Smíření se smrtí

Květko, nikoho neobtěžuješ ani nezaměstnáváš, všichni co jsme tady máme nějaké problémy, a tohle je pro nás způsob jak to ventilovat. Bez přetvářky a otevřeně. A možná tady přijdeš na to, že jsou lidi, kteří nemají důvod Tě využívat. A snad Tě z té Tvé deprese svým způsobem vytáhneme. A věř, že mi ani ostatním, kteří tady píšeme to nedělá problémy. Kdyby mě to obtěžovalo, tak prostě nesedím u počítače, a neťukám do klávesnice abych Ti alespoň trochu pomohla. Usměj se, uvidíš, že Ti bude líp. Je fajn, že jsi schopna o Tvých pocitech napsat, svým způsobem každý z nás potřebuje podporu druhých lidí. Protože být sám a trápit se, dusit v sobě to co cítíš, to nejde donekonečna. Pa a ozvi se.

Zdeňku, já vím, že nejsou všichni hajzlové. Já jsem chtěla prostě udělat ještě jeden dobrý skutek za života. Věděla bych totiž, že jsem mohla někomu třeba zachránit život a že bych v něm vlastně žila dál. Na tom přece není nic špatného a k nepochopení. A zatím mě tady všichni přesvědčujete, že je to blbost. Vždyť je přece jedno, dám-li třeba dřeň a nebo všechno, ne? Je to moje svobodné rozhodnutí. A nikdo mě k němu netlačil. Nic jiného jsem nechtěla. Teď mám veliké výčitky, že jsem zaměstnala tolik lidí, kteří přemýšleli, jak mě z toho bludného kruhu dostat. To jsem nechtěla. Nechci být pro nikoho přítěží. Nikdy jsem to nedělala a tak to nemohu dělat dál. Přesto děkuji za podporu

Květo neměj výčitky. Kdybych nechtěl (a ostatní určitě taky) tak nebudu odpovídat. Protože mám také určité problémy, tak vím jak je důležité, když si je můžeš s někým rozebrat. Pokud docházíš k závěru, že nejsou všichni lidé hajzlové, tak je to jedině dobře.

Květo, držím palce aby si všechno překonala a začalo Tě zase bavit žít.

Zdeňku, rozbrečel jsi mě. Ale přesto dík za podporu. Je hezké vědět, že někdo soucítí, i když mám výčitky, protože každý má svých problémů dost. Já jsem chtěla jen informaci a přitom jsem zaměstnala tolik lidí, to není ode mě fér. Můžu tedy slíbit, že se pokusím vše znovu zvážit. Akorát jste mi tím přidělali další práci pro můj mozek, protože já jsem se už smířila s osudem!

Květo, já Ti velmi dobře rozumím a nemusíš se omlouvat, myslím že jsi nikoho neurazila a ani nic podobného. My se Ti jenom snažíme pomoci a rozmluvit ti tvé řešení. Pokud máš práci a jsi zdravá, zkus se třeba odstěhovat jinam a začít nový život. Již tím, že máš přístup k internetu a zde s námi komunikovat je začátek. Bohužel osamělý člověk si musí obsah života určit sám, ale třeba jsi "minula" dobrého muže proto, že jsi se moc upnula na pomoc rodině. Krásné věci mohou přijít samy a nečekaně když na ně budeš připravena. Já znovu opakuji, že mít někoho takového kolem sebe, tak mu budu oplácet tím nejpěknějším. Zase napiš.

No jo Renáto, ale to mě tlačíš k tomu, abych změnila své rozhodnutí. Víš kolik dalo práce se s tím rozhodnutím vyrovnat a smířit? Myslíš, že bych jen tak dala svůj život v šanc? Ale bohužel už mě nic chytřejšího nenapadlo, jak utéct problémům, starostem, falši, přetvářkám, křivdám a já nevím čemu všemu ještě. Já měla ráda férovost, upřímnost, porozumnění a možná i lásku a život sám o sobě, jenže už není co mít rád. Už je všechno v ...

Květko, nevím co k tomu cos napsala posledně dodat. Připadá mi, že kdyby najednou nebyla, tak to Tvá rodina ani nepostřehne. (Samozřejmě pokud by zrovna něco po Tobě nepotřebovali.) Jestli je to skutečně tak, tak by si Tvoji pozornost neměli vůbec zasloužit. Jestli jsi zaměstnaná, tak máš kolem sebe spolupracovníky. A co nějací známí? Nemáš přátele se kterými by ses mohla vídat a trávit volný čas? Euthanasie u nás povolena není, byla jsem v situaci kdy bych ji použila, ale ne pro sebe. To se týkalo mého syna když se narodil. Nic takového žádný lékař u nás neudělá. Možná že částečně by Ti mohlo pomoct to, že "chodíš" na doktorku a můžeš napsat co cítíš. Myslím, že na těchto stránkách najdeš dost lidí kteří se rádi ozvou.

Renáto, máš pravdu. Opravdu jsem se obklopila lidmi, kteří mě využívali a zneužívali mojí dobroty, laskavosti a teď si myslím, že hlavně blbosti. Oni si žili a já za ně dřela. Ale už to zašlo strašně moc daleko a já to neumím zarazit. Moji rodinu nezajímají moje starosti, tam je to složité. Oni mě znají pouze když dávám, když ne, tak mě neznají. My si nevoláme, nejsme v kontaktu, je to prostě strašné! Maximálně já přijedu za nima a přivezu a občas přijede mamka, když nemá! Naše rodina nefunfovala jako rodina nikdy. Vždy samé pomluvy, předstírání a lži. Já už chci se vším skončit, chtěla jsem udělat za minulostí tlustou čáru, ale ta minulost mě svázala a já už nemůžu dál. Minulost nejde zavřít jako knihu. Ta prostě je. Asi jsem slaboch, ale mnou zvolená varianta se mi jeví jako férová, která nikomu neublíží, ale pomůže. Pomůže mnoha lidem, těch orgánů je v těle přece hodně a krve také. A mám, resp. jsem měla velmi kvalitní. Vždyť je bežná i eutanázie, tak proč to nebrat takto? Je to moje svobodné rozhodnutí, nikdo mě k ničemu tentokrát netlačí! Ale jinak díky

Hanko, jak má člověk najít cestu, jak si odpustit sama sobě za sebepopírání? Vždyť jsem se nemohla sebepopírat, protože jsem fyzická vnímavá a citlivá bytost, viděla jsem se v zrcadle, cítila svoji bolest, zrady, občas i drobné radosti ... Jak se začít hýčkat a prožívat,že já jsem ta nejdůležitější osoba na světě. Vždyť jsem to nikdy nedělala. To snad dělají jen sobci, ne? Člověk má myslet hlavně na druhé a pak na sebe? Jak mám dát prostor změně a jaké? Jak víš, že se potýkám s problémem vyhodit vše nepotřebné? Já ve všech svých věcech vidím své vložené peníze a když to není ještě zničené, tak proč to vyhazovat? Co myslíš tou asertivitou? Bezpečí v partnerském vztahu - to je snad jen v telenovelách a filmech. Já jsem neměla to štěstí. Nikdy jsem se necítila bezpečná, vždy jsem musela být v pozoru a čekat další zrady! Už si ani neumím představit, že by mohl nějaký hezký vztah nastat. Všichni hodní muži jsou zadaní a vyčůránků a hajzlů - pardon - jsem měla až dost. Jak si mám říkat, co chci prožít? Vždyť to nevím, vím jen, že už nechci nic prožít. Já už jsem si užila až dost! To stačí na jeden život! Teď si asi zase odporuji, ale nejsem žádný spisovatel a myšlenky mi skáčou z jedné na druhou. Ono je těžké myšlenky vyslovit, natož napsat, aby to mělo hlavu a patu a nedocházelo k nedorozumnění a nepochopení. Jinak vždy jsem jednala dle své přirozené intuice a dle svého srdce, ale asi jsem všechno dělala špatně. S tím už nic nenadělám. Minulost skončila, budoucnost jsem chtěla vyřešit, jak jsem chtěla. Asi se to nikomu nelíbí, život jsem si nedala, byl mi dán a já ho chci dát dál i když po částech. To lze přece pochopit, že bych chtěla zabezpečit částečně i moje blízké. Všichni by byli spokojení. A "Bůh" by mi jistě odpustil. I když nevěřím, že nějaký existuje, jsem materialista!

Zdeňku, máš pravdu. Odporuji si asi. Ale myslela jsem to tak, že by aspoň z mé smrti mohly mit ještě naposled nějaký užitek. Cizí lidi by dostali moje orgány a "bližní" na památku pár peněz, která jsem 23 let cpala pojišťovně. Nikdy jsem nedělala něco za účelem, aby to někdo ocenil či chápal. Dělala jsem to, protože jsem to tak cítila svým srdcem. Byla to moje svobodná vůle. Jen mě mrzelo, že ani to kouzelné a krátké slůvko - dík - jsem nikdy neslyšela z jejich úst. To bylo pouze myšleno jako konstatování. Také chápu, že jiní mají daleko větší a hlubší problémy než já. Oni však mají pro koho žít a komu se obětovat. Já už nemám chuť a hlavně žádných sil se trápit. Mě to stačilo. Proto jsem psala, co jsem psala. Myslela jsem, že i tady se kupčí s orgány a mohlo se tak několika nemocným lidem pomoci a též mojim bližním. Bylo by to hezké završení mého zbytečného života.Co by vyřešili doktoři, ti by mě cpali nějakými sajrajty - pardon léky, brali za mě body a co dál. Moje duše by na tom byla ještě hůř, ta nikoho nezajímá. Oni musí léčit lidi, kteří to potřebují. A já to nejsem. Také jsem nechtěla nikoho ranit ani vysávat jeho pozitivní energii, kterou potřebuje pro své blízké. Ani se opravdu nechci rouhat, i když v boha nevěřím. Chtěla jsem jen informaci, jak důstojně ukončit svoje trápení.. Promiňte mi, jestli jsem se tedy někoho opravdu dotkla. Nebyl to můj úmysl.

Květko, souhlasím se Zdenkem, máš depresi a potřebovala bys pomoc. Další věcí je, že máš okolo sebe s největší pravděpodobností lidi, kteří jsou bezohlední v tom, jak Tě využívají. Ale to můžeš zarazit jen Ty. Nemůžeš ze sebe dělat dojnou krávu a dopadnout tak, že Tě nebaví žít. Neříkám, že pomáhat druhým je nesmysl, to vůbec ne, ale všeho s mírou. Tvá rodina by zrovna teď měla pomáhat Tobě, měli by dát najevo, že Tě mají rádi a to i bez toho, že bys je musela jakkoli podporovat.

Jarko, krev jsem dala 3x a uz nemohu, nebot mam velice nizky tlak. Uz nechci a nemam silu pomahat druhym. Delala jsem to cely svuj zivot. Na me cas nezbyl, protoze byly stale dulezitejsi veci na praci.Proto jem chtela darovat svoje telo na organy, zabily by se dve mouchy jednou ranou. Ja bych mela pokoj a nekolika lidem bych pomohla. Vzdyt je to prece jedno, zda za ziva nebo za mrtva!

Milá Květo, myslím si, že se potýkáš s depresí jako vyšitou a nejsem si jist, jestli nepotřebuješ odbornou pomoc. Nemyslím, že tvůj případ je nějaký mimořádný, v tomto věku asi řada lidí bilancuje a ohlíží se zpět a může se dostavit pocit rozčarování. Nezlob se na mě, ale mám dojem, že si trochu odporuješ, protože na jedné straně chceš aby peníze z tvé pojistky posloužily bližním, ale vzápětí píšeš, že Tě všichni vysávají a berou to jako samozřejmost. V tom případě by Tvůj čin stejně nepochopili a ani neocenili. Víš, nerad to píši, ale měla bys přemýšlet nad tím, že musíš žít i pro sebe. Nemyslím si, že je povinnost kohokoliv se obětovat za každou cenu pro někoho jiného. Navíc model bezdětných strýců a tet, které umí rodina využívat je taktéž (bohužel) považován za víceméně normální. Já se starám o postiženou dceru a musel jsem se poslední dobou naučit, byť slušně, odmítat různé požadavky lidí, kteří mají evidentně menší problémy v životě než já. Taky se ten pocit dostavil po přechodu čtyřicítky. Konkrétní radu nemám, jenom tě mohu ujistit, že mít takovou sestru, taj ji nosím na rukou.

Květuško, proboha zapomeň na to, co Tě napadá, máš před sebou půl života, vykašly se na všechno a na všechny, kteří Tě trápí a deptají, odstěhuj se od všech daleko pryč a začni svůj život znovu, sama a od piky. Vím, že to dokážeš a budeš šťastná. Dřív jsem řešila pořád různé problémy, stresy, deprese, nespokojenost a teď až jsem poznala skutečné neštěstí, opravdové dno, tak věř, že vím o čem mluvím. Jsem taky sama jako Ty, ale nemám žádné sourozence a ještě navíc mi zbylo jen třináct let vzpomínek na člověka, který mi byl dražší než můj život! Zkus svou lásku a chuť pomáhat obrátit k těm, kteří to vážně potřebují, třeba nemocné děti, můžeš darovat krev, kostní dřeň, zachránit životy, i když budeš šťastná a živá. Věř, že je moc lidí, kteří potřebují Tvou pomoc, třeba i já. Jarka

Draha Květuško,život muže byt ta největši radost,ale taky ta největši bolest.To,ze se citis unavena je zcela prirozena vec,protoze z toho,co jsi napsala je patrne,ze jsi k tomu dala taky ornou pudu cili se darilo.Jednu dobu jsem si rikala-proc na me vsichni krici,proc jsou na me tak nevrli,zli..Jenze jsem si neuvedomovala,ze je to z velke casti mym postojem.Mela jsem v sobe haldy nezpracovanych krivd,bolesti,ktera se premenila v potlacovanou agresivitu.Podvedome jsem to tusila,ale nechtela si to pripustit s ohledem,ze by se jednalo o dalsi slabost a navic bych si pripadala neprekonatelne spatna.Vse se samozrejme promitalo do me energie a lide,kteri vstoupili do me aury,tuhle potlacovanou agresivitu krasne promitali.Ted me dobre poslouchej-zmenä je mozna kdykoli,zalezi jen na tobe,co si dovolis si dovolit.Me velmi pomohla kineziologie diky niz jsem konecne ty sve balvany odhodila,podekovala za me prozreni a ted jiz kracim s prazdnym batuzkem.Je dulezite,aby clovek pochopil minulost,ale take,aby v ni nesetrvaval.Pred spanim si predstavuju vsechny krasne okamziky dne,to,jak bylo modro,prvni kapky deste,jak jsem nekomu slapla na nohu,ja se citila trapne a on se usmal....a vsecky starosti smetu na hromadku,tem,co se mi nelibilo jejich chovani poslu lasku a hromadku odevzdam ..Bohu..Vesmiru.Je to uzasny pocit.Zkus najit cestu,jak odpustit sama sobe za sebepopirani,zacni se hyckat a prozivat,ze jsi ta nejdulezitejsi osoba na svete.Dej prostor zmene,vyhod vse nepotrebne,to myslim i materialne,prerovnej si v byte vse zakonzervovane,nemenicise.Nalezni bezpeci v asertivite,v novem partnerskem vztahu,ktery prijde.Rikej si o to,co chces prozit.Myslim,ze by se ti mohla libit knizka Hovory s Bohem 1.Nebo-nedelej nic z toho,co jsem ti napsala,poslouchej svou prirozenou intuici,to je jeste lepsi.AT SE TI DARI!!!

Renáto, já bohužel nejsem zvyklá dostávat, celý svůj dosavadní život jsem jen dávala, pomáhala a starala se o druhé a můj život mi proplul mezi prsty. Nikdy jsem dobro nedělala ze zištných důvodů, prostě jsem cítila potřebu to udělat. Asi proto, že jsem neměla děti. Ale všichni - hlavně mamka, sestra a její děti si ze mě udělali dojnou krávu. Já se dřu, abych jim mohla dát. Oni to berou jako samozřejmost. A co z toho? Práce, postel,práce,postel... Jsem unavená, smutná a možná i zatrpklá. Vidím všechno pesimisticky a už tak nemohu dál. Cítím se už opravdu vyhaslá, jak sopka. A ten poslední a nejsilnější výbuch měl být udělat radost těmi orgány... Na víc nemám sílu. Ale jinak děkuji za podporu.

Květo, to že jsi sama ve 42 letech přece neznamená že život končí. Já vím, když má člověk vedle sebe někoho, o koho se může opřít, dobře se mu to mluví. Ale i přesto se mi zdá, že přestat žít ve Tvém věku je přece jen moc brzy. Nevím jestli sis přečetla například příspěvek od Jarky, nedávno ztratila jediného syna a já bych byla ráda, aby se časem s touto ztrátou naučila žít. Doufám, že se to podaří jak jí tak i Tobě. A co se týče Tvého bratra, věřím že být bez práce je hrozné, ale nemůžeš spasit všechny blízké. Každý z nás by měl dostávat i brát. A většina z lidí si zaslouží aby dostávali.

Jsem sama, děti nemám. Mám akorát 5 sourozenců a mamku, které je 82 let. Sestra má 5 dětí - je bez práce, bratr je bez práce též, tak by jim trocha peněz bodla. A mě by bodlo, že bych se už nemusela trápit. A ke všemu bych mohla pomoci svými orgány a krví.Takže si myslím, že je to dost pozitivní myšlení na to, co právě prožívám a co pociťuji. Vím, jiní mají daleko větší a horší problémy, ale nejsou samy, nemusejí být pořád ve střehu, že jim někdo ublíží. Můžou se spolehnout na to, že je ten druhý podrží, pomůže .... Já jsem vždy ze všech sil pomáhala bez ohledu na sebe a nikdy jsem nesklidila dobro, ba naopak, tak proč se stále trápit a být nešťastná? Mohla bych udělat šťastnými aspoň druhé, kteří by si toho vážili. A tím bych odmazala tento asi netradiční přístup.

Ahoj Květo, myslím že ve 42 letech toho je ještě pořád dost před Tebou. Nevím jestli jsi sama, jestli máš děti. Podle toho jak jsi psala o dědictví pojistky, máš někoho blízkého. Já mám těžce postiženého syna a přece si myslím, že život dává i bere. Je pravdou, že mám partnera který mi naslouchá a jsem ve vztahu spokojená. Jestli chceš někomu pomoct, můžeš darovat své orgány po Tvé smrti. To je podle mého názoru přijatelnější, než utíkat ze života. Vím jaké to je když nevíš co dál, ale i ty nejhorší chvíle pominou a naučíš se s nimi žít. Prožila jsem rozchod s manželem, postižení mého syna (to prožívám pořád ), ale jak jsem už psala, život dává i bere. Zkus se dívat dopředu, co se stalo se nedá odestát.