Mám pocit, že jsem smrtelně nemocná

No, já si - bez legrace - už asi třetí rok po sobě říkám, že tyhle Vánoce jsou už určitě moje poslední... Ach jo.
Hezké svátky všem! A hlavně hodně zdraví!!!

Johano, doufám, že i tvé -skopie byly negativní! Pod tvá slova se můžu klidně podepsat, taky se teď můžu v klidu začít připravovat na vánoce, neboť do dnešního dopoledne jsem si říkala, že to nemá cenu, když budu určitě ležet ve špitále s hadičkou od chemoterapie v žíle...

Ty se máš, Inez, že máš za sebou nějaké čerstvé vyšetření s negativním nálezem.:-))
Já vždycky aspoň chvíli po takovém vyšetření "žiju normálně" a dokážu se z něčeho radovat. (Než si vymyslím další rakovinu, přesně, jak říká tvůj manžel). Já byla naposledy letos v únoru na kolonoskopii a v srpnu na hysteroskopii. Když to tak po sobě čtu, nevím, jestli se mám smát, nebo brečet...

Ahojte spoluhypochondři a spoluhypochondryně, tož rakovinu prsu nemám, dnes jsem byla na sonu... ale jak říká můj muž, nejpozději zítra si zase nějakou vymyslím...

Ahojky všichni, tak jsem si četla vaše příspěvky a koukám, že jsme tady opravdu všichni na stejné lodi:-) K tomu tlaku na hrudi a příznakům infarktu-mívám to taky, na pohotovosti mi řekli, že je to od psychiky a opravdu to od psychiky je...zjistila jsem, že je to panická porucha osobnosti. Jinak rakovinu děložního čípku mám taky:-) ale je to fakt úplně děsný...kdybych měla jenom lítat po vyšetřeních a zjišťovat který druhy rakovin a čeho mám nebo nemám, tak už nemusim dělat nic jinýho a většinu života strávim v čekárnách doktorů nebo ve špitálech...tak se zbývá jen modlit, že to nemám. Ale jak na to nemyslet?

Ahoj, psychika ovlivňuje prakticky všechno, je to civilizační nemoc, podívejte se na lidi, kteří žijí původním životem (třeba na Borneu), makaj 3 hodiny na obživu, pak se radujou a na nic si nehrajou. Žádnej internet, radio, TV. A jsou šťastni!!!!kiss vinc

I já patřím mezi vás...už jsem taky měla spoustu rakovin...začalo to rakovinou děložního čípku po prodělaném potratu před x lety...tím to vše začalo. Potom rakovina plic, střev a i jiné choroby. Je to hrůza, mívám sice lepší období, kdy i trochu žiju, ale dost let jsem "přežívala". Kdo to nezažil, neuvěří.
Je to zničující, pochopitelně jsem měla a mám i obavy o své děti, ale u mě je to nejhorší sebepozorování se:-((((((((((((.

Milá Johanko,úplně tě chápu.Jsem někdy úplně bezradná.Kdo to nezná ten hrozný pocit,kterého se nejde zbavit.Manžel jde za 14 dní darovat krev,mě už je teď špatně.

U mě to začalo v takové větší míře, když mi dětská lékařka řekla, že má moje dcera možná nádor na hypofýze (má totiž málo růstového hormonu). Čtyři měsíce jsme čekali na mgnatickou rezonanci a já jsem se za tu dobu nervově zhroutila. Vyšetření naštěstí dopadlo dobře, ale pak začalo být špatně mi a už to jelo: myslela jsem si, že mám nádor na mozku (měla jsem příšerné bolesti hlavy), pak mě pobolívalo břicho a měla jsem najednou problémy s trávením (strach z rakoviny tlustého střeva - absolvovala jsem spoustu vyšetření), nakonec mě odeslali k psychologovi. No, už to jsou dva roky a já už se z toho kolotoče nemůžu dostat. Momentálně mám "rakovinu děložního čípku", protože mám nějaké gyn. potíže. Přitom na gynekologii jsem už v poslední době pečená vařená. Nejhorší je, že já už ani nevěřím doktorům a podezírám je, že něco přehlédli. Taky si čtu na internetu různé děsivé příběhy lidí, u kterých lékaři něco zanedbali a polívá mě horko.

Magdaléno-tak já myslím, že jsme uplně stejné případy.To co popisuješ, to zažívám i já.Mám problémy se štítnou žlázou,takže každého půl roku chodím už od svých 19ti let na krev.A pak až za tři týdny na výsledky plus kontrolu.Ty tři týdny jsou pro mě příšerný.Vždycky,když mi zazvoní telefon,myslím, že mi volají výsledky, protože něco zjistili...No prostě jsem děsná.

Ahoj Evko a všichni ostatní.CHtěla jsi ať ti napíšu,co vyvádím.Prostě děs,když mi někdo řekne,že ho něco bolí,okamžitě mě napadne rakovina.Dcera je uzlinové dítě,když mě to chytne,třeba celou noc ji sahám na krk.Nejhorší to je,když má jít někdo na krev,buď hned volám do laborky,nebo 2 dny než jsou výsledky nespím,než volám,tak zvracím a v hlavě si představuji co mi hrozného řekne.No a v únoru jsem byla se svou 6-letou dcerou na krevním obrazu,druhý den telefon,že nemá trombocyty ihned na hematoonkologii na odběr kostní dřeně.Všechno co jsem si představovala,že byh se sesypala se stalo.Po přijetí a vyšetření zjistili,že to byla laboratorní chyba.Celý měsíc jsem chodila jako tělo bez duše,než jsem se vzpamatovala.Nebo na gynekologii mi lékář řekl,že půjdu na operaci cysty,nebojím se bolesti,narkozy,ale histologickýc výsledků.Manžel chodí darovat krev,nespím,co mu najdou v krevním obraze,leukémie.Třeba včera mi dcera řekla,že ji bolí noha pod kolenem,hned jsem ve vteřině viděla scénař:najdu hrčku,rakovina,noha pryč chemoterapie atd.Nejhorší je to,že to nejde ovlivnit.Naštěstí mám normálního manžela,který mi říká,řešit budu problémy,až příjdou.Přitom nejsem člověk,který se baví jenom o nemocích,ale když se něco děje ,HRŮZA!!!Je to prostě nemoc,které se šíleně bojím,ale pořád ji vyhledávám,na internetu si čtu v různých onkologických poradnách,o osudech onkologiky nemocných.Přes týto stránky jsem se seznámila se dvěma príma ženskýma,se kterýma si píšu.Takhle bych mohla psát ještě hodně dlouho.Mějte se.

K tomuto tématu bych chtela napsat ,že spoustu vecí dělá i psychika,můj manžel trpí asi 10 let bolestmi hlavy ,někdy víc někdy mín.Léky na bolest většinou nezabraly přestože můj muž léky bere vyjímečně.někdy to má tak silné ,že by doslova mlátil hlavou o zed jen kdyby to pomohlo.Po několika domlouváních jsem ho přinutila jít k lékaři,byl u neurologa,na CT,s krční páteří,ale všechny testy dopadly naštestí dobře,nikdo mu nedokáže vysvětlit ,čím to je,ani migréna prostě nic.Minulý rok začal mít z ničeho nic tísen na hrudi špatně se mu dýchalo,když to trvalo delší čas měl sám obavy aby to nebyl infarkt.Lékař jel poslal do nemocnice kde si ho nechali na pozorování.Dělali mu zátěžové testy ,tlak ultrazvuk ,rentgen plic,EKG,NO PROSTĚ CELKOVÉ VYŠETŘENÍ.Zažila jsem hrozně moc strachu ,protože to není typ který na sobě stále něco hledá,to spíš já ve všem vidím pomalu rakovinu.Takže papírově zcela zdráv ale dušnost a tlak na prsou zůstal.Po propuštění kdy mu sdělili že mu nic není,si připadal jako simulant.Jediné co mu sdělili že to bude mít od psychiky,nevím jestli to tak bylo ,je pravda že půl roku předtím měl dost stresové období.Takže si myslím ,že nás ta naše psychika ovlivnuje víc než si myslíme.Musím ještě napsat že ty potíže na prsou se po pár dnech doma ztratily,jen ta bolest se občas vyskytne.

Ahoj, tak ještě hodně sportu - jogging, kolo, plavání a psa nebo kočku. Hlavní je na to nemyslet. kiss vinc

Ono to má většinou nějaký důvod, tahleta hypochondrie. Buď jsou to lidé, kteří již někdy byli vážně nemocní, nebo měli vážně nemocného někoho z rodiny, nebo (a to je můj případ), byli vystaveni v dětství velké péči a strachu rodičů o jeho zdraví. Já byla jako dítko často nemocná, slabá, neduživá, extrémně hubená. Rodiče se o mě strachovali, neustále se do mě pokoušeli nacpat hory jídla, navlékali mě do teplých šatů i v létě...no, nebudu tu všecho vypisovat. Nemám jim to za zlé, chápu, že měli strach, mysleli to dobře.
Mě samotnou ten neustálý strach z nemocí (mých i mých blízkých)obtěžuje, ale co s tím? Antidepresiva, která se dnes předepisují na všechno, brát nechci. (Mám strach z vedlejších účinků - játra, ledviny...:-)))

Ahoj Magdaleno, Evko, aKaCiE... mluvíte mi z duše! Mně už bude 41, ale hypochondrie, kancerofobie a pocit, že už nemá cenu kupovat si šaty na následující roční období, mám už dobrých dvacet let. Rozumem jsem si všechno zdůvodnila, moje matka byla a je taky taková, navíc byla v poměrně mladém věku vážně nemocná (rakovina dělohy, tvrdím, že tak dlouho si vsugerovávala, že ji dostane, až doopravdy přišla, ale naštěstí se z toho zdárně dostala, už je to víc než 20 let), otec zemřel na infarkt ještě před padesátkou. Takže vím, proč se bojím, ale to mi nebrání bát se dál. Můj manžel tvrdí, že jsem na sobě schopna vypozorovat i příznaky zvětšené prostaty a - řečeno s cimrmanology - ochořet i nadměrnou kučeravostí vlny, která se jinak vyskytuje výhradně u ovcí. Holky moje, jak jsem ráda, že v tom nejsem sama, v mém okolí totiž nikdo takový není (samozřejmě kromě mé sestry), už mě to táhlo k psychiatrovi, a tak budu raději chodit sem!

Evko, tak ty seš úplně stejná jako já...stačí mi jen malá záminka, malá bolístka a už jsem přesvědčená že mám rakovinu, a ještě k tomu zhoubnou a s nejhorším průběhem. Ale zaplať pánbůh-mám i světlé chvilky, kdy na to nemyslím a prostě to neřeším...

Magdaléno, tak napiš, co prožíváš a děláš.Docela mě to zajímá, v reálu se o tom s nikým nebavím,tady je možnost se dozvědět, jak se chovají jiní.

Evko,úplně tě chápu,kdybych tady měla napsat,co prožívá a dělám,tak to bych tu seděla dlouho.Mám úplnou karcinofobii.

Jo, přesně.Já taky mám největší strach z rakoviny.Pořád se pozoruju a to, co ostatní neřeší, já okamžitě považuju za jeden z projevů rakoviny.K žádnému doktorovi nechodím, ale asi jsem zralá na psychiatra.No jo...Strach je strach.