Stres, osamělost a deprese

Milá Ivo, Steve, Já Jsem,...jsem musela bojovat a byla na to sama. Zvládla jsem to, mám z toho radost i když se dny plné duševní bolesti přicházejí, ale vím, že to zvládnu.

Milá Ivo, Steve, Já Jsem, já to mám přesně tak. Můj manžel také utekl po 25 letech a já se mu dnes ani nedivím. Kamarádky mě vydržely pomáhat týden, pak je to omrzelo. Nikdo, kdo to nezažil, nepochopí. Musíš si pomoci jen a jen sama a já to dokázala. A také mě to hodně posílilo. Deprese je svině, je to jako rakovina duše, možná horší, nevím.

se s tím svěřovala svému manželovi, měla jsem ho za svého nejlepšího přítele a udělala jsem strašlivou chybu - zhnusila jsem se mu, řekl mi, že s někým, kdo má takové myšlenky nemůže žít. Byli jsme spolu 27 let a 5 let mojí hluboké deprese mě o něho připravilo. Manžel se se mnou rozvedl, našel si novou mladou ženu, která je úplně duševně v pořádku a mně zbyly jen oči pro pláč. Takže - nesvěřovat se nikomu, to je to, co jsem si z toho vzala jako poučení, bohužel hodně těžce zaplacené.

"tak se spíše uzavírám do sebe. Nejde vysvětlovat zdravému člověku, jaké máte problémy a já se s tím ani nesvěřuji."

Přesně tak, to taky znám :-( Nežli poslouchat ty kecy nebo špatné rady, tak lépe se o tom se zdravým ani nebavit. To se fakt nedá někdy vůbec poslouchat.

Zdravím Ivo, mám jen málo...Milá Lucie,
moc vám děkuji za váš názor! Ano, beru antidepresiva, již delší dobu, jmenují se Velaxin, 1 tbl. ráno denně, večer na spaní mám 1 tbl. Tritico a pokud mám nějaký vyjímečný stav deprese, mám užívat 5 kapek Rivotrilu. Děti moji nemoc velice špatně snášely a mnoho mi nepomohly, spíše naopak. Ale nedivím se. Dost dobře nerozuměly tomu, co prožívám.Vnoučata zatím nemám. Nevzdávám se, ale někdy je to prostě hrozně těžké, tak se spíše uzavírám do sebe. Nejde vysvětlovat zdravému člověku, jaké máte problémy a já se s tím ani nesvěřuji. Nejspíš dělám chybu, možná, nevím. Nikdy jsem nechtěla děti vystavit nějakému stresu a nejspíš jsem je tak izolovala od všech okolních problémů. To se mi dnes vrací v podobě jejich různých přání a žádostí o pomoc v běžných záležitostech, které by si už měly řešit samy, ale já jim ráda pomůžu, jsem ráda, že mohu být něco platná. Pracovala jsem jako sociální pracovnice, tak mám neustálou potřebu se o někoho starat a pečovat. I když vím, že bych se teď měla starat především sama o sebe, nějak mi to nejde a nevím, jak se to mám naučit. Celý život jsem upřednostňovala problémy a potíže druhých, především dětí a členů mojí rodiny a dnes už vím, že to dospělo tak daleko, že moji pomoc spíše zneužívají. Přesto si s tím zatím nevím rady...Hezký den a děkuji vám! Iva

Help24.cz, tam to docela žije.

Zdravím Ivo, mám jen málo...mohla byste sem dát nějaký odkaz na dobré diskusní fórum o depresi? Trpím depresí už hodně dlouho, léčím se, ale přesto bych si ráda o svých stavech s někým virtuálně popovídala. Na osobní kontakt se necítím. Hledám už dlouho na internetu, ale žádné diskusní fórum jsem nenašla. Buď to tam vůbec nežije, nebo je to jak tady na doktorce, spousta všelijakých blbců, kteří jen opruzují a dělají si srandu.

Dobrý večer. Také bojuji s...Zdravím Ivo, mám jen málo z vašich problémů, ale chtěla jsem vám hlavně napsat, že štítná žláza a deprese jsou bohužel ohledně kil špatná kombinace a měla byste zatím řešit nejprve svoji psychickou pohodu a až potom kila. Pokud jste zoufalá, třeba nemáte optimální antidepresiva? A jsou i antidepresiva po kterých se (prý) nepřibírá. Jestli tedy těmi léky, které berete, myslíte AD.
Co se sebou? Vnoučata už máte? Máte nějaké koníčky, bydlíte ve větším nebo menším městě?
I kdybyste byla na vesnici, tak na netu je spousta diskuzních skupin, kde se můžete najít a realizovat (doktorka není nejideálnější). Také mám pár kamarádek z netu, se kterými probíráme své problémy, ale občas - jednou, dvakrát za rok - se nám daří se sejít na kafe, i když jsme z opačných konců republiky. Hlavně nerezignujte...

Dobrý večer. Také bojuji s depresí. Celá léta. V okamžiku, kdy jsem se rozhodla, že se budu o své dvě děti starat sama, tak jsem patrně spustila ten svůj boj...
Když jsem byla mladší, tak to bylo snazší zvládat, ale nyní jsem na lécích, kvůli své nemoci a děti jsou již dospělé a samostatné. Samozřejmě jsem za to moc moc ráda, ale nevím, co mám dělat sama se sebou? Jsem po dvou operacích štítné žlázy, následné radioterapii, mám další onemocnění a jsem již téměř rok v plném invalidním důchodu. Hodně jsem přibrala a jsem zoufalá, protože se mi nedaří nadbytečná kila shodit. Potřebovala bych si s někým popovídat, ale nevím, kam se mám obrátit. Promiňte mi, prosím, můj dotaz, určitě máte spoustu závažnějších...Iva

S depresí bojuju snad...Je to zvláštní říct nebo přiznat? Ale mám stejný stav Ondro. Je mi 21 let a všechno, co jsem měl tak nějak v plánu se sesypalo, zmizelo a vlastně mi nezbylo vůbec nic. Tak nějak mi to začalo rozchodem s bývalou přítelkyní na konci roku 2011. (podvod z její strany btw), do té doby jsem nějak školu bral vážně, ale poslední rok jsem nechal naprosto plynout. Maturitu jsem zvládl jen z toho, co mi nějak uvízlo v hlavě a málem jsem vyletěl kvůli docházce.
Odchod ze školy pro mě měl být příchod do práce? Jenže hurá do práce, která neexistuje a nikde Vás nevezmou? Tak mi začal kolotoč problémů, dluhů, osamění a vytížení. Neměl jsem nic a nic vlastně nemám a ani nikoho. Často se přistihávám, že naprosto nevnímám a už mi to nemyslí jako dřív. Do deprese zapadávám čím dál častěji, o smutných pocitech už asi nemá cenu ani mluvit. Jakýkoliv kontakt s lidmi jsem prakticky ztratil - není s kým a proč se bavit. Nikoho nic nezajímá a mě vlastně možná taky ne. Upadám do depresí a v poslední době se do nich vracím úmyslně, jen abych si připomněl některé pocity a vzpomínky z minulosti. Poslední koho jsem měl - nevlastní otec mě před Vánoci vyhodil na ulici, takže sem byl měsíc na ulici. Práci, která mě jakž takž bavila a říkala mi, že možná půjdu onen obor studovat jsem musel nechat být, kvůli nepravidelným platbám. Teď sice práci mám - ale nebaví mě, přítelkyni nemám a všechny, které o mě mají zájem odmítám. Ven chodím zásadně v noci, když nikde nikdo není, bloudím okolo vody a vyhledávám tmu a samotu. Kolikrát už mám pocit, že by se vůbec nic nestalo, kdybych se neprobudil, není už o co přijít.. Nenávidím sám sebe a zároveň miluju pocity být zraněný?
Asi jsem se zbláznil.

člověk pozná, že mu není blbě. I když Ti je x let blbě....

S depresí bojuju snad...Ondro, přemýšlím nad tím Tvým příběhem, zmínil ses, že už se v depresi plácáš 10 let, a že je ti 25. Znamená to, že to začalo v 15? Tos byl ještě dítě. Rodiče si ničeho nevšimli? Bral jsi AD, od psychiatra nebo od praktického lékaře?
Jaké a jak dlouho? Nikdy jsi nebyl u psychologa? Píšeš taky o práci, znamená to, že pracuješ, vyděláváš, to je velké plus, drží tě to v nějakém pravidelném rytmu. Zvládáš ještě tu práci, nebo se Tvůj stav projevuje už i na ní?
Ta kamarádka, to byla zvláštní "kamarádka", když se ti vysmála. :-(
Zjevně moc empatie nepobrala, ale takto reaguje většina lidí, nic si z toho nedělej, prostě s tím počítej. A běž tam, kde se ti smát nebudou. Psycholog, psychiatr.

Deprese se vždy dobře...Je pravda, že je to záležitost poměrně složitější, než slupnout prášky nebo "někam docházet", a tam mě dají dohromady...

Neplatí žádné jednoduché poučky, nefungují rady. Deprese je nemoc natolik individuální, že cestu z ní najde buďto každý tu svou a jedinečnou, nepřenositelnou, anebo nenajde, no. :-(
Pokud jde o dlouhodobou záležitost, člověk navíc ztrácí povědomí o tom, co je vlastně úzdrava, co je normální stav. A tak se snaží dosáhnout něčeho, co vlastně nezná.

Jak poznáte, že jste se uzdravili?
Pamatujete si ještě na ten stav, kdy vám bylo fajn, nebo nějak "normálně"?

Deprese se vždy dobře léčit nedá, mám ji leta, antidepresiva beru...a bavila jsem se s lidma právě o tom, že se říká, jak je snadno léčitelná, s lidma, co mají na deprese důchod, mají jí dlouhodobě. Ale hodně lidem antidepresiva zaberou. Většinou těm, např, do 20 let deprese neměly, normálně fungovali, pak dostaly, těm obvykle pomůžou prášky, terapie, do roka jsou ok.

proč nechceš brát prášky - nemyslím lexaurin nebo neurol, ale antidepresiva, ta by ti jistě pomohla a nemají vedlejší účinky ani nejsou návyková, jen mají delší nástup - až 6 týdnů. Být tebou, zajdu si pro ně k psychiatrovi.Teprve až budeš zaléčený, můžeš začít chodit k psychologovi, který ti pomůže s tvojí dušičkou. Deprese se dá velmi dobře léčit, ale musíš chtít. Trápit se sám bez pomoci, to nemá cenu. Věř mi, že vím, co říkám, trpěla jsem neléčenou depresí 5 let a pokusila jsem se i o sebevraždu. Teď beru už víc než 10 let asentru a tyhle strašné stavy jsem nezažila ani jednou. Není to tak, že by ses už nikdy netrápil, ale je to něco jiného než zažívat depresi. Udělej to pro sebe!

Ondro, naprosto chápu, jak se teď cítíš, ale nepovažuj svůj stav za definitivní.
Už jen to, že je ti 25 let, je výhra, a jistě potkáš brzy někoho, kdo naprosto změní tvůj pohled na svět.
Asi teď tato slova zní jako klišé, ale ono stačí většinou jen mít sám se sebou trpělivost a život se sám napraví.
Co pro to můžeš udělat:
1/ Přestaň se soustředit na sebe a snaž se pomáhat těm, kteří jsou na tom ještě hůře (a je jich dost!). Dělej dobré skutky.
2/ Nauč se vyvolat si úsměv na tváři - třeba tím, že si v duchu představíš věci, které by tě potěšily. Lidé, kteří působí pozitivně, většinou získají automaticky přátele i lásky. Podmračených se ostatní tak trochu obávají. Úsměv by ale měl vycházet z tvého nitra, neměl působit strojeně nebo křivě.
3/ Cesta k úspěchu vede přes úspěchy, to znamená, že i ten nejmenší úspěch tě posune dál. Máš práci (spousta lidí ji nemá), tak se vrhni na studium a zlepšuj se. Jestli to povaha tvé práce vylučuje, snaž se dosáhnout na jakýkoliv jiný úspěch.
4/ Svůj zdravotní stav nepodceňuj ani nepřeceňuj. Jestli máš pocit, že tě neléčí správně, najdi jiné lékaře, dnes to naštěstí jde. Možná by stačil dobrý psycholog - místo kamarádky, která asi není moc empatická.
Ondro, možná by stačilo jen změnit svůj postoj a uvědomit si, že život je dar a jestli ho zmarníme nebo využijeme, je jen na nás. Moc ti přeju, aby se tvůj život ubíral takovým směrem, který by ti přinesl spokojenost.
Raduj se z maličkostí a hledej - když se ti tohle podaří, nastoupil jsi správnou cestu.

antidepresiva pomůžou někomu. zázračné všeobecně nejsou. Pokud člověka drtí nevlídná realita, prášky to moc nezmění. Ale někomu pomůžou, zkusit si to má. Ale když nezabírají po x měsících....

Ondro, nech si napsat antidepresiva, bez nich se z toho těžko dostaneš, zvlášť pokud to trvá už delší dobu.

A jak ti je ted Ondro? A z ceho si tak smutny? Nemuzes najit hodnou partnerku? Myslim ze si moc citlivej a hodnej kluk,drz se,vim dobre jak se citis.Taky sem ty stavy zazila,sesypala se a ta hrozna nechut ke vsemu a zadna energie,musis najit nejaky smysl proc zit a mit se na co tesit.

S depresí bojuju snad...Někdy děláme spoustu chyb jenom proto, že se snažíme být "jako oni" - ti, co jsou podle tebe šťastnější. Přijmi dočasnou samotu jako pozitivní a ne jako "osamění", prozkoumej si v soukromí, proč se vlastně stresuješ ... není to náhodou proto, že nejsi "jako oni"? Není kam spěchat, až budeš sám se sebou srovnaný, budeš potkávat podobně srovnané lidi. Měj se sebou trpělivost, jsi báječný člověk jen o tom ještě nevíš ...