sebevědomí

To ty Northwave to ja mam opacne, ja sem mnel vzycky maly sebevedomi ale to proto ze sem si to neuvedomoval, az sem si uvedomil kde mam slabiny tak skoro okamzite sem nabral takovy sebevedomi ze ho ma malo lidi, ale nekdy mi zas pro zmenu lidi vicitaj ze se chovam az moc drze a arogante, to zas ja sem z me minule zkusenosti zas takovej ze mam strach ze mne nekdo bude brat jako nesebevedomiho a tak se nekdy chovam az arogante....

Je mi ted 20 a Mne nejvic pomohlo kdyz sem toho kdo my furt ve tride nadaval a smal se mi a psychicky ublizoval, tak sem ho jednou chytil po skole a dobil a dokopal jako prasivyho psa, sice sem mnel pak problemy ale mimo sebevedomi do strasne pomohlo a taky sem mnel pak dost dobrej pocit, ale ja sem kluk vy ste holki tak vy to pravdepodobne takhle resit nebudete.. Ale vy mate zas jiny moznosti to ja jinou moznost nemnel jen tuto, proste u kluka box+posilavna=jak prase velky sebevedomi

To do mne kdyz nekdo rype tak jelikoz chodim uz 6 rok na box, tak mu jednu vrazim
a je po problemu z hajzlem.

Take si myslim,ze nizke sebevedomi ma koreny v minulosti.Ja jsem taky pohledna a zajimava,ale nejsem vubec prubojna,bojim se,co si o mne reknou ostatni,kdyz neco zkazim.Nekdy se divim,jak muze treba takovy podpumerne hezky clovek mit tak vysoke sebevedomi,urcite byl uz v detstvi hodne chvalen a kazdy mu rikal,jak je ohromny,ale kdyz vas nekdo schazuje uz v detstvi,tak neni cemu se divit.Sebevedomi se ale urcite da i ziskat,ale neni to jednoduche.

já nemám žádné sebevědomí i když jsem chytrý a krásný a žiju.

já si nemyslim že nedostatek sebevědomí je vrozený, já mám nízký sebevědomí všeho se bojím že co řeknu co udělám bude špatně a lidi mně budou nenávidět,...
já si myslim že je to hodně tim co člověk prožije něco co mu hodně ublížilo nebo někdo kdo mu hodně ublížil aniž by si to ten člověk kerý mu ublížil uvědomoval.
já sem byla do první třídy společenské,s vysokým sebevědomím dítě který se ničeho a nikoho nebálo a se všema si rozumělo.ale někdo mě psichycky ublížil ...a ted je všechno jinak...

Něco podobného znám ze svého okolí.Problémy jsou od toho,aby se řešily.Nejlépe psycholog a terapeutická skupina. Tohle dost pomáhá.Nevím, zda užíváš AD, třeba by to chtělo něco slabšího, rozhodne psycholog.Není důvod sedět doma a brečet.Nedostatek sebevědomí je většinou vrozený povahový rys, málokdo se k tomu dopracuje během života.I lidé, kteří prožili ústrky mají sebevědomího dost.Ale dá se tomu ve většině případů dobře pomoci a není to zase až tak něco neobvyklého. Věř, že se z toho dostaneš. Nad ničím nebloumej a jdi do toho,obavy jsou zbytečné. Nevím odkud jsi, v Praze je psychologů dost a dost.

Ahoj všichni, přidám taky svojí troškou do mlýna. Mám dobrou práci, vlastní byt, pár přátel, fajn rodinu, za sebou pár pobytu na psychiatrii po psychickém zhroucení... Můj problém? absolutně si nevěřím, vše hned vzdávám, často přemýšlím kdo všechno mě má rád, nevím co chci, nemám žádný zájem, má touha zavděčít se druhým a získat uznání. Jsem bez přítele, nemám společné téma s většinou lidí, protože přemýšlím, čím druhé zaujmout a o čem mluvit, aby si mě všimli. Egoistická, hodně sobecká, doma pláču že kamrádky jsou vdané a já nikoho nemám. Když se zamýšlím nad slovy co tu skládám, tak bych se vyliskala...Přítom vypadám normálně, většína lidí valí oči, když řeknu, že mám nedostatek sebevědomí...

Proste rekni NEE!!
Chod do posilky a až z tebe bude gorila tak budeš mit sebevedomi k rozdávání!!!

Tak milá Hanko, kolik je ti let? .. KDYBY JSI BYLA STARŠÍ, TAK BY JSI ASI VĚDĚLA ŽE LÁSKA JE DOST POMÍJIVÁ .. KDYBY NEBYLA, TAK BY SE LIDÍÉ NEROZCHÁZELY A NEBYLY BY ROZVODY U KTERÝCH JE TO NĚKDY DOCELA HNUS CO NA SEBE TI LIDÉ PLIVOU.

Jojo,jedinou jistotou je, ze nejistota je tady s nami porad :o). Vzdyt preci vsechno je pomijive (krome lasky), jinak zadne jine zivotni jistoty nejsou (i kdyz reklamy se nam snazi namluvit neco jineho...chacha).

Óóóóó 22 let, to jsou krásná léta - léta nejistoty a hledání sama sebe. No a 30 let? - co myslíte - léta nejistoty a stálé hledání sama sebe. Nejistoty se člověk prostě nezbaví, s nejistotou se musí naučit kamarádit. Nejistota nás nutí se vzdělávat, učit se, a to proto, abycho si mohli zdůvodnit ty situace, ve kterých jsme si nejisti. Zmínila jste se také o vztahu. Myslím si, že ve vztahu člověk neriskuje, ve vztahu člověk experimentuje, a to proto, aby ten vztah byl takzvaně živý, nenudný. Ne nadarmo se říká, že hádka je kořením života. Ve vztahu jsou partneři prostě parťáci, mají stejná práva, ovšem s přihlédnutím k pohlaví - přílišný feminismus harmonickému vztahu moc nepřispívá. (doporučuji knihu "Proč ženy muže NEchápou")Hezký den

Jen mudrujte. :-) Ráda se o tom pobavím a něco se dozvím. Je mi 22 let. Mimochodem děkuju i za příspěvek maminy. :-) Takže myslíte, že by se člověk neměl nutit násilím? Ten perfekcionismus se týká i mne. Nepouštím se moc do věcí, ve kterých si nejsem jistá a ty, které už znám dělám pečlivě. Bojím se docela ve vztahu riskovat. V tomto směru jsem nesmělá a většinou nejsem moc iniciativní. To mi dělá těžkou hlavu, že nevím, co navrhnout. Stydím se za svoje návrhy. A stává se mi, že zapomínám sama na sebe. Jakobych ztrácela svou vůli. Nevím, kdo jsem. Bojím se pohádat.

Nechci tady taky příliš mudrovat, ale myslím si, že člověk by měl dělat to co považuje za správné. (ne všichni považujeme za správné to SPRÁVNÉ - Holt jsme jenom lidé - každý jiný)Pokud se chci podřídit, a situace si to vyžaduje, tak se podřídím. Pokud zjistím že toho někdo využívá a pocítím nutkání dát mu to najevo, tak jej na to upozorním (pozor můžeš vidět také mou stinnou stránku), a záleží jen na něm jak si to překóduje. Nevím jak je Šárka stará, ale za svých třicet let jsem nepoznal nikoho kdo by byl apsolutně podřízený, či naopak absolutně dominantní. Znám ale lidi, kteří jsou perfekcionisté, a kteří se snaží dělat věci jak nejlépe umí, avšak na úkor toho, že dělají jen některé věci ve kterých jsou si jisti, a dělají je pomalu, aby se nespletli. s tím souvisí i projevy na veřejnosti - nechtějí se moc projevovat aby se naztrapnili. Někde jsem se dočetl o tzv. opozici podvědomí - to znamená, že čím více se člověk snaží, čím více si říká "musím být takový, musím to udělat tak a tak" tím více jeho podvědomí tlačí proti - pochybuje "a co když to nevyjde, co když se ztrapním". To podvědomí prý tvoří 90% našeho já, to nemá cenu se s ním prát. (doporučuji navštívit http://www.gruber.cz/) Trapasům se člověk za svůj život prostě nevyhne. To by si lidé neměli o čem povídat, čemu se zasmát. Vždyť né nadarmo se říká, že lidé se nejvíce smějí cizímu neštěstí, cizím chybám, to by potom neměli o čem točit filmaři úspěšných komedií. Ale to už se nějak moc rozepisuji - nechci přece moc mudrovat.

Slečno Šárko, netrapte se minulostí. Co bylo - bylo. Podívejte se dopředu a zkuste něco pro sebe udělat.
1) Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem
2)Nikdo není dokonalý,ani vaši rodiče,ani váš přítel
3) Vyhledávejte společnost, něco nového se dozvíte
4)Dbejte o svůj zevnějšek, něco hezkého si kupte na sebe
5) Pokud něco nechcete udělat, nedělejte to
6) Klidně se s přítelem pohádejte, pročistí se vzduch
Držím palce

Přece jen jsem si něco uvědomila. Jako malé mi bylo vyčítáno, že se chovám, jako bych byla mimo, zasněně. Mamka mi to spíše vyčítala, taťka se mi smál. Občas jsem jednala pomalu a nesoustředěně a bývala za to "zprdávána" stylem: Ty jsi blbec! Ty jsi vůl! Měla jsem spousty otázek, kterým se ale rodiče občas smáli, nebo jsem je vytočila. Dodnes se mi to stává. Možná proto si dávám pozor na jazyk, protože jsem mívala neúspěchy s tématy, která mě zajímala. Lidem, hlavně rodičům a sestře, připadá, že jsou mé řeči zbytečné a že moc přemýšlím.
Toto jsem si uvědomila, když jsem dneska vařila brambory. Zapomněla jsem, že je mám na sporáku a voda z hrnce utekla a zalila sporák. Rychle jsem to utírala a přitom jsem si uvědomila, že by mohl cobydup přijít taťka k obědu a uvidí, co jsem způsobila. Takže jsem si s úklidem pohla, aby neměl na můj účet poznámky.

Děkuju za názor. Těžko se mi posuzuje, jestli jsem zažila podmíněnou lásku. Neuvědomuji si to. Mám pocit, že nás rodiče měli rádi bez podmínek. Ale jsem závislá na mamce. Dávám příliš na její názory, nechávám se jí ovlivňovat a v mnohém na ni spoléhám. Říkala jsem si, jestli by se to nespravilo, kdybych odešla z domova. :-) Na zkušenou "do světa". A jakou provokaci máš na mysli?

Šárko, nechci planě mudrovat, ale to, co popisuješ, je typické pro lidi, kteří v dětství zažívali tzv. podmíněnou lásku ze strany rodiče, častěji matky. Pasivita, závislost, neschopnost žádat něco pro sebe, prosadit se, a strach ze ztráty lásky se projevuje tehdy, když je láska vázána na určité podmínky, např. "až když budeš poslušná holčička, až si budeš uklízet hračky, až budeš nosit dobré známky, pak teprve tě budeme mít rádi..." Člověk se pak snaží jen přizpůsobovat, aby nebyl odmítán. Každý vycítí, že si sama sebe nevážíš a snadno pak obsadí i tvoje území. Takhle se žít nedá, donekonečna uhýbat nelze. Lidi ti tady jistě poradí, z mé strany jen tolik, že účinným lékem je mimo jiné i záměrná provokace svého okolí, to by ses divila, co všechno objevíš:-)

Dobrý den, ráda bych se vyjádřila k nízkému sebevědomí. Měla jsem přítele a téměř ve všem jsem mu vždy vyhověla. Protože neumím odporovat, protože nemám nápady a mám strach mít svůj názor. Bojím se oponovat. A hraju, že je vše v pořádku. Nechávám si problémy sama pro sebe a bojím se je říct. Ať už parnterovi, tak třeba i kamarádce. Bojím se ukázat nevlídnou tvář. A tím pádem se často cítím nedobře. Cítím se využívaná, ačkoli to lidem dovoluji a třeba to oni jako využívání neberou. Trápí mě to. Nevím, co s tím mám dělat. Když si pomyslím, že budu partnerovi odporovat, zalévá mě strach, že jej ztratím. A taky mám takový pocit bezmoci, že už jen tím, že mu vše dovolím, ztrácím u něj vážnost a úctu. To mi bere sílu. Cítím se bezmocná. Taky si představuji, že on cítí, že jsem slabá a poddajná, že si mě nebude vážit a že už pokukuje po jiné. Najednou začnu pochybovat sama o sobě a lituji se.
Děkuji za vyslechnutí.

Koukám, že se tu projevil někdo velmi inteligentní...