Vecny problem matka

Dobré stránky a dobrý článek.
Nechtějste se v životě s takovým psychopatem potkat.

'Lidé zničení psychopatem potřebují rehabilitaci, terapeuta, moudrého rádce znalého problematiky. Žádné pilulky na světě nevyřeší to, že trpíte vedle sebe zlo. Pokud neřeknete zlu "NE", stane se součástí vašeho života.'

http://elyna.wz.cz/jak_jednat.htm
www.mujvztah.cz/files/2012/07/nenechte-sebou-manipulovat.pdf

Lenko, myslím, že...Tome, moc děkuji za rozumnou radu. Budu se s tím muset poprat sama, manžel je velký tvrďák a moc mi nepomůže. Já jsem ta kvočna. A ten malej brouček je tak krásnej. Hezký večer

tak tady si někdo myslí že staří budou makat a omladina nebude dělat nic,ale bohužel,,,jak je máte vychovaný,tak se k Vám také chovají,a takovou snachu mít,tak jí nakopu doprdele!!!!

Ahoj, tak jsem si to tu...Lenko, myslím, že základním kamenem vztahů mezi rodiči a dětmi je nastavení jasných, a férových pravidel vzájemného soužití. Bohužel, k naplňování těchto pravidel jsou potřeba obě dvě strany. Musíš si uvědomit, co vlastně chceš - jestli jsi ochotna se skrz stýkání s vnukem nechat vydírat. On byl asi špatný již ten počátek - mladá nikde nedělala, syn ji obskakuje, no nejhorší možná kombinace pro život. Nech je, ať buď jdou vlastní cestou nebo jim musíte s manželem říct, co po nich budete chtít v případě, že u Vás zůstanou bydlet.

Ahoj, tak jsem si to tu...nad výrazem "po dvou letech zdarma bydlení u nás ". Jde až tak moc o ty peníze :-)?

Ahoj, tak jsem si to tu přečetla a mám z toho smíšené pocity. Mám podobný problém , ale já jsem ta matka.Možná mi jako děti poradíte, co dělám špatně já. Mám dva syny a vždy jsem se snimi snažila řešit problémy domluvou, mluvit a mluvit. Jeden to pochopil druhý zdá se ne. Mladší syn si domů přivedl přítelkyni a po dvou letech zdarma bydlení u nás zjistila, že je těhotná.Nedělali jsme z toho problém a začali se těšit na miminko, protože nikdy nepracovala nepobírá mateřskou, jen rodinný příspěvek. Bydlíme v rodinném domku ještě smojí matkou a tak jsme společnými silami zvelebili sklepní prostory a máme krásného ročního vnuka. Peněz se nedostává a tak většinu táhneme s manželem a je to fuška. Ale naší mladí si na to rychle zvykli a je to pro ně samozřejmost. Syn skáče jak snacha a velí, občas mi něco pomůže, ale většinu času je unavená.Teď se odstěhovala ke svojí babičce, protože ta jí víc pomáhá než já, a není doma stále sama, my chodíme do práce.Vždy, když se vyskytne nějaký problém, tak před ním utečou. A mě se moc stýská po vnoučkovi a bojím se, že se odstěhují na pořád. Syn jezdí domů až večer a moc s námi nekomunikuje. Nevím kde dělám chybu a jak se mám zachovat.

Manzelku prepleskni, zbal jej veci a posli byvat na dlhsiu dobu k matke a ty si zi so synom dalej normalne.

Dobrý deň, čítal som celý blog a mám problém ale úplne opačný. Manželka je extrémne naviazaná na matku. Ha, poviete si, ďalší manžel čo sa nevie zmieriť s tým keď má manželka a jej matka dobrý vrúcny vzťah.
No to by ste mali pravdu keby sa 31 ročná manželka neutiekala k svojej matke, netelefonovala s nou 5x do dňa siahodlhé rozhovory na úkor komunikácie s partnerom a potom sa s nou ešte v ten istí deň nestretla pri nákupoch.
A tu je ten problém. Máme spolu krásneho 3 ročného synčeka. Už by mohla oddeliť svoju bývalú rodinu od terajšej ale ono to tak nieje. Keď sa stretnú upne vtedy hasnú potreby mňa aj syna. Je len jej matka a odbíja nás komentárom "nemôžem sa ani len porozprávať?" keď telefonuje tak zas "ani ma len nenecháme sa porozprávať" Velmi často to vyústi do agresivity lebo manželka prejavuje svoje city (smútok hnev bezmocnosť, frustráciu, hanbu) agresivitou. Už sa to vážne nedá zvládnuť. Za celí náš vzťah (8 rokou) plakala len raz aj to už bola totálne vysilená od hádky so mnou a ja s ňou. Stále jej vravím že ju ako milujúci manžel nemôžem ani polutovať lebo namiesto slz keď je smutná nastupuje zlosť a agresivita.
A potom to príde. Namiesto ukludnenia sa alebo rozhovoru so mnou alebo zo synom telefonát svojej matke a s tou najväčšou drzosťou priamo predomnou očiernovanie žalovanie a nadávanie a siahodlhý rozhovor s matkou ktorý neraz končil tým že jej mamička poradila nech príde ku nej (býva o pár ulíc ďalej), zbalila veci a odišla z domu za milovanou mamičkou s ktorou trávila čas rozprávaním a ohováraním mňa a všetkých. Vrátila sa samozrejme až na druhý deň ale len pod podmienkou že sa nič nestalo a budeme sa baviť ako keby nič. Lebo inak sa všetko zopakovalo. A mamička jej to všetko žerie aj z navijakom a podporuje ju.
Naozaj neviem čo sa dá s tým robiť. Skúsil som všetko aj psychológa (keď začal rozoberať vzťah matka-dcéra zdupkala a už sa nikdy nechce vrátiť a o tom ani počuť (čo jej asi mamička poradila??))
Jéj matka aby som to ešte vysvetlil zažíva ale to isté (vlastne celá jej rodina) výbuchy zlosti a bitka (pri ktorom bije aj vlastnú matku (tá ma 58) a od matky sa dočká len "moja nebi ma prosím ťa ja ťa mám rada" a na vysvetlenie mne "ved ona je dobrá to len ju netreba zlostiť"
No proste neviem ako ďalej. Ani jej otec nevie čo s nimi dvoma radšej ide na balkón a zapáli si.

Skoro denno denné hádky ma už ubíjajú a strašne trpím aj pre syna.

Ďakujem za radu.

Zdenku četl jsem váš příspěvek. Víte - měl jsem mnoho let přítele(partnera), který měl manželku a děti a vlivem rodiny ženy se stal silně věřící. Chápu, jak silně věřící lidé mohou působit na rodinu stejně tak jako na jednotlivce. Chcete-li se cítit dobře, mějte druhý tajný život, který je jen váš. Nikomu o tom neříkejte a najděte si zálibu v tom, co opravdu ze srdce rád děláte. To pomáhá. Náboženství dělá lidi pokrytecké. A jak vyjít s pokrytcem? S nadhledem nad věcí. S přáním úspěchu, Honza, Zlín.

Marcelko. Cítím, že mám...Tak to ti držím palce. Všem co mají odvahu něco změnit, já jsem slaboch, jak jsem psal asi v půlce diskuze.

Marcelko. Cítím, že mám podobný vztah s matkou. Podniká, dělá paragliding, cestuje a má nového přítele. Často mě přirovnává k jejím zaměstnancům. Má pocit, že když mi dala materiální zabezpečení, musím jí neustále projevovat vděk maximální poslušností. Po mnohaletých zkušenostech už vím, že nikdy nebude spokojená a všechno na mně je špatně. Jako by čekala na každý drobný přešlap, co udělám. Chybí mi veškeré city, co matka se synem může mít. Děkuji všem, kteří do diskuze přispěli, dám na doporučení a uspíším plánovaný odchod do zahraničí. Doufám, že až zestárne a bude mě potřebovat, dokážu v sobě prolomit ledy.

Nechci se podrobně rozepisovat, jen chci říct, že i když se zdálo a zdá být v pohodě, stejně jsou v mém podvědomí uloženy takové ty "křivdy", jak já jim říkám a teď, kdy je mně přes 40, nějak na mě vyskakují. Jedná se o takovou skrytou manipulaci, kterou jsem jako mladá holka neprokoukla. Ať už se jedná o výběr partnera. o zachování se v různých situacích přesně tak, jak chtěla ona. Teď si uvědomuju, že jsem vlastně byla strašně "poslušná " dcera, ale byla jsem mou maminkou velmi skrytě a mistrně ovlivňována. Samozřejmě se nejednalo o nic ohrožující život, ale ten problémový vztah meri mnou a maminkou pokračuje a já nejsem schopna se změnit a chovat se jinak,nejsem ani schopna vychovávat své děti jinak, než ona . I když bach v něčem chtěla. Chci z nich vychovat asertivní lidi, kteří mají vyšší sebehodnocení než já.Nebyla jsem týraná, to vůbec ne, dokonce tvrdím, že jsenm měla relativně spokojené mládí,ale...nevěděla jsem a neuměla se rozhodnout sama za sebe, prosadit svůj názor a vzepří se. Jste na tom někdo taky tak?

Mam problem so svojou matkou...a seš chudak

amen. Co víc k tomu říct. Zažila jsem to sama, včetně onoho problému s přítelem. Našla jsem si muže, který se ke mně choval stejně jako ona a pěstoval ve mně přesvědčení, že já jsem nemožná a on je to nejlepší, co mě mohlo potkat. Skončila jsem na neurologii s trvalými bolestmi hlavy a diagnózou epilepsie. Moje zdravotní problémy ho přitom znechucovaly, stejně jako moji matku. Myslím, že i proto se se mnou nakonec rozešel, i když mně se předtím dva pokusy nepovedly - vždycky jsem se nechala ukecat, abych se vrátila. Rozchod mě zachránil. Našla jsem si někoho jinýho, 200 km od mého bydliště. Odstěhovala se. Vdala se. Hlava zázračně přestala bolet i bez prášků. Matka sice nepřestala rýt ani na dálku, ale pořád jsem doufala, že to vnouče změní a snad mě konečně začne brát jakou dospělou. Nezměnilo se nic. Při mém druhém těhotenství (na které reagovala užaslým "a ty´s to chtěla?") mi nakonec při jednom z dalších zarytí došla trpělivost a utla jsem to. Nekomunikuju. Nezajímám se. Nepíšu smsky. A je mi líp.Nejsem z toho nadšená, ale je to nejlepší možné řešení. Opravdu, zní to drsně, ale je to tak: takovou matku nepotřebuju.

To, že někdo porodí dítě, ještě neznamená, že je zodpovědný a charakterní rodič. Může to být i citová zrůda.

Rodiče napáchají hodně zla z nevědomosti, nebo ze stereotypu, který si přinesli ze svého dětství a od svých rodičů. Pokud je aspoň jeden alkoholik, je třeba se odpoutat co nejdřív, nesnažit se mu pomáhat a neposlouchat nářky. V 18 letech jít z domu, pracovat, někde provizorně bydleta úplně se odstřihnout. Prosím, udělejte to, děti, budete nešťastni vy i vaše nové rodiny, pokud se nezbavíte citového vydírání svých rodičů. Mějte čisté svědomí - vy jste si je nevybrali, to oni si zvolili svůj osud.

Nemusíš se stydět a nestyď se. V poslední chvíli jsi jí posloužila, máš svědomí čisté. Moji rodiče ještě žijí a já žiji taktéž v celoživotním napětí. Takže moc dobře vím o čem píšeš. A již teď vím, jestli mi to bude nebo nebude líto, až zde nebudou.
Jsem starý chlap, děti mám dospělé a vždy když učiním nějaké rozhodnutí, tak s obavami čekám, jak to moji rodiče okomentují. Taky jsem ve své nové rodině postavil vztahy na jiném principu. Asi někteří rodiče a někdy zcela neúmyslně neumí být těmi správnými rodiči.

Moje máma mě celý život nesnášela, neustále mi nadávala, ponižovala mě a chtěla mě ovládat. Chválabohu, že jsem ve svých 29 letech potkala skvělého chlapa, mého muže, jinak bych skončila v blázinci. Já mám se svými dětmi skvělý vztah, mám dceru a syna, a celý život jsem si říkala, že nikdy nebudu, jako moje matka. Doufám, že mi to vydrží. Jinak máma před měsícem zemřela, a já ani nevím,jestli je mi to líto. Dokonce se mi ulevilo, přestala jsem vnímat celoživotní napětí, a ptám se: "Mám se stydět?" "Jsem špatná dcera?" V době její nemoci jsem o ni pečovala, jak jsem nejlépe mohla, a ona byla pořád tak zlá. Vůbec si nevzpomínám, že by mi někdy řekla, že mě má ráda. Snad věděla i to, že mě otec sexuálně obtěžoval, nevím. Já jsem to nikdy nikomu neřekla, jen svému manželovi, a to po asi 10 letech manželství, a teď to píšu tady, v době, kdy už je to stejně jedno, oba rodiče už nežijí, a já stejně pořád myslím na své dětství a dospívání. Je mi to tak líto, ale život pokročil, a já děkuji svému manželovi a dětem, že je mám a máme tak bezvadné vztahy. Všem stejně "postiženým" držím palce a přeji jim zdravý a krásný a šťastný život. :)

Nikomu nemusíš nic dokazovat, ani sobě ne. Osamostatnit se finančně, mít práci a nebydlet s rodiči. Jak prosté.