Maminka mě nenávidí-chci umřít

Na takové matky se vysrat z vysoka, ne si kvůli nim brát život.

Prožil jsem téměř to samé a opravdu jediná rada- v osmnácti zvednout kotvy a nazdar. Nebude to lepší,nikdy. když moje máma umírala, ještě na smrtelné posteli mi nadávala!

Peťo, ty, D. i já, máme...Anko, ta malá děvčata a holčiny to zřejmě budou muset nějak přetrpět, bohužel, pokud se nic nezmění a pak honem vzít nohy na ramena. Také jsem doufala, že to bude dobré, hledala jsem v sobě pořád chyby, co dělám špatně a jak najít cestu k srdci rodičů...marně. Začínala jsem od nuly, ale kdo nezačínal a člověk se poctivou prací rukama a hlavou postupně vypracoval...Je pro mne nepochopitelné, že se nějaké mámy a rodiče vůbec mohou k dětem takto chovat. Sama mám 2 děti a nedovedu si představit takovou bezcitnost. U nás to bylo tak, že táta zřejmě vše viděl, ale dělal, že nevidí. Máma mu i lhala...Táta byl a je slaboch a podpantoflák, co si to u ní nechtěl rozházet, ale na jiné si hubu otevírá, každý se ho myslím bojí. Raději mlčky přecházel ty křivdy a děsné chování a mlácení kvůli každé kravině.I učitelé ve škole si všímali, že něco není v pořádku, rodiče jim ale vždycky řekli, že se nic neděje a vše je O.K. Snažila jsem se být dobrou a hodnou dcerou, ale dodnes nevím, jestli to vůbec vnímali? Sice jsem to ez nich vydržela už 9 let, ale přesto, byla bych ráda, kdybychom k sobě tu cestu našli. Je zajímavé, že prostřední sestra, která vyloženě mámu poslala do prd--- a ve škole pomalu propadala, je svatá. Moje psychické problémy byly také sociální fobie, ale zapracovala jsem na sobě - co mi zbývalo, když je člověk sám a pomalu jsem se překonávala a stále na sobě pracuji. Jeden čas jsem docházela k psychologovi, ten mi sám doporučil, abych se na ně vykašlala, že si nic jiného nezaslouží a mě se uleví. I když vím, že do smrti budu velký introvert a lidem se budu vyhýbat, přesto v dnešní době mě lidé považují spíše za pravý opak - člověka, kterému nedělá problém stoupnout si před skupinu a veřejně řečnit. S cestami a pohledem rodičů na to mám také zkušenost - dost jsem cestovala a rodiče měli vždycky plnou pusu řečí, proč? A začali mi cesty rozmlouvat, abych nelétala do Indie, ať si raději koupím zájezd do Chorvatska. Když jim člověk řekl, že ale nechci do Chorvatska, ale do Indie, protože mě zajímá jejich kultura, byl zase problém, že za ty peníze bych byla v Chorvatsku 3x. A tak pořád. Speciálně v Indii jsem matce mimo jiné sehnala krásný drhaný závěs na květináče, co si vždy přála. Věci jsem jí dala a při další návštěvě byly hozené ve skříni v pokoji. Jinak to, že jsem rodiče úplně odstřihla bylo po návštěvě, kdy mi máma vynadala, že jsem jí rozbila pračku a video (i kldyž jsem se těch věcí ani nedotkla, zkrátka na mě svalila něco, co se jí zrovna hodilo). Manžel se mě zastal, ale můj taaá na něj naběhl jako blázen a chtěl ho proto zbít. A že prý já je budu poslouchat ještě v padesáti a budu děslat, co oni chtějí. To byla poslední kapka, sbalili jsme se a odjeli. Od té doby mám pokoj!!! Už nevěřím, že to někdy budu v pořádku, jsou prostě takoví, takoví zvláštní, je to jejich nátura. Všem přeji, aby se to dalo do pořádku a cestu jste k sobě našli, ale pokud to nepůjde, nemá cenu celý život se trápit a nechat ponižovat.

Já už mámu odstřihla....Holky mluvíte mi z duše.Moje sestřička je taky věčně u mamky protěžovaná,když přijede se svou rodinou,máma ožije a hrozně se diví,že je taky neobdivuji.Mrzí mě,že mě a mojí rodinu nemá taky takhle ráda.Já zůstala s rodinou ve svém rodném městě,ségra se odstěhovala a udělala dobře.A já se mám dívat na to,jak jjí a její děti zbožnuje.Prořvala jsem celou noc a to je mi čtyřicet,bolí mě to a neumím se nad to povznést,sakra.Proč si takhle komplikuju život?Vůbec nevím,co mám dělat?

Já už mámu odstřihla....Také tak. Máma mě celé dětství nadávala, že jsem zmije jedovatá - inspiraci našla v Mrazíkovi, všechno jsem dělala špatně, byla jsem debilka, kráva atd. Když mi šlo psaní a někde něco vyšlo, bylo to zase špatně a prý jen podobný debil, jako já, by to četl. Jako dítě jsem se zajímala o historii, spolužáci četli pohádky a romány a já již odborné knihy a místo, aby měla matka radost, zase jsem byla divná a zabedněná debilka bez rozhledu. Poznamenala mě psychicky tak, že jsem se z toho hrabala dost dlouho a následky zažívám i dnes. Po maturitě jsem odešla z domova a postavila se na vlastní nohy. Celé dětství jsem se snažila, aby mě měla máma ráda, zavděčit se a najít k ní cestu (to samé k tátovi), nepodařilo se mi to ani v dospělosti. Takže teď je situace taková, že jsem rodiče přesně 9 let již neviděla a víte co? Je mi lehko! Občas se mi zasteskne, mám je ráda, ale takto je to lepší. A navíc - dnes je ze mne celkem úspěšný člověk! Já vím, pro příbuzné budu asi vždycky nula a zmije jedovatá a debilní kráva bez přehledu, ale jejich výrokům se dnes už jen hořce směji. Důvod dodnes nechápu a ani nad tím nebudu koumat. Je mi dnes fajn!!! A propos, tímto zdravím do Ml.V., chyťte se za nosy!

Jmenuji se Kateřina,je mi 19...mě máma pořád nadává a je upe silena snazi se napriklad donutit me nemit absolutnenic na stole, porad uklizi rovna knizky podle velikosti a když treba jednu vytahnu a dam ji jinam tak zesili nejvic je problem v tom ze mam v veci u ni v pokoji protoze vlastni nemam a spim na chodbe a ona chrape ze prechrape dvere a tak stejne nespim ale hlavne me furt nadava, ponizuje a sem sama protoze zijem samy ale sem uz celkem zvykla

Zase jsem se vrátila :) s přítelem mi to stále perfektně funguje, už druhým rokem. Jsem šťastná, od matky jsem iks :) km daleko, a jezdím jen občas. Myslím, že nám oboum to tak vyhovuje. :)

Když mi bylo tak 12let řekla mi má máma,že mě měla zaškrtit když jsem se narodil...hodně to bolelo,bolí to dodnes tyhle slova a teď je mi něco přes čtyřicet a mám nádherný děti jsem tak nějak štastný,protože vím že je mám a jsou zdraví a je to radost i když život není často veselý ale to už se nedá nic dělat..chceš se zabít a proč smrt si tě najde sama až příjde tvůj čas...zbytečně pospícháš tam kde nemusíš..Zkus si každé ráno když vstaneš říct že den bude krásný a nikdo ti ho nemůže zkazit a uvidíš bude líp...určitě bude...Martin

Já bych ti ho za to uříz, fracku jeden nechutnej.

Kdyz na me mama zacne kricet tak si stahnu kalhoty a zacnu si ho honit a je hned klid.

Já jsem o rodičích pochyboval jenom jednou, když jsem se asi v 7. nebo 8. třídě poprvé vožral a rodiče to přešli úplně bez trestu, ani na mě nezvýšili hlas. Provedl jsem něco, o čem jsem tušil, že by za to měl přijít exemplární trest - a ono se nestalo vůbec nic. To byla opravdu solidní nejistota, zda mě mají ještě vůbec rádi.

No, když to tak tady čtu,...Přesně tak já mam taky matku která me nenávidi,pořád namě křičí,taky že jsem se nemela narodit a že me mela spláchnout do zachoda a že jsem svine jen za to že se ji na neco zeptám mě pošle do prdele ja taky na to vazne nemam nevim jak dal..me prijde jako kdyby byla psychicky nemocna nebo co..jak muze vlastni matka ktera te privedla na svět nenavidet sve dite to nechapu..ja jsem bohužel skoncila u rodicu v 29.letech s 2.detmi,nemela jsem kam jit a ona me tady doslova psychicky nici..nemam penize abych mohla nekam jit ja uz vazne nevim co mam delat..Jen si preju z celeho srdce aby me milovala,vzdyt jsem jeji dite proboha ne nepřítel!!!!

tak takhle, rozumím, v...Souhlas a taky že je pravda pro jedno kvítí sl.nesvítí....

Znovu opakuji, píši o...tak takhle, rozumím, v první okamžiky rozchodu určitě spoustu opuštěných napadne i taková myšlenka, ale to je pod tíhou silných emocí.
Myslím, že většina se z těch nejčernějších myšlenek vyspí nebo je utopí v alkoholu.
Po probuzení/po opici už to tak černě nevidí. Čas hodně pomůže a ..dělání-všechny smutky zahání :-)

Dovolím si ještě reagovat...Znovu opakuji, píši o velké závislosti, která existuje, jinak by např. nebyly sebevraždy z nešťastné lásky.
Lépe to již vyjádřit neumím.

Asi si nerozumíme.
Není...Dovolím si ještě reagovat na ty rozchody.
Myslím, že každý jsme svým způsobem závislí na partnerovi-myslím citově.
A kdyby nás opustil, tak budeme smutní.
Přece bez citové zainteresovanosti nelze vůbec existovat - nebo snad ano?
Zkus si představit, že tvoje partnerka zemře nebo odejde - ty snad nebudeš smutný, naštvaný, že ti to udělala?

Američan by vyhledal...Já taky na dětství vzpomínám rád, hlavně na mé geniální rozhodnutí úderem 18. narozenin opustit rodný dům.

Tak ve srovnání s dětmi v...Američan by vyhledal psychologa, aby zaplatil tisíc dolarů, aby to ze sebe dostal.
To já na dětství vzpomínám ráda, i když jsme nežili v přepychu, měli jsme se dobře.
Chodili jsme občas celá rodina do kina, rodiče nás vedli ke sportu, k divadlu, do knihovny, společná dovolená ...zavřu oči a vidím to.. a taky jejich přístup k jejich rodičům - bylo to opravdu příkladné.
Jasně, že v období dospívání jsme se vždy neshodli, ale to k tomu věku asi patřilo :-)

Asi jsi neměl moc hezké...Tak ve srovnání s dětmi v Africe jsem se měl nádherně, ale to je tak všechno. Ano, je to ve mně. :-)

Taky nemám s vlastními dětmi vážnější problém.

do každého vztahu se musí...Asi si nerozumíme.
Není pravda, že musí být jiné životní hodnoty u jednotlivých generací. To tedy nevím ,kde jsi na to přišla nebo přišel. Jsou některé vlastnosti, které vůbec nesouvisí s generací, ale s vyšinutou osobou.
A já nikde nepíši, že se dopředu bojím zklamání, ale přečti si mnou uvedené téma zde na doktorce o rozchodech. Prostě existuje skupina hodně závislých lidí na partnerovi, kteří potom takový rozchod berou jako největší tragedii života.
Prostě jak čtu od někoho jak z velkého trápení skočil do nádherné pohádky, tak mi začne holt v hlavě blikat výstražné světýlko. Protože život není jenom černobílý.