Maminka mě nenávidí-chci umřít

Tak Tvůj životní příběh...Asi jsi neměl moc hezké dětství a je to pořád někde v tobě.
Já třeba doufám, že mě moje děti rády mají-neříkám, že přímo milují, ale občas si navzájem tahle slova i řekneme. Prostě je moc fajn, slyšet: maminko, mám tě rád/ráda.
Už jsou dospělé, pubertu jsme ve zdraví přestáli a jsem ráda, že jsme je docela dobře vychovali.

Jsou některé věty, které...do každého vztahu se musí něco dávat...a přece nemůžeš jít do vztahu s tím, že "pozor" hrozí zklamání...
...to by ses nikdy nemohl zamilovat a zažít něco hezkého...
...a rodiče? jsou vždy nejméně o generaci starší, takže jejich životní hodnoty logicky musí být jiné...
..bud rád, že je máš - ne všeci mají tu možnost s nimi být a třeba jim pomáhat...¨
..nevím, jaké zklamání ve vztazích tě potkalo, ale už dopředu se bát zklamání - tak to NE...chci žít a brát si ze života to KRÁSNÉ ...i rozchody patří k životu

To je pravda - máma by ani v...Tak Tvůj životní příběh je celkem síla. Já jsem zde psal proto, že si neumím představit, že bych řekl, že miluji své rodiče. To prostě nejde. Ano, jsou to mí rodiče, pomáhám jim, protože jsou hodně staří a nemocní, ale z mnoha důvodů k nim ten správný vztah vztah nemám. Tečka. A přitom z jejich strany žádná škaredá a hanlivá slova nezazněla. Jeden z důvodů je ten, že absolutně nesdílíme stejné životní hodnoty.

Jsou některé věty, které...To je pravda - máma by ani v největší nasranosti neměla vlastnímu dítěti říci některé věci. Moje máma mi říkala, že jsem zmije jedovatá (měla to z pohádky Mrazík a dost se jí to zalíbilo :-( )a tak dál. Vždycky, když se mi něco podařilo a měla jsem v něčem úspěch, hned to zkritizovala a vždycky jsem pro ní byla debil, ač z rodiny jedjíná já mám maturitu, jediná já jsem to pak později někam dotáhla...ale to je na jiné téma. Také jsem hned po maturitě vypadla z baráku, měla jsem snahu k mámě najít cestu, byla jsem téměř vzorné dítě a tolik jsem si přála, aby mě matka měla ráda...chtěla jsem si s ní o všem popovídat, proč se ke mně tak chová atd., ale byla jsem zase jenom debil. Když jsem odešla z domu, bylo to pozdvižení, už mi nemohla linkovat, co musím a co nesmím a začala jsem si naplňovat všechny své sny...Pořád jsem doufala, že tu cestu k sobě najdeme, ale ne, nešlo to. Na svatbě mi udělali komedii, v práci mi dělali komedie a že musím zpátky domů! Když jsem pak přijela na návštěvu již s jejich vnučkou, můj táta chtěl mého muže zmlátit...Ach jo, moje rodiče jsou speciální, nikdy to určitě nebude dobré, paradoxně mám je hodně ráda, ale vídat se nemůžeme. Neviděla jsem je už 8 let, ale nejde to.

Jsou některé věty, které by člověk neměl z pusy nikdy vypustit, ani v době největšího vzteku. To píši proto, že jsem se vrátil v diskuzi na začátek. A je něco jiného si s někým nerozumět a něco jiného být nechtěný parchant ap.
A pokud takového člověka milujete, tak tomu nerozumím.
A jenom malá rada zkušeného: pokud se někdo rozplývá nad vztahem z pohádky, tak jenom pozor, abyste nezažily nečekaný rozchod, jak se to píše v tématu Rozchod - jak se s ním vyrovnat.

Také jsem měla potíže s maminkou, chtěla jsem utéct z domova, raději nežít... ale život šel dál. Z domova jsem podešla hned po maturitě a za rok jsem se vrátila. Pochopila jsem, že mě rodiče milují, ikdyž mi to tak někdy nepřipadá. Zase jsem odešla a zase se vrátila... vztah s maminkou byl stále nic moc. Vše se zpravilo ve chvíli, kdy jsem ji oznámila, že jsem těhotná. Ona jediná se mnou skutečně radovala - těhotenství pro ostatní, vč. budoucího manžela přišlo dřív než by si byli přáli. Dnes je vztah perfektní, nedám na mamku dopustit. Kolik let to trvalo.
Také bych ráda řekla, že odpustit neznamená zapomenout, ale je třeba odpustit - je to důležité pro nás samotné :)

Dobrý večer :) lidi, nevím ani jak, ale vrátila jsem se sem. Je to téměř tři roky, co jsem zde psala o své matce. A někdo mi napsal, najdeš zpřízněnou duši. Našla jsem ji. Milujícího přítele, který mi pomohl. Jsem s ním tak šťastná. Všechno jednou přebolí. Říkala jsem si, mě nic dobrého potkat nemůže! Ale potkalo. Žiju s ním už rok, a je to dokonalé, jako z pohádky. Opravdu. Moc jste mi tu pomohli. Sebevražda nic neřeší! S matkou, máme sice vztah nevztah, ale je vidět, že se snaží. Nikdy, ale nikdy jí nezapomenu co mi řekla. Miluji jí nadevše, ale nezapomenu. A je pravda, že mi nějakým způsobem i pomohla. Ted už vím, že se takto nikdy chovat ke svým dětem nebudu! Vím jaké to je, trápit se, sedět v koutě a plakat, naříkat a prosit. Děkuji všem!

Holky, tak jsem přečetla několik vašich posledních příspěvků a nejsem zrovna moc moudrá z toho, kdo která z vás sem píše stížnost a bolístky a která dává útěchu. Tak si dovolím tohle téma vzít "po svém": mně svou nenávist má matka dávala od narození velmi citelně znát-fyzicky a nejhorší bylo, že i psychicky. Bylo to velmi kruté, ale do osmnácti prostě musí člověk zůstat doma.A to, co se u nás doma dělo, byl extrém, který sem tématicky nepatří.
Měla jsem dvě kamarádky v té době: ta jedna měla opravdu luxusní život (a má ho doteď díky péči obou rodičů a i díky staršímu bráškovi). Měla v té době všechno:studovala na prestižních školách, když si nevěděla rady s klukama tak maminka ochotně poradila, tatínek vše zaplatil-žila jako princezna. Nedávno jsem jí potkala: a pořád má život jako z pohádky. Se svým atraktivním VŠ manželem mají dvě zdravé děti, bydlí ve vile (svatební dar kamarádčiných rodičů) a vedou některé z mnoha firem kamarádčina tatínka-krása, že? Jenže z téhle dívenky se stala egoistická namyšlená nána, která ztratila mnoho přátel-mě nevyjímaje-protože vydržet ty její manýry a majetnické chápání přátelství bylo neúnosné. Ve svých třiceti je to dosebe zahleděná žena, která za hlavní životní kvalitu má vysoká konta v bankách. Nezmoudřela ani mateřstvím, bohužel. A také jak, když se o její děcka obětavě starala její maminka-babička.
Holky, píšete sem o problémech v rodině, ale i rodinné problémy jsou typy zátěžových situací, které vás posunou dál, dají vám mnohé zkušenosti-a to bývá i úmyslem takové té "náročné maminky". Chci říct, že pokud rodina nemá nějaké drastické extrémní maléry, tak možná jednou budete své mamince vděčné, že vám vše neusnadňovala.

Neda se srovnavat skola s...Není potřeba pořád fnukat,každý si procházíme nějakou pakárnou,když se nebudete neustále zabývat minulostí a pořád o ní přemýšlet posunete se dál.Je třeba žít,život je náročnej a nemělo by to být o tom,že chceme mít stále věci pod kontrolou

Holčičko soustřed´se na maturitu,je to tvoje budoucnost.Všechno zlý jednou přebolí.Jednou budeš mít svou rodinu a tam se uplatní veškerý tvůj cit a láska.Matka má asi nějaký psychický problém a ventiluje jej takto špatně na tobě.

Neda se srovnavat skola s rodicema, je to uplne neco jineho. A bolest nektera se ani nezahoji!

To je pravda. Ale jak už jsem psal já takové rodiče nemám. Já jsem si tím prošel na mojí bývalí škole Takže vím jak vám je, a dokážu s vámi soucítit.

Máš pravdu...ta rána mne poznamenala a nepřestane bolet do smrti...

Nejhorší ironie je, že takové rány na duši, jako nám uštědřili rodiče, se nepovede všem našim nepřátelům dohromady...

Já vím. Je to hrozné. Já jsem si tím naštěstí neprošel. Mám dobré rodiče, a nikdy jsem se s nimi nehádal. Jelikož jsem nevidomý a velmi citlivý člověk který dokáže soucítit tak si umím představit jaké to je. Já jsem si prožil své ve škole kde se mnou ošklivě zacházeli. Teď studuji na škole pro zrakově postižené, a to na Koncervatoři Jana Deyla, a teď mám kamarády. Tobě bych Káťo radil najít si pořádného kamaráda kterému by ses mohla se vším svěřit a žádného psichologa. Pořádný dobrý kamarád ti určitě pomůže. Tak hodně štěstí Katulko a dej sem vědět jak to dopadlo. Zatím ahoj Karel Lukáš

Kateřinko prosím Tě,kterému Jardovi jsi odpovídala?Jsem ten co by si Tě vzal dom a snílek.Od příštího příspěvku se budu psát třeba jako Jareček.Víš,smích je na všechno lék a také vím,že když Ti napíši at jdeš bydlet ke mě,tak si hned uvědomíš to,že by jsi ztratila vlastně ty,které máš ráda.Myslím vážně,že ke mě můžeš jít stále.Není problém Kotě.Víš dle mě je nejlepší terapie LÁSKA.Pravá víra a nikoliv východní sekty a náboženství,takových se střez a věř v Pána Boha jak je v Bibli a máš vyhráno.Mám spoustu knih a svědectví,že to je to nejlepší co můžeš udělat Kotátko Kotátečko miloučké.Netrap se a směj se jak jen to půjde.Nedus nic v sobě a bude to.Posílám Ti padesátník pro štěstí...Jareček

Děkuju moc:o)usmívám se-smíchem žiju,když nejsem doma,kde mě vždycky po chvíli přejde:(ale už jen měsíc!!!jinak o té terapii jsem se doma zmínila a bylo mi řečeno,že na terapie jezdí blázni(máma má v tomhle dost předpotopní názory).No už nemá cenu se s ní hádat..mám jí ráda,ale nadávat si už nenechám.

36,jsem jiný Jarda,než ten osho.Jsem romantik a snílek.No a Zlatíčko usměj se...

Kateřinko princezničko jestli chceš,tak já si Tě vezmu dom.Klidný život a pochopení.Co chtít víc.Dej mě vědět...

Vztahy v původní rodině, přenosy a závislosti v té oblasti by ti mohla pomoci jednak objevit a jednak se v tom srovnat hlubinná terapie s názvem Rodinné konstelace. Jako všude i tady je spousta diletantů, co jen tahají peníze. Proto doporučuji BHAGATA, Osho centrum, Lažany.