asi se na ni bude nějaký čas zlobit, ale ať si představí jak by se zlobila v případě že se to dozví nedopatřením jako já.Pokud ani toto neuspěje tak opravdu nevím co stím. Nebylo by myslím nejlepší kdybys na sebe vzala tu ohromnou odpovědnost a řekla jí to sama nehledě na to, že asi nevíš jak bude reagovat a pokud by to nesla špatně , teta ti to nikdy neodpustí a sestřenice bude naštvaná žes jí to neřekla dřív. Pokud jí to neřekneš bude tě to trápit stále. Jak říkám opravdu těžká situace. A já nevím co s ní...Měj se hezky a držím palečky ať se to nějakým způsobem vyřeší.

Chtela bych do teto diskuze prispet s nazorem jeste trochu z jine strany. Mame totiz v rodine "utajenou" adopci, moje nyni 27 leta sestrenice - a reknu vam neni to nic prijemneho, kdyz se obcas - tedy nijak casto hovor priblizi tematu blizkemu adopci. Myslim si ze vztah rodic-dite nemuze byt zalozeny na lzi, a smutne je ze si tito rodice neuvedomuji do jake role uvadeji timto pristupem zbytek rodiny, pratele, sousedy..proste vsechny kteri o tom samozrejme vedi. Horor pro me byla ucast pri situaci, kdy si teta se sestrenici probiraly svoje "porody"...Je mi ji trochu lito, teta je inteligentni a vzdelana. ale tohle prepiskli a uz parkrat se musela nejak zachranovat situace..tedy lhat. Mam 12 ti letou vlastni neter a mame se docela rady a rozumime si tak si rikam kdyby byla adoptovana a prisla za mnou s duverou - ja bych ji nechtela lhat!!!!!

Ahoj Pájo, jsem moc ráda, že jsi v pohodě. Myslím, že máš 100% pravdu v tom, že důležitější je péče a láska než geny. Oni i biologičtí rodiče často napáchají na svých vlastních dětech plno chyb, které mají dlouhodobé následky v psychice dětí.Též si myslím, že by dítěti informace, že je adoptované měla být dána co nejdřív. Pokud to dítě ví odmalička, tak to považuje za zcela přirozené,prostě to tak je a když mu rodiče dávají lásku a chovají se k němu normálně (to znamená, že ho zae moc nerozmazlují), tak je vše v pořádku. Dozvědět se to v pubertě musí být každopúádně šok. To bych nikdy neriskovala.

Ahoj Pájo,moc moc tě chápu,jsem sama adoptovaná. Nové rodiče jsem měla cca od svých 5 let,ale řeknu ti,nefungovalo to. Jsou o dost starší,než rodiče mých vrstevníků a ty rozdíly byly všude hodně vidět. Sice mi dali vzdělání atd,ale to podstatné - lásku jsem (hlavně od mámy) nikdy moc nepoznala. Takže je otázka,zda je adopce výhra... Celou dobu mi říkali,že rodiče jsou mrtví atd,až jsem se nakonec jala najít vše sama a byl to šok ze dne na den. Více třeba někdy příště,každopádně si taky myslím,že bys měla k nějakému odborníkovi zajít,protože ti pomůže tohle všechno snést. Navíc se díky své adopci potýkám s hodně psychickými problémy,tak se tím životem peru,jak se dá. Vlastní rodiče mi pos.. život a tí druzí v hodně věcech taky. Je to složité a často mám pocity sebelítosti,toho,proč nejsem pro nikoho jako dítě dost dobrá atd. K.

Ahoj,děkuji vám všem za odpověď, abych pravdu řekla ani jsem nečekala , že někdo napíše. Milá Violetko,nemyslím, že to je takový problém který by se musel řešit prostřednictvím poradny.Tedy spíš já v tom takový problém nevidím. Spíš jsem si o tom potřebovala s někým "popovídat",poznat jiné názory a podívat se na to z různých úhlů. Abych mohla řešit situaci nějak racionálně. Jinak asi to mamce řeknu. Nejdřív jsem jí chtěla zároveň vyčíst,proč mi to neřekla dřív, ale říkám si, že toho asi nebyla prostě schopna a ještě bych jí to stěžovala a to nechci. Pokud budu pátrat po mé biologické matce a pokud se to podaří mamce to neřeknu, myslím že by jí to dost trápilo.Dozvěděla jsem se to ze zdravotní karty. Šla jsem na kardiologii a protože se přezařuji na dospělé, dala mi doktorka kartu ať si jí tam donesu. No tak jsem do ní nakoukla co tam o mě hezkého píšou....Ještě jednou děkuji, že jsi napsala a měj se krásně.Milý Tome,co se těch dědičných chorob týká, myslím že je dobré vědět jestli mému potencionálnímu dítěti hrozí nějaká dědičná choroba,o mě nejde.Nevím jistě jestli chci svojí biologickou matku vidět , ale určitě chci o ní něco vědět. Z jakého prostředí pochází, jak žije atd. Třeba je tu jedna věc která by mě opravdu zajímala. Nevypadám moc česky, nemám ale ani cikánské rysy (velké procento odložených dětí jsou romové), tak by mě zajímalo jestli mám po rodičích jinou národnost. Zatím jsem věřila tomu co mi řekli naši, že pocházíme ze Španělska a že se to projevilo až obgenerace. Začala jsem se tedy zajímat o Španělsko učím se španělsky a teď třeba to vůbec nebude pravda. Podle mě je důležité z jaké země člověk pochází. Chtěla bych se potom dozvědět něco o jejich kultuře zvycích atd...Kvůli tomu bych chtěla něco vědět o biologic. rodičích. Jinak je mi jasné že by mě ta žena třeba vůbec nechtěla vidět, třeba mě nenávidí, nebo na mě zapoměla, nebo chce zapomenout. Má snad už svojí rodinu a já bych jí pěkně zamíchala se životem a není se čemu divit. Rozhodně bych se jí nechtěla vnucovat já nestojím o ní ale o informace.Jinak psychologickou pomoc nepotřebuji, nejsem z toho naprášky. Taky ještě jednou děkuji za napsání a měj se hezky.Milá Martino, potěšilo mě, že napsal někdo z "druhé strany". Držím moc palečky v tom našem hrozném adoptivním systému. Stojí to spoustu trpělivosti, než člověk dospěje ke kýženému cíli a má děťátko doma. Vím o čem mluvím dělám dobrovolnici v kojeneckém ústavu.Jinak bych se jen chtěla zeptat už jste přemýšleli o tom jestli řeknete svému dítěti, že je adoptované? Vím, že je ta volba jen a jen na Vás. Jen bych Vám chtěla říct, že pokud se to dozví potutelně v pubertě bude to pro obě strany strašně těžké. Já už jsem myslím dost dospělá na to, abych kvůli tomu začala nějak vyvádět a už se na to taky dívám trochu jinak, ale nevím jak bych reagovala v nějakých 15, kdybych to nevěděla od mala. V pubertě má člověk pocit, že rodiče jsou proti němu a nerozumí mu a pokud se do toho dozví tuto informaci udělá to hroznou neplechu.Děkuji za napsání a pokud se Ti bude chtít budu ráda, když napíšeš jaký máš na to názor.Ještě nakonec bych chtěla napsat, že moji rodiče navždy zůstanou mými jedinými rodiči at?mě splodil kdokoli a tohle se nikdy nezmění. A ta žena nikdy nebude moje mamka tou je jedině ta která mě vychovala a miluje mě. Podle mého se rodiči nestaneme pokud někoho porodíme, ale až teprve tehdy pokud ho milujeme a staráme se o něj.

Chystáme se také adoptovat dítě. Jinou možnost ze zdravotního hlediska nemáme. Tví rodiče si Tě vybrali a určitě se Ti snažili poskytnout co Ti na očích viděli. Tak jako to chceme udělat my.Měj je nadále stejně ráda, oni Tě jistě také moc milují. Ale určitě si s nimi o tom promluv. Bude Ti lépe. Svou biologickou matku vypátrat můžeš, ale nedělala bych to...Hodně stěstí v životě. Martina

Milá Pájo, zeptám se tě - co by se změnilo, kdybys věděla o dědičných chorobách v rodině? V čem by tě to pomohlo? Bojíš se rakoviny? Žij tak, jako bys ji v rodině měla, protože stejně nic jinýho udělat nemůžeš, i kdybys to věděla. A co by se změnilo, kdybys poznala biologickou matku? Nejspíš bys byla zklamaná (zažil jsem to u kamaráda, brečel mi pak na rameni, co že to udělal, že to chce vrátit zpátky, jenže to už pak nejde), očekávání jsou větší než skutečnost. Tví adoptivní rodiče tě vychovali, měli a mají tě rádi, jako vlastní, možná ještě víc, protože vlastní mít nemohli (teď hádám). Promluv si s nimi o tom, možná ale raději před tím vyhledej psychologa a promluv si o tom s ním, neporadí ti sice přímo, ale dá ti otázky, které když si zodpovíš, budeš připravena na rozhovor s nimi. Slovo jednou vyřčené, byď i dobře míněné už vzít zpátky nejde - abys jim neřekla něco, co by tě potom moc mrzelo. Když budeš v sobě otázky dusit, bude to horší a horší. Tvůj život není falešný, je tvůj a žilas jej, jak jsi nejlépe mohla. Držím ti palce.

Milá Pájo , já si myslím, že tady na doktorce.cz se to nevyřeší , já být Tebou , tak se o tom poradím v nějaké poradně , chápu Tě , že je to najednou něco úplně nového a nečekaného . Nejsem si ale jistá , zda je možné pátrat po původních rodičích . Asi bys to měla mamince říct , říct jí , že to víš . A jak ses to dozvěděla ? Přeji hodně štěstí .

Ahoj je mi 19 a nedopatřením jsem se dozvěděla že jsem adoptovaná. Nevím teď co mám dělat. Nevadí mi ani tak ta skutečnost, ale to že mi to moji rodiče neřekli myslím že ve svém věku mám na to nárok.Řekla jsem to kamarádce a ta mi řekla no a co vždyť rodiče máš tak to neřeš. Jenže jí se to říká. Mám hrozně divný pocit že celý můj minulý život je nějak falešný. Nemužu na to přestat myslet. Co teď dělá moje biologická matka? Mám sourozence? Máme v rodině dědičné choroby? Po kom mám své vlastnosti po kom podobu? Mám to mamce říct,nebo mám dělat že o ničem nevím?Prosím pokud máte někdo podobné zkušenosti napište Dík.