Proč žít?

TO je prave ono, nemas proc zit. Kdyz nekoho zachranis, najdes ten smysl. Ale nic to nezmeni na tom, ze lidi uz jsou takovi. Zalezi, zda se nechas vytocit ci ne. Nikdo Ti do zivota nekeca a nema pravo. Ale pokud ty nekomu ublizujes, maji pravo Ti do toho kecat. Jinak si ho skonci jak chces, Franto.

Povinnost pomáhat?:-) Ty seš dobrej:-) A kdo pomáhá mě? Všichni mě akorát serou a omezujou. Kouřením, množstvím, chováním. Mám lidí plné zuby. Štve mě práce, politika, sousedi, psi, a ještě spousta dalších věcí. Život je dar, o který se nikdo neprosil. Nechtěl jsem abych tu byl, tak mi do života nikdo nekecejte a už vůbec ne do toho, jak a kdy ho skončím

Proc zit? Protoze pokud mas ruce nohy hlavu a srdce, mas povinnost pomahat. NEverim v Boha, ale ziju pro pomoc ostatnim. A je jedno zda je to zaba ci stara pani odvedle. To mi dava kridla uz mnoho let.

souhlasím s vámi, život je na prd. Každý se nám tu snaží vnucovat jeho výjimečnost, ale ve skutečnosti je to úplně obráceně. Života je tolik, že se může živit sám sebou.

To jsou ale kidy!

Teorie Pekla

Toto je skutečná odpověď v testu střední úrovně z chemie na univerzitě ve Washingtonu. Odpověď jednoho studenta byla tak "hluboká", že se profesor rozhodl podělit se o ni s kolegy na internetu.

Bonusová otázka:

Je peklo exotermické (uvolňuje teplo) nebo endotermické(absorbuje teplo)?

Většina studentů napsala své domněnky na základě Boylova zákona (plyn se ochlazuje, když se roztahuje, a zahřívá se, když je stlačován) nebo nějakou variantu. Jeden student ale napsal toto:

Nejprve musíme vědět, jak se hmota pekla mění v čase. Potřebujeme tedy vědět poměr, ve kterém duše přicházejí do pekla, a poměr, ve kterém z něj odcházejí. Myslím, že můžeme předpokládat, že duše která se dostane do pekla, již nevyjde. Tudíž neodchází žádná duše. Pro představu, kolik duší přichází do pekla, se podívejme na jednotlivá náboženství v dnešním světě.
Věšina z nich tvrdí, že kdo není příslušníkem dané církve, přijde do pekla.
Od okamžiku, kdy existuje více než jedno náboženství a lidé nepatří do více
než jedné církve můžeme předpokládat, že všechny duše přijdou do pekla.
Na základě poměru mezi natalitou a mortalitou můžeme očekávat, že počet duší
v pekle exponenciálně roste. Nyní se podívejme na poměr změny objemu pekla, protože podle Boyleova zákona pro udržení stejného tlaku a teploty musí objem růst úměrně k počtu přijatých duší. To nám dává dvě možnosti:
1)Jestliže se objem pekla zvětšuje pomaleji než v poměru, v jakém přicházejí
duše do pekla, teplota a tlak pekla porostou, až peklo vybuchne.
2)Jestliže peklo roste rychleji než v poměru k přicházejícím duším, teplota a
tlak budou klesat, až peklo zmrzne. Která z možností je správná?

Jestliže přijmeme postulát, který nastolila Tereza v prvním ročníku, čili "Dříve bude v pekle zima, než se s tebou vyspím" a se zřetelem k tomu, že se se mnou vyspala včera, musí být správná varianta číslo 2, peklo je tedy nepochybně
exotermické a již zmrzlo. Závěr této teorie je, že pokud peklo zmrzlo, nepřijímá další duše, zaniklo a zůstalo pouze nebe, což je důkaz boží existence, který vysvětluje, proč Tereza včera v noci křičela "Ach můj Bože".

Tento student jako jediný dostal 10 bodů.

Pro koho nemá život půvab, ten ho není hoden. R. Wagner

Honzo, to jsi napsal úplně krásně, musím s tebou ve všem souhlasit. Mně když je smutno a cítím zmatek v duši a nejednou mám pocit, že můj život nedává smysl, že je zbytečný, tak si uvědomím, že to je proto, že málo miluju. Že se zaměřuji jen na sebe, což je úplně špatně, protože šťastný může člověk být jen tehdy, když na sebe zapomene a začne milovat druhé a pomáhat druhým. A najednou cítí tolik lásky, štěstí a vnitřního naplnění.. Když je mi smutno, tak začnu vymýšlet, čím bych potěšila svého přítele a jeho rozzářené oči a upřimná radost způsobí, že i já jsem šťastná..

Milá Mat´ko, už jsem v tomto foru odpovídal Milanovi, ale neodpustím si reakci i na tvé malé trápení...Plně ti rozumím, to jen na úvod a myslím, že jsem schopen ti snadno pomoci... Jak? Tak především je vidět, že jsi toho svého milého neměla až tak moc opravdu ráda... Počkej, vysvětlím to. Pojdme si nejdříve říci něco o lásce. Možná ted překvapím drtivou většinu lidí, ale právě to, jak sami smýšlíme o lásce nám dělá právě ty obrovské problémy...Určitě se mnou budeš souhlasit v tom, že milovat toho druhého není to samé jako ho omezovat, svazovat, vyměnovat něco za něco (pozornost za pozornost, atd...), ale že láska je natolik krásný a čistý cit, že zajisté dovoluje tomu druhému být tím, kým chce být on sám ... a to i za cenu, že chce třeba ten druhý odejít.A protože pravá láska nikoho nesvazuje, chce jen to, co chce ten druhý sám, nechá ho odejít... nežadoní, neprosí o odpuštění, prostě přijme jeho volbu... Pravá láska totiž neznamená toho druhého vlastnit (dokonce ani ne svoje vlastní děti...), ale poskytuje příležitost sdílet s ním (nebo s nimi ...děti) oboustraně vzájemnou radost ze života. Náše mysl (rozum, ego)je právě tím "porouchaným" nástrojem, který nám říká něco naprosto jiného... a my ho bohužel posloucháme...Nikdy k sobě nikoho nepřitáhneš, když on sám nebude chtít... může se ti to dokonce i na chvilku podařit, pravou lásku však s takovým člověkem nikdy nezažiješ... mám v tom své zkušenosti a věřím , že většina ostatních čtenářů také. Začni hledat tu svou pravou lásku, která tě bude opravdu naplnovat štěstím a radostí ze života. Kde a jak? Tak to ti povím také. Začni u sebe. Dávej lásku, dávej lásku bezpodmínečnou, nic za ní nechtěj (neobchoduj s láskou, kdy je vždy něco za něco... tak to chce totiž rozum, víš?)Měj radost z dávání a až se to naučíš (v podstatě to umíš, jen je třeba si to oživit...), tak najednou uvidíš jiný svět kolem sebe. Poznáš, že jsi už ted štastná a nepotřebuješ nikoho "zvenku" k tomu , aby tě utvrdil, že jsi báječná. Uvědomíš si totiž, že jsi byla vždy báječná a láskyplná osoba, jen jsi na to pozapomněla... A taková láskyplná bytost už přitahuje do svého života už úplně jiné události...Nesnažme se otevírat staré rány, za každou cenu se vracet do nefunkčních vztahů v očekávání, že tentokrát to bude jiné... lepší... vem si svou zkušenost, bud ráda za ní, popřej svému bývalému vše dobré, vše mu odpust a běž dál... kde na tebe čeká tolik lásky, že si ji dnes ani neumíš představit.. začni dávat ještě dnes...dávej úsměv, pozornost, pohlazení , lásku... co budeš cítit, že můžeš dávat a bud připravena na to, že se ti vše vrátí mnohokráte znásobeno...pozor však na dávání zištné!!! Dávej pouze nezištně, jen to totiž vesmír odmění... Doufám, že jsem ti pomohl se podívat na události jinýma očima...Přeji ti, aby jsi našla co nejdříve v sobě tolik pravé lásky, že to vyléčí všechny tvé "rány" a že velmi brzy sama poznáš, co je to ta čistá a nekonečná pravá láska, stojí to za to...S láskou Honza z Teplic!

Není mi už dávno 20,mám za sebou zpackaný manželství a taky mám holčinu,která mě drží při síle,ale už opravdu zvládám jen jít do práce,tam vydržet 8 hodin,doma večeři,úkoly a ... prázdno,nic.Je to už čtyři měsíce a já už ani nežiju, jen tak přežívám.Už jsem mu dávno vše napsala,dokonce jsem sedla na autobus a jela za ním,i když jsem nevěděla,kde ho budu hledat,ale riskla jsem to,protože jsem věděla,že jsem chybovala já. Řekl mi,že budu stejná a že bych mu stejně zase nevěřila.Nemohu uvěřit tomu,že tak rychle zahodil pár let "skoro společnýho" života jen kvůli hádce,která přišla v nevhodnou dobu???Asi to zní zmateně,stejně tak jako já se teď stále cítím. M.

Sheila ti radí dobře,udělej to.Lepší je litovat toho co člověk udělal,než toho co neudělal.Jestli je ten člověk opravdu tak skvělý,tak se tím zabývat bude-pokud tě miluje,tak tvou omluvu přijme a zase budete spolu.Pokud se tím zabývat nebude,tak jsi se v něm asi spletla a není tak dobrý,aby ses kvůli němu týrala,či myslela dokonce na nejhorší řešení.Pak to byl pouze omyl..a pokud nad tím přemýšlet bude a omluvu přijme,ale nebude s tím nic chtít dělat,tak to asi nebude ta láska,která jsi si myslela,že to je..pak také nemá smysl trpět..V žitvotě spolu lidé prožijí hrozné věci a pokud si nenechá vysvětlit pouze nedorozumění,tak by nedokázal odpouštět a zvládat zásadnější věci,které by vás v životě potkávali.Prostě-pokud je to ON,dá se to do kupy,pokud ne,není to ON ...Tak mi to řekla babička,která se dala dohromady s mým dědou po velkých peripetiích jako z románu-byl to ON-vydrželi spolu 50let,do její smrti..

Když tě život omrzí a stane se peklem, strč hlavu do hajzlu a přikryj se deklem!!

Maťko, vždycky je způsob, dokonce mnoho způsobů jak tomu druhému od srdce dokázat, že to všechno bylo jinak a pokusit se alespoň ukázat mu, co cítíme. Vezmi papír a tužku a piš, nebo piš rovnou do počítače do programu na psaní, piš piš piš, napiš vše co cítíš, napiš vše jak to tenkrát bylo, breč u toho, pusť si k tomu krásnou srdcervoucí hudbu a breč a piš, pak si ten tvůj výtvor po sobě přečti, dej ho do obálky a pošli mu ho. A co se stane? Upřimně mu sdělíš, jak to vlastně bylo, upřimně mu sdělíš, že ho máš opravdu ráda a záleží ti na něm a možná se ti uleví. Co udělá on? Buď se nad tím hodně zamyslí a nějakým způsobem ti odpoví, nebo to hodí do koše a zapomene na to. Ale možná... že si na ta tvoje slova vzpomene za rok, za dva roky... a bude potřebovat s tebou o tom mluvit. Já měla trošku podobný problém, ale opačný, druhá strana mi sdělila osobně svoje city a já to ignorovala, na ta jeho slova jsem si vzpomněla až mi bylo nejhůř, za pár let! A pak jsem ho vyhledávala a chtěla jsem mu říct, jak mi je líto že mi to tenkrát bylo lhostejné. Nemysli si, naše cesty někam vedou, můžeme s tím něco udělat! Ale brát si život? Proč?

Milá Sheilo, kdybys věděla jak ráda bych se probrala. Celej den stále to stejný divadlo pro ostatní a večer hrozná beznaděj. Kdybych věděla,jak toho člověka získat zpět, už bych to udělala. JAK??? Stále mám pocit,že přece ještě mohu něco udělat, ale nevím CO??? Dělí nás půl republiky a já mu nemám jak dokázat,že to všechno bylo jinak.

A jestli jsem ti dost dobře neporadila, tak ti ještě dám jednu radu. Třeba takové zkušenosti máš, ale radím ti zajít se podívat do nemocnice na onkologické oddělení a říct jim, že se chceš zabít, víš co ti ti pacienti řeknou? Víš co oni prožívají? Co by za to dali žít normálně? Anebo si zajeď někam do rozvojové země, třeba příjdeš na to, jakou hodnotu má život. Vždyť my všichni přicházíme o ty, které milujeme, vždyť nám je bere život nebo smrt, ale mělo by nás to někam posunout, ta bolest nás má posílit, ne zabít, ta bolest nám má ukázat jaké to je a jak si máme ostatních a sami sebe vážit. Probuď se!

Maťko, opravdu už toho člověka nikdy nemůžeš získat? Jestli žije, vždycky máš šanci. Jak se to říká, mám šanci jednu k milionu? Takže mám ještě šanci! Začni myslet pozitivně, najdi si nového koníčka, udělej něco sama se sebou, něco co tě nakopne. Víš co ti radím? Než si sáhneš na život, zkus si nejprve jeden pořádně adrenalinový sport. Třeba seskok z letadla s instruktorem! A jestliže ti tohle nedá novou sílu do života, tak až pak přemýšlej jestli má cenu žít. Ale podle mě to cenu má! Pokud nejsi velmi nemocná, máš spoustu možností. Je to ve tvých rukou! Opravdu nejprve zkus různé šílenosti a až pak se rozhodni jak v životě dál, radím ti dobře!

Tak to se pleteš-lidí,kteří spáchali sebevraždu po prožití pekla v koncentráku právě bylo hodně..A jak jsem se dočetla,tak jediný spisovatel,který o tom pekle mluvil a nezabil se,je náš Arnošt Lustig-opravdu neuvěřitelný a obdivuhodný člověk..

jestli se toho dožiješ, budeš vědět, že rodiče měli pravdu. Taky to budeš říkat svým dětem. Proč myslíš, že pro rozchod s jedním člověkem se neoplatí žít? Kolik ti je let? A kolik lidí je na světě? A možností?V této souvislosti mě napadá smrt papeže. Vyrůstal a žil za války, přežil atentát, čelil těžkým situacím a umíral v nesmírném utrpení. Ale nikdy ho nenapadlo sáhnout si na život. To se ovšem týká i mnoho jiných dalších lidí okolo nás. Určitě všichni, kdo přežili koncentrák, neměli ani pomyšlení na sebevraždu.Jaké hodnoty to vyznáváme, když se sebevraždíme jako běžícím páse?

V této chvíli se mi zdá,že se s tím mým životem opravdu nic dělat nedá. Rodiče mám,ale ty na moje starosti odpovídaj "všude je něco,hod to za hlavu". Ublížila jsem si vlastně sama, protože jsem od sebe odehnala člověka,kterej pro mě znamenal hrozně moc a já se s tím neumím smířit. Proč si člověk všechno uvědomí až je pozdě??? Mě už nic nebaví, nedokážu se k ničemu přinutit. Bez něj ve mě všechno umřelo.

A co se ti stalo? Proč nechceš žít? To opravdu nejde s tvým životem nic udělat? Něco změnit? To nemáš přátele? Rodinu? Ublížil ti někdo? Jsi nemocná?