Smíření se smrtí

Květo, to, co se stalo, je hrozné. Ale určitě v tom nejseš sama, to si prosím uvědom. Zkus v sobě najít touhu žít dál, zkus si začít vážit více sama sebe a být vděčná za dar života. Já vím, velice snadno se mi to říká. Doporučila bych ti knížku od Elisabeth Haich - Zasvěcení. Mě hrozně moc dala. Táta se mi vyboural na motorce, je ochrnutý, vzali mu jednu nohu. Proti tvému trápení to není nic, já vím, on žije, ale velkou bolest jsem prožívala také a tahle knížka mi pomohla podívat se na to i z jiné stránky. Hlavně prosím neubližuj svým blízkým ani sobě tím, že bys dobrovolně zemřela. Tím vůbec nic nevyřešíš!! Opravdu nic!

Jarko prosim vim, ze Ti asi neni do psani, ale prosim, napis mi alespon par radku, jak je.Mela jsem v PC par viru a je mozne ze jsem omylem smazala i Tvuj mail, takze prosim napis.Jirina

Promiň Jiřino, já jsem svůj mail ani nezadala, takže j.rx"seznam.cz, měj se hezky.

Jarko, omlouvam se, velice rada si s Tebou budu tykat, nekdy tyhle veci prehlednu, kdyz jsem dost unavena. Rozhodne diky za nabidku dopisovani jak se dostanu k schopnemu pocitaci napisu.Jirina

Jarko,jsem ted v knihovne a odtud se na Vasi mailovou adresu nedostanu, zkusim to z jineho pocitace,ale asi to bude az pristi tyden, byla bych velice rada, kdybyste mi napsala, na Lyka"seznam.cz. Ja se rozhodne ozvu, nejpozdeji zacatkem pristiho tydne, az se dostanu k pocitaci, ktery adresy neblokuje. Zdravi Jirina.

Zdenku, možná máš pravdu, ale pro mě byl a je vždy na 1. místě můj syn. Vše, co jsem dělala, bylo pro něj. Možná to není správné, ale člověka nezměníš. Tak to prostě cítím a vždycky jsem cítila.

Milá Jarko, celkem jsem dost zvažoval, zda napsat myšlenku, která mě napadla po přečtení Tvého příspěvku a která možná vyzní tvrdě, nicméně si myslím, že je do určité míry oprávněná.Píšeš o myšlence na sebevraždu. Já nejsem přítelem jakékoliv ideologie, která by člověka strašila (sebevražda) nebo slibovala něco velice diskutabilního (posmrtný život), ale jsem zastánce osobní svobody jedince, pokud neškodí jinému člověku. A o to právě jde - umím si představit několik málo situací v životě, kdy bych sebevraždu člověku plně schválil, ale již vstupem do manželství se člověk dostává do jiné roviny vztahů. Komu by tento čin pomohl? Pouze Tobě, další smutný člověk na světě by byl manžel, který by trpěl dvojnásobnou ztrátou. A pokud by tento čin vzápětí provedl i on, tak by asi rodiče Vás obou možná i hrůzou přišli o rozum. Kdybych takhle řešil mou situaci já, tak je ze mě notorický alkoholik (je statisticky doloženo, že řada můžů postižených dětí utíká od rodiny nebo skončí u alkoholu)a asi bych nikomu neprospěl. To zde nepíši proto, abych se bušil v prsa, jaký jsem dobrý, ale abych prezentoval můj názor, že upnutí se na jednu věc v životě může prinést velkou bolest. Já nežiji jenom pro jedno dítě, ale i pro druhé a snažím se žít i pro manželku, jako životního partnera. Promiň mi, ale to je to, co mi u Tvých příspěvků chybí od začátku - to je Tvůj partner, jako by nebyl.

Lído, chtěla jsem Ti jen napsat, že je pravda, že každý jsme jiný, někoho dožene k sebevraždě zdánlivá maličkost a někdo se donutí porvat i s největší tragédií. Nevím jestli jsi alespoň trošku věřící. Já ano. Proto mě od myšlenky na sebevraždu, které jsem pochopitelně měla a někdy ještě mám odradil jeden zážitek. Možná to bude znít pro někoho směšně, ale byl to film, který jsem nedávno viděla a silně na mě zapůsobil. Americký film, který se jmenuje Jak přicházejí sny, dostal Oskara a zobrazuje nádherně posmrtný život a mimo jiné i to, jak trpí sebevrazi a jak se dostanou úplně někam jinam než lidé, kteří umřou přirozenou smrtí. To mě od mé myšlenky na sebevraždu odradilo, protože bych definitivně ztratila poslední naději, že svého milovaného syna ještě někdy, někde najdu. Bez této alespoň malé naděje bych určitě nepřežilo celé moje utrpení. Určitě se na film podívej mají ho ve videopůjčovnách.

Ahoj, již delší dobu sleduji tuto diskuzi, s nechutí žít se potýkám stejně jako Květa, mám diagnostikovanou depresi a úzkostnou poruchu, je mi 38 let a na psychiatrii se léčím již 3 rokem, bohužel bez valného účinku, na sebevraždu myslím denně, ale drží mě nad vodou můj 16 syn, kterému bych to nemohla udělat (i když někdy je to strašně..... těžké). Nic hrozného se mi v životě stalo - nestalo, když to porovnám s Jarkou, ale každý člověk je jiný. Dnes jsem objevila takový zajímavý článek o mýtech o sebevraždách, píše se tam o volání o pomoc, ale co je pomoc pro člověka který má v sobě tu strašnou nutkavou myšlenku vzít si život? Článek přikládám: Některé mýty o sebevražedném chování Suicidium

Děkuji Jiřino za Tvá krásná slova, je z nich cítit, že prožíváš asi taky velmi těžké období. Znám nebo znala jsem dost lidí, kteří mají či měli stejnou nemoc jako ty. Nevím, jestli by Ti nevadilo napsat něco víc o svých pocitech a problémech, když tak nahoře máš můj mail. Tato nemoc zasáhla i do mého života a dost jsem se o to zajímala. Jseš velmi silná žena a určitě nad tou potvorou zvítězíš. Moc a moc Ti držím palce a přeji moc štěstí a síly. Pokud se nepletu, všimla jsem si v jiné rubrice, že si řešila problém, že neexistuje v místě Tvého bydliště žádná skupinová terapie podobně nemocných lidí jako Ty. Setkala jsem se s tím taky a myslím, že je to veliká škoda. Snažím se dát dohromady nějaké maminky, které přišli o své dítě abychom se mohli vzájemně vyslechnout, předat zkušenosti, vyplakat se společně a podobně. Nevím jak to cítí ostatní, ale já si myslím, že by to bylo přínosné. Kdyby jste věděli o někom, kdo tuhle podporu potřebuje a je z Brna a okolí, tak dejte vědět. Mám i dobrou psycholožku, která by skupinu vedla. Strašně nerada bych skončila někde na lůžkovém oddělení, protože bych nebyla schopna řešit dál velmi důležité věci. A ještě jeden stejný pocit mám Jiřino, jako ty, to že se v těchto vyjímečných situacích člověk cítí jako nakažený malárií a lidé se mu raději vyhýbají. Ale naštěstí ne úplně všichni. Je zajímavé, že čím víc je člověk na dně, tím větší má chuť ostatním pomáhat, možná proto, že ví jak to dno vypadá.

Kveto skutecne jsi ve velice tezke situaci, jsi v depresi a navic patrne zijes mezi lidmi, kteri se Ti ani v nejmensim nesnazi pomoct. Chapu, ze si pripadas zoufala a nestastna a pokladam za dobre znameni, ze pises sem, ze hledas pomoc, ze pres vsechno co prozivas, se pokousis z toho dostat. Take si myslim, ze by bylo dobre se obratit na schopneho lekare, mozna, ze bys mela mensi obavu, ci pocit studu, kdyby ses pokusila najit spis lekarku. Prosim, rozhodne se pocitu smutku a citoveho vycerpani nepoddavej, ale pokus se hledat odbornou pomoc. Neni na tom nic, za co by ses musela nejak omlouvat, kazdy citlivy clovek se muze dostat snadno do deprese, zvlast kdyz zije mezi lidmi, kteri jeho situaci jen zhorsuji. Jesli Ti mohu nejak pomoct, napis mi.

Jarko, videla jsem take v TV ten dokument, je strasne ze te tragedii bylo mozne zabranit, asi si vubec nemohu predstavit co prozivate, ale velice s vami citim stejne jako Sojna i ostatni. Myslim, ze kazdeho cloveka ktery videl podrobnosti te tragedie to musi straslive pohorsit a ze se kazdy pta, jak je mozne, ze ti "pedagogove" i "lekar" dosud vykonavaji sva zamestnani, jak je mozne, ze rodice ostatnich deti, mlcky a z obavy celou tu hruzu kryji a ze nemaji strach sverit sve deti takovym "ucitelum". Neumim si to vubec predstavit. Moc prosim, nevzdavejte se a trvejte na potrestani vsech viniku, uz kvuli ostatnim detem, ktere do teto skoly chodi a ktere jsou v rukou lidi tak neuveritelne nekompetentnich a bezcitnych. Byla bych rada, kdybych Vam mohla jakkoli pomoct, snazim se pomahat par znamym, jsem sama tezce nemocna a mam zkusenosti s psychickym utrpenim svym, i jinych . Nicmene skutecne si myslim, ze by bylo nejlepsi se obratit na kvalifikovaneho psychoterapeuta a pokusit se najit nekoho skutecne kvalitniho, jak odborne tak i lidsky. Stejne jako vsichni ostatni, s Vami velice citim a prosim verte, byla bych rada kdybych pro Vas mohla cokoli udelat. Je mi nesmirne lito, ze vse co pisi, vyzniva jako prazdne fraze, ale prosim, verte, ze s Vami vsichni velice citime a viniky te strasne tragedie vsichni hluboce odsuzujeme. Jirina.

Milá Jarko, viděla jsem v reprize váš smutný příběh a myslela, že z toho ošetřujícího lékaře (na horách) zešílím.... Bojujte za jeho potrestání, ač je jasné, že čas nelze vrátit ....., ale spravedlnost musí zvítězit. Držím Vám, Jarko, moc pěsti a přeju hodně psychické síly!!!

Já mám teď času, že nevím co s ním. Celý den se jen těším až bude večer a budu moct jít spát. Jen ty síly nějak ubývají. Snad se to podaří, vlastně musí!

Jarko, bojujte. Nesmí jim to projít. Myslíme na Vás. Pokud budete mít čas, tak zase napište. Sonja.

Moc děkuji Monice i Sonje za jejich podporu, je pro nás v těchto chvílích nesmírně důležitá. Je to opravdu naprosto neuvěřitelný případ a to jste viděli jen zlomek toho, co všechno se stalo a jak tyto, s prominutím, lidské hyeny, jednali s naším synem a posléze s námi a jak zastrašovali ostatní studenty. Prostě neuvěřitelná hrůza!

Milá Jarko,včera jsme sledovali pořad Klekánice a já i manžel jsme se neubránili slzám. Velice soucítíme s celou Vaší rodinou. Nejdříve jsem vůbec neměla v úmyslu psát Vám, obávala jsem se jediného

Milá Jarko,před chvílí jsem v televizi viděla tragédii Tvého syna, a brečím a vztekám se a cítím bezmocnost. Jsi moc statečná. Je dobré, že nejste uzavření, ale snažíte se potrestat zlo. Budu na vás moc myslet a pokud to bude možné, sledovat, jak pokračujete. Snad vaše snaha nepadne do prázdna, jako je to u nás běžné.

Těžké otázky. Vzdělání mám myslím dostatečné, prací dělám několik, ta nejdůležitější je ve st. organizaci - oblast ekonomiky (ostatní jsou v oblasti administrativy, organizace, zajišťování a manuální), na koníčky mi už nezbývá čas a budoucnost jsem, přestala řešit. Chtěla jsem se v prvé řadě vypořádat s minulostí. Takže na otázku co by mě v budoucnu mohlo bavit - odpovídám upřímně kdybych nebyla. Ale vím, že to není správná odpověd, kterou chcete slyšet a kterou bych měla vůbec vyslovit. Opravdu jsem se už zabývala jen současností a minulostí. Na víc už nemám kapacitu a mozek se nějak zadřel.Jinak přeji hezký a příjemný víkend.Ahoj Vám všem

Renata to vyjádřila přesně .-)Květo, já chápu tvoji myšlenku pomoci několika lidem darováním orgánů a myslím si, že bys mohla učinit řadu lidí velmi šťastných. ale vymlouvám Ti to proto, že v naší zemi to nezrealizuješ a není to asi ani bežný nápad, proto ta snaha tě od toho odradit.Možná bys mohla začít tím, že se nebudeš pořád omlouvat, že někoho obtěžujěš a zaměstnáváš. pravidla jsou jasná - anonymní fórum, někdo neodpoví vůbec, někdo odpoví pěkně, někdo třeba vulgárně a urážlivě. Jsme zde svobodné bytosti. Mám nápad- co kdybys nám napsala jaké máš vzdělání, jakou práci děláš a třeba něco co by tě mohlo v budoucnu bavit? Máš představu nějakého koníčka?ahoj.